Daňový proces 2024

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost dle § 68 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V dané věci brojil daňový subjekt odvoláním proti dodatečným platebním výměrům, které ale bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Správce daně vydal rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost a zastavil řízení dle § 113 odst. 1 písm. c) DŘ, které následně svým rozhodnutím potvrdilo OFŘ jakožto odvolací orgán.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě s tím, že KS pochybil, když správci daně vytýkal, že se blíže nevěnoval tvrzením o některých dodavatelích materiálů a služeb, kteří byli v daňovém řízení označeni. Dle NSS pouhé označení některých z těchto dodavatelů, nadto povětšinou veskrze obecné, samo o sobě nemohlo nikterak ovlivnit závěr správce daně o tom, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně, kdy bylo namítáno pochybení KS v Brně při formulaci výroku, který ačkoliv byl žalován pouze jeden ze tří výroků rozhodnutí odvolacího orgánu, zrušil celé rozhodnutí. NSS uzavřel, že zrušení celého napadeného rozhodnutí nemá oporu v odůvodnění rozsudku, v němž byl rozsah přezkumu v návaznosti na vyjádřenou vůli daňového subjektu správně vymezen tak, že se týká toliko jednoho výroku. Věcně správný byl ale závěr KS v Brně o uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně u žalovaného zdaňovacího období, když dovodil, že § 41 s. ř. s. způsobující stavení lhůty se v daném případě neuplatní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. NSS připomenul, že podle jeho ustálené judikatury pro vydání zajišťovacího příkazu z hlediska přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně zpravidla stačí přesvědčivě nastínit strukturu a mechanismus fungování podvodného řetězce a roli daňového subjektu, vůči kterému je zajišťovací příkaz vydán, přičemž jeho dobrou vírou se správce daně v této fázi řízení nezabývá.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. NSS připomenul, že podmínkou pro jejich vydání není předchozí zahájení daňové kontroly. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, jejíž podstatou byla námitka nedostatečného vypořádání žalobních bodů a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správce daně o námitce směřující proti exekučnímu příkazu. NSS na kasační stížnost reagoval poukazem na příslušné části rozsudku KS v Českých Budějovicích, v nichž byla žalobní argumentace výslovně posouzena, a stejně tak došel k závěru, že i rozhodnutí správce daně je srozumitelné a přezkoumatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci splnění zákonné podmínky pro nařízení přezkoumání platebního výměru podle § 121 odst. 1 DŘ, neboť platební výměr byl vydán za nesprávné zdaňovací období. Daňové tvrzení daňového subjektu ze dne 4. 7. 2019, které bylo podle obsahu zamýšlené jako řádné daňové tvrzení za zdaňovací období kalendářního roku 2018, přerušilo lhůtu pro stanovení daně pro obě zdaňovací období (1. 1. – 31. 8. 2018 a 1. 9. – 31. 12. 2018), za která měla být správně v důsledku přeměny daňová přiznání podána. Proto je dle NSS splněna i časová podmínka pro nařízení přezkoumání platebního výměru ve smyslu § 122 odst. 3 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci prominutí penále, které bylo daňovému subjektu stanoveno společně s doměřením DPPO z důvodu zneužití práva při účelové a neopodstatněné emisi tzv. korunových dluhopisů. NSS potvrdil závěry KS v Českých Budějovicích i daňových orgánů, že je třeba přihlížet k podobě a závažnosti zdrojového jednání daňového subjektu, které ke stanovení penále vedlo. V tomto ohledu se nelze odvolávat na to, že zveřejněný metodický pokyn (tehdy účinný pokyn D-47) toto nestanovuje jako nutné kritérium pro zohledňování. Podstatné je, že tuto možnost nevylučuje. V daném případě jednání daňového subjektu nemůže požívat dobrodiní státu v podobě prominutí tohoto penále. NSS zdůraznil, že by opačný postup vedl k podpoře účelového a právo zneužívajícího jednání a neodrážel by závažnost jednání daňového subjektu, který sofistikovaným a poměrně komplikovaným postupem ve snaze snížit svou daňovou povinnost navodil umělý stav, jenž pouze formálně naplňoval podmínky § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci samé k otázce počátku úročení úrokem dle § 254 odst. 2 DŘ a odkázal na již ustálenou judikaturu, kdy tento úrok náleží žalobci již od okamžiku vydání exekučního příkazu. Současně ale NSS zrušil kasační stížností napadený výrok o nákladech řízení, neboť v souladu s žalovaným dospěl k závěru, že podání žalobce, kterým tento nereagoval na vyjádření žalovaného a ani se nově nevyjadřoval k věci samé (jen souhlasil s rozhodnutím bez jednání a vyčíslil náklady řízení), nelze považovat za repliku, a tedy za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze. Důvodem pro zrušení rozsudku MS byla skutečnost, že MS rozhodl bez jednání a nezohlednil požadavek daňového subjektu. Věcně, tedy neuznaným nárokem na odpočet DPH, se NSS nezabýval.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce. Dospěl totiž k závěru, že zpeněžení exekvované věci není důvodem pro zastavení řízení o návrhu na její vyloučení z daňové exekuce podle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ proto, že se takové řízení stalo bezpředmětné. Pokud je v takovém případě shledáno, že podmínky pro vyloučení věci byly naplněny, je na místě rozhodnutí správce daně zrušit a řízení zastavit podle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ, čímž se navrhovateli otevře možnost domáhat se náhrady škody. Závěry vyplývající z judikatury civilních soudů, které při výkonu rozhodnutí v občanskoprávních věcech v obdobných případech předpokládají zamítnutí vylučovací žaloby pro faktickou nemožnost ji z exekuce vyloučit, nelze do daňového řízení bez dalšího přenášet, a to zejména s ohledem na to, že se v něm role oprávněného z exekuce a exekučního orgánů kloubí v osobě správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 DŘ. NSS v tomto ohledu potvrdil svůj dřívější závěr, že správce daně je povinen tento úrok bez žádosti (z moci úřední) nejen předepsat, ale také podle § 254 odst. 4 DŘ vyplatit, a to ve lhůtě podle § 254 odst. 3 DŘ, přičemž v souladu s rozsudkem č.j. 1 Afs 140/2022-49, na který NSS v předmětném rozsudku odkazuje, je třeba přijmout takový výklad § 254 odst. 4 DŘ, podle něhož vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z nesprávně stanovené daně musí správce daně z moci úřední (bez žádosti daňového subjektu) vrátit daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní od okamžiku vzniku takového vratitelného přeplatku, tj. od okamžiku předepsání vratitelného přeplatku na osobní daňový účet daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost jak daňového subjektu, tak správce daně na DPPO. NSS nevyhověl kasační námitce daňového subjektu týkající se uplatněné položky na odpočet výzkumu a vývoje a potvrdil závěry daňových orgánů, neboť daňový subjekt prováděl klinické testování léků dle zadání zadavatele, přičemž právě ten vyvíjí léčivo jako nový produkt a nese prvek novosti a výzkumnou nejistotu. Daňový subjekt sice vykonává vysoce odbornou činnost, ale jeho služby byly zaplaceny a jedná se tak o běžné podnikatelské riziko. NSS naopak nevyhověl kasační stížnosti daňových orgánů vztahující se k jiným zdaňovacím obdobím a vyslovil, že úprava lhůty pro stanovení daně obsažená v § 148 DŘ je komplexní a nevyžaduje použití § 33 DŘ. V daném případě tak žalovaný doručil rozhodnutí po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se otázky běhu prekluzívní lhůty pro placení daně u nedoplatků na DPFO. V projednávané věci byla daňovému subjektu stanovena (doměřena) daňová povinnost vyšší, než jak byla tvrzena daňovým subjektem v daňových přiznáních. Náhradní šestiletá lhůta pro placení daně ve smyslu § 160 odst. 1 věty třetí DŘ začala běžet náhradním dnem splatnosti daně (den kdy nabyly právní moci rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, plus 15 dní). Před uplynutím této lhůty vydal správce daně napadený exekuční příkaz, jímž zahájil exekuční řízení. Podle § 160 odst. 3 písm. a) DŘ je zahájení exekučního řízení úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně, tj. od tohoto dne běží nová šestiletá lhůta pro placení daně. Podle § 160 odst. 4 písm. f) DŘ se navíc po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy lhůta pro placení daně staví.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci návrhu třetí osoby na vyloučení majetku z daňové exekuce. Dospěl totiž k závěru, že v případě, kdy je předmětem sporu vyloučení peněžních prostředků zabavených správcem daně v hotovosti z daňové exekuce a tyto peněžní prostředky byly (byť jinou formou) vráceny daňovému dlužníku, nebo vůbec nebyly předmětem daňové exekuce, nelze dospět k závěru, že v řízení nelze pokračovat z důvodů, které stanoví zákon, a takové řízení zastavit podle § 106 odst. 1 písm. e) DŘ. NSS však naznal, že v takových případech by potenciálně přicházelo v úvahu zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ proto, že se řízení stalo bezpředmětným.
 

NSS ke kasační stížnosti podané daňovým subjektem ve věci zajišťovacího příkazu zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť po posouzení individuálních okolností případu dospěl k závěru, že KS svým postupem, kdy neposkytl zástupci daňového subjektu dostatečný prostor k přípravě na jednání, porušil zásadu ústnosti soudního jednání upravenou v § 49 odst. 1 s. ř. s. a vyplývající dále z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, přičemž se jedná o jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při výpočtu úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu DPH. NSS konstatoval, že požadavek daňového subjektu na počátek úročení již po 55 dnech od podání daňového přiznání je nedůvodný, neboť v daném případě nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně, ale správce daně zahájil kontrolní postup. NSS dále uvedl, že setrvává na svých závěrech v rozsudku č. j. 7 Aps 3/2013-34 (Kordárna), tudíž uzavřel, že správce daně postupoval správně, pokud jej na daný případ aplikoval.
 

NSS zamítl kasační stížnosti insolvenčního správce daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného vymáhání na základě zajišťovacích příkazů následně zrušených pro nezákonnost. Tento úrok totiž mohl být daňovému subjektu přiznán pouze za dobu, kdy byla vymáhána povinnost uložená nezákonnými zajišťovacími příkazy. V daném případě však byla vymožená částka převedena na úhradu splatného daňového nedoplatku, pročež odpadly zákonné podmínky pro její úročení podle § 254 odst. 2 DŘ. NSS totiž shledal, že splatnost zajišťované daně byla oproti zákonné úpravě modifikována výroky dodatečných platebních výměrů, kterými byla tato daň stanovena a podle jejichž výslovného znění byla splatná ihned po jejich doručení. V tomto směru proto nelze použít závěry z rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26, č. 3735/2018 Sb. NSS (AB CHEMITRANS). NSS přitom posoudil tuto otázku ve věci týchž účastníků řízení a totožných dodatečných platebních výměrů odlišně od toho, jak ji posoudil ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Afs 91/2023-35, a to protože naznal, že jeho dřívější závěry jsou v rozporu s obsahem spisového materiálu.  
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem sporu byla procesní otázka, zda byl odvolací orgán oprávněn po zrušujícím rozsudku vrátit věc k rozhodnutí prvostupňovému správci daně dle § 116 odst. 3 DŘ. Toto soudní řízení navazuje na předcházející řízení, kdy NSS konstatoval, že nelze zastavit odvolací řízení pro nepřípustnost, pokud byla stanovena daň ve stejné výši, jako bylo uvedeno v daňovém přiznání, ale správce daně provedl kontrolní postup. Daňový subjekt se dožadoval toho, že odvolací orgán měl po zrušujícím rozsudku posoudit věc rovnou meritorně, tomu NSS nepřisvědčil.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020. NSS naznal, že daňové orgány nerespektovaly závazný právní názor MS v Praze. Z rozsudků, které MS v Praze v uvedeném rozhodnutí citoval, a na které odkazoval, mělo být stěžovateli patrné, že měl posoudit, zda byly platební výměry ve věci daňového subjektu vydány v souladu se zákonem. Přitom se neměl spokojit pouze s tím, že k jejich vydání došlo v souladu s údaji, které daňový subjekt uváděl ve svých daňových přiznáních. Právě této povinnosti stěžovatel dle NSS nedostál. NSS pak uvedl, že pokud stěžovateli nebyl závazný právní názor MS v Praze jasný nebo s ním nesouhlasil, měl proti němu brojit kasační stížností.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry KS v Plzni, který shledal, že za zdaňovací období roku 2009 až 2012 byla doměřena daňovému subjektu daň před uplynutím lhůty pro stanovení daně, neboť zahájení daňové kontroly tuto lhůtu přerušuje dle § 148 odst. 3 DŘ i v případě, kdy správce daně před zahájením daňové kontroly nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení dle § 145 odst. 2 DŘ, ač pro to podle zákona byly podmínky. Takovéto opomenutí správce daně je sice nezákonné, avšak nejde o vadu, která by měla vztah k výši následně doměřené daně. Zároveň NSS uvedl, že ačkoliv je vhodné, aby byl daňový subjekt vyrozuměn o konání místního šetření, nevede toto automaticky k nezákonnosti daňového řízení a jeho výsledku, jak tomu bylo v tomto případě.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO v otázce rozsahu přezkumu dodatečného platebního výměru. NSS uzavřel, že rozhodující jsou uplatněné odvolací důvody, přičemž odvolací orgán musí zohlednit všechny nové skutečnosti, které v průběhu odvolacího řízení vyjdou najevo a mohou ovlivnit zákonnost rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je odvolatel v odvolání uplatnil. V řešeném případě takové nové skutečnosti nevyplynuly, přitom sám daňový subjekt vymezil rozsah přezkumu odvolacími námitkami pouze ke konkrétním kontrolním zjištěním. Sdělení, že daňový subjekt napadá dodatečný platební výměr v celém rozsahu, nelze považovat za jakýsi obecný důvod, který by měl vést odvolací orgán k provedení komplexního přezkumu napadeného rozhodnutí. Jakkoliv platí, že odvolací důvody mohou být uvedeny jen velmi stručně, musí být z předložených důvodů jasně patrná argumentace odvolatele vztahující se k napadenému rozhodnutí.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně a úroku z nesprávně stanovené daně. Spor byl v dané věci veden o tom, zda byl zákonodárce oprávněn dodatečně snížit výši úroku podle § 254 DŘ od 1. 1. 2021 v případě DPH za zdaňovací období měsíců srpna až prosince roku 2015. NSS zkonstatoval, že byly dodrženy podmínky pro tzv. nepravou retroaktivitu, neboť zákonodárce v přechodných ustanoveních zákona č. 283/2020 Sb. výslovně upravil časovou působnost jednotlivých znění § 254 DŘ. Za takových okolností zákonodárce byl oprávněn měnit obsah i již trvajících právních vztahů adresátů práva do budoucna. Uplatnění novelizované právní úpravy od 1. 1. 2021 za stavu, kdy doba úročení započala před touto novelou, není nezákonné, protiústavní a ani narušující právní princip legitimního očekávání daňových subjektů.
 

NSS zamítl kasační stížnosti insolvenčního správce daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, který měl vzniknout v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů. V daném případě totiž byla vymožená částka převedena na úhradu splatného daňového nedoplatku, pročež u daňového subjektu odpovídající přeplatek nebyl evidován. NSS totiž shledal, že splatnost zajišťované daně byla oproti zákonné úpravě modifikována výroky dodatečných platebních výměrů, kterými byla tato daň stanovena a podle jejichž výslovného znění byla splatná ihned po jejich doručení. V tomto směru proto nelze použít závěry z rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26, č. 3735/2018 Sb. NSS (AB CHEMITRANS). NSS přitom posoudil tuto otázku ve věci týchž účastníků řízení a totožných dodatečných platebních výměrů odlišně od toho, jak ji posoudil ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2023, č. j. 6 Afs 91/2023-35, protože naznal, že jeho dřívější závěry jsou v rozporu s obsahem spisového materiálu.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil závěry KS v Hradci Králové, který zrušil dodatečný platební výměr správce daně, jelikož v řízení o doměření daně nebyly posouzeny a vyhodnoceny okolnosti týkající se podmínky plátcovství DPH dodavatele předmětných plnění. V dané věci bylo již jednou rozhodnuto odvolacím orgánem, přičemž jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem NSS sp. zn. 7 Afs 227/2020 s tím, že v návaznosti na závěry rozšířeného senátu vyslovené v rozsudku sp. zn. 1 Afs 334/2017 musí být daňovému subjektu poskytnut prostor, aby prokázal, že skutečný dodavatel plnění byl plátcem DPH. Během znovuotevřeného odvolacího řízení došlo k provedení přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení daňového subjektu, což mělo za následek nutnost zastavení odvolacího řízení a nabytí právní moci dodatečného platebního výměru dle § 243 odst. 2 DŘ. Daňový subjekt tak podal další správní žalobu, nyní přímo proti dodatečnému platebnímu výměru. Na jejím základě byl dodatečný platební výměr zrušen, neboť dle KS v Hradci Králové nebyl dodržen závazný právní názor NSS. NSS přisvědčil správci daně, že se jedná o mimořádné okolnosti, kdy právní moc dodatečného platebního výměru nastala ex lege a nebylo tak možno v odvolacím řízení šetřit a hodnotit další okolnosti. Ani tak ale nemůže dojít k tomu, aby správní soud přebíral úlohu daňových orgánů v jejich nalézací činnosti a hodnotil doplněné podklady řízení. Daňový subjekt totiž již dostal prostor relevantní okolnosti prokázat v rámci doplnění podkladů odvolacího řízení vedeného po zrušujícím rozsudku, ale tyto musejí být také posouzeny a zhodnoceny, což musí provést správce daně v rozhodnutí o stanovení daně. Ačkoliv odvolací orgán již neměl k vyhodnocení podkladů v rámci rozhodnutí příležitost a dodatečný platební výměr také nebylo možno jakkoliv rozšířit o toto hodnocení, když nabyl právní moci provedením přezkumného jednání, NSS ani za těchto okolností neakceptoval neformalizované posouzení a zhodnocení těchto podkladů v úředním záznamu vyhotoveném v návaznosti na zastavení odvolacího řízení.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek KS v Ostravě. Předmětem sporu bylo, zda správce daně respektoval závazný právní názor KS v Ostravě z předešlého zrušujícího rozsudku a zda byl tedy oprávněn stanovit DPH podle pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně nerespektoval v řízení po vydání zrušujícího rozsudku závazný právní názor soudu tím, že se nepodařilo provést u skladových zásob navrhovaný důkaz „kontroly korunou“. Pokud s tímto názorem správce daně nesouhlasil, resp. byl přesvědčen o objektivní nemožnosti jej provést, měl proti rozsudku KS v Ostravě brojit kasací, což neučinil. Dále NSS konstatoval, že správce daně pochybil i při interpretaci opakované výpovědi svědkyně ohledně inventurních záznamů. NSS tedy konstatoval, že závěr soudu, kdy kromě rozhodnutí o odvolání zrušil z důvodu uplynutí 10leté objektivní prekluze i dodatečné platební výměry, byl namístě.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí žalovaného na DPPO, obojí pro nepřezkoumatelnost. Z napadeného rozhodnutí žalovaného dle NSS není zřejmé, zda daňové orgány při přechodu na pomůcky po nepodaném řádném daňovém přiznání postupovaly dle § 98 odst. 1 DŘ nebo § 145 odst. 1 DŘ, případně nevysvětlily, za jakých okolností je možné tato dvě ustanovení spojovat. MS v Praze ani žalovaný dále nevysvětlili, z jakých důvodů nebylo možné stanovit daň dokazováním, stejně tak dostatečně nevypořádali námitku týkající se přiměřenosti použitých pomůcek.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva a potvrdil, že předmětem soudního přezkumu zajišťovacího řízení mohou být pouze podmínky pro zřízení zástavního práva. Takovou podmínkou je mj. existence neuhrazené daňové pohledávky, zjištěné a pravomocně stanovené ve vyměřovacím řízení (případně v řízení exekučním, jde-li o stanovení exekučních nákladů). Předmětem přezkumu však nemůže být správnost podkladových rozhodnutí, jimiž byla zajišťovaná daň stanovena. Tato je předmětem nalézacího řízení. Stejně tak v tomto řízení nepříslušelo daňovým orgánům posuzovat důvody podle § 181 odst. 2 písm. i) DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně prokázal vztah jinak spojených osob dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP a oprávněně stanovil cenu obvyklou u reklamních plnění, přičemž bylo logické vycházet z ceníkových cen veřejně prezentovaného ceníku služeb České televize, která poskytuje stejně vymezenou službu nezávislým osobám. NSS také vyslovil, že daňovým orgánům nevznikla povinnost vydání výzvy k podání DODAP dle § 145 odst. 2 DŘ, neboť informace získané v řízení na DPH nemohly nutně vést k aplikaci § 23 odst. 7 ZDP.
 

NSS ke kasační stížnosti podané daňovým subjektem ve věci zastavení řízení dle § 106 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., DŘ, ve znění pozdějších předpisů, o odvolání podaném proti rozhodnutí správce daně o úroku z úroku zrušil rozsudek MS v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla NSS shledaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů spočívající v nevypořádání všech žalobních námitek.