Daň z příjmů 2024

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO. NSS s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 95/2021, ve věci Global Drink, s.r.o. v likvidaci, dospěl k závěru, že DPFO za zdaňovací období roku 2007 byla stanovena po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, jelikož soudní řízení zahájené až za účinnosti DŘ nemohlo dle § 41 s. ř. s. stavět objektivní desetiletou lhůtu pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPFO. Učinil tak z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku KS v otázce hodnocení důkazního řízení vedeného správcem daně ve vztahu k finančním prostředkům, které byly v kontrolovaných zdaňovacích obdobích vloženy na účty daňového subjektu a hodnocení, zda tyto finanční prostředky bylo možné považovat za zdanitelné příjmy daňového subjektu v těchto zdaňovacích obdobích.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPFO ve věci daňového zvýhodnění na vyživované dítě dle § 35c ZDP. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neměl nárok na uplatnění daňového zvýhodnění na vyživované dítě k jeho nezletilé dceři za situace, kdy z rozsudku o úpravě poměrů k dítěti plynulo, že byla svěřena do péče matky za současné úpravy styku s otcem (daňovým subjektem).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno, jelikož nepředložil žádné důkazy ani neučinil jiné důkazní návrhy, kterými by prokázal faktické vynaložení výdajů na nákup pohonných hmot dle sporných účetních dokladů. Dle NSS tak správce daně postupoval v souladu se zákonem, neuznal-li sporné částky na nákup pohonných hmot jako výdaje daňově uznatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy předmětem sporu bylo neprokázání vstupní ceny majetku a provedení oprav. NSS uzavřel, že daňový subjekt krom formálních dokladů nepředložil žádné další důkazy ani jasnou skutkovou verzi o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek nabyl předmětný majetek. Absenci věrohodných a průkazných důkazů o úhradě pořizovací ceny nelze překlenout jen „ekonomickou racionalitou“, neboť by se tím popírala koncepce daňového řízení založená na povinnosti daňového subjektu tvrdit a svá tvrzení prokázat. Dále NSS hodnotil provedené mezinárodní dožádání, kdy dospěl k závěru, že bylo důvodné a úzce souviselo s daným daňovým řízením, proto mělo vliv na lhůtu pro stanovení daně.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku KS v Brně, který se s námitkami daňového subjektu řádně nevypořádal. Spornou otázkou mezi správcem daně a daňovým subjektem byla problematika DPPO, a to oprávněnost účtovat o dohadných položkách pasivních. NSS ve shodě se správcem daně uzavřel, že daňový subjekt nedoložil a neprokázal oprávněnost tvorby dohadné položky, neboť nedoložil žádné konkrétní dodávky materiálu či prací realizovaných v posuzovaném zdaňovacím období. Podle zjištěného skutkového stavu mohl daňový subjekt stavební práce zahájit až v následujícím zdaňovacím období.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS se zabýval jednotlivými napadenými zjištěními. U výnosových úroků uzavřel, že má věřitel nárok na obchodní úrok až do vrácení jistiny (není-li ujednáno jinak), a to vedle úroku z prodlení, na který má nárok v případě prodlení s úhradou dluhu. Úrok z poskytnutého úvěru tak představuje výnos, neboť je pohledávkou za dlužníkem. Co se týká odměn zaměstnanců, které nebyly akceptovány z důvodu, že byly účtovány v nesprávném zdaňovacím období, NSS uvedl, že jedinou možností nápravy takového stavu je podat dodatečné daňové přiznání za období, kdy základ daně nebyl snížen. U zjištění vztahujícího se k nedokončené výrobě NSS poukázal na to, že zásadní skutečností plynoucí z předloženého účetnictví, která založila pochybnosti o správnosti jeho vedení, byl stav účtu nedokončené výroby k rozvahovému dni ve výši 0 Kč. Daňový subjekt je velkou stavební společností, která souběžně pracuje na větším počtu stavebních zakázek, které přitom zpravidla nejsou provedeny v rámci jednoho zdaňovacího období. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by měl k rozvahovému dni vyfakturovány všechny náklady, o nichž účtoval. 
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, kdy předmětem sporu bylo neprokázání daňových odpisů hmotného majetku. V daňovém řízení nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda uplatněný odpis byl stanoven na základě správné pořizovací ceny a že plnění poskytl deklarovaný dodavatel.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO, neboť daňový subjekt neprokázal, že je skutečným vlastníkem přijatých licenčních poplatků. Dle NSS z těchto příjmů nemá daňový subjekt z hospodářského hlediska skutečný prospěch, když nemůže svobodně určit, jak budou tyto prostředky využity a nemůže je užívat a požívat bez omezení, protože je smluvně zavázán předat jejich převážnou část (95 %) vlastníkům podkladového aktiva. Daňový subjekt je v podstatě v postavení zprostředkovatele licenčních poplatků a na osvobození příjmů z licenčních poplatků dle § 19 odst. 1 písm. zj) ZDP proto nemá nárok.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů týkající se stanovení daně podle pomůcek na DPPO. NSS vyslovil, že daňové orgány správně přešly na stanovení daně dle pomůcek, neboť daňový subjekt neumožnil správci daně zahájit daňovou kontrolu a požadovanou kompletní účetní evidenci nepředložil. Stejně tak NSS potvrdil správný postup daňových orgánů, které zvolily jako pomůcky důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny či vlastní poznatky při správě daní, jak mu umožňuje § 98 odst. 3 DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO, kdy předmětem sporu bylo posouzení, zda daňové orgány postupovaly správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřovaly zneužití práva. NSS vyslovil, že tvrzené výhody posuzované transakce se zapojením korunových dluhopisů nejsou způsobilé vyvrátit řádně odůvodněné závěry správce daně o prokázání jak absence její objektivní ekonomické racionality, tak i zjevně převažujícího záměru získat daňovou výhodu v rozporu se smyslem a účelem zákona. NSS dodal, že ekonomicky racionální by naopak bylo použít přijaté finanční prostředky na nákup jiných aktiv než těch, které jediný vlastník daňového subjektu již vlastnil.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Brně, který v rámci posuzovaní daňových nákladů na reklamu na DPPO dle § 24 odst. 1 ZDP uzavřel, že nějaká reklama realizována byla a dodavatel ji zajistil. NSS však vyslovil, že tímto zjednodušených pohledem nelze na věc nahlížet, neboť je nutné prokázat deklarovaný rozsah i dodavatele. NSS připouští, že dodavatel může realizovat plnění subdodavatelsky, ale i tento vztah musí být jednoznačně prokázán. V daném případě však předložené důkazní prostředky nevytvořily přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci, přičemž daňový subjekt nepředložil ani namátkovou kontrolu nasmlouvaných plnění.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPPO týkající se odpočtu na výzkum a vývoj, konkrétně naplnění podmínky vedení oddělené evidence. NSS neshledal rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné z důvodu pouhého ztotožnění se se závěry správce daně, neboť žalovaný uvedl, proč se s těmito závěry ztotožnil, resp. proč nemohl dát za pravdu daňovému subjektu. NSS dále vyslovil, že podané vysvětlení dle § 79 DŘ nelze na základě výslovné právní úpravy na rozdíl od svědecké výpovědi použít jako důkazní prostředek, přičemž daňové orgány k podanému vysvětlení přihlédly a využily stejně jako v řízení provedené důkazní prostředky. V daném případě však NSS doplnil, že informace z podaného vysvětlení nejsou jakkoliv převratné a pouze dokreslují důkazními prostředky zjištěný skutkový stav, proto toto procesní pochybení neovlivnilo výrok rozhodnutí o odvolání.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO týkající se aplikace ust. § 23 odst. 4 písm. e) ZDP, kdy se do základu daně nezahrnují částky zaúčtované do příjmů, pokud přímo souvisejí s výdaji neuznanými na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů. Dle NSS se přímou souvislostí rozumí dostatečně intenzivní a nezprostředkovaná vazba mezi příjmy a výdaji, což se v daném případě nepodařilo daňovému subjektu prokázat, neboť  výnosový úrok ze smluv o zápůjčce plynul bez ohledu na existenci nákladového úroku z dluhopisů.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, neboť daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a neprokázal daňovou uznatelnost výdajů na demoliční práce ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Samotná demolice objektu dle NSS nic nevypovídá o tom, kdo tuto demolici v tvrzeném rozsahu skutečně provedl, přičemž toto neobjasnily ani svědecké výpovědi. NSS dodal, že daňové orgány nebyly povinny vysvětlovat, jak se vše odehrálo a vypořádání důkazů ze strany žalovaného označil za velmi důkladné.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Ústí nad Labem a daňových orgánů. Daňový subjekt dle NSS neprokázal správnost účtování o nedokončené výrobě v okamžiku prodeje ukončených zakázek, provedení účetních zápisů, které měly za následek snížení výnosů, a taktéž nedoložil inventurní stavy k datům odúčtování. NSS zdůraznil, že sporná nebyla otázka daňové uznatelnosti nákladů, ale otázka unesení důkazního břemene daňového subjektu ohledně účtování nedokončené výroby.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil rozsudek KS v Ostravě. NSS ve shodě s KS vyslovil, že žalovaný sice definoval právní vztah jinak spojených osob, při stanovení samotné ceny obvyklé ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP se však spokojil se zjištěním jediného cenového údaje zboží (SSD disku), který se navíc týkal pouze necelé poloviny posuzovaného roku 2013, aniž by dále dostatečně vysvětlil, proč nezohlednil také daňovým subjektem uváděné, v jádru srovnatelné zboží.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně na DPPO a potvrdil rozsudek KS v Ostravě, který vytknul daňovým orgánům, že při stanovení ceny obvyklé u reklamních plnění ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP nezohlednily ceny reklamních agentur, tj. ceny, za něž mohl daňový subjekt v daném čase a místě reklamu získat. Daňové orgány dle NSS nezpochybnily závěr krajského soudu, že daňový subjekt fakticky neměl reálnou možnost získat požadované plnění přímo od sportovních klubů.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že k doměření DPFO došlo po uplynutí lhůty pro stanovení daně, jelikož daňová kontrola, formálně zahájená dne 7. 8. 2017, byla fakticky zahájena již dne 3. 5. 2017, kdy měl správce daně k dispozici potřebné podklady pro kontrolu DPFO. NSS zdůraznil, že k tomuto závěru dospěl v kontextu specifických skutkových okolností, kdy dne 3. 5. 2017 byly správci daně předloženy důkazní prostředky sice v rámci formálně zahájené kontroly na DPH, DSL a DPFO ze ZČ a vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ale z předchozí e-mailové komunikace byl od počátku naprosto zřejmý úmysl správce daně provést i kontrolu DPFO. Současně dle NSS nebylo možné striktně oddělit hodnocení poskytnutých podkladů ve vztahu k jednotlivým daním.