Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Daňový proces 2020

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu i prvostupňového správce daně z důvodu, že správce daně nezahájil daňovou kontrolu, ale prováděl časově náročné dokazování v rámci postupu k odstranění pochybností. NSS konstatoval, že napadený rozsudek je stižen vadou řízení před soudem, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť městský soud odůvodnil zrušení rozhodnutí správce daně obou stupňů vadou řízení (nezahájení daňové kontroly), která nebyla daňovým subjektem jako žalobcem vůbec namítána. NSS se tak vůbec nevyjádřil k ostatním kasačním námitkám, neboť to bylo nadbytečné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která brojila pouze proti postupu Městského soudu v Praze spočívajícímu v nevyhovění žádosti daňového subjektu o odročení jednání z důvodu, že zástupce daňového subjektu se na jednání nemohl dostavit. Dle NSS daňový subjekt nedoložil a tedy ani neprokázal tvrzený důvod pro odročení jednání a neposkytl dostatek informací k tomu, aby soud mohl shledat naplnění podmínek pro odročení dle § 50 s. ř. s. NSS proto postup městského soudu aproboval.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla výše úroku z neoprávněného vymáhání, když NSS uzavřel, že § 254 odst. 2 daňového řádu upravuje i dobu úročení a daňovému subjektu náleží úrok od zahájení daňové exekuce do jejího skončení. Na sklonku účinné právní úpravy (s ohledem na novelu daňového řádu účinnou od 1. 1. 2021, která se dotýká mj. i úroku z neoprávněného vymáhání) tak NSS vyložil ustanovení odlišně od dlouholeté správní praxe Finanční správy stran počítání úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu, dle níž byl úrok přiznáván za dobu od připsání peněžních prostředků na účet správce daně do jejich reálného vrácení (či užití přeplatku na jiný nedoplatek).

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Předmětem kasační stížnosti je posouzení otázky, zda správce daně u daňového subjektu řádně zahájil daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty, resp. rozšířil tuto daňovou o další zdaňovací období se zmocněncem, který nebyl pro toto zdaňovací období zmocněn. NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že se správce daně dopustil procesního pochybení, tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť další kroky, jako prokazovací výzvy, doručoval správce daně přímo daňovému subjektu a tento se choval tak, že mu bylo znáno, že daňová kontrola probíhá.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Jednalo se již o druhé rozhodnutí NSS v této věci (v prvním kole bylo vyhověno kasační stížnosti Finanční správy a věc byla vrácena zpět k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě). Předmětem sporu byla otázka, zda lze podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost i v případě uplynutí tříleté subjektivní lhůty pro stanovení daně, nebo zda postačí učinit takový úkon do konce desetileté objektivní prekluzivní lhůty. NSS k tomu uvedl, že neexistují žádné pochyby o tom, že v případě marného uplynutí tříleté subjektivní prekluzivní lhůty není možné daň stanovit, a to bez ohledu na zbývající část desetileté objektivní prekluzivní lhůty. Za této situace tedy nemůže daňový subjekt platně podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost, neboť lhůta pro stanovení daně již skončila a dále neběží.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci ochrany před nezákonným zásahem ve vztahu k vyrozumění o neúčinnosti žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav. NSS potvrdil, že prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.) nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správce daně, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv daňového subjektu, neboť tvrzená práva může daňový subjekt uplatnit v daňovém řízení a posléze žalobě proti konečnému rozhodnutí Finanční správy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ČR ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek. Orgány Finanční správy ČR postupovaly dle rozhodnutí soudu správně, když nepovolily obnovu řízení. Daňový subjekt jako důvod pro obnovu řízení namítal „zfalšování“ svého účetnictví třetí osobou, přičemž nepodal proti dodatečnému vyměření daně dle pomůcek opravný prostředek. NSS konstatoval, že daňový subjekt si musel být vědom skutečného objemu své podnikatelské činnosti a rovněž podepsal daňové přiznání založené na „zfalšovaném“ účetnictví. Měl tak možnost nesprávnost účetnictví, za jehož vedení odpovídá, uplatnit v řízení o opravném prostředku. Tato skutečnost tak není důvodem pro povolení obnovy řízení. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. NSS dospěl k závěru, že správce daně vydal nepřezkoumatelná rozhodnutí, neboť z nich nebylo zřejmé, zda správce daně rozhodl o části předmětu řízení nebo o celku. Jelikož výrok zněl tak, že žádost se zamítá, aniž by současně bylo zřejmé, že další žádosti byly vyloučeny k samostatnému projednání, je výrok rozhodnutí v rozporu s jeho odůvodněním, které se vztahovalo pouze k jedné pokutě vyměřené jedním platebním výměrem.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní. Jakákoli specifika případů dle NSS nezavdávají důvod odklonu od již zaužívané judikatury NSS.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní. Jakákoli specifika případů dle NSS nezavdávají důvod odklonu od již zaužívané judikatury NSS.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byla otázka, zda správce daně nezákonně zastavil řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání (dodatečné daňové přiznání bylo podáno ke zdaňovacímu období, kde již dříve bylo soudem přezkoumáno a potvrzeno odepření nároku na odpočet). NSS shodně s Krajským soudem v Brně konstatoval, že dodatečné daňové přiznání by s ohledem na jeho důvody (zpětvzetí  žaloby o určení vlastnického práva personálně propojeným subjektem) nemohlo vést k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a ke stanovení nižší daně, a proto správce daně řízení zastavil důvodně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým zamítl žalobu pro opožděnost. V kasační stížnosti se NSS zabýval toliko okolnostmi doručení rozhodnutí o odvolání, aniž by přezkoumával jeho obsah. NSS konstatoval, že originál doručenky vztahující se k doručování rozhodnutí prokazuje, že byl učiněn neúspěšný pokus o doručení zásilky obsahující rozhodnutí. Tento den byla zásilka připravena k vyzvednutí a daňový subjekt byl poučen o tom, že nevyzvedne-li si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se desátý den této lhůty za den doručení. Za den doručení rozhodnutí se tedy považuje ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu desátý den (pátek) bez ohledu na to, že fakticky byla poštou vydána zásilka adresátovi až v pondělí, a tento den byl uveden na doručence.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Důvodem bylo uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání ve smyslu 168 odst. 1 daňového řádu v důsledku nedůvodně vydané výzvy k odstranění vady podání spočívající v nedoložení příslušné plné moci. Plná moc zněla na daňovou kontrolu a řízení související, za což je dle NSS nutno považovat i řízení ve věci zajišťovacího příkazu. NSS tak neaproboval letitou správní praxi Finanční správy, kterou i soudní praxe dlouhodobě akceptovala, přičemž se odklonil od vlastního, do té doby výrazně restriktivnějšího, výkladu rozsahu plné moci znějící na daňovou kontrolu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že nečinnostní žalobou se nelze domáhat přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí Finanční správy. NSS opětovně zdůraznil, že předmětem řízení o nečinnostní žalobě je pouze otázka, zda správní orgán měl (má) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, ale ve stanovené lhůtě tak neučinil. Vydal-li, jako v nyní posuzované věci, správce daně rozhodnutí, není nečinný a žaloba na ochranu proti jeho nečinnosti nemůže být úspěšná. Jinou otázkou je posouzení zákonnosti rozhodnutí, k čemuž však slouží žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s. 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl dle NSS při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se mu nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy spornou otázkou bylo, zda odvolání proti platebnímu výměru, které daňový subjekt doručil prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem na adresu elektronické pošty správce daně „podatelna2602@fs.mfcr.cz“, zveřejněné na webových stránkách Finanční správy České republiky, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu, které vyvolává zamýšlené právní účinky bez dalšího. NSS dospěl k závěru, že odvolání proti platebnímu výměru podané prostřednictvím elektronické adresy podatelny správce daně, jež byla zveřejněna na webových stránkách Finanční správy České republiky, formou datové zprávy (e-mailu) s uznávaným elektronickým podpisem, bylo kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jež má účinky bez dalšího (tj. není nezbytné je jakkoliv potvrzovat). NSS v rozsudku dále uvedl, že Finanční správa není oprávněna omezovat okruh podání, která je možné činit prostřednictvím e-mailové adresy podatelny.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy se vyjádřil k otázce účinnosti rozhodnutí o posečkání, resp. k otázce, od kdy je daňový subjekt povinen dodržovat podmínky stanovené v rozhodnutí o posečkání. Dle NSS je rozhodnutí vůči daňovému subjektu v souladu s § 101 odst. 5 daňového řádu účinné okamžikem oznámení, a proto porušení stanovených podmínek kdykoliv po tomto okamžiku nutně vede k tomu, že rozhodnutí dle § 157 odst. 5 daňového řádu účinnosti pozbývá.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci delegace místní příslušnosti. NSS odmítl argumenty daňového subjektu, když zejména poukázal na skutečnost, že místem realizace podnikatelských aktivit primárně není místo, odkud dochází k obchodnímu vedení společnosti statutárním orgánem, jak nastínil daňový subjekt v kasační stížnosti, nýbrž místo, kde dochází k reálnému každodennímu chodu daňového subjektu s ohledem na oblast jeho činnosti.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v oblasti DPH. Podstata sporu spočívala v povinnosti vypořádat námitky daňového subjektu, které ve svém důsledku nemohou mít vliv na celkový výsledek řízení. NSS uvedl, že pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami alespoň implicitně nevypořádá, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě pochybil, pokud zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. Krajský soud v Ostravě totiž při výpočtu běhu lhůty pro stanovení daně zcela opomněl aplikovat § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda daňové přiznání, které daňový subjekt doručil na adresu elektronické pošty podatelny datovou zprávou (e-mailem) s uznávaným elektronickým podpisem, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu nebo podáním učiněným za pomocí jiných přenosových technik dle § 71 odst. 3 daňového řádu, které je nutné opakovat nebo potvrdit. NSS dovodil, že daňová přiznání, která byla zaslána formou datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny zveřejněnou Finanční správou, jsou kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda realizovaný postup k odstranění pochybností místně příslušným správcem daně je nezákonným zásahem, a to při současné realizaci daňové kontroly za jiná zdaňovací období jiným finančním úřadem na základě vybrané působnosti správce daně. NSS dovodil, že se o nezákonný zásah v posuzované situaci nejedná, neboť nebylo prokázáno, že by v dané věci byly porušeny zásady spolupráce a hospodárnosti. Prostor pro poskytnutí ochrany by zde byl tehdy, pokud by Finanční správa daňovému subjektu ukládala nepřiměřené povinnosti.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a přisvědčil rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle NSS bylo nesprávně jako nadbytečné odmítnuto žalobkyní navržené dokazování vztahující se k dalším článkům posuzovaného obchodního řetězce. NSS sice přisvědčil námitce Finanční správy, že důkazní břemeno ohledně prokázání, že žalobkyně byla v postavení pouhého přepravce, tížilo právě žalobkyni, nicméně neztotožnil se s tím, že by byla otázka postavení žalobkyně v daňovém řízení objasněna dostatečně, a proto žalobkyní navržené provedení doplnění dokazování nebylo možno označit za nadbytečné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo neposkytnutí lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, přičemž se NSS opakovaně vymezil ke smyslu zásahových žalob, jelikož zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zřízení zástavního práva. NSS dospěl k závěru, že podání žaloby proti pravomocnému rozhodnutí o stanovení daně není skutečností, která by bránila zřízení zástavního práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když už po druhé zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ke zrušení rozsudku došlo z důvodu, že se krajský soud ani napodruhé věcně nezabýval podstatou žalobních námitek. Krajský soud měl dle NSS řádně zhodnotit, zda na základě shromážděných důkazů obstojí závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení. Předmětem námitek daňového subjektu bylo posouzení, zda dokument s názvem „Plná moc“, kterým daňový subjekt zmocnil svého zaměstnance, naplňuje podmínky zmocnění nebo je pouze pověřením zaměstnance. NSS shledal, že dokument naplňuje všechny podmínky zmocnění dle § 27 daňového řádu a správce daně postupoval správně, pokud výzvu k podání následného kontrolního hlášení doručil zmocněnci. Současně NSS také potvrdil, že následné kontrolní hlášení je druh kontrolního hlášení, a proto se na tyto úkony plná moc vztahovala.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byl výklad § 165 odst. 3 daňového řádu; resp. posouzení podmínek pro vrácení platby provedené zřejmým omylem osobě, která provedla úhradu za jiný daňový subjekt a z toho plynoucí otázka, jaké podmínky musí splnit osoba, která není poskytovatelem platebních služeb, ani provozovatelem poštovních služeb, a která provedla úhradu za jiný daňový subjekt, aby jí správce daně vrátil omylem provedenou platbu.

NSS vázán nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4141/18 vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí o odvolání. Důvodem zrušení byla námitka daňového subjektu na nekompletnost spisového materiálu, kdy NSS konstatoval, že přestože Finanční správa pochybnosti ÚS o kompletnosti předloženého spisu vysvětlila, je vázán závěry Ústavního soudu, a proto se s touto argumentací nevypořádal, neboť na nálezu Ústavního soudu to nemohlo nic změnit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil závěr Městského soudu v Praze o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve věci exekučního příkazu, neboť na základě skutkových okolností případu bylo proti němu odvolání přípustné a je proto nyní třeba odvolací řízení dokončit ve smyslu § 178 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. NSS uzavřel, že daňový subjekt je před podáním žaloby povinen nejen řádný opravný prostředek podat, ale též vyčkat, než o něm příslušný orgán rozhodne. Za situace, kdy žalobce nevyčkal rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku, kterým je podle § 109 daňového řádu v posuzované věci odvolání, nenaplnil podmínku zákona, že žalobu lze podat až po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. po pravomocném rozhodnutí odvolacího orgánu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem bylo doručování do datové schránky právnické osoby, za současné absence statutárního orgánu právnické osoby. NSS uvedl, že nejen v soudním řízení je nutno vzít v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“ nejen pokud jde o otázku nakládání s přístupovými údaji, ale i ve vztahu k zajištění fungování jejich vnitřního uspořádání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že sdělení o nedůvodnosti podnětu na přezkoumání rozhodnutí nemůže být předmětem soudního přezkumu ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť toto sdělení nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. Takové sdělení zcela postrádá materiální znak způsobilosti dotčení právní sféry daňového subjektu zkrácením na jeho právech. Dle NSS nepřichází v úvahu jeho přezkum ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry v pořadí druhého usnesení městského soudu. Předmětem sporu bylo posouzení včasnosti podání žaloby k městskému soudu, resp. určení počátku běhu žalobní lhůty. V tomto kontextu dospěl NSS k závěru, že likvidátor není zástupcem stěžovatele, nýbrž osobou, která je stejně jako statutární orgán oprávněna jednat za právnickou osobou. Z pohledu doručování likvidátorovi však nemá tento požadavek v zákoně žádnou oporu. Teprve po doručení rozhodnutí na adresu sídla daňového subjektu (byť fikcí) je možno doručovat i likvidátorovi. Toto doručení však nemá žádný vliv na doručení fikcí a rovněž ani není povinností ze strany správce daně. Pokud však k takovému doručení dojde, je na místě za účelem lepší informovanosti likvidátora upozornit jej na skutečnost, že rozhodnutí je v souladu s daňovým řádem doručeno k jinému datu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost názoru správce daně, který odmítl absolutizovat otázku umístění účetnictví daňového subjektu. Okolnost, kde se nacházejí účetní dokumenty či sídlo externí účetní společnosti, je pro posouzení účelnosti delegace téměř nerozhodná.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti již neexistující daně darovací. Podstatou sporu byla otázka naplnění zákonných podmínek pro osvobození bezúplatného nabytí majetku. NSS uznal, že dary členů sdružení, které těmto poskytuje služby, například v podobě zájezdů, mohou vykazovat znaky nedovolené daňové optimalizace. Finanční správa však musí podrobněji prošetřit skutkový stav a v důvodných případech aplikovat institut zneužití práva.

NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, který se zabýval určením nezákonnosti daňového řízení ve fázi odvolacího řízení a potvrdil, že žaloba proti nezákonnému zásahu je nepřípustná z důvodu možnosti jiných právních prostředků ochrany, jímž je žaloba proti rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při uložení pokuty za opožděně podané kontrolní hlášení. NSS uvedl, že se ztotožňuje se správcem daně, že § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH  neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, ale jednoznačně ukládá pokutu i její výši, pokud daňový subjekt kontrolní hlášení podá po stanoveném termínu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci vrácení omylem uhrazené platby dle § 165 odst. 3 daňového řádu. V posuzovaném případě daňový subjekt provedl omylem platbu na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, pročež následně požadoval vrácení této platby. Finanční správa však odmítla platbu daňovému subjektu vrátit z důvodu, že podmínkou pro vrácení přeplatku je, že ani osoba, která žádá o vrácení přeplatku, ani daňový subjekt, jemuž byla platba připsána, nemají na svém osobním daňovém účtu nedoplatek přesahující v úhrnné výši zaplacenou částku. Tato podmínka přitom nebyla splněna u daňového subjektu, jemuž byla platba omylem připsána. Orgány Finanční správy přitom vycházely z výkladu, kdy pro vrácení platby je nutné splnit nejen podmínky dané § 165 odst. 3 daňového řádu, ale také podmínku danou odst. 2 tohoto ustanovení. NSS však na tento výklad nepřistoupil a  konstatoval, že pro vrácení platby provedené zřejmým omylem podle § 165 odst. 3 daňového řádu žadateli, který není poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, nesmí mít pouze žadatel na svém osobním účtu nedoplatek. Neposuzuje se však, zda má nedoplatek na svém osobním účtu daňový subjekt, jemuž byla platba připsána.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který brojil proti zřízení zástavního práva správcem daně. NSS odkázal na své předchozí rozsudky sp. zn. 10 Afs 113/2018 a sp. zn. 9 Afs 69/2017, které řešily u stěžovatele shodnou problematiku, konkrétně daňovou subjektivitu odštěpného závodu a účinky chybného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitých věcí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti při správě daní. NSS konstatoval, že osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna podat podnět, kterým upozorňuje na porušení povinnosti mlčenlivost. Na základě tohoto podnětu však nevzniká právo na vedení řízení a proti výsledku, kterým v dané věci bylo vyrozumění o odložení podnětu, není přípustný opravný prostředek, popřípadě správní žaloba. Konkrétní dopad případného porušení povinnosti mlčenlivost je osoba zúčastněná na správě daní oprávněna namítat v rámci řízení o stanovení daně.

NSS v tomto případě řešil toliko otázku aplikace procesně právní úpravy upravující soudní řízení, přičemž zrušil rozsudek KS, protože v tomto došlo k popření principu vyjádřeného v § 75 odst. 2 s.ř.s., neboť krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí  Finanční správy mimo rámec vznesených žalobních bodů. Tento rozsudek je zásadní z pohledu aplikace a respektování zásady dispoziční v rámci správního soudnictví.

NSS svým usnesením odmítl kasační stížnost Finanční správy proti usnesení o odmítnutí žaloby, a to z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace Finanční správy, jelikož ta v daném případě dle názoru NSS hájila práva jiného účastníka řízení, když daňovému subjektu nemohla být dle NSS usnesením způsobena žádná újma. V řízení před Městským soudem v Praze bylo ze strany orgánu Finanční správy navrhováno uspokojení daňového subjektu, z důvodu zjištění, že daňovému subjektu byla uložena pokuta v nesprávné, vyšší částce. Městský soud, ač konstatoval, že daňový subjekt byl novým rozhodnutím orgánu Finanční správy uspokojen, žalobu odmítl, namísto toho, aby řízení zastavil. V důsledku toho tak zůstalo v právní moci původní (nesprávné) rozhodnutí orgánu Finanční správy, napadené správní žalobou, a rozhodnutí k uspokojení daňového subjektu tak právní moci nenabylo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH  podle právní úpravy platné v roce 2015 při prodeji pozemku,  na němž byly zřízeny inženýrské sítě.

2022 2021 2020 2019