Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Vymáhání 2021

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu vydaného na základě jednotného dokladu o vymahatelnosti dle zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání. NSS opakovaně potvrdil, že dožádané orgány nejsou oprávněny jakkoliv posuzovat či odmítnout žádosti dožadujících orgánů (vyjma důvodů taxativně stanovených). Právní úprava mezinárodní pomoci neumožňuje přezkoumávat právní důvody, na nichž se zakládá jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožádaném státu, který je titulem pro její vymáhání (a je součástí žádosti dožadujícího orgánu) a už vůbec zda tyto právní důvody obstojí dle právního řádu státu dožádaného orgánu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS potvrdil, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese v případě návrhu na vyloučení věci z exekuce navrhovatel, jenž tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo. Daňovým subjektem předložené důkazy neprokazují, že v době před soupisem věcí nakoupil od daňového dlužníka určité zboží a proto bylo oprávněně jeho odvolání ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce zamítnuto.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daňové exekuce, kdy předmětem sporu bylo, zda s ohledem na pozdější zastavení daňové exekuce v části je třeba v důsledku § 75 s.ř.s. rozhodnout o zrušení exekučního příkazu, žalobu zamítnout nebo v části odmítnout. NSS dovodil, že je nesprávný právní názor Krajského soudu v Plzni spočívající v odpadnutí předmětu řízení v důsledku částečného zastavení daňové exekuce, naopak dovodil, že ani rozhodnutí o částečném zastavení exekuce, ani rozhodnutí o úplném zastavení exekuce nemá za následek zrušení exekučního příkazu a nejedná se o procesní situaci, kterou judikatura NSS označuje za odpadnutí předmětu řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu byl postup při rozhodování o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 daňového řádu a o následném odvolání proti tomuto rozhodnutí. Konkrétně se NSS zabýval otázkou, k jakému okamžiku je vydáno rozhodnutí podle daňového řádu a zda správce daně mohl posoudit daňovým subjektem zaslané podklady sloužící k prokázání vlastnického práva jako odvolání proti rozhodnutí o návrhu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byl vztah daňového řádu a insolvenčního zákona, konkrétně § 242 daňového řádu a § 324 insolvenčního zákona. NSS s odkazem na rozsudek sp. zn. 7 Afs 263/2020 uvedl, že aplikací pravidla § 242 daňového řádu by došlo k nepřípustnému zvýhodnění správce daně jako věřitele, a proto v posuzované věci od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení oddlužení nebylo přípustné započtení, tedy nemělo dojít k převodu přeplatku na nedoplatek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy meritem sporu bylo posouzení rozhodnutí o změně exekučního titulu. Dle NSS rozhodnutí o změně exekučního titulu navazuje na již probíhající daňovou exekuci, je mezníkem mezi exekucí zajišťovací a uhrazovací. Jeho smyslem je umožnit pokračování daňové exekuce v situaci, kdy se stávající exekuční titul stal ze zákonem předvídaných důvodů obsoletním. Námitky mířící proti novému exekučnímu titulu, jsou pro posouzení věci irelevantní, neboť mohly být a byly uplatněny v řízeních týkajících se těchto platebních výměrů.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když ve věci přeplatku a vztahu § 242 odst. 2 daňového řádu a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona uzavřel, že není možné započíst přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, na splatné daňové pohledávky, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, neboť aplikací pravidla obsaženého v § 242 odst. 2 daňového řádu by došlo k nepřípustnému zvýhodnění správce daně jako věřitele v insolvenčním řízení. NSS tak posoudil střet těchto dvou ustanovení daňového řádu a insolvenčního zákona a uvedl, že § 324 odst. 3 insolvenčního zákona na rozdíl od § 140 insolvenčního zákona představuje speciální rozšíření zákazů zápočtů uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona týkající se pouze reorganizace, a proto pravidlo o speciálnosti (přednosti) § 242 odst. 2 daňového řádu před obecnými ustanoveními insolvenčního zákona v nyní projednávané věci nelze uplatnit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že podání žaloby proti rozhodnutí o odvolání o dani nebrání správci daně vydání exekučního příkazu. Stejně tak podání žádosti o posečkání není překážkou nařízení exekuce, neboť důvodem pro úplné či částečné zastavení daňové exekuce je pouze povolení posečkání úhrady nedoplatku, nikoli již žádost o toto povolení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy při posouzení doby úročení neoprávněného vymáhání plně vyšel ze svého nedávného rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 3 Afs 155/2019 – 40 ve věci totožného daňového subjektu. NSS tak potvrdil svůj recentní závěr, že úrok z neoprávněného vymáhání náleží po dobu od zahájení exekuce do jejího skončení.

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost exekučních příkazů, kterými bylo postiženo jiné majetkové právo dlužníka. NSS na podkladě námitky nicotnosti z  důvodu nesprávného označení poddlužníka - Policie ČR - dovodil, že formálně nesprávné označení poddlužníka v napadených rozhodnutích, kdy je nepochybné, že poddlužníkem je Česká republika, jehož jménem jedná příslušná organizační složka, zde Policie ČR, nezpůsobuje nicotnost exekučních příkazů. Formální nedostatky v označení poddlužníka nezakládají pochybnosti o tom, vůči jakému subjektu bude správce daně případně uplatňovat poddlužnickou žalobu.

2022 2021 2020 2019