Daňový proces 2021

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně. Dle NSS krajský soud pochybil při posuzování výzvy k prokázání skutečností, kdy ji hodnotil příliš formalisticky bez ohledu na to, zda měly její případné vady vliv na zákonnost dalšího postupu správce daně, resp. vydaných rozhodnutí.  NSS proto zavázal krajský soud k tomu, že výzva správce daně obsahovala relevantní pochybnosti dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, takže důkazní břemeno po právu přešlo zpět na daňový subjekt, a uložil mu se materiálně zabývat dalšími body žaloby.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byla otázka zákonnosti výzvy správce daně k předložení konvertované plné moci a jejího vlivu na běh lhůty pro rozhodnutí o odvolání dle § 168 odst. 1 daňového řádu. NSS uzavřel, že daňový řád výslovně neukládá povinnost daňovému subjektu předložit plnou moc v originále či konvertované podobě. Správce daně je povinen akceptovat prostou kopii plné moci, a to i v případě že je předložena zmocněncem, a správce daně nemá důvodné pochybnosti o jejích náležitostech či o její autenticitě. Výzva správce daně neobsahující žádné konkrétní a důvodné pochybnosti je nedůvodná a nezákonná a nemohla tedy mít za účinek stavění lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo zřízení zástavního práva, přičemž NSS odmítl námitky daňového subjektu, které se nevztahovaly k předmětu řízení (zákonnost exekučních příkazů, vyměření daně). K meritu samotnému, tj. zákonnosti zřízení zástavního práva, uvedl NSS, že podmínky pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem daňového subjektu byly naplněny a že zřízení zástavního práva bylo zcela přiměřené okolnostem.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nečinnostní žaloby a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a zároveň žalobu odmítl, neboť v dané věci žádné řízení neprobíhalo a daňový subjekt se tudíž nečinnostní žalobou nemůže domáhat vydání rozhodnutí v těch případech, kdy žádné správní řízení neběží. Podnět daňového subjektu učiněný podle § 38 daňového řádu, který sám o sobě žádné řízení nezahájil, byl materiálně podnětem k přezkoumání rozhodnutí z moci úřední podle § 121 odst. 4 daňového řádu. Daňovému subjektu ve skutečnosti nešlo o vydání rozhodnutí v probíhajícím řízení, ale o samotné zahájení řízení. Toho se však nečinností žalobou nelze domoci.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a uzavřel, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem popřel princip vyjádřený v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s., neboť přezkoumal rozhodnutí Finanční správy nad rámec žalobních bodů. Městský soud nebyl oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného rozhodnutí a v jejich mezích poté posuzovat zákonnost tohoto správního aktu. Důvody, pro které soud zrušil rozhodnutí Finanční správy, nepředstavovaly ani výjimku z dispoziční zásady; nejednalo se tedy o důvody, ke kterým musí správní soudy přihlížet z úřední povinnosti (a případně tedy i nad rámec žalobních bodů).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení Městského soudu v Praze ve věci nezákonného zásahu spočívajícího v provádění daňové kontroly. NSS potvrdil, že zásahová žaloba je nepřípustná, směřuje-li proti jednání správního orgánu, které je možno napadnout žalobou proti správnímu rozhodnutí dle § 65 s.ř.s. V žalobě uplatněné námitky směřující jak proti vydaným dodatečným výměrům, tak proti postupu, který předcházel jejich vydání, mohou být uplatněny v žalobě proti rozhodnutí, která má před zásahovou žalobou přednost, výhrady proti doměření daně lze uplatnit v odvolání proti platebním výměrům.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který se prostřednictvím zásahové žaloby domáhal prohlášení nezákonnosti dodatečných platebních výměrů. NSS potvrdil odmítnutí žaloby Krajským soudem v Praze, a to z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků, resp. nerozhodnutí odvolacím orgánem, a z důvodu subsidiarity žaloby na ochranu před nezákonným zásahem proti žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s.ř.s.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo posouzení právní otázky, zda v situaci, kdy správce daně vybere konkrétní pomůcky a vypočte podle nich daň ve zprávě o daňové kontrole, může následně odkázat v dodatečném platebním výměru na odůvodnění zprávy o daňové kontrole podle § 147 odst. 4 daňového řádu. NSS dospěl k závěru, že vypočtení daně podle pomůcek může být součástí zprávy o daňové kontrole, a tedy výsledkem daňové kontroly. Přesto však hlavním závěrem daňové kontroly musí být zjištění, zda lze či nelze stanovit daň prostřednictvím dokazování a výpočet daně prostřednictvím pomůcek nemůže být výlučným závěrem daňové kontroly.

NSS vyhověl kasační stížnosti dvou daňových subjektů, kdy předmětem sporu bylo zřízení zástavního práva. S odkazem na názor prezentovaný v rozsudku NSS ze dne 17. 2. 2021, č. j. 6 Afs 214/2020 – 54, bylo dle NSS zástavní právo zřízeno v rozporu se zákonem, když bylo rozhodnutí o zřízení zástavního práva vydáno před pravomocným stanovením daňové pohledávky v nalézacím řízení, neboť dle NSS je neuhrazenou daní ve smyslu § 170 odst. 1 daňového řádu až daň pravomocně stanovená. NSS se pak v daném případě vůbec nezabýval uplatněnou argumentací Finanční správy směřovanou ve prospěch možnosti zřídit v takových situacích zástavní právo, která byla mj. opřena o komentářovou literaturu včetně důvodové zprávy k příslušným pasážím zákona.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Byť NSS přisvědčil daňovému subjektu, že hodnocení Městského soudu v Praze bylo poměrně kusé, resp. výslovně městský soud zmínil pouze podmínku budoucí vymahatelnosti daně, dospěl NSS k závěru, že není pravdou, že by se městský soud naplněním podmínky budoucího stanovení daně vůbec nezabýval, pročež by mělo být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Co se týče naplnění odůvodněné obavy o budoucí (ne)dobytnost daně, NSS považoval za nutné předeslat, že konkrétní námitky k této otázce daňový subjekt v odvolání ani v podané žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Pokud tedy brojí konkrétními námitkami proti naplnění druhé podmínky až v řízení o kasační stížnosti (opožděně), je třeba tyto námitky jako nepřípustné odmítnout dle § 104 odst. 4 s. ř. s.

NSS zamítl kasační stížnost dvou daňových subjektů, neboť předně nepřisvědčil jimi tvrzené nepřezkoumatelnosti a nepřesvědčivosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, když mj. uvedl, že lze vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv závazek vznikl výlučně jednomu z nich. NSS neshledal ani namítanou nicotnost podkladových rozhodnutí (platebních výměrů), jakož ani neshledal důvodnou námitku uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byl úroku z neoprávněného jednání správce daně, když NSS potvrdil svou dosavadní rozhodovací praxi stran naplnění podmínek pro přiznání předmětného úroku. NSS uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že dodatečné platební výměry nenabyly z důvodu podaného odvolání právní moci, stanovená lhůta k plnění nikdy nepočala plynout. Nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně tak daňovému subjektu nevznikl, pokud tento provedl úhradu nesprávně stanovené daně ještě před její splatností, neboť ta nenastala (dodatečné platební výměry byly v odvolacím řízení zrušeny), a nebyla tak splněna druhá ze zákonných podmínek pro použití § 254 odst. 1 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla možnost zastavení řízení dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu pro zjevnou nepřípustnost podání žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle § 37 daňového řádu v případě daňovým subjektem pozdě podané žádosti o prominutí daně podle § 25 zákona č. 357/1992 Sb.

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zásahové žaloby podané proti platebnímu výměru a vyrozumění o nicotnosti rozhodnutí. NSS potvrdil, že primárním prostředkem ochrany je žaloba proti rozhodnutí správce daně, která má přednost před zásahovou žalobou.

NSS se neztotožnil s kasační stížností daňového subjektu, v níž namítá nesprávnost závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle něhož nemohlo být žalobou napadeným postupem, a to nezahájením přezkumného řízení, Odvolacím finančním ředitelstvím zasaženo do veřejných subjektivních práv daňového subjektu. NSS v předmětném rozsudku konstatoval, že ustálená judikatura NSS, podle níž se nelze proti nezahájení přezkumného řízení bránit ani zásahovou žalobou, je stále aktuální.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž s ohledem na nesprávný názor Krajského soudu v Plzni změnil zamítavý výrok na výrok o odmítnutí, neboť rozhodnutí o žádosti daňového subjektu o navrácení odvolací lhůty je rozhodnutím předběžné povahy, a to bez ohledu na to, že v daném případě bylo rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydáno dříve, než rozhodnutí o odvolání ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý čas. NSS tak potvrdil předběžnou povahu tohoto typu rozhodnutí, které nepodléhá samostatnému soudnímu přezkoumání.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně. NSS sice souhlasně s krajským soudem uvedl, že se správce daně dopustil pochybení, pokud namísto výslechu svědka přistoupil k pouhému podání vysvětlení ve smyslu § 79 daňového řádu, protože daňový subjekt tak nemohl uplatnit svá práva podle § 96 odst. 5 daňového řádu, pochybení však dle NSS nebylo vadou, která by sama o sobě měla vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud se proto měl zabývat i dalšími závěry správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci pokuty za nepodání kontrolního hlášení. K námitkám stran povinnosti mlčenlivosti dle zákona o advokacii NSS uvedl, že samotnou hodnotu poskytovaných služeb advokáta nelze považovat za informaci vypovídající o povaze věci, ve které právní služby advokát poskytl nebo poskytuje. Pouhá výše plnění za poskytnuté služby nemůže státu poskytnout komparativní výhodu ve sporu s některým z klientů advokáta. Ustanovení § 21 odst. 5 zákona o advokacii výslovně prolamuje mlčenlivost ve vztahu k daňové správě, pokud se jedná o jeho povinnosti daňového subjektu. Advokát je povinen podávat daňová přiznání, poskytovat daňové správě součinnost, prokazovat svá tvrzení listinami apod. Stále však platí, že advokát nesmí poskytnout informace o povaze věci, ve které služby poskytl nebo poskytuje.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku krajského soudu, ve kterém tento dovodil uplynutí lhůty pro stanovení daně. Dle NSS však došlo v důsledku aplikace § 38r odst. 2 ZDP k doměření daně ve lhůtě pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla žádost o prominutí příslušenství daně – úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2011. NSS potvrdil správnost postupu Finanční správy, který řízení o žádosti zastavil dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu z důvodu zjevné nepřípustnosti, neboť právní úprava promíjení příslušenství daně se na úroky z prodlení, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 267/2014 Sb., nevztahuje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zásahové žaloby spočívající v tvrzeném zásahu provádění duplicitní kontroly místně příslušným správcem daně a správcem daně na základě vybrané působnosti. NSS s odkazem na rozsudky NSS sp. zn. 1 Afs 353/2019 a sp. zn. 2 Afs 218/2019 konstatoval, že neshledal, že by ze strany některého ze správců daně vznikaly nadměrné duplicity, že by žalovaný ukládal daňovému subjektu nepřiměřené povinnosti, neúměrně porušoval povinnost spolupráce či daňový subjekt zatěžoval nezákonnými nebo zbytečnými požadavky. Dále NSS potvrdil, že zahájení daňové kontroly místně příslušným správcem daně neznemožňuje jakoukoliv kontrolní činnost dalšího správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zásahové žaloby podané proti Finanční správě, přičemž daňový subjekt za nezákonný zásah považoval vydání výzvy k prokázání skutečností. NSS potvrdil názor, že daňový subjekt má právo brojit proti konečnému rozhodnutí ve věci, tj. disponuje jiným prostředkem ochrany svých práv a odmítnutí jeho zásahové žaloby bylo namístě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ohledně posouzení oprávněnosti zastavení řízení o žádosti o prodloužení lhůty pro vyjádření na seznámení odvolacího orgánu dle § 115 odst. 2 daňového řádu ve věci daně z příjmů právnických osob. Přestože žádost o prodloužení této lhůty není podáním, které by bylo možno považovat za zjevně právně nepřípustné a z tohoto důvodu nebylo zastavení řízení na místě, ke zhoršení procesního postavení daňového subjektu nedošlo.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když byl řešen spor o to, zda adresa, kterou daňový subjekt správci daně oznámil jako adresu pro doručování za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků u Finančního úřadu v Karlových Varech, je adresou, na níž měl správce daně – Finanční úřad pro hlavní město Prahu, doručovat podle § 44 odst. 3 daňového řádu, tedy jestli jde o trvající adresu pro doručování ve smyslu § 44 odst. 3 daňového řádu.  NSS v daném případě neshledal kasační stížnost důvodnou a potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu, že volba doručovací adresy nebyla vůči Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu účinná, a tudíž na ni zaslaná výzva k podání daňového přiznání nebyla řádně doručena. NSS se v dané věci odkázal na přechodná ustanovení daňového řádu, konkrétně na § 264 odst. 2 daňového řádu a aplikoval na danou věc příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když byl řešen spor o to, zda adresa, kterou daňový subjekt správci daně oznámil jako adresu pro doručování za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků u Finančního úřadu v Karlových Varech, je adresou, na níž měl správce daně – Finanční úřad pro hlavní město Prahu, doručovat podle § 44 odst. 3 daňového řádu, tedy jestli jde o trvající adresu pro doručování ve smyslu § 44 odst. 3 daňového řádu.  NSS v daném případě neshledal kasační stížnost důvodnou a potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu, že volba doručovací adresy nebyla vůči Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu účinná, a tudíž na ni zaslaná výzva k podání daňového přiznání nebyla řádně doručena. NSS se v dané věci odkázal na přechodná ustanovení daňového řádu, konkrétně na § 264 odst. 2 daňového řádu a aplikoval na danou věc příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v nezpřístupnění části vyhledávací části spisu a potvrdil, že nezákonnost odepření nahlížení do spisu lze zásadně namítat až v žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci. Na tomto závěru nemění nic ani fáze daňového řízení po projednání výsledku kontrolního zjištění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byl postup správce daně v odvolacím řízení, který doplňoval důkazy do spisu, což daňový subjekt považoval za porušení dvojinstančnosti. NSS k tomu uvedl, že v obdobné věci (týkající se DPPO) již rozhodl v únoru 2021 (sp. zn. 8 Afs 198/2019) a nemá důvod se od tohoto názoru odchylovat. NSS tedy zopakoval, že případné vady v postupu správce daně lze odstranit v odvolacím řízení, což se v posuzované věci i stalo, a odvolací orgán před vydáním rozhodnutí se svým hodnocením provedených důkazů daňový subjekt seznámil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu s předmětem sporu ve věci posečkání s úhradou daně a potvrdil, že s nedodržením lhůty k vydání rozhodnutí dle § 156 odst. 2 daňového řádu není stanovena fikce vyhovění žádosti o posečkání s úhradou daně.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil názor Krajského soudu v Brně, že v důsledku nepředepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve lhůtě dle § 254 odst. 3 daňového řádu náleží daňovému subjektu další úrok dle § 254 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z úroku dle § 155 daňového řádu. NSS uvedl, že úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu újmy za prodlení s vrácením nadměrného odpočtu, tedy „cenu peněz“ zadržovaných správcem daně. Nejde tedy o úrok z protiprávního činu jako například úrok dle § 254 daňového řádu, který představuje paušalizovanou náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a lze ho tak připodobnit k úročení úroků z pohledávky, která vznikla z protiprávního činu podle druhé věty § 1806 občanského zákoníku. Na úrok ze zadržování nadměrného odpočtu podle § 155 daňového řádu, který je kompenzací újmy, která daňovému subjektu vznikla v důsledku jednání správce daně souladného se zákonem, § 1806 občanského zákoníku aplikovat nelze. Přiznáním požadovaných druhotných úroků by správce daně překročil svou kompetenci vymezenou daňovým řádem, což mu znemožňuje čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když konstatoval, že i obecné odvolací důvody spočívající v právní argumentaci a teoretických východiscích přenosu důkazního břemene (byť pouze část konkrétní argumentace se vztahovala k některým zdaňovacím obdobím) nemohou být důvodem pro zastavení řízení ve smyslu § 112 daňového řádu. V případě nejasností má být podání vyjasněno v souladu se základními zásadami správy daní.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti, která spočívala v nedostatečném odůvodnění závěru soudu o nutnosti stanovení daně podle pomůcek ve smyslu § 98 DŘ a zohlednění tzv. esenciálních výdajů, když správcem daně byla daň stanovena dokazováním.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že byl nesprávný závěr krajského soudu, že správce daně nedostatečně formuloval pochybnosti ve výzvách a tyto tak nebyly sto přenést důkazní břemeno na daňový subjekt. Předmětem sporu před správcem daně byl dodatečně uplatněný krácený nárok na odpočet, k čemuž se NSS prozatím nevyjádřil. V rámci daného řízení vyvstala i otázka charakteru nově postaveného pavilonu jako majetku vytvořeného vlastní činností, kde NSS metodickému stanovisku Finanční správy nepřisvědčil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve sporu stran splnění lhůty pro podání žaloby. NSS potvrdil ustálený výklad počítání lhůt dle soudního řádu správního s tím, že lhůta pro podání žaloby činí 2 měsíce a končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroků z neoprávněného jednání správce daně, kdy na základě skutkových okolností dospěl k závěru, že rozhodnutí o odvolání, kterým nebylo vyhověno daňovému subjektu ve věci daňové povinnosti stanovené na základě konkludentního platebního výměru, splňuje náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť platba učiněná na základě daňového přiznání, respektive konkludentního platebního výměru, byla učiněna toliko v souvislosti s rozhodnutími o odvoláních, ve věci napadeného konkludentního platebního výměru. Skutečnost, že daňový subjekt neuhradil daň přímo na základě rozhodnutí o odvoláních, ale v souvislosti s nimi, pro splnění druhé podmínky pro užití § 254 daňového řádu postačuje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci tvrzeného nezákonného zásahu spočívajícího v neumožnění nahlížení do vlastní daňové informační schránky. NSS uvedl, že s ohledem na rozpor mezi osobou činící podání (podávající přihlášku) a osobou žádající o přístup k nahlížení do daňové informační schránky nelze hovořit o řádném podání elektronické přihlášky, přičemž aby byl umožněn přístup do daňové informační schránky, postačilo dle návodu správce daně jen znovu vyplnit elektronickou přihlášku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy meritem sporu byla otázka, zda výzva k prokázání skutečností dle § 92 odst. 4 daňového řádu je rozhodnutím dle § 65 s.ř.s. Dle NSS takovým rozhodnutím výzva k prokázání skutečností dle § 92 odst. 4 daňového řádu není. Proti výzvě k prokázání skutečností nepřichází do úvahy ani zásahová žaloba, neboť tato výzva sama o sobě nezasahuje přímo do práv daňového subjektu, přičemž případné nezákonnosti této výzvy podléhají soudnímu přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně. "Předstižného" posouzení zákonnosti dokazování v řízení o stanovení daně nelze docílit ani cestou žaloby proti vyrozumění o prošetření způsobu vyřízení stížnosti, jímž se podrobila přezkumu výzva k prokázání skutečností.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka aplikace osvobození dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. NSS potvrdil názor Finanční správy na otázku aplikace osvobození dle § 20 odst. 6 písm. e) tohoto zákona a v souvislosti s ním se zabýval výkladem pojmu „zánik účasti společníka obchodní společnosti“, k čemuž uvedl, že tento pojem je nutno vykládat v souladu s obchodním zákoníkem, kdy se jím rozumí zánik práv a povinností, které jsou s účastí společníka ve společnosti spojeny, a není přitom rozhodné, z jakého důvodu k ukončení účasti společníka v obchodní společnosti došlo, nýbrž že se tak stalo. Účast společníka ve společnosti končí ke dni výmazu z obchodního rejstříku.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve věci úroku z prodlení. NSS shledal důvodnou námitku daňového subjektu, že krajský soud měl přihlédnout i ke skutečnostem, které nastaly až po rozhodnutí odvolacího orgánu o úroku z prodlení a zohlednit pozdější zrušení doměřené daňové povinnosti, k níž se úrok z prodlení váže.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ohledně nezákonného zásahu a jeho vlivu na zákonnost rozhodnutí o stanovení daně, když s odkazem na judikaturu uvedl, že absence výzvy k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením daňové kontroly nemá vliv na zákonnost doměření daně. Ohledně činnosti předsedy představenstva a příjmu ze závislé činnosti pak NSS uvedl, že i když byla mandátní smlouva uzavřena ještě před vznikem funkce předsedy představenstva, nelze bez dalšího vyloučit, že činnost, která je vykonávána podle mandátní smlouvy, se později shoduje s náplní činnosti předsedy představenstva, která je dle zákonné fikce zdaněna jako příjem ze závislé činnosti.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť dle názoru NSS krajský soud nesprávně vyhodnotil procesní vadu, které se dopustil správce daně (neprodloužení lhůty pro vyjádření se k seznámení dle § 115 daňového řádu), aniž by zohlednil, zda tato vada mohla mít vliv na výsledek řízení, tedy samotný výrok rozhodnutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, neboť v posuzované věci finanční úřad vykonávající vybranou působnost správce daně vydal oznámení o provedení daňové kontroly a výzvu k umožnění zahájení daňové kontroly, avšak v důsledku nespolupráce daňového subjektu nebyla daňová kontrola zahájena. Jestliže daňová kontrola nebyla zahájena, nemohlo dojít k zásahu do práv daňového subjektu. NSS taktéž zdůraznil, že s ohledem na vydání dodatečných platebních výměrů je prostředkem ochrany žaloba proti rozhodnutí dle § 65 s.ř.s.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v otázce limitace délky objektivní lhůty pro stanovení daně, která započala běžet před účinností daňového řádu. NSS konstatoval, že na lhůtu pro stanovení daně, která započala běžet před účinnosti daňového řádu, tj. před 1. 1. 2011, je nutné použít § 41 s. ř. s. vždy, když je zahájeno soudní řízení ve věci příslušné daňové povinnosti, a to i tehdy, bylo-li soudní řízení zahájeno již za účinnosti daňového řádu. Délka objektivní lhůty není v takovém případě limitována 10 lety od jejího počátku dle § 148 odst. 5 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy ve věci uložení povinnosti uhradit pokutu za opožděné podání kontrolního hlášení. Daňový subjekt namítal, že vlastní povinnost k podání kontrolního hlášení je nezákonná a neústavní, což opíral o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/17. NSS se s námitkami daňového subjektu neztotožnil a uvedl, že povinnost podat kontrolní hlášení je nadále zachována. Odkaz na daňovým subjektem citovaný nález Ústavního soudu neshledal NSS přiléhavým, neboť problematika povinnosti podávat kontrolní hlášení byla již vyřešena v dřívějším nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť uvedl, že mezinárodní dožádání do Německa nebylo důvodným úkonem, s nímž lze spojovat stavení lhůty ke stanovení daně. Vzhledem k tomu, že tento závěr má význam pro posouzení, zda byla rozhodnutí Finanční správy oznámena ve lhůtě pro stanovení daně, zrušil NSS rozsudek krajského soudu a věc vrátil zpět, aby se tento soud zabýval výpočtem lhůty ke stanovení daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích.  

NSS potvrdil, že v případě nařízeného přezkumu, resp. vydání rozhodnutí v přezkumném řízení, kterým bylo původní rozhodnutí změněno, odpadá předmět soudního řízení a Krajský soud v Ústí nad Labem tak postupoval správně, jestliže žalobu proti původnímu rozhodnutí odmítl.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a již podruhé zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pro nepřezkoumatelnost. NSS uvedl, že městský soud pochybil ve svých závěrech, že správce daně opatřil v odvolacím řízení důkazy procesně nesprávným postupem, když místo v daňové kontrole prováděl dokazování v rámci odvolacího řízení. Z rozhodnutí o odvolání i obsahu správního spisu je zjevné, že v odvolacím řízení byla procesní chyba prvostupňového správce daně v rámci postupu k odstranění pochybností odstraněna postupem dle § 115 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet daně z důvodu neprokázání deklarovaného dodavatele. Předmětem sporu bylo poskytování reklamních služeb, kdy vlastní existence reklamy nebyla zpochybněna, ale byla zpochybněna právě osoba dodavatele. Na podporu svých tvrzení daňový subjekt navrhoval výslechy řady svědků, které se správce daně pokusil vyslechnout, ale buďto se je nepodařilo ani předvést nebo skutkovou verzi daňového subjektu nepotvrdili. NSS k tomu uvedl, že z průběhu řízení je zřejmé, že daňový subjekt navrhoval jednotlivé svědky postupně, čímž daňové řízení velmi prodlužoval, postup daňového subjektu lze v tomto směru hodnotit jako účelový, proto odvolací orgán nepochybil, když odmítl další výslechy v reakci na seznámení v odvolacím řízení provést.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí správce daně o navrácení lhůty v předešlý stav. Touto otázkou se NSS zabýval ve svém prvním rozsudku v této věci (sp. zn. 6 Afs 163/2020). NSS přisvědčil Krajskému soudu v Ostravě, že jde o rozhodnutí předběžné povahy, které je ze samostatného soudního přezkumu vyloučeno. NSS uzavřel, že námitky stěžovatele týkající se této otázky již znovu nejsou přípustné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci vydání rozhodnutí o stanovení daně, kdy daňový subjekt namítal uplynutí prekluze. NSS uvedl, že z jeho judikatury jasně vyplývá, že zruší-li soud rozhodnutí o odvolání, jehož oznámením byla prodloužena lhůta pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu, a vrátí-li věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, i nadále zůstává lhůta pro stanovení daně prodloužena o jeden rok. Obdobný závěr pak zajisté platí  i pro účinky oznámení rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil, že s ohledem na specifika § 243 odst. 2 daňového řádu, kdy odvolací orgán nemohl odstranit vady postupu správce daně v odvolacím řízení (bylo zastaveno ex lege), musí rozhodnutí správce daně při soudním přezkumu obstát jak po hmotněprávní, tak po procesněprávní stránce hned napoprvé, a to i z pohledu soudem následně doplněných důkazů. Možnosti krajského soudu doplnit dokazování za účelem odstranění neúplně zjištěného skutkového stavu jsou limitované. V případě, kdy je třeba rozsáhlé nebo zásadní doplnění přesahující možný rámec dokazování před správním soudem, neboť by takovým postupem již byla nad přípustnou míru nahrazována činnost správního orgánu, musí soud rozhodnutí správního orgánu podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž ve věci zásahové žaloby týkající se vydání konkludentního platebního výměru dovodil, že s ohledem na skutečnost, že se daňový subjekt nedomáhal ochrany před nečinností podle § 38 daňového řádu, byla žaloba nepřípustná. Právě institut ochrany před nečinností primárně slouží k možné nápravě pro situace řešené v dané věci – včasné vydání platebního výměru – který se zakládá do spisu a z něj pramení eventuální vznik přeplatku.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozhodnutí o odvolání ve věci doměření daně z přidané hodnoty. Předmětem sporu byla v daném případě interpretace § 148 odst. 3 daňového řádu, resp. aplikace pravidla stanoveného v § 33 odst. 1 daňového řádu v případě běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně. NSS vyložil, že § 148 daňového řádu obsahující pravidla běhu prekluzivní lhůty (vč. jejího přerušení či stavění) jsou lex specialis k § 33 odst. 1 daňového řádu, kdy se toto ustanovení nepoužije.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byly úhrady nákladů za poskytnutí informací, ke kterým byl daňový subjekt vyzván dle § 57 odst. 1 písm. b) daňového řádu. NSS potvrdil právní názor Finanční správy, že tyto informace je třeba poskytnout bezúplatně. Osobami ve smyslu § 57 odst. 1 písm. b) daňového řádu je třeba chápat fyzické i právnické osoby a jsou jimi de facto všechny daňové subjekty, neboť již tím, že realizují svoji podnikatelskou činnost, nakupují a prodávají zboží, služby či jiná plnění, poskytují vždy plnění, a to bez ohledu na to, zda jsou na pozici dodavatele či odběratele.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně, kdy předmětem sporu byla zákonnost provádění a pokračování v daňové kontrole. NSS posuzoval otázku, zda neformální výzvy k doložení dokladů lze považovat za zahájení daňové kontroly. Dle NSS pouze ze skutečnosti, že na základě účetních záznamů a dokladů, které si správce daně od daňového subjektu vyžádal, mohl správce daně započít s prověřováním správnosti daňové povinnosti, nelze dovozovat, že účelem výzev bylo zahájit daňovou kontrolu. Z pohledu daňového řízení a práv daňového subjektu se nelze oprostit od formální stránky úkonů a bezmezně upřednostnit jejich obsahovou stránku, neboť na úkony orgánů veřejné správy je třeba klást přísné požadavky. Potřeba vycházet ze skutečného obsahu úkonu není v daňovém řádu upravena ve vztahu k úkonům správce daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka marného uplynutí lhůty pro placení daní. NSS vyložil charakter lhůty upravené dle § 160 odst. 6 daňového řádu tak, že se jedná o úpravu maximální doby, po kterou lze na základě § 160 odst. 3 daňového řádu prodlužovat lhůtu k vybrání a vymáhání příslušného nedoplatku. I v případě zřízení zástavního práva tak nadále platí, že správce daně musí být ve lhůtě 30 let aktivní a snažit se nedoplatek vymoci. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil doměření daně z příjmů právnických osob podle pomůcek. Daňový subjekt neumožnil provést daňovou kontrolu, nepředložil účetnictví, a protože správce daně nedisponoval dostatečným množstvím důkazních prostředků, nebylo možno daň stanovit dokazováním.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost zřízení zástavního práva k nemovité věci. Stěžejním závěrem NSS je především fakt, že zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o jeho zřízení příslušnému katastrálnímu úřadu, a to i s účinky vůči účastníkům řízení. Okamžik doručení rozhodnutí účastníkům řízení je tak nerozhodný, což platí i pro posouzení uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně, především ve vztahu k § 160 odst. 3 písm. b) daňového řádu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, kdy spornou otázkou bylo, zda mohl správce daně daňovému subjektu neprominout úrok z prodlení, ačkoli při posuzování žádosti dospěl k závěru o splnění základních vstupních podmínek pro její vyhovění a zároveň existenci ospravedlnitelného důvodu prodlení s úhradou daní. NSS na podkladě usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 236/2019 – 83 uzavřel, že úprava promíjení příslušenství daně nezakládá automatický nárok na vyhovění v případě naplnění formálních předpokladů. Nelze proto mít za to, že při splnění formálních předpokladů pro prominutí úroků za současné existence ospravedlnitelného důvodu prodlení správce daně opouští fázi své správní úvahy a vstupuje do fáze povinného (alespoň částečného) prominutí úroků z prodlení, kdy se jeho závěry nutně omezí již jen na určení konkrétní a konečné hranice prominutí.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy meritem sporu byla oprávněnost uložení pořádkové pokuty dle §247 daňového řádu, neboť daňový subjekt ve stanovené lhůtě bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě k poskytnutí údajů a listin. NSS potvrdil nepřezkoumatelnost rozhodnutí Finanční správy spočívající v nedostatečnosti úvahy o naplnění skutkové podstaty maření či závažného ztěžování správy daní a dovodil, že nelze potrestat toliko neuposlechnutí výzvy správce daně ke splnění procesní povinnosti nepeněžité povahy ve smyslu § 57 a 58 daňového řádu, byť jsou pro jejich vydání splněny podmínky a je nutno s ohledem na specifika řízení o uložení pořádkové pokuty konkrétní úvahy o nezbytnosti podkladů a důsledcích jejich neposkytnutí vtisknout do odůvodnění rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a na podkladě dřívějšího rozsudku NSS sp. zn. 10 Afs 382/2020 judikoval ve sporné otázce, zda je možné částku, která vznikla jako úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020), pokud ji správce daně včas nepředepsal na osobní daňový účet, znovu úročit dle § 254 daňového řádu. Ve sporné věci potvrdil NSS svůj dřívější názor, že pokud správce daně částku prvního úroku dle § 254 odst. 1 daňového řádu řádně a včas nepředepsal, zatížil nezákonný postup další nezákonností, z níž vzniká další úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu, který se počítá z prodlení s předepsáním prvního úroku dle § 254 odst. 1 daňového řádu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. NSS dospěl k závěru, že se správce daně krajským soudem vytýkaného pochybení při stanovení daně dle pomůcek nedopustil. Naopak krajský soud nikterak přesvědčivě nevyvrátil důvodnost a správnost postupu správce daně, ani netvrdil, že by se správce daně dopustil konkrétních excesů při stanovení výše daně, pouze polemizoval nad vhodností použité pomůcky, což mu však při současné absenci excesů nepřísluší. Soudní přezkum se v případě stanovení daně postupem dle § 98 daňového řádu omezuje pouze na posouzení, zda žalovaný správní orgán nezneužil či zda nepřekročil meze správního uvážení, které je mu zákonem při tomto náhradním způsobu stanovení daně svěřeno. Krajský soud však nemůže zasahovat do samotného výběru pomůcek, jinými slovy, nahradit správní úvahu úvahou soudní.

NSS nevyhověl kasačním námitkám daňového subjektu stran nesprávnosti výše stanovené daně z příjmů z důvodu opožděně uplatněného žalobního bodu. NSS však z úřední povinnosti přihlédl k povaze penále jako trestu a dospěl k závěru, že nebyla respektována zásada, že je třeba postupovat podle právní úpravy pro daňový subjekt příznivější, tj. podle právní úpravy daňového řádu, který stanovuje nižší výši penále než ZSDP, podle kterého v daném případě postupoval správce daně. 

NSS na základě kasační stížnosti daňového subjektu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v kauze týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS konstatoval, že se krajský soud dopustil vady řízení, když se nevypořádal s žalobním důvodem popírajícím možnost zdanění fiktivních příjmů.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve sporu stran posouzení, zda vyjádření bývalé tiskové mluvčí GFŘ založilo u daňového subjektu legitimní očekávání. NSS konstatoval, že některé závěry Krajského soudu v Plzni o dostatečné konkrétnosti a kvalifikovanosti ujištění ze strany správního orgánu jsou založené toliko na domněnkách, kterým nepředcházelo dokazování, a nebyly tak ze strany krajského soudu dostatečně reflektovány požadavky kladené zákonem na ochranu legitimního očekávání.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť dospěl k závěru, že krajský soud v projednávané věci přezkoumal napadené rozhodnutí  mimo rámec žalobních bodů, čímž porušil dispoziční zásadu ve správním soudnictví  a právo na spravedlivý proces. Krajský soud uvedl jako důvod zrušení rozhodnutí Finanční správy, že správce daně neunesl primární důkazní břemeno, resp. že neuvedl dostatečné pochybnosti pro přenos důkazního břemene na daňový subjekt, všechny žalobní body však směřovaly až do fáze dokazování po unesení primárního důkazního břemene správcem daně, kdy se daňový subjekt snažil pochybnosti správce daně vyvrátit.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Předmětem sporu bylo určení nezákonnosti zásahu spočívajícího v provedené daňové kontrole, a to z důvodu jejího nepřípustného opakování a svévolného zahájení. NSS dospěl k názoru, že krajský soud se nedostatečně zabýval povahou úkonu – místního šetření – který daňový subjekt považuje za první daňovou kontrolu, a to s odkazem na předchozí judikaturu NSS, která akcentuje posouzení právní povahy úkonu v návaznosti na skutečné počínání správce daně, tedy zda pouze zjišťoval a vyhledával podkladové informace a důkazní prostředky, či zda již fakticky zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu. V otázce námitky svévolného zahájení daňové kontroly se krajský soud nevyjádřil, a proto byl v této části rozsudek shledán nepřezkoumatelným.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo, zda částku, která vznikla jako úrok z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu), pokud ji správce daně včas nepředepsal na osobní daňový účet, je třeba znovu úročit dle § 254 daňového řádu. NSS se neztotožnil s názorem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a Finanční správy, že by nárok požadovaný daňovým subjektem byl v rozporu se zásadou zákazu anatocismu, tedy dalšího úročení úroků, a to přestože úročenou částkou měl být úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v otázce, zda úkony provedené Finanční správou, konkrétně výzva k podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob a rozhodnutí o odvolání, mohly mít vliv na běh lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. NSS uzavřel, že tyto úkony fakticky lhůtu prodlužovaly i přes jejich následně soudem prohlášenou nezákonnost. Dle NSS těmto úkonům nelze odnímat jejich účinky na běh lhůty pro stanovení daně, pokud se ovšem nejedná o úkony toliko formální, účelově vydané čistě (nebo převážně) za účelem jejího prodloužení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci tvrzeného nezákonného zásahu z důvodu absence výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení před zahájení daňové kontroly, neboť daňová kontrola měla v posuzovaném případě vymezen větší rozsah, než v předchozích daňových kontrolách, ve kterých správce daně mohl znát relevantní skutečnosti týkající se části prověřovaných nákladů. Z tohoto důvodu NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že by správce daně postupoval nezákonně, pokud výzvu dle § 145 odst. 2 daňového řádu nevydal.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pro nepřezkoumatelnost. NSS uvedl, že je rozsudek vnitřně rozporný a nelze z něj seznat, v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval a z čeho plyne vědomost daňového subjektu o účasti na podvodu, proto není zřejmé, proč městský soud považoval žalobní argumentaci za nedůvodnou. Rozhodnutí Finanční správy NSS nepřezkoumával.

NSS nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zásahové žaloby, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením odmítl. NSS vymezil na základě judikatury limity možnosti zásahové žaloby a dospěl k závěru, že krajský soud posoudil správně otázku nepřípustnosti zásahové žaloby v případě neuznání uplatnění plné moci, neboť tyto námitky je možné uplatnit v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Meritem sporu bylo posouzení jednání správce daně jako nezákonného zásahu ve věci oznámení o zahájení daňové kontroly nepříslušným správcem daně a absence výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení. Dle NSS byla krajským soudem nesprávně posouzena otázka splnění podmínek pro vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, neboť ze spisové dokumentace není patrné, že by správce daně disponoval jakýmikoliv indiciemi týkajícími se subjektivní stránky účasti daňového subjektu na případném podvodném řetězci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva. NSS zdůraznil, že v případě rozhodování o zákonnosti rozhodnutí o zřízení zástavního práva jsou irelevantní námitky proti exekučním příkazům i proti zajišťovacím příkazům, přičemž splnění podmínek pro jejich vydání se přezkoumává v těchto soudních řízeních samostatně a odděleně. NSS potvrdil, že zřízení zástavního práva bylo v daném případě k výši zajištěné částky daně přiměřené a rozumné, bylo schopno zajistit zaplacení dlužné částky do budoucna a zároveň nebránilo daňovému subjektu věc nadále užívat pro svoji podnikatelskou činnost.

NSS zamítl kasační stížnost finanční správy ohledně důvodnosti nařízení přezkoumání autoremedurního rozhodnutí správce daně. V posuzované věci bylo nařízeno přezkoumání rozhodnutí, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené § 121 odst. 1 daňového řádu (podle kterého správce daně z moci úřední nařídí přezkoumání rozhodnutí, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem). Soud konkretizoval, že jako důvody pro nařízení přezkumu orgány finanční správy označily spolu úzce související tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu původním správcem daně a tvrzení o nesprávné aplikaci § 25 odst. 1 písm. w) ve spojení s § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP. Orgány finanční správy tedy nepoukázaly na konkrétní nezákonnost, nýbrž toliko na pochybnosti o zákonnosti. Tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu však není důvod pro nařízení přezkoumání autoremedurního rozhodnutí. 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, kdy předmětem sporu byl úrok z neoprávněného jednání správce daně. Stran nároku na úrok NSS přisvědčil názoru Finanční správy v tom, že pokud dojde k úhradě daně sice po právní moci rozhodnutí o stanovení daně, ale v důsledku podání žaloby, je této přiznán odkladný účinek a úhrada je provedena zároveň až po přiznání odkladného účinku žalobě, nemá daňový subjekt na úrok z neoprávněného jednání správce daně nárok. Stejně tak NSS přisvědčil názoru Finanční správy, že v případě neoprávněného vymáhání a případného úroku nepostačuje k jeho přiznání samotná existence daňové exekuce, ale musí dojít k vymožení nějaké částky, jinak není co úročit.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta žaloba o nečinnosti finančního úřadu ve věci rozhodnutí o námitce s odůvodněním, že výsledkem řízení o námitce podle § 159 daňového řádu, jíž se brojí proti připsání úroku z posečkání na osobní daňový účet, nemůže být rozhodnutí ve věci samé.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka přeplatku na dani a úroku z neoprávněného jednání správce daně. NSS potvrdil názor Finanční správy, že lhůta k vrácení přeplatku a předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně běží nikoliv od zrušujícího rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o odvolání, nýbrž až od zrušení rozhodnutí o stanovení daně. NSS konstatoval, že takový postup orgánů správy daní je současně v souladu se smyslem a účelem zákonné úpravy institutu úroku z neoprávněného jednání správce daně, jež má sloužit ke kompenzaci majetkové újmy vzniklé daňovému subjektu v důsledku nezákonně stanovené daně a kterého lze využít až tehdy, kdy je otázka zákonnosti stanovení této daně již definitivně vyřešena. V opačném případě by mohlo docházet k rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti daňového řízení.

NSS vyhověl všem námitkám v kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, když nepřisvědčil jeho závěru, že řízení o správním deliktu za nedodržení cenových předpisů nebylo vůbec zahájeno, bylo-li oznámení o jeho zahájení zasláno toliko advokátovi, který předložil plnou moc pouze v rámci kontrolního řízení, jelikož v průběhu řízení o deliktu činil kroky jako zástupce stěžovatele.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, ve které se domáhal stanovení daně podle pomůcek a zohlednění tzv. esenciálních výdajů. Daňový subjekt neprokázal část výdajů za subdodávky stavebních prací, ani nepředestřel přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci, proto není možné kvalifikovat sporné výdaje jako daňově účinné pouze na základě skutečnosti, že deklarované práce byly provedeny a výše příjmů není sporná. NSS uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přechod na pomůcky a rovněž nebyly splněny podmínky pro uznání tzv. esenciálních výdajů.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí příslušenství daně, a to na základě obdobných skutkových okolností jako v rozsudku NSS sp. zn. 10 Afs 35/2020. Při posuzování žádosti o prominutí příslušenství daně může být odkázáno na usnesení o zahájení trestního stíhání či z něj citováno, nelze však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu, bez kterého není daňovému subjektu dána možnost polemiky se závěry správce daně. Bylo na správci daně, aby přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, jakým konkrétním způsobem daňový subjekt v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy, správce daně však na řádné odůvodnění rozhodnutí rezignoval.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu, že je vnitřně rozporný, tedy nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Městský soud totiž uvedl, že postup k odstranění pochybností nemůže nahrazovat daňovou kontrolu, a proto, aniž by se zabýval předmětem sporu (účast na daňovém podvodu), zrušil rozhodnutí o odvolání i platební výměry prvostupňového správce daně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je namístě zahájit daňovou kontrolu. Takový postup však daňový řád na rozdíl od správního řádu neumožňuje.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla otázka neplatnosti či platnosti smlouvy, kterou podepisovala tatáž osoba jako jednatel jednočlenné právnické osoby v pozici prodávajícího a zároveň jako kupující fyzická osoba – společník i jednatel této právnické osoby. Finanční správa vyšla z názoru, že takto uzavřená kupní smlouva je v důsledku absence úředně ověřených podpisů (s ohledem na uvedené specifické okolnosti) absolutně neplatná. NSS se s tímto názorem neztotožnil na podkladě rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, č. j. 31 ICdo 36/2020 – 103 judikoval, že skutečnost absence úředně ověřených podpisů sama o sobě nepostačuje pro závěr, že tato smlouva je absolutně neplatná podle § 588 věta prvá OZ pro zjevné narušení veřejného pořádku. Pro takový závěr je nutno zkoumat i další skutkové okolnosti a dospět na základě těchto k závěru, zda i přes absenci úředního ověření nedošlo k naplnění smyslu a účelu právní normy v tomto ustanovení obsažené. Je nutno se zaměřit zejména na to, zda okolnosti konkrétní věci nezakládají jistotu o obsahu smlouvy a o tom, zda a kdy byla smlouva uzavřena.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodnutí odvolacího orgánu. Jak uvedl NSS, meritem projednávané věci byla otázka posouzení toho, zda se krajský soud (potažmo i správci daně) dostatečně zabývali otázkou zjištění ze souvisejícího daňového řízení dodavatele ve vztahu k prokázání deklarovaného plnění. NSS vytknul správci daně rozdílné posouzení svědecké výpovědi u dodavatele a daňového subjektu, kdy v jednom případě byla tato výpověď osvědčena za důkaz prokazující uskutečnění plnění a v případě příjemce plnění nikoliv.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, kdy nepřisvědčil závěru krajského soudu o tom, že by výslovné nevypořádání námitky likvidačního dopadu odvodu mělo za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání. Předmětná námitka byla dílčí částí námitkového bodu brojícímu proti výši vyměřených odvodů, proti kterému odvolací orgán postavil úplný výčet okolností, které při stanovení odvodů vzal v potaz, takové odůvodnění odpovídalo závěrům judikatury NSS.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav a potvrdil tím závěr Městského soudu v Praze, že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci žádosti o navrácení lhůty pro vyjádření se ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení a navržení provedení dalších důkazních prostředků dle § 115 odst. 2 daňového řádu, kterou je možno podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání. Jestliže byla žádost o navrácení lhůty podána až po vydání rozhodnutí o odvolání, pak je taková žádost nepřípustná, a veškeré námitky týkající se důvodnosti navrácení lhůty jsou bezpředmětné. S vydáním rozhodnutí o odvolání právo požádat o navrácení lhůty zaniká, resp. žádost podaná po vydání rozhodnutí o odvolání je opožděnou, a tedy zjevně právně nepřípustnou dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v otázce prominutí penále. Podstatou souzené věci byla otázka, zda mohl správce daně v případě splnění zákonem stanovených podmínek pro vyhovění žádosti o prominutí penále přihlédnout k intenzitě, povaze či dalším okolnostem jednání, které bylo skutkovým a právním základem penále, a rozhodnout tak, že penále (a to ani z části) nepromine. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 1 Afs 236/2019 - 83 NSS uzavřel, že při posuzování splnění podmínek dle § 259c odst. 2 daňového řádu se nebere v úvahu porušení daňových předpisů, které je skutkovým a právním základem uložení penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá.  K tomuto porušení však správce daně přihlédne v rámci správního uvážení dle § 259a odst. 2 daňového řádu a s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti tohoto porušení nemusí penále prominout. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v otázce zřízení zástavního práva, kdy uzavřel odlišně od správní praxe Finanční správy, že podmínkou pro zřízení zástavního práva je pravomocně stanovená daň, což v daném případě nebylo splněno, neboť o dani probíhalo odvolací řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci posouzení oprávněnosti předepsání úroků z prodlení. NSS dospěl k závěru, že správní orgány byly při uplatnění úroků z prodlení v posuzované věci pro absenci přechodných ustanovení k novelizovanému § 252 odst. 2 daňového řádu vázány právními předpisy platnými v době vzniku dluhu na dani, tj. měly postupovat dle znění účinného do 31. 12. 2014 a uplatnit tak úrok z prodlení nejdéle za 5 let prodlení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byl soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovacích daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě potvrdil závěry Finanční správy stran řešeného porušení práva Evropské unie, ohledně retroaktivity a legitimního očekávání. V případě zdanění emisních povolenek daní darovací odkázal NSS již na svou ustálenou judikaturu v této věci např. na rozsudky sp. zn. 7 Afs 103/2012 - 91, sp. zn. 6 Afs 230/2018 - 53 nebo sp. zn. 1 Afs 346/2016 - 54.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v procesní otázce. Předmětem sporu bylo, jak měl odvolací orgán rozhodnout o odvolání proti úroku z vratitelného přeplatku za situace, kdy byl předmětný úrok v době rozhodování o odvolání již daňovému subjektu jiným rozhodnutím částečně přiznán. Odvolací orgán v tomto případě odvolání zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí s odkazem, že sporný úrok byl daňovému subjektu přiznán jiným rozhodnutím. NSS však kreativním výkladem dospěl k závěru, že daná věc měla řešení v rozdělení předmětu sporu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v případu žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. NSS posuzoval zejména otázku, zda zde existoval ospravedlnitelný důvod pro nepodání kontrolního hlášení. S ohledem na osobu daňového subjektu (advokát se specializací na daňové právo a předseda rady spolku Unie daňových poplatníků) a možnost ověřit si správnost podání na elektronickém portálu Finanční správy NSS neshledal, že by zde takový důvod existoval.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy. Otázce namítané prekluze NSS nepřisvědčil a uvedl, že platební výměr byl vydán před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Účinky dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu na prodloužení lhůty pro stanovení daně má i nepravomocné rozhodnutí správce daně, což plyne ze samotného znění tohoto zákonného ustanovení, kdy účinky vyvolává právě oznámení rozhodnutí.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Meritem sporu bylo odepření vydání písemnosti z vyhledávací části spisu a vedení spisu. Krajský soud musí důsledněji zhodnotit povahu listin zařazených do vyhledávací části spisu. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neprokázání realizace reklamy v deklarovaném rozsahu na stadionu FC Baník. NSS se ve svém rozhodnutí zabýval  skutkovým stavem a přenesením důkazního břemene jen okrajově, hlavním předmětem řízení bylo vypořádání procesních námitek týkajících se namítané podjatosti pracovníka kontroly z důvodu podání trestního oznámení a dále uplynutí prekluzívní lhůty pro stanovení daně. Ve všech bodech dal NSS za pravdu správci daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy meritem věci bylo posouzení okamžiku uplatnění plné moci pro zahájení daňové kontroly u správce daně. NSS v této věci konstatoval, že k tomu, aby byla plná moc vůči správci daně účinná ve smyslu § 27 odst. 2 daňového řádu, postačuje, že byla u správce daně uplatněna tak, že mu byla při zahájení daňové kontroly prostě předložena k nahlédnutí, tedy k  možnosti seznámit se s jejím obsahem. Z následného doručení plné moci správci daně až po zahájení daňové kontroly nelze dovozovat, že by správce daně jednal s osobou neoprávněnou za daňový subjekt jednat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Meritem sporu byla zákonnost rozhodnutí o změně exekučních titulů a doručování předcházejících rozhodnutí. Totožné právní otázky týkající se vad doručování již byly vyřešeny rozsudkem NSS ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. 7 Afs 17/2019 a proto na ně soud odkázal, přičemž neshledal důvod odchýlit se od dříve prezentovaného názoru, že rozhodnutí a jiné dokumenty byly doručeny v souladu se zákonem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když se zabýval možností doměření daně po uplynutí lhůty pro placení daní. NSS dospěl k závěru, že ustanovení § 160 daňového řádu skutečně nedává žádný prostor pro jiný výklad, než že lhůta pro placení začne běžet náhradním dnem splatnosti daně, jak toto ustanovení výslovně stanoví. Z ničeho neplyne, že by se tak nemohlo stát, pokud už dříve uplynula dřívější lhůta pro placení téže daně téhož daňového subjektu.

NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy a potvrdil závěr Krajského soudu v Hradci Králové, dle kterého v posuzovaném případě neprodloužením lhůty pro vyjádření se ke zjištěným skutečnostem a důkazům, které je prokazují, a pro případné navržení dalších důkazních prostředků dle § 115 odst. 2 daňového řádu došlo k porušení ustanovení o řízení před odvolacím orgánem. Z daňového řádu totiž nevyplývá povinnost daňového subjektu vyjádřit se v původně stanovené lhůtě alespoň k těm skutečnostem, jež prodloužení lhůty nevyžadují. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že bylo namístě odmítnout zásahovou žalobu ve věci zastavení řízení o neprodloužení lhůty k vyjádření. Dle NSS zastavení řízení o žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci, proti němuž stěžovatel brojí, je právě takovým procesním úkonem, kterým správce daně pouze upravuje postup v řízení. Samotným zastavením řízení o žádosti o prodloužení lhůty není nijak zasaženo do práv daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva k nemovité věci. Zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o jeho zřízení příslušnému katastrálnímu úřadu, a to i s účinky vůči účastníkům řízení. Okamžik doručení rozhodnutí účastníkům řízení je tak nerozhodný, což platí i pro posouzení uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně, především ve vztahu k ustanovení § 160 odst. 3 písm. b) daňového řádu.