Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost finančního úřadu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím ve vedení daňové kontroly. Jedná se o druhé rozhodnutí ve věci, kdy původní rozsudek krajského soudu byl zrušen Nejvyšším správním soudem, který konstatoval, že pro posouzení právní povahy úkonu správce daně, tedy zda se jednalo o místní šetření, či daňovou kontrolu, není rozhodné jeho formální označení, ani doba jeho trvání, nýbrž skutečné počínání správce daně, tedy zda pouze zjišťoval a vyhledával podkladové informace a důkazní prostředky, či zda již fakticky zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu. Na základě tohoto právního názoru krajský soud posléze uzavřel, že zásah spočívající v daňové kontrole byl nezákonný, a to s ohledem na povahu místního šetření, neboť finanční úřad při místním šetření nezjišťoval a nevyhledával pouze podkladové informace a důkazní prostředky, ale místní šetření fakticky vedlo k tomu, že finanční úřad zjišťoval a ověřoval oprávněnost uplatněného odpočtu DPH. Toto konstatování pak vedlo k závěru, že posléze zahájená daňová kontrola byla kontrolou opakovanou a tudíž nezákonnou, neboť nebyly sděleny důvody pro její opakování. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu o posouzení místního šetření jako skryté daňové kontroly a zároveň potvrdil úvahu o nezákonnosti opakované daňové kontroly. Zdůraznil však, že to automaticky neznamená nezákonnost následného rozhodnutí o doměření daně. Tato otázka však nebyla předmětem tohoto řízení, neboť proti rozhodnutím má daňový subjekt možnost se bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu.