Daňový proces 2023

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroků z prověřovaného nadměrného odpočtu a úroků z neoprávněného jednání správce daně. Předmětem sporu bylo posouzení sporné otázky do kterého okamžiku náleží oprávněnému daňovému subjektu úrok z důvodu nepřiměřené délky prověřování daňového odpočtu, a od kterého okamžiku navazující úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.  Tuto spornou právní otázku posuzoval Nejvyšší správní soud dle znění daňového řádu s účinností do 30.6.2017. Dle NSS se jako rozhodný okamžik pro konec jednoho typu úročení a počátek druhého typu úročení určí den doručení platebního výměru (nezákonného rozhodnutí). Pro rozhraničení mezi jednotlivými typy úročení se nepoužije § 105 ZDPH.

Nejvyšši správní soud zamítl kasační stížnost správce daně ve věci nezákonného zásahu správce daně spočívajícím ve vedení daňové kontroly po uplynutí prekluzivní lhůty. S ohledem na předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu (např. 1 Afs 441/2019) dovodil, že souvislost s doměřením daně po vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení není zachována v případě zahájení daňové kontroly. Je-li nutné pro doměření daně provést daňovou kontrolu musí být tato zahájena v původní prekluzivní lhůtě. Výzva k podání dodatečného daňového tvrzení v takovém případě nemá účinky podle par. 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kterou shledal za částečně důvodnou, a to stran prekluze lhůty pro stanovení daně u jednoho platebního výměru, neboť nový běh tříleté prekluzivní lhůty počíná běžet již dnem zahájení daňové kontroly, nikoliv až ode dne následujícího. Stran prokázání existence podvodu a vědomosti daňového subjektu o něm NSS přisvědčil Finanční správě.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pro nepřezkoumatelnost. Předmětem sporu bylo odepření nároku na odpočet DPH z důvodu účasti na podvodu z přijatých plnění souvisejících s nakládáním s odpady. NSS vytknul krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkami daňového subjektu, že jeho marže nebyla záporná nebo že by opakovaně dosahoval ztráty.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájení daňové kontroly po uplynutí lhůty pro stanovení daně a potvrdil názor krajského soudu a správce daně, že daňová kontrola byla zahájena včas, neboť s formálním zahájením daňové kontroly došlo i k materiálnímu zahájení daňové kontroly.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nečinnostní žaloby, kdy zrušil rozsudek krajského soudu a uložil krajskému soudu, aby se zabýval námitkou prekluze práva pro stanovení daně, která má vliv na posouzení nečinnosti ve věci rozhodnutí o odvolání.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť nedostatečně odůvodnil své právní závěry a nevypořádal se se všemi skutečnostmi plynoucími ze správního spisu, a přesto zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu nedostatku podkladů pro vydání výzev k podání dodatečných daňových přiznání. NSS konstatoval, že v nyní projednávané věci může být klíčová nejenom zákonnost vydané výzvy, ale též, zda je skutečně dána příčinná souvislost mezi výzvou a doměřením daně, a proto zavázal krajský soud tuto skutečnost posoudit v dalším řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť soud vydal rozsudek bez jednání, jehož konání daňový subjekt požadoval. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost finančního úřadu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím ve vedení daňové kontroly. Jedná se o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní rozsudek krajského soudu byl zrušen Nejvyšším správním soudem, který konstatoval, že pro posouzení právní povahy úkonu správce daně, tedy zda se jednalo o místní šetření, či daňovou kontrolu, není rozhodné jeho formální označení, ani doba jeho trvání, nýbrž skutečné počínání správce daně, tedy zda pouze zjišťoval a vyhledával podkladové informace a důkazní prostředky, či zda již fakticky zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu. Na základě tohoto právního názoru krajský soud posléze uzavřel, že zásah spočívající v daňové kontrole byl nezákonný, a to s ohledem na povahu místního šetření, neboť finanční úřad při místním šetření nezjišťoval a nevyhledával pouze podkladové informace a důkazní prostředky, ale místní šetření fakticky vedlo k tomu, že finanční úřad zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu DPH. Toto konstatování pak vedlo k závěru, že posléze zahájená daňová kontrola byla kontrolou opakovanou a tudíž nezákonnou, neboť nebyly sděleny důvody pro její opakování. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu o posouzení místního šetření jako skryté daňové kontroly a zároveň potvrdil úvahu o nezákonnosti opakované daňové kontroly. Zdůraznil však, že to automaticky neznamená nezákonnost následného rozhodnutí o doměření daně. Tato otázka však nebyla předmětem tohoto řízení, neboť proti rozhodnutím má daňový subjekt možnost se bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu.
 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost ve věci daňového subjektu který namítal nezákonnost zásahu spočívající v zahájení a vedení daňové kontroly pro uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Nejvyšší správní soud tak potvrdil názor krajského soudu, že k prekluzi práva na stanovení daně nedošlo resp. že nedošlo k zahájení daňové kontroly po uplynutí prekluzivní lhůty.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájení a vedení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jestliže správce daně před uplynutím lhůty pro stanovení daně vydal (s ohledem na výsledky získané v průběhu jiné daňové kontroly) výzvu k podání daňového tvrzení, a v důsledku reakce daňového subjektu zahájil ve lhůtě pro stanovení daně daňovou kontrolu nepochybil s ohledem na specifika dané věci (závěry z jiné daňové kontroly byly podstatné pro nyní posuzovanou věc, přičemž případné úkony v nyní posuzované daňové kontrole by byly duplicitní k úkonům v jiném řízení, což by bylo v rozporu s požadavkem přiměřenosti). Správce daně tedy neporušil povinnosti stanovené mu v § 87 odst. 2 dř. S ohledem na specifika věci nebylo ani zahájení daňové kontroly na konci lhůty pro stanovení daně nezákonným zásahem, jelikož bylo pochopitelné, aby za daných okolností správce daně vyčkal dílčích výsledků v jiné daňové kontrole.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu, že s ohledem na rozhodnou dobu mělo správně být řízení vedeno o úroku ze zaviněného přeplatku dle dřívější právní úpravy, nikoliv o úroku z neoprávněného jednání správce daně dle daňového řádu, a to i přesto že daňový subjekt takové vymezení předmětu řízení nikdy nesporoval. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v nepředepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud s odkazem na předchozí judikaturu zopakoval, že pozbylo-li právní moci po zrušení původního rozhodnutí žalovaného o odvolání, nelze mít automaticky za to, že došlo také ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně. Úrok z neoprávněného jednání správce daně má sloužit ke kompenzaci majetkové újmy vzniklé daňovému subjektu v důsledku uhrazení nezákonně stanovené daně. Lze jej tedy využít až tehdy, kdy je otázka zákonnosti stanovení daně definitivně vyřešena.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroků z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31.12.2020. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se daňový subjekt pokouší re-interpretovat obsah jím jednou učiněného podání nad rámec rozumně možného. Pokud bylo úmyslem daňového subjektu v rámci podání učiněném správci daně požádat o další úroky (zde zejména úrok z úroku), než mu byly již přiznány, pak tak srozumitelným způsobem neučinil. Daňové orgány se tak správně zabývaly celým rozsahem vymezeného předmětu řízení, neboť výše zmíněný požadavek daňového subjektu na přiznání dalších úroků není z jeho podání seznatelný.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 daňového řádu resp. včasnost předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve znění do 31.12.2021. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, neboť dovodil, že ve spisovém materiálu existují rozpory ohledně data předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet, které je nutno rozptýlit a případně doplnit dokazování.
 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce ve věci přeplatku na úroku z neoprávněného jednání správce daně, kdy žaloba byla odmítnuta z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost postupu správce daně, který námitku posoudil dle § 254 daňového řádu, kdy proti rozhodnutí je přípustné odvolání dle § 254 odst. 5 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Předmětem sporu bylo, zda daňovému subjektu náleží za období před 1.1.2011 úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu nebo úrok dle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru daňového subjektu o retroaktivní aplikaci sazby úroků a uzavřel, že otázka určení úrokové sazby je otázkou hmotněprávní a je nutné ji posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. Správce daně tedy stanoví úrok dle § 254 daňového řádu v závislosti na tom, kdy trvaly rozhodné skutečnosti. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívající v neukončení účinnosti zajišťovacího příkazu. Potvrdil tak názor krajského soudu, že pro zadržování peněžních prostředků, existovaly ve věci opodstatněné důvody.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučních příkazů. Nejvyšší správní soud potvrdil, že postup správce daně ve věci nedoplatků byl přiměřený a zákonný, neboť daňový subjekt měl dostatek času k úhradě daňové pohledávky dobrovolně.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci prominutí penále, kdy posuzoval pojem zdrojové jednání. Za zdrojové jednání vylučující aplikaci § 259c odst. 2 daňového řádu nelze považovat takové obstrukce daňového subjektu v řízení o daňové kontrole, které nebyly důvodem pro doměření daně (četné námitky podjatosti, žádosti o prodloužení lhůty apod.), a tudíž je možné zabývat se jejich hodnocením z hlediska závažného porušení daňových předpisů. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobkyně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Podstatou sporu bylo, zda se úrok z neoprávněného jednání správce daně vrací bez žádosti či nikoliv. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu s tím, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, tj. zabýval se otázkou úroku z úroku bez žalobní námitky.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem původního sporu bylo přiznání úrok z úroku. NSS opětovně uzavřel, že povaha úroku dle § 254 daňového řádu připouští její další úročení, a to bez ohledu na formální aspekty rozhodování. Je-li tedy úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu pozdě předepsán vzniká v dané věci nový úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu z částky tohoto úroku. S ohledem na skutečnost, že vyplacení úroků z neoprávněného jednání správce daně nebylo předmětem žalobních námitek odmítl se kasační soud vyjádřit ke sporné otázce, zda § 254 odst. 4 daňového řádu spojuje vyplacení tohoto úroku se žádostí či bez žádosti, i přes to, že se touto otázkou zabýval krajský soud. Konstatování takové vady řízení před krajským nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť nebyly dle jeho názoru splněny podmínky pro přiznání úroku z úroku, tj. nedošlo k prolomení zákazu anatocismu. NSS s odkazem na předchozí judikaturu uvedl, že záleží na povaze původně úročené jistiny, přičemž i v projednávané věci jde o jistinu vzniklou plně po právu (prověřování nadměrného odpočtu, resp. zde zúčtování řádně uhrazených záloh na DPPO). NSS dodal, že pokud dřívější judikatura neshledala nárok daňového subjektu na úrok z úroku v situaci, kdy se daňový subjekt přiznání prvního úroku aktivně domáhal, tím spíše jej nelze přiznat v projednávaném případě, kdy byla žalobkyně pasivní a o osud přeplatku i souvisejícího úroku se začala zajímat s téměř tříletým zpožděním po podání žádosti.