Daňový proces 2023

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě pro nepřezkoumatelnost. Předmětem sporu bylo odepření osvobození od DPH při dodávkách zboží do jiného členského státu z důvodu účasti daňového subjektu na daňovém podvodu. NSS uvedl, že KS v Ostravě pochybil, pokud se při svém posouzení zaměřil na dílčí úkony (neprovedená opakovaná svědecká výpověď), aniž by komplexně posoudil veškerá zjištění správce daně v tom smyslu, zda svědčila o existenci podvodu a vědomosti daňového subjektu o něm.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, neboť lze mít za spolehlivě zjištěné, že daňový subjekt neměl reálné těžiště výkonu podnikatelské činnosti v sídle zapsaném v obchodním rejstříku. Došlo tak k osvědčení kritéria účelnosti delegace místní příslušnosti. Námitka neumožnění nahlédnout do spisu v době po vydání rozhodnutí o delegaci se míjí s předmětem řízení, neboť z povahy věci na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá jakýkoliv vliv nakládání se správním spisem po pravomocném skončení daňového řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení na DPFO, přičemž zrušil jak rozsudek MS v Praze, tak i rozhodnutí správce daně. Dle NSS je rozhodnutí správce daně ve vztahu k podmínce ospravedlnitelného důvodu prodlení nepřezkoumatelné.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě kvůli procesnímu pochybení, kdy KS v Ostravě nezaslal správci daně k vyjádření doplnění žaloby o argumentaci rozsudkem rozšířeného senátu NSS ve věci Kemwater (sp. zn. 1 Afs 334/2017), kdy závěry z tohoto rozsudku přitom byly podstatným důvodem pro zrušení rozhodnutí o odvolání. Dalšími kasačními námitkami se NSS nezabýval.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při doměření DPH podle pomůcek. Daňový subjekt uskutečňoval ekonomickou činnost (elektromontáže, prodej jízdních kol, doplňků stravy) ve společnosti s dalšími třemi společníky. Předložená daňová evidence pro účely DPH však vykazovala zásadní nesrovnalosti, a proto byl správce daně oprávněn stanovit daň za použití pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně při konstrukci a výpočtu daně za pomoci pomůcek použil všechny jemu dostupné skutečnosti, na jejichž základě se výše daně jevila jako reálná. Tomuto postupu nelze nic vytknout.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při doměření DPH podle pomůcek. Daňový subjekt provozoval maloobchodní prodej obuvi a kožených výrobků, ale protože nevedl daňovou evidenci, dospěl správce daně k závěru, že daň nelze dostatečně spolehlivě stanovit dokazováním, a proto stanovil daň za použití pomůcek. NSS posoudil námitky daňového subjektu jako nedůvodné, neboť právo brojit proti dani stanovené podle pomůcek má daňový subjekt pouze v případě, že daňová povinnost nebyla stanovena „dostatečně spolehlivě“, neboť správce daně použil zcela nepřiměřené pomůcky, což v tomto případě nenastalo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Praze, který dle NSS správně daňovému subjektu vysvětlil, že proti rozhodnutí o vyměření daně (DPPO) a proti rozhodnutí ve věci předepsání úroku z prodlení lze brojit samostatnými žalobami. Tato samostatnost má za následek, že daňový subjekt nemůže do řízení o přezkumu rozhodnutí o úrocích z prodlení přenášet námitky vztahující se k posouzení, zda vůbec a v jakém rozsahu měla být v jeho případě vyměřena daň, k níž se úrok vztahuje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu správce daně, který měl spočívat v doručování písemností do datové schránky daňového subjektu, a v tom, že správce daně neustále lpěl na svém právním názoru a ignoroval důkazy a argumenty předložené daňovým subjektem. NSS nejprve uvedl, že námitky směřující do právního názoru správce daně a samotného posouzení věci nemohou být předmětem žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, což správně dovodil i KS v Ústí nad Labem. Co se týče doručování do datové schránky, tak NSS konstatoval, že je věcí daňového subjektu, aby obsluhu datové schránky zajistil. Jinými slovy, jedná se o soukromoprávní otázku vnitřního uspořádání takové právnické osoby. Nadto nelze nic vytknout ani postupu správce daně, který po oznámení daňového subjektu, že tento nemá osobu s přístupem do datové schránky, ustanovil daňovému subjektu zástupce, kterému pak následně písemnosti doručoval.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu správce daně, zrušil rozsudek MS v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle MS v Praze správce daně v roce 2017 v rámci místního šetření souvisejícího s emisí dluhopisů překročil mantinely vyhledávací činnosti, a proto tím byla materiálně zahájena daňová kontrola. Prováděná daňová kontrola zahájená 4. 2. 2021 je podle MS v Praze sice opakovanou kontrolou, byla však zahájena v souladu se zákonem (nebylo korektní požadovat po žalovaném, aby s ohledem na specifika posuzované situace uvedl v oznámení o zahájení kontroly důvody jejího opakovaného provádění, podle MS v Praze byly naplněny podmínky pro zahájení opakované kontroly). Rozsudek, jímž bylo potvrzeno, že daňovou kontrolu je třeba kvalifikovat jako opakovanou v důsledku toho, že před tím provedená vyhledávací činnost vykročila ze zákonných mezí a nabyla podobu daňové kontroly v materiálním slova smyslu, vydal NSS dne 1. 3. 2022 (č. j. 7 Afs 231/2021-31). NSS konstatoval, že zákonnost postupu správce daně není nijak dotčena tím, zda v době jeho jednání již existovala judikatura, která by usměrňovala jeho správní praxi, resp. správce daně se nemůže na svoji obranu dovolávat toho, že taková judikatura tehdy neexistovala. NSS uvádí, že zmíněný rozsudek nepředstavuje judikatorní obrat (tedy změnu dosavadní rozhodovací činnosti), nýbrž toliko završení již dříve postupně formulovaných výhrad k praxi finanční správy, která v některých případech využívala nástroje vyhledávací činnosti (konkrétně místní šetření) příliš extenzivně. Podle NSS nebylo prokázáno splnění podmínek pro zahájení opakované daňové kontroly, neboť ze správního spisu nevyplynula zjevná vazba mezi informacemi o hotovostních transakcích fyzické osoby (upisovatele dluhopisů) z roku 2018 a daňovými povinnostmi daňového subjektu za zdaňovací období let 2014 a 2015, které byly předmětem opakované daňové kontroly. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze pro nepřezkoumatelnost, neboť MS v Praze v záhlaví svého rozhodnutí vymezil předmět řízení odlišně (chybné č.j.) než ve svém odůvodnění. Toto pochybení mělo za následek nesrozumitelnost rozhodnutí a zejména ovlivnilo argumentační linii účastníků řízení v následných kasačních stížnostech, když daňový subjekt v kasační stížnosti brojil proti jinému rozhodnutí vztahujícímu se k jiným zdaňovacím obdobím. Nad rámec tohoto je nutno uvést, že NSS rozhodoval v této věci již podruhé, když v předchozím kole vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o žádosti daňového subjektu o prominutí úroku z prodlení za pozdní úhradu DPH. Podle NSS žalovaný nepochybil, vycházel-li při výkladu neurčitého právního pojmu „závažné porušení daňových nebo účetních právních předpisů“ z dikce Pokynu GFŘ-D-45. NSS se rovněž zabýval otázkou nepřípustnosti námitek v kasační stížnosti, které daňový subjekt neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Nepřípustnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je dána i v případech, v nichž stěžovatel námitku sice před krajským soudem uplatnil, avšak učinil tak až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. NSS zároveň konstatoval, že kasační stížnost je na samé hranici projednatelnosti, neboť kromě nepřípustných námitek je významná část jejího textu doslovným přepisem textu žaloby.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že nárok na úrok z úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020, lze přiznat až za období od 1. 1. 2014, tj. až s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Do té doby převážila aplikace dosud psaným právem neprolomeného principu zákazu anatocismu, a to přestože byl správce daně v prodlení s uhrazením prvního úroku i před 1. 1. 2014.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve vztahu k tvrzenému nezákonnému zásahu, který měl spočívat v nezákonném zahájení a provádění daňové kontroly ze strany správce daně. Dle NSS lze daňovou kontrolu zahájit bez toho, aby existovaly skutečnosti, které vyvolávají pochybnosti o správnosti stanovené daně. Správce daně tedy nebyl povinen v dané věci nejprve provést místní šetření v rámci výkonu vyhledávací činnosti a teprve pak případně přistoupit k zahájení daňové kontroly. Samotný časový aspekt zahájení daňové kontroly 11 dní před uplynutím lhůty pro stanovení daně pak neprokazuje, že by se jednalo o úkon účelový, neboť výzva, která je součástí oznámení o zahájení daňové kontroly, dokládá, že správce daně skutečně zahájením daňové kontroly sledoval cíl v podobě prověření daňových souvislostí transakce spočívající v emisi dluhopisů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při doměření DPH za použití pomůcek. Daňový subjekt se zabýval prodejem zboží v kamenné prodejně a na e-shopu, přičemž nepředložil takové důkazní prostředky, které by podaly úplný obraz o jeho přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, a daň tedy nebylo možno stanovit dokazováním. NSS konstatoval, že pochybnosti správce daně o vedených evidencích byly dostatečné a daňový subjekt je neodstranil. NSS tedy konstatoval, že podmínky pro použití pomůcek byly splněny a správce daně stanovil daň dostatečně spolehlivě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO týkající se neakceptování daňové účinnosti nákladů na stavební práce, neboť nebylo neprokázáno faktické provedení deklarovanými dodavateli. NSS shledal zákonným postup odvolacího orgánu, který nevyčkal na výsledek mezinárodního dožádání a ve věci rozhodl, neboť tento postup byl odvolacím orgánem řádně odůvodněn dostatečně zjištěným skutkovým stavem, marnou urgencí odpovědi u zahraniční daňové správy a blížící se prekluzí objektivní lhůty pro stanovení daně. Dále část námitek NSS označil za nepřípustné, jelikož byly podrobeny přezkumu v řízení o první kasační stížnosti, či se jednalo o námitky, které nebyly řádně a včas uplatněny před KS v Ústí nad Labem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve vztahu na tvrzený nezákonný zásah spočívající v evidování částky doměřené DPH na osobním daňovém účtu daňového subjektu. NSS zkonstatoval, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly autenticitu výpisů z informačního systému ADIS předložených správcem daně. Jelikož tedy nebyl důvod pochybovat o autenticitě předložených výpisů a podezření z manipulace s údaji na osobním daňovém účtu, nebylo nikterak objektivizováno a zůstalo v rovině zcela nepodložené spekulace, postupoval krajský soud správně, když žalobu daňového subjektu v této otázce zamítl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Správce daně postupoval správně, když předepsal úrok z prodlení dle § 252 DŘ. Žalovaný odvolací orgán změnil výši vyměřené daně a uznal osvobození části předmětu daně z nabytí nemovitých věcí (daňový subjekt nárokoval osvobození celého předmětu daně, správce daně osvobození neuznal). Vzhledem k tomu, že částka pravomocně stanovené daně nebyla uhrazena k datu původní splatnosti, vznikla daňovému subjektu povinnost uhradit úrok z prodlení. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt je povinen sám přiznat daň, a to ve správné výši. Jelikož daňový subjekt v kasační stížnosti bez zřejmého důvodu doslovně zopakoval text své žaloby, NSS připomněl, že přezkoumává především postup a závěry krajského soudu. Daňový subjekt je proto v kasační stížnosti povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující právě závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Samotné zopakování žalobních námitek nelze hodnotit jako řádně uplatněné a přípustné kasační námitky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení. NSS dospěl k závěru, že o odvolání ve věci úroků z prodlení, které bylo řádně podáno přede dnem 31. 12. 2020, bylo OFŘ věcně příslušné rozhodnout podle právní úpravy DŘ účinné do 31. 12. 2020, přestože řízení o odvolání bylo pravomocně skončeno až po 1. 1. 2021. NSS se dále neztotožnil s argumentací daňového subjektu, že zásada zákazu dvojího trestání vylučuje současné uložení penále a úroku z prodlení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO (daňový subjekt neprokázal, že skutečně došlo k tvrzenému odběru zboží a služeb). NSS nepřisvědčil tvrzení daňového subjektu, že uplatněním jeho vlastního tvrzení jako důkazního prostředku podle § 93 daňového řádu došlo rovnou k přenesení důkazního břemene zpět na správce daně a bylo jeho úlohou tvrzení stěžovatele vyvrátit. Takový závěr by vedl k zcela absurdním důsledkům rozporným se smyslem § 92 daňového řádu, kdy by správce daně musel vyvracet jakékoliv tvrzení daňového subjektu a důkazní břemeno by tak prakticky spočívalo pouze na něm. V posuzované situaci bylo napadené rozhodnutí opakovaně rušeno rozsudky krajského soudu, které následně zrušil NSS, v důsledku čehož napadené rozhodnutí znovu „obživlo“. Byla tedy řešena otázka, ke kterému okamžiku je stanovena daň při „obživnutí“ rozhodnutí o stanovení daně. NSS s odkazem na již ustálenou judikaturu uzavřel, že rozhodnutí správce daně vyvolávalo účinky až do jeho zrušení krajským soudem. Účinky rozhodnutí byly v důsledku konečného výsledku řízení ve správním soudnictví pouze „obnoveny“, avšak nedošlo tím k opětovnému stanovení daně ve smyslu § 147 odst. 1 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně po nařízení přezkoumání rozhodnutí. Daňový subjekt se kasační stížností domáhal zrušení rozsudku KS v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí GFŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání proti novému rozhodnutí OFŘ, jímž bylo v přezkumném řízení změněno původní rozhodnutí OFŘ. Přezkumné řízení bylo nařízeno z důvodu chyby v části rozhodnutí OFŘ týkající se placení daně, novým rozhodnutím OFŘ proto bylo původní rozhodnutí OFŘ změněno v části výroku týkající se splatnosti daně. Předmětem sporu bylo, zda mělo GFŘ jako odvolací orgán znovu vypořádat odvolací námitky daňového subjektu týkající se nesprávnosti doměření daně, když se důvody nařízení přezkoumání vztahovaly pouze ke splatnosti daně. NSS konstatoval, že jelikož OFŘ se nemohlo od svého původního vypořádání odvolacích námitek proti dodatečným platebním výměrům jakkoli odchýlit, postrádá smysl, aby GFŘ tuto „zakonzervovanou“ část rozhodnutí, která již byla odvolacímu přezkumu jednou podrobena, opětovně otvíral. NSS v tomto směru dále uvedl, že daňový subjekt nebyl tímto postupem nikterak zkrácen na svých právech. Prvotní závěry správce daně formulované v dodatečných platebních výměrech byly předmětem odvolání, které bylo vyřízeno původním rozhodnutím OFŘ. Změna provedená v přezkumném řízení pak byla předmětem odvolacího řízení proti novému rozhodnutí OFŘ, které skončilo vydáním rozhodnutí GFŘ. I zde se tedy předmětem řízení zabývaly dvě instance. Požadavek daňového subjektu na opětovný přezkum části původního rozhodnutí OFŘ, která nebyla zasažena nezákonností, pro niž byl nařízen přezkum, fakticky představuje požadavek na přezkoumání té samé problematiky již třetí instancí správců daně - takovéto právo však daňovému subjektu nesvědčí. Naproti tomu daňovému subjektu zůstalo zachováno právo brojit proti důvodům doměření daně prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí GFŘ, neboť byla podána žaloba proti původnímu rozhodnutí OFŘ. NSS závěrem poznamenal, že nespatřuje žádnou nesrovnalost v tom, že by měly správní soudy přezkoumávat argumentaci, která v aktuálně žalobou napadeném rozhodnutí není obsažena. Správní soudy nepřezkoumávají pouhý text posledního z rozhodnutí správních orgánů, ale mají vždy k dispozici celý související správní spis, tedy i veškerá rozhodnutí předcházející rozhodnutí napadenému, což znamená, že v projednávané věci tvoří jeden celek dodatečné platební výměry, původní rozhodnutí OFŘ, nové rozhodnutí OFŘ i rozhodnutí GFŘ o odvolání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu, zejména cílů, které byly obecné a neurčité, resp. nebyla z nich zřejmá jejich dosažitelnost a vyhodnotitelnost. NSS dodal, že na řádnosti této dokumentace je třeba trvat i s ohledem na zabránění spekulativnímu a účelovému uplatňování tohoto odpočtu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně stran odepření nároku na odpočet DPH. Daňový subjekt byl v daňovém řízení zcela pasivní, v důsledku čehož své důkazní břemeno neunesl. NSS odmítl úvahy daňového subjektu, že by za něj měl správce daně vyhledávat důkazy, neboť vyhledávací činnost správce daně nemůže suplovat povinnost tvrzení a důkazní břemeno daňového subjektu. NSS rovněž uvedl, že neunesení důkazního břemene u přijatých plnění neznamená automaticky povinnost stanovit daň dle pomůcek, neboť nepředložení daňových dokladů na vstupu nebrání tomu, aby byla daň na výstupu stanovena dokazováním. K použití doktríny esenciálních výdajů NSS konstatoval, že její použití nemá v případě DPH místo, a to s ohledem na princip nároku na odpočet daně.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně. Předmětem řízení bylo posouzení právní otázky, zda se vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně dle ustanovení § 254 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020, vracel v běžném režimu na žádost daňového subjektu, nebo z moci úřední. NSS v daném případě odkázal na svůj nedávný rozsudek ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 3 Afs 244/2022, kterým byla již sporná otázka v podstatě vyřešena. NSS vyšel ze systematického výkladu zákona, na základě kterého mělo být ustanovení § 254 odst. 4 DŘ vykládáno tak, že dopadá také na vratitelné přeplatky tvořené přiznaným úrokem z neoprávněného jednání správce daně. NSS však zároveň provedl korekci právního názoru MS v Praze v otázce, kdy je správce daně povinen vrátit přeplatek na úroku z moci úřední. Podle NSS je v § 254 odst. 4 DŘ zakotvený odkaz na § 254 odst. 3 DŘ třeba vztáhnout pouze k určení délky lhůty pro vrácení, nikoliv pro určení jejího počátku. Lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku nemůže předcházet vzniku přeplatku, tedy předpisu úroku na osobní daňový účet. Případný vratitelný přeplatek na úroku pak správce daně vrací ve lhůtě 15 dnů, která počíná běžet předepsáním tohoto úroku, tj. vznikem přeplatku na něm.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Podstatou kasační stížnosti bylo, zda byl odvolací orgán oprávněn rozhodnout o doměřené DPH za zdaňovací období červenec a srpen 2017, aniž by předtím daňový subjekt postupem podle § 115 odst. 2 DŘ seznámil s výsledky dokazování vedeného v souvislosti se zdaňovacím obdobím prosinec 2017, když správce daně vedl společnou daňovou kontrolu pro více zdaňovacích období. NSS k tomu uvedl, že odvolací orgán nepochybil a byl oprávněn rozhodnout o odvoláních týkajících se zdaňovacích období červenec a srpen 2017, neboť doplnění dokazování za zdaňovací období prosinec 2017 nebylo pro tyto zdaňovací období relevantní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti správce daně. NSS v daném případě uzavřel, že námitky zpochybňující správnost kvalifikace daňovým subjektem učiněného podání a aplikovaných právních předpisů, správnosti vymezení předmětu řízení i procesního postupu spočívajícího v postoupení věci, včetně toho, zda řízení vedl (a následně i vydal rozhodnutí ve věci) příslušný správní orgán, mají své místo v řízení o žalobě směřující proti správnímu rozhodnutí vydanému ve věci samé. Uvedená argumentace tak nemůže být v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti úspěšná.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce, kterým správce daně zamítl námitku daňového subjektu ve vztahu k nekonání správce daně ohledně úroku z prodlení evidovanému na osobním daňovém účtu daňového subjektu. Úrok z prodlení nemůže být předepsán, pokud není pravomocně stanovena původní daňová povinnost, neboť není najisto postavena otázka jeho splatnosti. Jelikož právní mocí zrušujícího rozsudku došlo ke zrušení rozhodnutí správce daně o odvolání, které bylo základem nejen pro předpis doměřené daně na osobní daňový účet daňového subjektu, ale též úroku z prodlení, a daň poté nebyla pravomocně stanovena, bylo třeba tuto skutečnost promítnout též ve vztahu k úroku z prodlení na debetní straně osobního daňového účtu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka aplikace přechodných ustanovení k novele daňového řádu účinné od 1. 1. 2021 v řízení o odvolání podaném proti rozhodnutí o námitce podle § 254 odst. 5 daňového řádu účinného do 31. 12. 2020. Podle NSS, jestliže nebylo ke dni 1. 1. 2021 řízení o odvolání proti rozhodnutí námitce pravomocně ukončeno, byla naplněna dispozice normy obsažené v čl. II bodě 6 zákona č. 283/2020 Sb. a řízení o námitce, toho času ve stádiu řízení odvolacího, mělo být dokončeno podle daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně proti rozsudku KS v Praze. Předmětem sporu byla otázka, zda je případný vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně vracen i bez žádosti, a to podle § 254 odst. 4 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020. NSS uzavřel, že vratitelným přeplatkem, který vznikne v důsledku neoprávněného jednání správce daně, je nejen původní jistina, ale i úrok z této jistiny, tj. úrok z neoprávněného jednání správce daně. NSS proto vyložil § 254 odst. 4 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020, tak, že vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně musí správce daně z moci úřední (tedy i bez žádosti daňového subjektu) vrátit daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní od okamžiku vzniku takového vratitelného přeplatku, tj. od okamžiku předepsání vratitelného přeplatku na jeho osobní daňový účet.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správce daně spočívajícím v evidování nedoplatků daně. NSS potvrdil, že správce daně není vázán svým původním právním názorem na promlčení nedoplatků, jestliže došlo ke zrušení rozhodnutí správce daně, která z tohoto nesprávného právního názoru vycházela. Jelikož tak k promlčení (prekluzi) vymáhat daňové nedoplatky v daném případě nedošlo, nemohl být v evidenci zaznamenán zánik těchto nedoplatků.

"NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správce daně spočívajícím v zahájení a provádění daňové kontroly. Předmětem sporu v této věci je otázka, zda zůstává speciální (delší) lhůta pro stanovení daně podle § 38r odst. 2 ZDP zachována, i když v následujícím zdaňovacím období došlo ke skutečnosti, kvůli které daňový subjekt přestal splňovat podmínky pro uplatnění daňové ztráty. NSS v dané věci uzavřel, že prekluzivní lhůta není vázána na konkrétní částky a jednou rozeběhlá prekluzivní lhůta nemůže být zkrácena jen v důsledku jednání jedné ze stran právního vztahu. V daném případě tak nedošlo k zahájení daňové kontroly a jejímu provádění po uplynutí prekluzivní lhůty."

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu správce daně při daňové kontrole. Nejvyšší správní soud dovodil, že správce daně překročil rámec vyhledávací činnosti mezinárodním dožádáním, s ohledem na rozsah prověřovaných skutečností. Nejvyšší správní soud proto posoudil daný úkon – mezinárodní dožádání, který nesměřoval vůči daňovému subjektu, jako materiální zahájení daňové kontroly. Současně však potvrdil, že účinek zahájení daňové kontroly na prekluzivní lhůtu dle § 148 odst. 3 daňového řádu nevylučuje současné stavení běhu prekluzivní lhůty dle § 148 odst. 1 písm. f) daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení KS v Brně, který shledal žalobu daňového subjektu nepřípustnou z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků. OFŘ nařídilo přezkoumání dodatečných platebních výměrů a řádně poučilo daňový subjekt o možnosti podat proti svému rozhodnutí odvolání. Daňový subjekt odvolání podal, ale aniž by vyčkal rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo v tomto případě GFŘ, podal žalobu. NSS uvedl, že KS nepochybil, pokud žalobu odmítl.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného vymáhání ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020. NSS potvrdil, že tento úrok náleží za celou dobu trvání jednotlivých exekučních řízení, avšak základem pro výpočet tohoto úroku může být pouze částka, která byla jednotlivými způsoby vymáhání skutečně vymožena a připsána na účet správce daně. Rozhodující pro určení základu a doby úročení přitom bylo, že různé způsoby vymáhání postihují různé majetkové hodnoty, přičemž exekuční řízení u nich končí v různých okamžicích (exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí jejich vydražením, exekuce přikázáním pohledávky z účtu uplynutím šestiměsíční lhůty ode dne, kdy byl o právní moci exekučního příkazu vyrozuměn poskytovatel bankovních služeb, atd.). NSS proto odmítl názor daňového subjektu, že celá na něm různými způsoby vymožená částka měla být úročena až do doby, kdy bylo ukončeno poslední exekuční řízení vedené proti němu, a to protože tento názor neměl oporu v zákoně.

NSS zamítl opakovanou (již třetí) kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil zákonnost vydání zajišťovacích příkazů. V tomto ohledu NSS přisvědčil existenci předpokladu budoucího stanovení daně - daň se ztrácela u subdodavatelů daňového subjektu, kteří sice nebyli uvedeni v zajišťovacích příkazech, nicméně schéma řetězců vyplývá ze správního spisu. NSS taktéž přisvědčil předpokladu budoucí nedobytnosti daně, když uvedl, že tento nebyl založen pouze na účasti na podvodném řetězci, ale vycházel zejména z ekonomické výkonnosti daňového subjektu a jeho majetku. Z tohoto pohledu byla podle NSS zásadní prognóza podnikání daňového subjektu, na základě které lze dospět k závěru, že daňový subjekt by na základě vlastní výdělečné činnosti nebyl schopen daň v rozumné době uhradit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci výkladu obsahu podání daňového subjektu. NSS dospěl k závěru, že správce daně správně posoudil procesní úkony daňového subjektu jako žádost o úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 DŘ ve znění účinném do 31. 12. 2020 a jako odvolání. Dle NSS nemohlo být ani jedno podání daňového subjektu posouzeno podle skutečného obsahu jako námitka proti úkonu správce daně dle § 254 odst. 5 DŘ, jelikož předmětná podání daňového subjektu byla určitá, jasná a srozumitelná.

NSS v rozšířeném senátu na základě kasační stížnosti daňového subjektu zrušil rozsudky MS v Praze i rozhodnutí odvolacího orgánu. Předmětem sporu bylo, zda byl správce daně oprávněn zastavit řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k DPH podaného uplynutí lhůty k podání, tedy po konci měsíce následujícího po měsíci, v němž daňový subjekt zjistil, že daň má být nižší než poslední známá daň. Druhý senát NSS se neztotožnil se závěry dosavadní judikatury NSS v této otázce, ze kterých vycházel správce daně,  a předložil tuto věc k posouzení rozšířenému senátu NSS, který uzavřel, že daňový subjekt je oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší ve lhůtě pro stanovení daně. Lhůta stanovená v § 141 odst. 1 větě první daňového řádu (do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém daňový subjekt zjistil, že daň má být vyšší než poslední známá daň) se pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší nepoužije.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí FÚ, konkrétně rozhodnutí o námitce stran úrok z neoprávněného jednání správce daně. Dle NSS sice bylo rozhodnutí vydáno až po 01.01.2021, avšak na věc bylo nutno použít právní úpravu účinnou do 31.12.2020. Dle té bylo možné proti výše uvedenému typu rozhodnutí podat odvolání. Jelikož tak daňový subjekt neučinil, nemohl krajský soud postupovat jinak, než žalobu odmítnout, neboť daňový subjekt před podáním žaloby nevyčerpal řádný opravný prostředek v podobě odvolání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci úroku z prodlení dle § 252 DŘ. NSS se neztotožnil s námitkou daňového subjektu, že je třeba při předepsání úroku zohlednit konkrétní okolnosti věci (zrušení zajišťovacích příkazů v rámci soudního přezkumu) a uvedl, že úrok z prodlení vzniká ze zákona a je vázán na existenci včas neuhrazené splatné daně, o čemž není v projednávané věci sporu. NSS uzavřel, že nezákonný postup správců daně při vydání zajišťovacích příkazů není z hlediska vzniku úroku z prodlení dle § 252 DŘ relevantní. Současně NSS uvedl, že se zde ani neuplatní princip, dle kterého nikdo nemá těžit z vlastního protiprávního jednání, poněvadž za vydání nezákonných zajišťovacích příkazů náleží daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 DŘ, který mu již byl vyplacen.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci úroku z úroků. NSS v daném případě konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze. Ten měl nejprve posoudit, zda daňovému subjektu vůbec svědčí věcná legitimace, resp. zda je napadené rozhodnutí způsobilé skutečně zasáhnout do jeho práv. Konkrétně si měl městský soud před hodnocením důvodnosti žalobní argumentace zodpovědět právní otázku, zda přiznání úroku z úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu, kterého se daňový subjekt domáhal, není v rozporu se zásadou zákazu anatocismu. Je totiž předčasné zabývat se tím, zda měl být úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu vyplacen na žádost, nebo z úřední povinnosti, pokud by daňový subjekt na požadovaný úrok z tohoto úroku neměl vůbec nárok právě z důvodu zákazu anatocismu. Tuto právní otázku však městský soud v napadeném rozsudku neřešil a rozhodnutí správce daně zrušil, aniž by posoudil, zda to může mít skutečný dopad do právního postavení daňového subjektu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil zamítavý  rozsudek Krajského soudu v Brně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Předmětem sporu byla otázka naplnění podmínek pro vydání ručitelské výzvy dle § 171 odst. 3 daňového řádu, resp. zda byla splněna třetí podmínka  (nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné). NSS dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, poněvadž pominul jednu ze základních žalobních námitek, a to námitku nově nabitého majetku dlužníka, který by bylo možno postihnout v rámci vymáhání a podmínka subsidiarity jeho vymáhání na ručiteli by tak nebyla splněna.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v zahájení a vedení daňové kontroly. NSS nejprve konstatoval, že daňovou kontrolu prováděl místně příslušný správce daně, kterým je FÚ pro hl. m. Prahu. Žádný právní předpisu totiž neobsahuje pravidlo, dle kterého by se určovala místní příslušnost i vůči konkrétnímu územnímu pracovišti. Dále NSS uvedl, že dle dlouhodobé judikatury soudů nemá správce daně povinnost sdělit důvody (konkrétní pochybnosti) zahájení daňové kontroly. Jelikož správce daně nedisponoval konkrétními poznatky, které by nasvědčovaly tomu, že daň bude doměřena, neměl ani povinnost vydat výzvu dle § 145 odst. 2 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci ochrany před nezákonným zásahem. Daňový subjekt se v řízení před krajským soudem domáhal deklarace nezákonnosti zásahu OFŘ, který měl spočívat ve vedení daňového řízení po tvrzeném uplynutí lhůty pro stanovení daně. Krajský soud v daném případě žalobu odmítl, neboť dovodil, že samotné vedení daňového řízení nemůže být zásahem. Dle NSS krajský soud věc posoudil správně, neboť odvolací řízení jako celek nemůže být narozdíl od dílčího úkonu zásahem. Nadto OFŘ v dané věci vydalo rozhodnutí o odvolání, kdy tak měl daňový subjekt tvrzenou nezákonnost odvolacího řízení namítat v rámci žaloby proti rozhodnutí. V daném případě tak chyběly podmínky řízení, pročež krajský soud správně žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. NSS v prvé řadě připomněl, že již rozhoduje o věci podruhé (poprvé na základě úspěšné kasační stížnosti OFŘ), pročež jsou některé stížní námitky daňového subjektu nepřípustné, neboť směřují vůči závěrům prvního rozsudku NSS ve věci, kterými je však vázan nejen krajský soud v novém řízení, ale následně i NSS v nynějším druhém řízení. Pokud pak daňový subjekt uplatňoval nárok na úrok z úroku poprvé až před krajským soudem, je sice obecně uplatnění nových námitek možné, avšak pouze nedochází-li tak zároveň k rozšíření předmětu řízení o nový nárok. Pak je takové nové uplatnění nároku nepřípustné, jako ve zde řešeném případě. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně ve věci nepovolení obnovy řízení.  NSS uvedl, že klíčovou otázkou pro posouzení věci bylo, zda byly naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení (žádost podána po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty), nikoli odlišný náhled na výklad pojmu stavební pozemek pro účely stanovení DPH. Bylo proto správné, že se tímto správce daně ani krajský soud nezabýval. Pokud se chtěl daňový subjekt bránit proti doměření daně, mohl tak učinit podáním odvolání, této možnosti však nevyužil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí úroku z prodlení. NSS v dané věci uzavřel, že pokyn GFŘ-D-21, který obsahuje ospravedlnitelné důvody ve vztahu k prominutí příslušenství daně, upravuje pouze demonstrativní výčet takových důvodů, nikoliv taxativní jak tvrdí daňový subjekt. Byť je tedy skutečně vymezení ospravedlnitelných důvodů v § 259b odst. 2 DŘ širší, než v uvedeném pokynu, nezpůsobuje to nezákonnost pokynu právě proto, že daný výčet je pouze demonstrativní a tedy nezužuje nepřípustně důvody stanovené zákonem.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prominutí úroku z prodlení. NSS v dané věci uzavřel, že pokyn GFŘ-D-21, který obsahuje ospravedlnitelné důvody ve vztahu k prominutí příslušenství daně, upravuje pouze demonstrativní výčet takových důvodů, nikoliv taxativní jak tvrdí daňový subjekt. Byť je tedy skutečně vymezení ospravedlnitelných důvodů v § 259b odst. 2 DŘ širší, než v uvedeném pokynu, nezpůsobuje to nezákonnost pokynu právě proto, že daný výčet je pouze demonstrativní a tedy nezužuje nepřípustně důvody stanovené zákonem.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názory krajského soudu a daňových orgánu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. NSS s odkazem na svou dřívější judikaturu uzavřel, že v situaci, kdy dojde ke zrušení dodatečných platebních výměrů v odvolacím řízení a částka stanovená dodatečnými platebními výměry je daňovým subjektem uhrazena přede dnem její náhradní splatnosti, nenáleží za takové situace daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně. 
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti. V daném případě NSS uzavřel, že správce daně nemá povinnost vydat rozhodnutí o stanovení daně, dokud není předepsaným způsobem ukončena daňová kontrola. Dokud se tak nestane, nemůže být nečinností žaloba důvodná, tak jako v tomto případě.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci ochrany před nezákonným zásahem, který spočíval v zahájení postupu k odstranění pochybností. Nejvyšší správní soud potvrdil, že reakce daňového subjektu na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení byla správně posouzena jako dodatečné daňové tvrzení v materiálním smyslu. Z důvodu časového odstupu a formulace výzvy k odstranění pochybností (s poukazem na rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 441/2019) však neshledal věcnou souvislost mezi výzvou k podání dodatečného daňového tvrzení a doměřením daně a vyhodnotil tak výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení jako formální úkon.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Českých Budějovicích ve věci rozhodnutí o námitce dle § 159 DŘ. Dle NSS krajský soud v rozporu s ustálenou judikaturou věcně projednal žalobu proti rozhodnutí o námitce proti evidenci daní a rozhodl o ní, ačkoliv se jednalo o žalobu nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s.ř.s., neboť směřovala proti úkonu správního orgánu, který je podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučen.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení MS v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí o námitce, přičemž dané usnesení zrušil a věc vrátil MS v Praze k dalšímu řízení. Dle NSS rozhodnutí o námitce ve smyslu § 159 DŘ může být napadeno žalobou, ovšem dané neplatí bezvýjimečně. Je nutno posoudit, proti čemu námitky směřují a o jaké důvody se opírají. V nyní řešeném případě bylo předmětem rozhodnutí o námitce vyrozumění o nedoplatku na dani. To je však čistě informativním úkonem správce daně, který sám o sobě nemůže daňový subjekt zkrátit na právech. Za takové situace pak MS v Praze správně uzavřel, že v tomto případě nebylo možné rozhodnutí o námitkách napadnout žalobou proti rozhodnutí. Jiná věc je ovšem fakt, že daňový subjekt brojil i proti chybné evidenci daní. Přitom ta může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s. Pokud tak MS v Praze odmítl žalobu proti rozhodnutí o námitce, aniž by se zabýval tím, zda s ohledem na obsah žaloby není možné využít i jiného žalobního typu (žaloby na nezákonný zásah), odepřel tím daňovému subjektu přístup k soudu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy při vydání rozhodnutí, kterými byly zamítnuty žádosti dlužníka o vrácení přeplatku na DPH (vrácení úroků z nadměrného odpočtu a o vrácení nadměrných odpočtů). Důvodem pro zamítnutí požadavků na vrácení přeplatků bylo usnesení o zajištění podle § 79a trestního řádu. NSS k tomu uvedl, že použití zajišťovacích prostředků v trestním řízení je primárně úkolem orgánů činných v trestním řízení. Proti zajištění finančních prostředků měl tedy daňový subjekt brojit v rámci trestního řízení. Finanční správa byla vázána usnesením o zajištění a  nemohla tedy žádostem vyhovět.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Opožděnost podání žaloby je třeba prokázat jednoznačně, což se v tomto případě, přestože úvahy krajského soudu nebyly nelogické, nepodařilo.

NSS vyhověl kasační stížnosti finanční správy ve věci úroků z úroku, kdy meritem sporu bylo posouzení podání daňového subjektu a jeho případné vady s ohledem na rozhodnutí správce daně. Nejvyšší správní soud uzavřel, že nesprávná či nedostatečná právní kvalifikace požadovaného nároku ze strany daňového subjektu nepředstavuje překážku pro jeho posouzení, pokud je jeho podstata zřejmá a tudíž sporné podání daňového subjektu bylo projednatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek KS v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve věci rozhodnutí o zastavení řízení ve věci prodloužení lhůty k zaplacení správního poplatku. NSS konstatoval, že KS postupoval správně, když žalobu odmítl, protože považoval toto rozhodnutí za rozhodnutí o vedení řízení, které je vyloučeno ze soudního přezkumu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně, kdy předmětem sporu byl počátek a konec úročení v případě vymáhání na základě nezákonných zajišťovacích příkazů. Ohledně konce doby úročení s ohledem námitku a odůvodnění rozhodnutí o odvolání a presumpci správnosti správních rozhodnutí bude tato otázka posouzena znovu krajským soudem, neboť tento se k ní nevyjádřil a pominul tak vyjádření i odůvodnění žalovaného. Ohledně počátku doby úročení NSS s odkazem na rozsudek ve věci Českomoravská Olejářská (3 Afs 155/2019)  potvrdil závěro jeho aplikovatelnost bez ohledu na způsob provádění exekuce tj. počátek doby úročení je spojen se zahájením exekučního řízení.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení. NSS se neztotožnil s argumentací daňového subjektu, že zásada zákazu dvojího trestání vylučuje současné uložení penále a úroku z prodlení. NSS dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění dané zásady, jelikož úrok z prodlení nemá povahu trestní sankce a navíc v případě penále a úroku z prodlení není dána ani totožnost skutku.

NSS zamítnul kasační stížnost finanční správy, kdy předmětem sporu byl úrok z neoprávněného jednání správce daně v návaznosti na splatnost daně na základě dříve vydaných zajišťovacích příkazů v poměření s rozsudkem NSS ve věci AB Chemitrans, který posléze dovodil, že pojem den stanovení daně je třeba ztotožnit s právní mocí platebního výměru, což má vliv na délku úročení. Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s argumentací OFŘ týkající se vázanosti splatností daně definovanou v platebních výměrech tzn. před rozsudkem NSS ve věci AB Chemitrans a dovodil, že výrok pravomocných dodatečných platebních výměrů ve spojení s § 99 daňového řádu nebrání tomu, aby okamžik stanovení daně dodatečnými platebními výměry byl určen v souladu s interpretací § 168 odst. 4 daňového řádu podanou v rozsudku AB CHEMITRANS. Titulem k držení peněz do právní moci dodatečných platebních výměrů tak byly zajišťovací příkazy a v případě jejich zrušení náleží daňovému subjektu úrok dle § 254 odst. 1 DŘ ode dne, kdy byly jednotlivé platby na úhradu dosud nestanovené daně provedeny, až do okamžiku zániku účinnosti zajišťovacích příkazů bez ohledu na faktické úkony správce daně týkající se převodů částek z depozitního účtu na osobní daňový účet. Nejvyšší správní soud taktéž nepřisvědčil stěžovateli, že v případě převedení přeplatku nepřináleží úrok z neoprávněného vymáhání dle § 254 odst. 2 DŘ, neboť tyto převody, za současného vedení daňové exekuce, představují nedobrovolnou, tedy vynucenou úhradu dosud nestanovené daně a tudíž mu tento úrok náleží.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci  úroku z neoprávněného jednání správce daně. Dle NSS úrok z neoprávněného jednání správce daně nevzniká v situaci, kdy správce daně po zrušujícím rozsudku soudu opět nesprávně rozhodne o doměření daně, avšak daňový subjekt rozhodnutí nenapadne  žalobou. 

Nejvyššší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci aplikovatelnosti ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu v situaci, kdy dochází na straně správce daně k zadržování vyplacení tzv. kordárenského úroku přiznaného dle ustanovení § 155 odst. 5 daňového řádu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že pozdním předepsání a vyplacení kordárenského úroku nesplňuje podmínky hypotézy skutkové podstaty § 254 odst. 1 daňového řádu a v případě vzniku škody je daňový subjekt oprávněn postupovat dle z.č. 82/1998 Sb.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci zastavení řízení ve věci doplnění odvolání ( o odvolání v té době již nebylo vedeno řízení, neboť odvolaní bylo daňovým subjektem podáno opožděně). NSS konstatoval, že správce daně postupoval správně, neboť pokud daňový subjekt v poslední den odvolací lhůty podal odvolání do datové schránky okresní správy sociálního zabezpečení, nedodržel odvolací lhůtu, neboť podle § 91 je řízení zahájeno dnem, kdy dojde příslušnému správci daně , kterým správa sociálního zabezpečení není.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroků z prověřovaného nadměrného odpočtu a úroků z neoprávněného jednání správce daně. Předmětem sporu bylo posouzení sporné otázky do kterého okamžiku náleží oprávněnému daňovému subjektu úrok z důvodu nepřiměřené délky prověřování daňového odpočtu, a od kterého okamžiku navazující úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.  Tuto spornou právní otázku posuzoval Nejvyšší správní soud dle znění daňového řádu s účinností do 30.6.2017. Dle NSS se jako rozhodný okamžik pro konec jednoho typu úročení a počátek druhého typu úročení určí den doručení platebního výměru (nezákonného rozhodnutí). Pro rozhraničení mezi jednotlivými typy úročení se nepoužije § 105 ZDPH.

Nejvyšši správní soud zamítl kasační stížnost správce daně ve věci nezákonného zásahu správce daně spočívajícím ve vedení daňové kontroly po uplynutí prekluzivní lhůty. S ohledem na předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu (např. 1 Afs 441/2019) dovodil, že souvislost s doměřením daně po vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení není zachována v případě zahájení daňové kontroly. Je-li nutné pro doměření daně provést daňovou kontrolu musí být tato zahájena v původní prekluzivní lhůtě. Výzva k podání dodatečného daňového tvrzení v takovém případě nemá účinky podle par. 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kterou shledal za částečně důvodnou, a to stran prekluze lhůty pro stanovení daně u jednoho platebního výměru, neboť nový běh tříleté prekluzivní lhůty počíná běžet již dnem zahájení daňové kontroly, nikoliv až ode dne následujícího. Stran prokázání existence podvodu a vědomosti daňového subjektu o něm NSS přisvědčil Finanční správě.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pro nepřezkoumatelnost. Předmětem sporu bylo odepření nároku na odpočet DPH z důvodu účasti na podvodu z přijatých plnění souvisejících s nakládáním s odpady. NSS vytknul krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkami daňového subjektu, že jeho marže nebyla záporná nebo že by opakovaně dosahoval ztráty.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájení daňové kontroly po uplynutí lhůty pro stanovení daně a potvrdil názor krajského soudu a správce daně, že daňová kontrola byla zahájena včas, neboť s formálním zahájením daňové kontroly došlo i k materiálnímu zahájení daňové kontroly.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nečinnostní žaloby, kdy zrušil rozsudek krajského soudu a uložil krajskému soudu, aby se zabýval námitkou prekluze práva pro stanovení daně, která má vliv na posouzení nečinnosti ve věci rozhodnutí o odvolání.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť nedostatečně odůvodnil své právní závěry a nevypořádal se se všemi skutečnostmi plynoucími ze správního spisu, a přesto zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu nedostatku podkladů pro vydání výzev k podání dodatečných daňových přiznání. NSS konstatoval, že v nyní projednávané věci může být klíčová nejenom zákonnost vydané výzvy, ale též, zda je skutečně dána příčinná souvislost mezi výzvou a doměřením daně, a proto zavázal krajský soud tuto skutečnost posoudit v dalším řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť soud vydal rozsudek bez jednání, jehož konání daňový subjekt požadoval. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost finančního úřadu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím ve vedení daňové kontroly. Jedná se o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní rozsudek krajského soudu byl zrušen Nejvyšším správním soudem, který konstatoval, že pro posouzení právní povahy úkonu správce daně, tedy zda se jednalo o místní šetření, či daňovou kontrolu, není rozhodné jeho formální označení, ani doba jeho trvání, nýbrž skutečné počínání správce daně, tedy zda pouze zjišťoval a vyhledával podkladové informace a důkazní prostředky, či zda již fakticky zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu. Na základě tohoto právního názoru krajský soud posléze uzavřel, že zásah spočívající v daňové kontrole byl nezákonný, a to s ohledem na povahu místního šetření, neboť finanční úřad při místním šetření nezjišťoval a nevyhledával pouze podkladové informace a důkazní prostředky, ale místní šetření fakticky vedlo k tomu, že finanční úřad zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu DPH. Toto konstatování pak vedlo k závěru, že posléze zahájená daňová kontrola byla kontrolou opakovanou a tudíž nezákonnou, neboť nebyly sděleny důvody pro její opakování. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu o posouzení místního šetření jako skryté daňové kontroly a zároveň potvrdil úvahu o nezákonnosti opakované daňové kontroly. Zdůraznil však, že to automaticky neznamená nezákonnost následného rozhodnutí o doměření daně. Tato otázka však nebyla předmětem tohoto řízení, neboť proti rozhodnutím má daňový subjekt možnost se bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu.
 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost ve věci daňového subjektu který namítal nezákonnost zásahu spočívající v zahájení a vedení daňové kontroly pro uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Nejvyšší správní soud tak potvrdil názor krajského soudu, že k prekluzi práva na stanovení daně nedošlo resp. že nedošlo k zahájení daňové kontroly po uplynutí prekluzivní lhůty.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájení a vedení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jestliže správce daně před uplynutím lhůty pro stanovení daně vydal (s ohledem na výsledky získané v průběhu jiné daňové kontroly) výzvu k podání daňového tvrzení, a v důsledku reakce daňového subjektu zahájil ve lhůtě pro stanovení daně daňovou kontrolu nepochybil s ohledem na specifika dané věci (závěry z jiné daňové kontroly byly podstatné pro nyní posuzovanou věc, přičemž případné úkony v nyní posuzované daňové kontrole by byly duplicitní k úkonům v jiném řízení, což by bylo v rozporu s požadavkem přiměřenosti). Správce daně tedy neporušil povinnosti stanovené mu v § 87 odst. 2 dř. S ohledem na specifika věci nebylo ani zahájení daňové kontroly na konci lhůty pro stanovení daně nezákonným zásahem, jelikož bylo pochopitelné, aby za daných okolností správce daně vyčkal dílčích výsledků v jiné daňové kontrole.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu, že s ohledem na rozhodnou dobu mělo správně být řízení vedeno o úroku ze zaviněného přeplatku dle dřívější právní úpravy, nikoliv o úroku z neoprávněného jednání správce daně dle daňového řádu, a to i přesto že daňový subjekt takové vymezení předmětu řízení nikdy nesporoval. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v nepředepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud s odkazem na předchozí judikaturu zopakoval, že pozbylo-li právní moci po zrušení původního rozhodnutí žalovaného o odvolání, nelze mít automaticky za to, že došlo také ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně. Úrok z neoprávněného jednání správce daně má sloužit ke kompenzaci majetkové újmy vzniklé daňovému subjektu v důsledku uhrazení nezákonně stanovené daně. Lze jej tedy využít až tehdy, kdy je otázka zákonnosti stanovení daně definitivně vyřešena.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroků z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31.12.2020. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se daňový subjekt pokouší re-interpretovat obsah jím jednou učiněného podání nad rámec rozumně možného. Pokud bylo úmyslem daňového subjektu v rámci podání učiněném správci daně požádat o další úroky (zde zejména úrok z úroku), než mu byly již přiznány, pak tak srozumitelným způsobem neučinil. Daňové orgány se tak správně zabývaly celým rozsahem vymezeného předmětu řízení, neboť výše zmíněný požadavek daňového subjektu na přiznání dalších úroků není z jeho podání seznatelný.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 daňového řádu resp. včasnost předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve znění do 31.12.2021. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, neboť dovodil, že ve spisovém materiálu existují rozpory ohledně data předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet, které je nutno rozptýlit a případně doplnit dokazování.
 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce ve věci přeplatku na úroku z neoprávněného jednání správce daně, kdy žaloba byla odmítnuta z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost postupu správce daně, který námitku posoudil dle § 254 daňového řádu, kdy proti rozhodnutí je přípustné odvolání dle § 254 odst. 5 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Předmětem sporu bylo, zda daňovému subjektu náleží za období před 1.1.2011 úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu nebo úrok dle § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru daňového subjektu o retroaktivní aplikaci sazby úroků a uzavřel, že otázka určení úrokové sazby je otázkou hmotněprávní a je nutné ji posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. Správce daně tedy stanoví úrok dle § 254 daňového řádu v závislosti na tom, kdy trvaly rozhodné skutečnosti. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívající v neukončení účinnosti zajišťovacího příkazu. Potvrdil tak názor krajského soudu, že pro zadržování peněžních prostředků, existovaly ve věci opodstatněné důvody.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučních příkazů. Nejvyšší správní soud potvrdil, že postup správce daně ve věci nedoplatků byl přiměřený a zákonný, neboť daňový subjekt měl dostatek času k úhradě daňové pohledávky dobrovolně.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci prominutí penále, kdy posuzoval pojem zdrojové jednání. Za zdrojové jednání vylučující aplikaci § 259c odst. 2 daňového řádu nelze považovat takové obstrukce daňového subjektu v řízení o daňové kontrole, které nebyly důvodem pro doměření daně (četné námitky podjatosti, žádosti o prodloužení lhůty apod.), a tudíž je možné zabývat se jejich hodnocením z hlediska závažného porušení daňových předpisů. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobkyně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Podstatou sporu bylo, zda se úrok z neoprávněného jednání správce daně vrací bez žádosti či nikoliv. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu s tím, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, tj. zabýval se otázkou úroku z úroku bez žalobní námitky.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem původního sporu bylo přiznání úrok z úroku. NSS opětovně uzavřel, že povaha úroku dle § 254 daňového řádu připouští její další úročení, a to bez ohledu na formální aspekty rozhodování. Je-li tedy úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu pozdě předepsán vzniká v dané věci nový úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu z částky tohoto úroku. S ohledem na skutečnost, že vyplacení úroků z neoprávněného jednání správce daně nebylo předmětem žalobních námitek odmítl se kasační soud vyjádřit ke sporné otázce, zda § 254 odst. 4 daňového řádu spojuje vyplacení tohoto úroku se žádostí či bez žádosti, i přes to, že se touto otázkou zabýval krajský soud. Konstatování takové vady řízení před krajským nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť nebyly dle jeho názoru splněny podmínky pro přiznání úroku z úroku, tj. nedošlo k prolomení zákazu anatocismu. NSS s odkazem na předchozí judikaturu uvedl, že záleží na povaze původně úročené jistiny, přičemž i v projednávané věci jde o jistinu vzniklou plně po právu (prověřování nadměrného odpočtu, resp. zde zúčtování řádně uhrazených záloh na DPPO). NSS dodal, že pokud dřívější judikatura neshledala nárok daňového subjektu na úrok z úroku v situaci, kdy se daňový subjekt přiznání prvního úroku aktivně domáhal, tím spíše jej nelze přiznat v projednávaném případě, kdy byla žalobkyně pasivní a o osud přeplatku i souvisejícího úroku se začala zajímat s téměř tříletým zpožděním po podání žádosti.