Daňový proces 2019

NSS rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci 20 rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Meritem sporu bylo především řádné doručení podkladových rozhodnutí zástupci daňového subjektu, kdy těmito podkladovými rozhodnutími zde byly zajišťovací příkazy. Jakkoli NSS souhlasí s daňovým subjektem, že situace při ústním jednání byla do jisté míry specifická (ústní jednání se konalo po dobu přerušené domovní prohlídky prováděné policií), nejednalo se o situaci, ve které by nebylo možno provést ústní jednání za účelem doručení předmětných písemností. Skutečnost, že zmocněnec tvrdil, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemností nic změnit. NSS tudíž ve shodě s městským soudem uzavřel, že předmětné písemnosti byly v daném případě správcem daně řádně doručeny zmocněnci daňového subjektu.

 NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci stanovení daně podle pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně provedl rozsáhlou analýzu, ze které vyplynulo, že pořízení zboží (suroviny k přípravě jídel) neodpovídá evidenci skladu, přičemž daňovým subjektem vedené evidence postrádaly vzájemnou návaznost a  v mnoha momentech chybělo logické propojení mezi nákupem surovin, skladem, přípravou a výdejem jídel, dále se objevily vážné pochybnosti ohledně tržeb z ubytování, které pramenily z nesrovnalostí v ubytovací knize. Závěr správce daně, že daňový subjekt neprokázal svoje tvrzení a nebylo možno stanovit daň dokazováním, byl tedy správný a nemohly ho zvrátit ani  navržené svědecké výpovědi.

NSS  zamítl kasaci daňového subjektu, kdy potvrdil postup Finanční správy stran srážkové daně z licenčních poplatků podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací. Předmětem sporu tedy bylo zdanění licenčních poplatků, které daňový subjekt hradil české společnosti s tím, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost, na základě jejíhož know-how poskytnutého sublicenční smlouvou vyráběl daňový subjekt bočnice a příčníky nákladních vagonů pro ruské železnice.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správní praxi Finanční správy ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil, že v daném případě bylo prokázáno naplnění podmínek pro rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, neboť byl spolehlivě zjištěný skutkový stav, že daňový subjekt má reálné těžiště výkonu své podnikatelské činnosti v provozovně, nikoliv v sídle zapsaném v obchodním rejstříku v Praze.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně, aniž by současně zrušil i rozhodnutí odvolacího orgánu. NSS vyslovil názor, že správce daně pochybil, pokud před účinností zákonné úpravy v § 101a zákona o DPH, v níž je výslovně stanovena neúčinnost podání ve vadné struktuře, neformulářové podání „Odůvodnění k dodatečnému daňovému přiznání“ nepovažoval materiálně za dodatečné daňové přiznání, a nevyzval daňový subjekt k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zastavení odvolacího řízení na DPH z důvodu zmeškání lhůty pro podání odvolání. Předmětem sporu bylo, na jakou adresu měl správce daně doručovat dodatečné platební výměry na DPH. NSS konstatoval, že správce daně nepochybil, pokud dodatečné platební výměry doručoval na adresu pobytu evidovanou v informačním systému základních registrů a ve veřejné části živnostenského rejstříku. Pokud daňový subjekt chtěl, aby mu dle § 44 odst. 3 daňového řádu byly veškeré písemnosti zasílány na jinou adresu, měl o to správce daně výslovně požádat. Lhůta pro podání odvolání se tak odvíjí od marného pokusu doručit poštovní zásilku a uplynutí úložní doby v délce 10 dnů, nikoliv od data dosílání na jinou adresu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost závěru Finanční správy o naplnění podmínky účelnosti delegace místní příslušnosti. Ve věci zapsaného sídla je podstatné, aby takové místo i přesto, že se nejedná o provozovnu, vykazovalo faktické známky skutečného výkonu činnosti tohoto daňového subjektu, jelikož pro efektivní správu daní je podstatné, zda je možná jednoduchá efektivní komunikace mezi správcem daně a stěžovatelkou, resp. možnost správce daně nadaného znalostí místních poměrů např. provádět efektivně místní šetření či daňovou kontrolu.

NSS ve zrušujícím rozsudku vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou a zrušil napadený rozsudek krajského soudu s tím, že krajský soud překročil své pravomoci, když prováděl dokazování nad rámec skutkového stavu zjištěného odvolacím orgánem, přičemž s ohledem na princip plné jurisdikce je nutné dojít k závěru, že krajské soudy mohou provádět dokazování k doplnění skutkového stavu, avšak nikoliv tam, kde by prováděl dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. NSS potvrdil názor Finanční správy, že v důsledku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení nemůže být princip plné jurisdikce vykládán tak, že soud může nahradit činnost správního orgánu. Soud má povinnost zvažovat rozsah doplnění dokazování právě tak, aby činnost správního orgánu nenahrazoval. Jestliže jsou předmětem dokazování dokumenty dokládající unesení důkazního břemene daňového subjektu, musí mít správce daně možnost, aby zpochybnil tvrzení daňového subjektu a aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Meritorně se věc týká výše pokuty podle §250 odst. 1 písm. a) DŘ za opožděné podání daňového přiznání. NSS zde svým rozsudkem zrušil rozsudek KS v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to pro vady ve výroku rozsudku. Rozsudkem KS totiž bylo zrušeno nejen rozhodnutí OFŘ, ale i rozhodnutí prvostupňového správce daně. Z odůvodnění rozsudku KS však zároveň plyne, že v řízení má být pokračováno a má být znovu rozhodnuto, a to dle právní úpravy pro DS příznivější. Prvostupňový orgán by však po zrušení svého rozhodnutí v řízení pokračovat nemohl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti daňového procesu. Nesouhlas daňového subjektu se závěry správce daně jej neopravňuje k důvodnému odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole.

NSS vyhověl z procesních důvodů kasační stížnosti daňového subjektu ve věci neuznání úroků z doplňkové části hypotečního úvěru. Dle NSS však krajský soud ve svém rozsudku ze 4 žalobních námitek vypořádal pouze jednu, a to námitku týkající se rozložení důkazního břemene. Ke zbylým námitkám tj. neodůvodněné zvýhodnění skupiny poplatníků, kteří nepodávají samostatně daňové přiznání vůči těm, kteří daňové přiznání podávají, dále, že z úvěrové smlouvy je patrné, že doplňková smlouva byla použita pro bytové potřeby a že stěžovatelka již prokázala oprávněnost čerpání úvěrových prostředků již bance, jelikož jinak by banka nevystavila potvrzení o výši úroků, se krajský soud nevyjádřil. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci výkladu zákona o správě daní a poplatků. NSS se v daném rozsudku zabýval zejména pořadím párování platby na úhradu jednotlivých daňových povinností dle zákona o správě daní a poplatků. Dle NSS splatnost vymezená zákonem o správě daní a poplatků tvořila interval v délce tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, ukončený posledním dnem této lhůty, a neobstojí proto výklad dosud zastávaný daňovými orgány, že daň se stane splatnou teprve k poslednímu dni tohoto intervalu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu bylo doručování do datové schránky právnické osoby za stavu, kdy prokuristka oznámila, že právnická osoba nemá oprávněnou a pověřenou osobu s přístupem do datové schránky a požadovala doručování písemností do své datové schránky. Krajský soud uvedl, že za takové situace byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni některým ze způsobů uvedených v § 39 odst. 2 daňového řádu. Toto vyjádření NSS korigoval v tom směru, že správce daně nebyl povinen doručovat náhradním způsobem, ale měl v souladu se zásadou součinnosti považovat takové oznámení prokuristky za předpoklad pro to, aby měla žalobkyně možnost prokázat, že tuto situaci nezavinila, aby poté mohl být aplikován § 39 odst. 2 daňového řádu, umožňující doručování jiným způsobem než elektronicky. Jelikož však správce daně na tuto aktivitu (oznámení prokuristky) nijak nereagoval a doručoval nadále do datové schránky právnické osoby, čímž došlo k tomu, že se žalobkyně nezúčastnila výslechu svědka, neboť se o jeho konání nedozvěděla, došlo dle NSS k pochybení správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil právní názor Finanční správy v otázce posouzení běhu prekluzivní doby. V projednávané věci bylo sporné, zda lze užít novou úpravu účinnou od 1. 1. 2011 (stavení lhůt při mezinárodním dožádání na dani z příjmů právnických osob), na lhůty pro stanovení daně, které započaly běžet do 31. 12. 2010 (když do tohoto data mělo oznámené mezinárodní dožádání za následek přerušení této lhůty).
Ačkoliv se právní úprava týkající se stavení lhůty při mezinárodním dožádání v případě daně z příjmů právnických osob účinná po 1. 1. 2011 formálně měnila (tedy nejprve zrušením zákona č. 253/2000 Sb. a následně doplněním relevantních ustanovení do daňového řádu), věcně zůstala stále stejná. Nebylo tedy ani nutné, aby existovalo výslovné přechodné ustanovení, neboť se na právním postavení daňových subjektů nic neměnilo. NSS k závěru, že přechodné ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu je třeba vyložit tak, že dopadá nejen na ta pravidla běhu lhůty pro stanovení daně, která jsou výslovně uvedena v daňovém řádu, ale i na pravidlo o stavení lhůty při mezinárodní spolupráci, které bylo pro vymezené daně uvedeno s účinností od 1. 1. 2011 v § 4 odst. 3 zákona č. 253/2000 Sb.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť v rámci posuzování rozhodnutí o výši hotových výdajů potvrdil, že krajský soud porušil dispoziční zásadu ve vztahu k rozhodnutí o odborném vyjádření. Ve vztahu k hotovým výdajům zároveň nastavil mantinely přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti hotových nákladů tak, že je třeba, aby součástí spisu byl podklad obsahující objektivizovaná zjištění stran ceny za určitou službu, která mohou vést k závěru o přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) ceny za konkrétní úkon, jejíž úhradu následně uloží daňovému subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci stanovení daně pomůckou. Konkrétně NSS uvedl, že pro soudní přezkum je vždy podstatné jen to, co správce daně ve svém rozhodnutí uvedl a vtělil tak mezi své rozhodovací důvody. Dané nelze nahrazovat aktivitou ve správním soudnictví.

NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek KS v Ostravě a potvrdil správní praxi Finanční správy v tom, že doměřit daň dokazováním lze i mimo daňovou kontrolu, pokud jsou zachována procesní práva daňového subjektu, a to zejména právo zúčastnit se dokazování a vyjádřit se k jeho výsledkům ještě před vydáním rozhodnutí. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti zajištění a provádění výslechu svědka. NSS potvrdil, že pokud správce daně učiní všechny kroky k zajištění svědecké výpovědi, které po něm lze spravedlivě požadovat, následné neprovedení svědecké výpovědi z důvodu nekontaktnosti svědka není jeho pochybením. 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se nemožnosti automatického zpracování podání, která nenaplňují požadavky na předepsaný formát a strukturu (soubory xml) a potvrdil svůj již dříve prezentovaný názor v rozsudku 9 Afs 383/2018 ze dne 20. 3. 2019 ve věci PUNKTUM, že pokud speciální ustanovení zákona výslovně nezakotvovalo neúčinnost podání, které není učiněno datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněném správcem daně, nelze takové podané daňové přiznání prohlásit za neúčinné, i když daňový subjekt nereaguje na výzvu k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu. 

NSS zamítl kasační stížnost finanční správy ve věci posouzení vadnosti elektronického podání ve formátu PDF, přičemž uvedl, že podání ve formátu PDF v daňovém řízení (tj. s výjimkou ZDPH) nelze považovat za vadné ve smyslu § 74 DŘ a tudíž ani neúčinné po nesplnění výzvy k nápravě, tj. k doložení ve formátu XML. Tento následek by musel slovy NSS dostatečně jednoznačně a nepochybně ze zákona plynout. Argumentaci finanční správy, proč tomu tak je, uvedl NSS v rozsudku velice zkráceně a v zásadě se k ní bohužel nevyjádřil. 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu procesního pochybení, jelikož krajský soud nepřípustně rozšířil předmět sporu o otázku, která nebyla dle žaloby mezi stranami sporná. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která opakovaně nevyslechla svědka, který bez udání důvodu v průběhu výslechu prováděného správcem daně odešel. NSS konstatoval, že bylo možno označit takového svědka za nevěrohodného a jeho další výslech nemohl přinést relevantní důkaz fakticity plnění, i když SD nezjišťoval důvod jeho odchodu. 

NSS potvrdil postup Finanční správy v několika procesních oblastech. V prvé řadě se vyjádřil k otázce určitosti výzvy k odstranění pochybností, dále k otázce povinného ústního projednání výsledku tohoto postupu. Nakonec NSS konstatoval, že ani podpis úřední osoby na rozhodnutí v rozporu s podpisovým řádem nezpůsobuje nezákonnost ani nicotnost rozhodnutí. 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku krajského soudu, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu, že se tento nevypořádal s doplněním odvolání před vydáním rozhodnutí o odvolání. Finanční správa argumentovala nutností věcného posouzení zmíněného doplnění. Dle NSS je úkolem krajského soudu posoudit, zda se jedná o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil názor Finanční správy, která odmítla provést důkaz znaleckým posudkem ve vztahu k ověření pravosti podpisu zmocnitele na plné moci. NSS má za to, že v prvé řadě je to stěžovatel, který autenticitu zpochybňuje a tudíž je povinen své tvrzení i prokázat. 

NSS aproboval stanovení daně v doměřovacím řízení mimo daňovou kontrolu. Rozsudkem NSS č. j. 6 Afs 323/2018-38 ze dne 9. 5. 2019 byl posuzován spor o tom, zda je nutno v případě nepodaného daňového tvrzení stanovit daň pomůckami nebo je možno využít institutu dokazování. NSS v daném případě aproboval postup Finanční správy, která upřednostnila stanovení daně dokazováním, přičemž uznal, že není nutno za účelem stanovení daně zahajovat jakýkoliv kontrolní postup, zde daňovou kontrolu.