Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Vymáhání 2023

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva. V rámci soudního přezkumu zákonnosti zajišťovacího řízení lze napadat pouze existenci zajišťovaného rozhodnutí, jeho vykonatelnost, vhodnost zvoleného způsobu zajištění či prekluzi práva vybrat daň. V soudním přezkumu již není prostor pro zpochybnění správnosti podkladových rozhodnutí (např. platebního výměru), k čemuž slouží řádné a mimořádné opravné prostředky podle DŘ. Zajišťovací řízení, v němž dochází ke zřízení zástavního práva, může být zahájeno pouze v případě existence daňové pohledávky, zjištěné a pravomocně stanovené ve vyměřovacím řízení (případně v řízení exekučním, jde-li o stanovení exekučních nákladů), která navzdory její splatnosti nebyla plně uhrazena.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce ohledně tvrzené nečinnosti správce daně ve vztahu k nezrušení zástavního práva. NSS v daném případě nepřisvědčil námitkám daňového subjektu, že zástavní právo mělo být správcem daně zrušeno, když došlo ke zrušení rozhodnutí o odvolání, pročež rozhodnutí o stanovení daně přestalo být pravomocné. Byť obecně lze dát dle NSS za pravdu daňovému subjektu, že zástavní právo může být zřízeno pouze k dani pravomocně stanovené, tak jistou výjimkou z tohoto principu je situace, kdy se jedná o zástavní právo zřízené na podkladě zajišťovacího příkazu. I přes pozbytí účinnosti zajišťovacího příkazu z důvodu původně pravomocného stanovení daně totiž zástavní právo v nynější situaci nepřestává plnit svou funkci, neboť brání případnému zmaření cíle správy daní. Výsledek nového odvolacího řízení o dani totiž nelze dopředu dle NSS předjímat, přičemž není vyloučeno, že tato bude opět stanovená pravomocně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení MS v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba ve věci výkazu nedoplatků. NSS uzavřel, že MS v Praze postupoval v daném případě správně, neboť dle ustálené judikatury nemohl daňový subjekt napadat žalobou přímo výkaz nedoplatků. Výkaz nedoplatků není rozhodnutím a nejsou proti němu přípustné žádné opravné prostředky. Proti výkazu nedoplatků lze sice brojit námitkou dle § 159 DŘ, ovšem takovou námitku nelze považovat za účinný prostředek nápravy, neboť výkaz nedoplatků se dlužníku vůbec nedoručuje, dlužník se s ním seznámí teprve prostřednictvím doručovaného exekučního příkazu. Obsah a věcnou správnost výkazu nedoplatků je tak možné posoudit až v rámci žaloby proti exekučnímu příkazu, který byl vydán na základě tohoto výkazu nedoplatků jakožto exekučního titulu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o zřízení zástavního práva. NSS přitom dospěl k závěru, že správce daně není před zřízením zástavního práva automaticky povinen vyrozumívat daňový subjekt podle § 153 odst. 3 DŘ o výši nedoplatku, který takto hodlá zajistit. Zřízení zástavního práva ani zpeněžení věci v exekuci nebrání ani to, že je zástava předmětem zajišťovacího převodu práva ve prospěch třetí osoby, neboť i v takovém případě má zajištěný věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku případného zpeněžení věci. NSS konečně neshledal zřízení zástavního práva ani nepřiměřeným, neboť nepoměr výše zajištěného nedoplatku a hodnoty zástavy nebyl zjevně excesivní.

NSS částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve věci rozhodnutí o námitce stran vyrozumění o výši nedoplatku, ve zbytku, tj. ve věci rozhodnutí o námitce stran výzvy k prohlášení o majetku, kasační stížnost odmítl. Ve vztahu k rozhodnutí o námitce stran vyrozumění o výši nedoplatku postupoval KS nesprávně, když žalobu projednal, ač nebyly splněny podmínky řízení. V daném případě totiž nebylo možné napadené rozhodnutí ve věci vyrozumění o výši nedoplatku považovat za rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky dle § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť nijak nezasahuje do veřejných subjektivních práv daňového subjektu. Ve vztahu k rozhodnutí o námitce stran prohlášení o majetku pak daňový subjekt uplatnil výhradně nepřípustné námitky (prostý nesouhlas s vypořádáním žalobní argumentace), pročež musela být kasační stížnost v této části odmítnuta.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci rozhodnutí o námitce ve vazbě na zamítnutí návrhu na zastavení řízení z důvodu zániku práva vymáhat nedoplatek, který podal daňový subjekt. Dle NSS zřízení zástavního práva k zajištění nedoplatku neprodloužilo základní šestiletou lhůtu k vymožení daně na třicet let. Tento účinek se týkal maximální dvacetileté lhůty, během níž bylo ještě možné daň vymoci, docházelo-li ke stavení šestileté lhůty nebo jejímu přerušování způsobujícímu běh lhůty nové. Odporovalo by zásadě přiměřenosti omezit daňový subjekt v nakládání s jeho majetkem po dobu téměř třiceti let, zatímco by správce daně nemusel činit žádné úkony k vymožení daně.

"NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce. Spornou otázkou bylo, zda krajský soud správně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti exekučního příkazu ve spojení s výkazem nedoplatků. Dle NSS krajský soud správně vyhodnotil, že výkaz nedoplatků obsahoval všechny zákonem požadované náležitosti. Rovněž v exekučním příkazu správce daně podrobně popsal, z jakých rozhodnutí plynuly jednotlivé nedoplatky. Stejně tak správce daně detailně popsal přiřazení  provedených plateb dle zákonných pravidel k jednotlivým nedoplatkům. NSS tak neshledal námitky daňového subjektu důvodné."

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce, které se vztahovalo k řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce. V souzené věci správce daně zamítl návrh na vyloučení majetku (finanční hotovosti) z daňové exekuce, neboť navrhovatel (daňový subjekt) své vlastnické právo neprokázal. V návaznosti na zrušení rozhodnutí o exekučním titulu (uložení pokuty, která nebyla daňovým dlužníkem uhrazena), OFŘ zastavilo řízení o odvolání proti rozhodnutí správce daně z důvodu odpadnutí předmětu řízení (došlo k zastavení exekučního řízení a majetek tak již nebyl vymáhán) dle § 181 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Rozhodnutí nabylo právní moci. Za této situace vyšel správce daně ve vztahu k vrácení postiženého majetku správně ze stavu zjištěného v exekučním řízení, přičemž zohlednil výsledek rozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z exekuce. Ten mu neumožňoval vrátit postižený majetek jiné osobě než daňovému dlužníkovi, pročež tedy nemohl být vydán daňovému subjektu, jak tento namítal.