Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Vymáhání 2022

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci ručitelské výzvy, kdy shledal splnění zákonných podmínek pro její vydání. Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě správce daně zavinil nemožnost plnění či vymožení daňového nedoplatku svým postupem při vymáhání nedoplatku. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že správce daně nepochybil, jestliže nepřihlédl k namítané neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, která měla vliv na vymáhání nedoplatku na dlužníkovi. Je totiž třeba, aby v tom kterém konkrétním případě byly známy či k dispozici takové skutečnosti, které potenciálně mohou vést soud (jemuž je taková povinnost uložena) k úvahám o tom, že posuzovanou smlouvu nelze považovat za platnou. Tyto skutečnosti však vždy nemusí být prima facie či z okolností věci rozeznatelné (viz neplatnost právního jednání v důsledku trestného činu, o němž nemusí mít soud povědomost). Správce daně jednak povinnost zjišťovat skutečnosti týkající se okolností uzavření zástavní smlouvy a její případné absolutní neplanosti z úřední povinnosti neměl a absolutní neplatnost zástavní smlouvy nebyla v posuzované věci ani předmětem řízení.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost finanční správy, a to ve věci exekučních příkazů, neboť došel k tomu, že u části daňových nedoplatků uplynula lhůta pro placení daně. Nejvyšší správní soud rovněž v projednávané věci opakovaně konstatuje, že aby 30 letou lhůtu mohl správce daně využít, je třeba, aby v rámci základní lhůty pro placení daně (6 let) učinil úkon předvídaný v § 160 odst. 3 daňového řádu. I v případě zřízení zástavního práva nadále platí, že správce daně musí být ve lhůtě 30 let aktivní alespoň natolik, aby nedošlo k marnému uplynutí prekluzivní 6 leté lhůty dle § 160 odst. 1 daňového řádu. V daném případě, při zřízení zástavního práva je přitom nanejvýš logické, aby relevantní úkon – např. nařízení exekuce, rozhodnutí o povolení splátek apod. správce daně v reálném čase učinil, nikoli, aby na jakýkoli úkon směřující k vybrání daně (což je cílem správy daně ve fázi placení daní) rezignoval a po dobu třiceti let byl zcela nečinný.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti finanční správy ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce. Nejvyšší správní soud vyložil poučovací povinnost správce daně v případě řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce, kdy potvrdil názor krajského soudu, že v případě hrozby neunesení důkazního břemene daňové orgány stíhá poučovací povinnost, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž je třeba v řízení o návrhu dle § 179 daňového řádu postupovat analogicky (podpůrně) dle § 118a a § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce. Spornou otázkou bylo, zda může krajský soud ve správním soudnictví rozhodovat meritum sporu, tj. spor ze vztahů soukromého práva, tj. otázku vlastnictví věci. Nejvyšší správní soud uzavřel, že správce daně rozhoduje v případě návrhu podle § 179 odst. 1 daňového řádu o veřejném subjektivním právu, pak je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. k projednání žaloby proti rozhodnutí o nevyloučení majetku z daňové exekuce a k rozhodnutí o ní. Správní soud pak nerozhoduje o tom, zda žalobce má nebo nemá právo nepřipouštějící provedení exekuce, nýbrž rozhoduje o zákonnosti rozhodnutí o nevyloučení majetku z daňové exekuce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byl nárok na úrok z neoprávněného vymáhání (§ 254 odst. 2 DŘ).  V daném případě daňový subjekt namítal, že správce daně zadržel finanční prostředky, které měl daňový subjekt složeny jako kauci u celních orgánů, a to bez součinnosti daňového subjektu, který neměl možnost cokoliv ovlivnit, proto stavěl daňový subjekt úkony správce daně na roveň úkonům vymáhacím. NSS této argumentaci nepřisvědčil, když uzavřel, že převedení přeplatku od celního úřadu správci daně (ač dané skutečně nemůže daňový subjekt nijak ovlivnit) nelze stavět na roveň daňové exekuci, jejíž existence je však nezbytnou podmínkou pro možnost aplikace § 254 odst. 2 DŘ a tedy pro existenci nároku na úrok z neoprávněného vymáhání.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy zaujal názor, že i v daňové exekuci je možné použít institut předražku podle § 336ja o. s. ř. Tento závěr tedy neodpovídá stávající správní praxi FS.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu bylo naplnění podmínek pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 2 daňového řádu (ve znění do 31. 12. 2020). V posuzovaném případě zastávala Finanční správa názor, že pro přiznání nároku dle § 254 odst. 2 daňového řádu je třeba souvislost s vymáhanou částkou tj. s konkrétním rozhodnutím o stanovení daně. NSS konstatoval, že cílem je přiznat úrok v případě, že bylo vymáháno a je zcela nerozhodné, že tomu tak bylo v souvislosti s jiným řízením.  Tj. v tomto konkrétním případě nesprávné stanovení daně zapříčinilo vymáhání finančních prostředků přesahujících neuhrazenou daňovou povinnost neoprávněným vymáháním na základě exekučního příkazu. NSS uzavřel, že předmětné ustanovení § 254 odst. 2 daňového řádu nepracuje s přímou provázaností jednotlivých zdaňovacích období, tj. nestanoví, že v případě, kdy byla shledána nezákonnost daňové povinnosti za určité zdaňovací období, musí daňová exekuce souviset s tímto obdobím, v tom smyslu, že musí být vymáhána daňová povinnost konkrétně za toto období, aby bylo vymáhání shledáno neoprávněným ve smyslu § 254 odst. 2 DŘ.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zamítnutí odkladu daňové exekuce. S ohledem na skutečnost, že správce daně neshledal důvody pro zastavení daňové exekuce z úřední povinnosti a žádné šetření v tomto směru neprováděl, nebyla splněna podmínka pro odložení daňové exekuce.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci exekučního příkazu. Spornou otázkou byla možnost namítat prekluzi práva pro stanovení daně v řízení exekučním na základě vydaného zajišťovacího příkazu na doposud nestanovenou daň. Sporná otázka byla předložena rozšířenému senátu NSS, který o ní uvážil tak, že při nařízení exekuce na základě vykonatelného zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou je třeba, aby správce daně (a následně i správní soud v řízení o žalobě proti exekučnímu příkazu) zkoumal, zda u zajišťované daně neuplynula ke dni vydání exekučního příkazu lhůta pro její stanovení (§ 148 daňového řádu). V dané věci pak bylo zjištěno, že před vydáním exekučního příkazu u zajišťované daně uplynula prekluzivní lhůta a proto tato okolnost způsobila nezákonnost exekučního příkazu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci návrhu na zastavení daňové exekuce. NSS s odkazem na rozsudek sp. zn. 5 Afs 90/2020 dovodil, že zřízením zástavního práva nedošlo k prodloužení subjektivní šestileté lhůty na lhůtu třicetiletou, po jejímž uplynutí by zaniklo právo nedoplatek vymoci bez ohledu na aktivitu správce daně. Třicetiletá lhůta správci daně svědčí pouze tehdy, pokud v rámci šestileté prekluzivní lhůty pro placení daně dle § 160 odst. 1 daňového řádu učinil relevantní úkon předvídaný v § 160 odst. 3 daňového řádu. Bylo proto namístě zabývat se tím, zda zde existovaly skutečnosti stavějící běh lhůty nebo relevantní úkony, které Finanční správa učinila do vydání exekučního příkazu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS potvrdil názor Finanční správy, že v dané věci nebylo prokázáno vlastnické právo daňového subjektu k dané věci a zopakoval, že je na navrhovateli, aby věrohodnými a vzájemně si neodporujícími důkazy prokázal, že mu svědčí vlastnické právo k majetku, jehož vyloučení z daňové exekuce se domáhá. V dané věci byly formálně bezvadné doklady označeny jako nevěrohodné a bylo správně konstatováno, že předložené doklady nesvědčí o převodu vlastnického práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce nařízené exekučními příkazy na přikázání pohledávek z účtů. Předmětem sporu bylo, zda povaha zvoleného způsobu exekuce připouští vyloučení majetku z daňové exekuce postupem dle § 179 daňového řádu. NSS dospěl k závěru, že povaha exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb neumožňuje uplatnění návrhu na vyloučení majetku z exekuce a tudíž je třeba řízení o žádosti zastavit pro nepřípustnost.

2022 2021 2020 2019