Daň z příjmů 2023

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové, když přisvědčil kasační námitce, že daňový subjekt neprokázal faktické plnění dle licenční a doplňkové smlouvy, resp. neprokázal konkrétní licencované duševní vlastnictví týkající se těžké hutnící techniky. Ani předložené technické výkresy neprokázaly, že duševní vlastnictví bylo daňovému subjektu skutečně poskytnuto v posuzovaném zdaňovacím období roku 2014 a nebyl tak prokázán přímý a bezprostřední vztah mezi platbou sporného licenčního poplatku a dosaženými či alespoň očekávanými příjmy. Dotčené náklady tak nebylo možné uznat za daňově účinné ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Ostravě, který potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO týkající se neakceptace daňových nákladů vynaložených za zprostředkování polských pracovníků, kteří se stali zaměstnanci daňového subjektu. Dle NSS nelze samotné zprostředkování zaměstnance, které je jednorázovým jednáním a proběhne skutečně ve vztahu k danému zaměstnanci pouze jednou, bez dalšího směšovat se způsobem, jakým je odměna za takový jednorázový počin (zajištění zaměstnance) kalkulována. Z daňového hlediska její výše podléhá posouzení optikou testu ceny obvyklé ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP nebo testu tržní přiměřenosti ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, přičemž ani jeden z nástrojů daňové orgány nevyužily.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů, kdy předmětem sporu bylo neakceptování daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP za služby. Daňový subjekt k předmětnému plnění nepředložil nad rámec smlouvy a faktury žádné relevantní důkazní prostředky, přestože si je jakožto podnikatel vstupující do obchodních vztahů měl obstarat. Skutečnost, že se jednalo o pouhé administrativní práce nevyžadující zvláštní vzdělání pak už jen zpochybnila ekonomickou racionalitu předložené skutkové verze. Jelikož daňový subjekt dle NSS nepředestřel a neprokázal ani alternativní a věrohodný obraz ohledně vynaložení výdajů, nebylo možné je uznat jako daňově účinné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO týkající se daňové uznatelnosti úroků z korunových dluhopisů. Správce daně dospěl k závěru, že došlo ke zneužití práva, a proto úroky z těchto dluhopisů neuznal jako daňově účinné. K emisi dluhopisů dle tvrzení daňového subjektu došlo s ohledem na nutnost zajištění krytí provozních potřeb. Z naprosté většiny však byla emise dluhopisů uhrazena zápočtem proti závazku z titulu přiznané dividendy vůči jedinému akcionáři a zbylé prostředky byly poukázány na termínovaný účet. Daňový subjekt přitom disponoval volnými finančními prostředky, nebylo proto zřejmé, proč potřeboval dodatečné finanční prostředky. NSS tak uzavřel, že účelem emise nebylo získání dodatečného zdroje financování, což je právě smyslem dluhopisového financování, nýbrž získání daňové výhody, které bylo dosaženo zcela účelovými kroky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy byly potvrzeny závěry správce daně o zneužití práva při emisi korunových dluhopisů a nesplnění podmínek daňové účinnosti nákladů na reklamu z důvodu neprokázání rozsahu reklamního plnění. V případě emise dluhopisů NSS zdůraznil, že daňový subjekt reálně nezískal finanční prostředky, protože jednatelé daňového subjektu nakoupili dluhopisy za částky, které jim daňový subjekt před úhradou dluhopisů vyplatil formou mimořádné odměny. Nedávalo ekonomický smysl, aby daňový subjekt vyplácel odměny ve výši téměř 9 mil. Kč, když vzápětí prezentoval nutnost získat dalších 10 mil. Kč pro finanční rozvoj a investice. V případě reklam NSS potvrdil, že pro závěr o unesení důkazního břemene nepostačuje, že dodavatel materiálně služby plnil. Pokud daňový subjekt tvrdil, že mu byla zajištěna propagace spočívající v celém souboru dílčích plnění, bylo na něm, aby poskytnutí služeb ve sjednaném rozsahu prokázal.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly odpočet na výzkum a vývoj, neboť projekty daňového subjektu vykazovaly formální nedostatky (způsob kontroly a hodnocení). Zároveň daňový subjekt dostatečně neprokázal samotnou realizaci výzkumné činnosti, resp. ocenitelný prvek novosti a vyjasňování technické nejistoty, když nedoložil údaje o procesu výroby před a po realizaci výzkumu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Plzni a daňových orgánů na DPPO, které stacionární elektrárnu vyhodnotily jako propojený systém složený z technologické a stavební části tvořící jeden neoddělitelný celek, který měl být daňově odpisován ve 4. odpisové skupině. Klíčová byla dle NSS úvaha daňových orgánů o jednoznačném funkčním a účelovém určení objektů pro zabudování strojové (technologické) části záložního elektrického stroje.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové ve věci pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu na DPFO. NSS dospěl k závěru, že příjem, který vznikl daňovému subjektu v návaznosti na přijetí daru od jeho manžela v podobě několika podílových listů darovaných ve stejný den mezi stejnými subjekty a na základě stejného právního titulu, je nutno považovat za jeden příjem. Daňový subjekt tak byl povinen správci daně oznámit osvobozený příjem dle § 38v odst. 1 ZDP, kdy hodnota jednotlivých darovaných podílových listů sice nepřesáhla zákonnou hranici 5 000 000 Kč, v součtu hodnot těchto podílových listů ovšem ano.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO a zrušil jak rozsudek KS v Českých Budějovicích, tak i rozhodnutí správce daně. NSS konstatoval, že závěr o zneužití práva neobstojí, jelikož v posuzované věci nevznikla na dani z příjmů žádná újma, která by mohla představovat základ pro posuzování subjektivní a objektivní stránky zneužití práva. NSS dále konstatoval, že pokud daňový subjekt v případě rekonstrukce nemovité věci v jeho vlastnictví, pronajímané spojené právnické osobě odepisující technické zhodnocení, současně vystupoval i v pozici vyššího subdodavatele stavby, úhrady subdodavatelům pro daňový subjekt jednoznačně představovaly výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který u KS v Praze napadl žalobou rozhodnutí předběžné povahy (ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav) a dále dodatečné platební výměry na DPPO. Dle NSS KS v Praze daňovému subjektu správně vysvětlil, že uváděnými námitkami by bylo možno zabývat se až v žalobě proti rozhodnutí o odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům. Odvolání proti nim ovšem daňový subjekt nepodal a KS v Praze tak správně podanou žalobu odmítl pro nepřípustnost.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo posouzení, zda KS v Brně pochybil, shledal-li žalobu nepřípustnou z důvodu nevyčerpání řádného opravného prostředku, který měl daňový subjekt ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. v daňovém řízení k dispozici. NSS postup KS potvrdil. V případě, že odvolací orgán postupem podle § 123 odst. 5 daňového řádu změnil své rozhodnutí v přezkumném řízení, vzhledem k možnosti podat proti takovému rozhodnutí odvolání, je nutné před podání žaloby tento řádný opravný prostředek vyčerpat.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Brně na DPPO ve vztahu k aplikaci § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP. NSS shledal, že daňový subjekt předložil pouze povšechnou kalkulaci nákladů souvisejících s držbou podílů v dceřiných společnostech, která neumožňovala přesně zjistit, jak konkrétně (podle jakého klíče) byla určena, přičemž ani případné výslechy svědků na tomto nemohly nic změnit. Dle NSS taktéž nelze rozhodnutí odvolacího orgánu označit za nepřezkoumatelné z důvodu, že v něm odvolací orgán nevypořádal námitku nerealizovaných kurzových rozdílů, která byla vznesena v předchozím soudním řízení a nikoliv v řízení odvolacím, resp. KS by mohl dle NSS učinit takový závěr jedině po věcném posouzení této námitky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO, jež z daňově účinných nákladů vyloučily úroky z korunových dluhopisů, neboť daňový subjekt neprokázal, že emisí dluhopisů sledoval konkrétní ekonomický záměr, který byl přímo spojen se zajištěním či udržením zdanitelných výnosů. Za dostatečně důkazně podložený považuje NSS rovněž závěr daňových orgánů stran daňové neakceptace mzdových nákladů z titulu DPP, neboť daňovému subjektu se nepodařilo prokázat, že dané práce byly zaměstnanci vůbec vykonány a pokud ano, tak že byly vykonány pro něj.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly úroky z korunových dluhopisů jako daňově účinný náklad, neboť shledaly, že v daném případě byly naplněny znaky zneužití práva – emise nebyla ekonomicky odůvodněná a účelem bylo získání daňového zvýhodnění. NSS s odkazem na svoji předchozí judikaturu vyslovil, že se jedná o opakující se podstatu, když společnost emitující korunové dluhopisy touto nezíská dodatečný kapitál, ale pouze zatíží své náklady úrokem. Vyplacený úrok pak držitelé dluhopisů již nemusí danit. NSS uzavřel, že takový postup představuje zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt jakožto spolupracující osoba nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání stejně jako hlavní daňový subjekt uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však nebylo prokázáno, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi hlavní daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu na DPFO. NSS konstatoval, že právní úprava pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu dle § 38w odst. 1 ZDP není protiústavní a není tedy důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu. NSS dále dospěl k závěru, že daňové orgány dostatečně prokázaly, že daňový subjekt daný správní delikt spáchal.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil závěry KS v Ostravě na DPPO. NSS potvrdil nesprávnost postupu správce daně při stanovení ceny obvyklé dle § 23/7 ZDP u reklamních plnění, a to z důvodu nezohlednění skutečnosti, že se mělo jednat o kompletní službu zajištění reklamy (reklama „na klíč“), tzn. nejen vysílací čas a výroba spotů. NSS tak vyslovil, že je zcela běžný postup, pokud daňový subjekt uzavřel smlouvu se zprostředkovatelem a nepoptával ji přímo u provozovatele televizního vysílání. Daňové orgány proto měly vycházet z cen obvyklých, které by byly sjednány mezi odběratelem reklamy a zprostředkovatelem, nikoliv jejím konečným poskytovatelem, resp. tuto variantu NSS připouští při zohlednění obvyklé provize zprostředkovatele.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Plzni a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nedostatečně vymezených formálních náležitostí (cíle a způsob kontroly). NSS též potvrdil, že nedostatečné vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj nelze nahradit dodatečným výpočtem spotřebovaného materiálu. NSS zároveň odmítl s odkazem na ustálenou judikaturu NSS námitku uplynutí lhůty pro stanovení daně v kontextu daňové ztráty ve smyslu ust. § 38r ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, když uvedl, že ačkoli odvolací orgán nepostupoval podle § 115 odst. 2 DŘ a neseznámil daňový subjekt s provedeným dokazováním před vydáním rozhodnutí, změnil náhled na skutkový stav výlučně a plně ve prospěch daňového subjektu, který nemohl mít větší procesní úspěch. Dle NSS proto nebylo nezbytné, aby byl daňovému subjektu poskytnut další prostor pro obranu jeho práv. NSS také vyslovil, že pokud již prvostupňový správce daně vyložil, že znalecký posudek pokládá za srozumitelný, ale nesprávný, nebylo nutné daňový subjekt v rámci odvolacího řízení seznamovat s neprovedením výslechu znalců či neprovedením jejich písemného vyjádření, neboť se dle NSS nejedná o skutečně nové důkazní návrhy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěrem daňových orgánů a KS v Ostravě, že byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, jelikož daňový subjekt vedl skladovou evidenci bez průkazné návaznosti na účetnictví, v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. NSS dále neshledal důvodnou ani námitku daňového subjektu, že daň stanovená podle pomůcek byla v hrubém nepoměru k dani, která mu měla být stanovena.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil tak postup daňových orgánů při doměření DPPO. Podstatou sporu bylo, zda bylo prokázáno zneužití práva daňovým subjektem, který formálně v souladu s § 19 odst. 1 písm. ze) bodu 1 ZDP nezdanil podíly na zisku vyplacené dceřinou společností. NSS uzavřel, že úplatný převod akcií s následnou výplatou podílu na zisku neměl v řešeném případě rozumné ekonomické opodstatnění a směřoval zjevně k získání daňové výhody, tj. vyhnutí se dani z příjmu z dividend. Taková operace nemůže konvenovat účelu posuzované normy, tedy zabránění dvojímu zdanění zisků a dosažení daňové neutrality tak, aby byl zisk daněn u konečného příjemce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS zamítnul kasační stížnost daňových orgánů na DPPO, podle kterých vznikla daňovému subjektu likvidací materiálu, který byl pořízen na příkaz matky, majetková újma, která nebyla mateřskou společností kompenzována. Dle NSS daňové orgány nesprávně aplikovaly ust. § 23 odst. 7 ZDP a čl. 9 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, neboť v daném případě nelze identifikovat žádné vícestranné právní jednání (obchodní nebo finanční vztah) a určenou (sjednanou) cenu nebo nestandardní podmínky u rozhodnutí mateřské společnosti k likvidaci zásob, který by byl vydán v rámci obchodního vedení daňového subjektu. Nejedná se tak dle NSS o žádný smluvní závazek (transakce), ale rozhodnutí o obchodním vedení společnosti.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, neboť daňový subjekt neprokázal daňovou účinnost výdajů na pohonné hmoty do aut využívaných při pracovních cestách a do pracovních strojů. Daňový subjekt nevedl řádnou a spolehlivou evidenci spotřebovaných pohonných hmot a ani nebyl schopen propojit spotřebu s konkrétními výdaji. NSS proto také přisvědčil, že nestačí prokázat, že se uskutečnily „nějaké“ pracovní cesty a daňový subjekt vynaložil „nějaké“ náklady na nákup pohonných hmot.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS potvrdil závěr správce daně, že příjem označený jako świadczenia, který vyplácela polská společnost polským horníkům pracujícím pro daňový subjekt v ČR jako náhradu za náklady spojené s vysláním do zahraničí, byl odměnou za práci vykonávanou pro daňový subjekt v ČR vyplácenou daňovým subjektem prostřednictvím této polské společnosti. NSS tak potvrdil, že se jednalo o příjem ze závislé činnosti dle § 6 odst. 1 písm. a) ZDP, u něhož byl plátcem daně daňový subjekt.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které dostatečně předestřely skutečnosti vedoucí k pochybnostem týkající se nákupu dentálního materiálu a vyloučily tyto náklady z daňově účinných. NSS dodal, že daňový subjekt nebyl krácen na právu vyjádřit se k prováděným důkazům, odmítl také námitku nesprávného hodnocení svědecké výpovědi, kterou shodně s daňovými orgány shledal jako celkově nevěrohodnou k prokázání uskutečnění sporných dodávek.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů na DPPO a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť daňové orgány správně aplikovaly ust. § 23 odst. 7 ZDP na vztah daňového subjektu a mateřské společnosti jako vztah spojených osob a stanovily převodní (transferovou) cenu tak, aby byl zachován princip tržního odstupu. Daňový subjekt na příkaz matky realizoval transakce, z kterých nedosahoval dostatečný zisk, proto mu náleží od mateřské společnosti kompenzace (výnos). V daném případě však nebyl schopen daňový subjekt vysvětlit, proč k této kompenzaci nedošlo.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby. NSS konstatoval, že závěr krajského soudu, že daňový subjekt rozhodnutím správce daně nemohl být zkrácen na svých právech, dosud nebyl dostatečně odůvodněn. Dle NSS se krajský soud nezabýval tím, zda rozhodnutí správce daně založené na tom, že daňový subjekt není daňovým rezidentem ČR, nemohlo mít pro daňový subjekt jiné negativní důsledky, než ve vztahu k daňové povinnosti na dani z příjmů v ČR.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud navýšil příjmy daňového subjektu o částky, u kterých daňový subjekt nebyl s to prokázat původ finančních prostředků, resp. odstranit pochybnosti správce daně ohledně jejich zdanění, osvobození od daně, či toho, že tyto příjmy nebyly předmětem daně.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a neshledal odlišnosti v jednotlivých řízeních a opětovně potvrdil své závěry ohledně uplatnění DPH v případě marketingových služeb, které posoudil jako samostatné plnění a nikoliv součást plnění v podobě distribuce (prodeje) léčiv, neboť bylo poskytované různým subjektům, přičemž optikou průměrného zákazníka nejde o jedno nedělitelné plnění.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které stanovily dle § 23 odst. 7 ZDP cenu obvyklou u reklamních plnění umístěných v halách a stadionech sedmi sportovních klubů. Dle NSS správně daňové orgány definovaly vztah jinak spojených osob, který se neopírá pouze o mnohonásobně vyšší ceny, ale i o další okolnosti. Daňový subjekt také neprokázal, že jeho dodavatelé poskytovali sjednané služby nad rámec těch, které zajišťovali již sportovní kluby jako prvotní poskytovatelé reklamního prostoru, proto nevznikly odlišnosti, kvůli kterým by bylo nutné srovnávací ceny dále korigovat. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu. NSS se ztotožnil s daňovými orgány a krajským soudem, že daňový subjekt nenaplnil předmět kompenzačního bonusu ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu, jelikož příjem daňového subjektu ze zakázané nebo omezené činnosti nepředstavoval převažující část jeho příjmů v rozhodném období. 

NSS vyhověl kasační stížnosti OFŘ ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že poskytnutí peněžní částky zaměstnanci, ať již předem ve formě zálohy, nebo zpětně proplacením účtenky, není osvobozeno od daně z příjmů jako nepeněžní plnění dle § 6 odst. 9 písm. d) ZDP. NSS tak potvrdil svou judikaturu, že v takovém případě se o příjem osvobozený od daně nejedná, a to i když je prokázáno, že zaměstnanec peněžní částku použil na úhradu benefitu v tomto ustanovení uvedeného.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že osoby, které vystupovaly formálně jako osoby samostatně výdělečné činné v rámci společnosti dle občanského zákoníku s daňovým subjektem, fakticky vykonávaly závislou práci pro daňový subjekt. NSS konstatoval, že byly naplněny všechny zákonem i judikaturou vymezené znaky závislé práce, přičemž tak dospěl ke stejnému závěru jako orgány inspekce práce a správní soudy v následném přezkumu ve věci správního deliktu dle zákona o zaměstnanosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy. 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, neboť došlo k naplnění podmínek pro aplikaci principu zneužití práva ve vztahu k emisi tzv. korunových dluhopisů a nebylo možné akceptovat úrokové náklady z jejich upsání jako daňové dle § 24 odst. 1 ZDP. Navzdory formálnímu splnění podmínek ZDP nebyl naplněn jeho účel (objektivní prvek), přičemž podmínky pro dosažení daňové výhody byly vytvořeny uměle se záměrem získat daňové zvýhodnění (subjektivní prvek). NSS také vyslovil, že v daném případě došlo k vědomým a úmyslným operacím, jejichž záměrem bylo navodit dojem potřeby nalezení vhodného zdroje financování k poskytnutí finančních prostředků dalším společnostem.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, neboť došlo k naplnění podmínek pro aplikaci principu zneužití práva ve vztahu k emisi tzv. korunových dluhopisů a nebylo možné akceptovat úrokové náklady z jejich upsání jako daňové dle § 24 odst. 1 ZDP. Navzdory formálnímu splnění podmínek ZDP nebyl naplněn jeho účel (objektivní prvek), přičemž podmínky pro dosažení daňové výhody byly vytvořeny uměle se záměrem získat daňové zvýhodnění (subjektivní prvek). NSS také vyslovil, že v daném případě došlo k vědomým a úmyslným operacím, jejichž záměrem bylo navodit dojem potřeby nalezení vhodného zdroje financování k poskytnutí finančních prostředků dalším společnostem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v nedodržení speciální lhůty pro stanovení daně dle § 38r odst. 2 ZDP. Spornou otázkou bylo konkrétní určení toho, které zdaňovací období představuje ono poslední, ve kterém bylo možné daňovou ztrátu či její část uplatnit. V daném případě NSS odkázal na vlastní judikaturu s tím, že nemá důvod se od této odchýlit. Dle NSS pokud poplatník hned první následující rok uplatní celou daňovou ztrátu, má stále stejně dlouhou prekluzivní lhůtu jako poplatník, který ztrátu uplatní najednou v celé výši poslední pátý rok, či ten, kdo daňovou ztrátu neuplatní vůbec. Délka běhu prekluzivní lhůty je totiž vázána na skutečnost, která stojí na jejím počátku.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které neuznaly uplatněné náklady na služby (management, poradenství, reporting, finanční vyúčtování) od mateřské společnosti, neboť se daňovému subjektu nepodařilo jejich skutečné přijetí prokázat. NSS aproboval, že povaha vztahu mezi daňovým subjektem a mateřskou společností a z něj vyplývající nižší formálnost komunikace však nezbavuje daňový subjekt povinnost mít doklady o službách, které údajně přijal a na něž si chce náklady uplatnit. 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, které stanovily daňovému subjektu k přímé úhradě DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, neboť došlo ke zneužití práva. Daňový subjekt emitoval korunové dluhopisy za účelem vyplacení úroků nezatížených srážkovou daní upisovatelům dluhopisů, za současného snížení základu daně DPPO jejich uplatněním jako daňově uznatelných nákladů. NSS tak uzavřel, že objektivní podmínka zneužití práva spočívala v tom, že navzdory formálnímu splnění podmínek dle § 36 odst. 3 ZDP nebyl naplněn účel dané právní normy, přičemž subjektivní podmínka spočívala v existenci záměru získat daňovou výhodu uměle vytvořeným koloběhem vlastních finančních prostředků daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. Hlavním předmětem sporu bylo, zda daňový subjekt prokázal daňovou účinnost uplatněných nákladů na reklamu. Dle NSS správce daně prokázal  důvodné pochybnosti a komplexně se zabýval předloženými důkazy. V případě tvrzené objektivní nemožnosti prokázat odvysílání vysokého počtu reklamních spotů NSS uvedl, že je na daňovém subjektu, aby při sjednání reklamní služby myslel i na prokázání jejího dodání, např. namátkovou kontrolou svými zaměstnanci. Takový systém ověřování by za předpokladu, že by byl věrohodný, představoval dle NSS důkaz zásadního významu. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. Předmětem sporu bylo posouzení, zda správce daně postupoval správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřoval zneužití práva. NSS se ztotožnil s posouzením správce daně, že v posuzované věci byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva, resp. prokázal úmyslné získání daňového zvýhodnění v rozporu s účelem zákona o daních z příjmů. NSS také vyslovil, že správce daně ani soud není automaticky povinen nechat v případě pochybností o předloženém znaleckém posudku (přetrvávajících i po vyslechnutí znalce) vyhotovit další znalecký posudek.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, když ani videozáznamy a svědecké výpovědi nebyly způsobilé prokázat faktickou realizaci reklamy a tím i oprávněnost nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS také doplnil, že tvrzená dobrá víra, že řádné videozáznamy realizace reklamy dle smluv a faktur provádí dodavatel, nezprošťují daňový subjekt povinnosti doložit uskutečnění plnění a jeho rozsah.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj. Daňový subjekt částky za materiál a součástky účtoval jako nedokončený dlouhodobý hmotný majetek (účtová skupina 04) a nikoliv jako náklady (účtová skupina 05), přičemž neobstála námitka pouhé účetní chyby. NSS proto také zdůraznil, že náklady vynaložené při realizaci projektů výzkumu a vývoje musely být evidovány odděleně od ostatních nákladů poplatníka.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které vyloučily odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění podmínky prospektivnosti projektů VaV, resp. činnost ve VaV předbíhala samotnému vypracování a schválení písemných projektů. NSS uvedl, že pokud daňový subjekt zpracoval nabídku pro zadavatele v takovém rozsahu, že je již vytvořen koncept stroje, u kterého je daňový subjekt schopen odhadnout cenu a dobu dodání, lze tyto činnosti považovat již za řešení samotného výzkumu a vývoje. NSS také aproboval závěry o neprůkazně vedené oddělené evidenci nákladů na VaV, stejně tak odmítnul námitku podjatosti úředních osob.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci návrhu na povolení obnovy řízení na dani z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil se závěrem daňových orgánů a krajského soudu, že nebyly naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 117 odst. 1 písm. a) DŘ, jelikož daňový subjekt mohl návrhy na výslechy obou specifikovaných svědků objektivně uplatnit již v původním řízení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci aplikace § 23 odst. 7 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že vzorek cen získaných správcem daně pro účely stanovení referenčních cen nebyl dostatečný ani reprezentativní, jelikož v jednom případě správce daně vycházel pouze z odhadů cen prodejců zemědělské techniky a v druhém případě kromě odhadu pouze z jediné reálné transakce. NSS dále konstatoval, že rozhodnutí OFŘ bylo nepřezkoumatelné, jelikož se ve svém rozhodnutí nezabývalo otázkou, zda daňový subjekt vedl účetnictví či daňovou evidenci, a za které zdaňovací období tak měl být základ daně zvýšen.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nevyvrátil důvodné pochybnosti správce daně stran daňové uznatelnosti uplatněných výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS se neztotožnil ani s žádným z dalších okruhů procesních námitek daňového subjektu ohledně neseznámení s výsledky kontrolního zjištění, nepřezkoumatelnosti rozsudku, předčasného ukončení daňové kontroly, penále či úředních osob a zásady písemnosti.
 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu ve věci stanovení DPPO podle pomůcek. NSS potvrdil, že k závěru o zpochybnění věrohodnosti účetnictví může správce daně dojít i namátkovou kontrolou, podstatná je povaha nalezených pochybení, kdy v řešeném případě šlo o vady četné, závažné a systematické. Při volbě pomůcek pak NSS neshledal důvodné námitky žalobce směřující ke zvolenému srovnatelnému daňovému subjektu, neboť namítané odlišnosti nedosáhly takové intenzity, aby zpochybnily relevanci užitých pomůcek. Na závěr NSS potvrdil postup, kdy pokud jsou v řízení za užití pomůcek stanovovány výkony, pak byla majetkovým prospěchem i DPH, kterou z takto určených výkonů daňový subjekt neodvedl. Z tohoto pohledu tedy podléhá zdanění částka příjmu včetně neodvedené DPH. Pokud pak správce daně následně stěžovatelce DPH ze stanovených výkonů pravomocně doměří, může ji stěžovatelka později uplatnit jako daňově uznatelný náklad daného zdaňovacího období.
 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které správně určily cenu obvyklou dle § 23 odst. 7 ZDP u reklamních plnění. Daňové orgány nepochybily, když pro výpočet ceny obvyklé nezohlednily kritéria, která neobsahovaly ani smlouvy daňového subjektu (velikost, umístění reklamy). Daňové orgány dle NSS také v souladu s § 34 odst. 4 ZDP vyloučily odpočet na podporu výzkumu a vývoje na základě zadaného znaleckého posudku, neboť daňový subjekt neprokázal ocenitelný prvek novosti, resp. šlo o běžnou inovaci výrobního sortimentu.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů na DPPO a vrátil věc krajskému soudu, neboť ten při posouzení sporných nákladů na reklamu dle § 24 odst. 1 ZDP nevzal v úvahu všechny informace uvedené v provedených svědeckých výpovědích. Z některých informací naopak NSS vyvodil neprokázání reklamních služeb v deklarovaném rozsahu. V případě závěrů o výlučnosti práv k reklamní ploše krajský soud dle NSS neuvádí, jak k těmto dospěl.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že osoby, které vystupovaly formálně jako osoby samostatně výdělečné činné v rámci sdružení s daňovým subjektem, fakticky vykonávaly závislou práci pro daňový subjekt. NSS konstatoval, že byly naplněny všechny zákonem i judikaturou vymezené znaky závislé práce, přičemž tak dospěl ke stejnému závěru jako orgány inspekce práce a správní soudy v následném přezkumu ve věci správního deliktu dle zákona o zaměstnanosti.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že osoby, které vystupovaly formálně jako osoby samostatně výdělečné činné v rámci sdružení s daňovým subjektem, fakticky vykonávaly závislou práci pro daňový subjekt. 
 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry městského soudu a daňových orgánů na DPPO týkající se ust. § 38p ZDP ve znění účinném do 31. 12. 2014. NSS aproboval, že formou dodatečného daňového přiznání lze uplatnit vyšší částky odčitatelných položek a položek snižujících základ daně pouze tak, že výsledná daňová povinnost nesmí být nižší než poslední známá daňová povinnost. Dle NSS omezení pro rozsah uplatnění výše uvedených položek je svou povahou hmotněprávní, protože přímo ovlivňuje výši daňové povinnosti.
 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, když neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným a naopak souhlasil, že daňový subjekt neprokázal oprávněnost vynaložených nákladů zejména na montážní a stavební práce od různých subdodavatelů. 
 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, neboť povinností daňového subjektu bylo prokázat původní účel úvěru, který čerpal jeho právní předchůdce, aby bylo možné shledat úroky z úvěru hrazené daňovým subjektem daňově uznatelnými dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS dodal, že se v daném případě nejednalo o privativní novaci a na daňovou uznatelnost úroku z úvěru má vliv stav před přeměnou.
 

NSS částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO, když neshledal důvodným odchýlit se od dřívější judikatury stran počítání běhu prekluzivní lhůty za použití § 148 odst. 3 DŘ a § 33 odst. 1 a 4 DŘ, v důsledku čehož byl platební výměr u jednoho zdaňovacího období doručen den po uplynutí prekluzivní lhůty. Naopak NSS aproboval názor daňových orgánů, že dodatek ke smlouvě o prodeji podniku a odložení splatnosti pohledávek představovalo případ zneužití práva, kdy ze strany daňového subjektu došlo k účelovému vyhnutí se dodanění polhůtního závazku dle § 23 odst. 3 písm. a) bod 12. ZDP. Stejně tak NSS připustil, že daň lze za určitých podmínek v režimu § 145 odst. 2 DŘ stanovit v rámci doměřovacího řízení dokazováním, aniž by přitom byla zahájena daňová kontrola.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, neboť daňový subjekt neprokázal postavení veřejně prospěšného poplatníka a v návaznosti na to uplatnění položky snižující základ daně v souladu s § 20 odst. 7 ZDP. Jedinými příjmy daňového subjektu byly příjmy z pronájmu nemovitostí, typické příjmy pro hlavní činnost veřejně prospěšného poplatníka (dotace, dary) vykázány nebyly. NSS aproboval, že ani z provedených svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by daňový subjekt uskutečňoval hlavní činnost, která měla spočívat ve vyhledávání a poradenství osobám a rodinám v nouzi.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS se neztotožnil s námitkami daňového subjektu směřujícími proti závěru krajského soudu, že byly naplněny podmínky pro přechod na pomůcky podle § 98 odst. 1 DŘ. NSS nepřisvědčil ani námitkám daňového subjektu stran výběru pomůcek, jelikož daňový subjekt neprokázal hrubé vybočení z mezí správního uvážení správce daně při použití pomůcek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z tzv. korunových dluhopisů na dani z příjmů fyzických osob. NSS konstatoval, že orgány finanční správy unesly důkazní břemeno k prokázání naplnění objektivního i subjektivního kritéria pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva. Dle NSS orgány finanční správy i krajský soud dospěli správně k závěru, že hlavním účelem emise korunových dluhopisů daňovým subjektem bylo získání daňové výhody, k čemuž byly uměle vytvořeny podmínky.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, oproti krajskému soudu však shledal, že správce daně pochybil, když neuvedl jasný důvod ukončení výslechu svědka. NSS ovšem dodal, že vadný postup správce daně neměl vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť daňový subjekt v daňovém ani v soudním řízení nevysvětlil, co by měl tento svědek potvrdit, přičemž výslech téže osoby v pozici jednatele tvrzeného přímého dodavatele rozsah reklamního plnění nepotvrdil.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, když ani videozáznamy a svědecké výpovědi nebyly způsobilé prokázat faktickou realizaci reklamy a tím i oprávněnost nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS také připomněl, že za této situace neměly daňové orgány povinnost zohlednit esenciální náklady, neboť nákladů na reklamu není pro předmět podnikání a dosahování příjmů nevyhnutelně třeba.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPPO, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj. Odpočet nebyl uznán z důvodu nedostatečně formulovaných cílů projektů, nedostatečně uvedeného způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení projektů a dosažených výsledků, jakož i z důvodu pochybnosti ohledně dat vyhotovení a schválení projektů. NSS také přisvědčil, že nedostatečné ne/vedení oddělené evidence nákladů na VaV ji znevěrohodnilo jako celek. Závěrem odmítnul také námitku podjatosti úředních osob.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů v otázce povinnosti diskontování veřejné podpory poskytnuté formou investiční pobídky. Dle NSS se diskontace uplatňuje jen jako kontrolní mechanismus pro poskytovatele a neumožňuje jednotlivci nárokovat si zvýšení částky podpory v souvislosti se změnou hodnoty peněz v čase.

NSS zamítnul kasační stížnost daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob týkající se převodních cen, když potvrdil názor krajského soudu v tom, že daňové orgány pro stanovení referenční ceny vybraly jedinou nezávislou transakci, která sice částečně zahrnovala činnosti, které byly předmětem řízené transakce, ale ve které daňový subjekt vystupoval v jiné roli než v transakci řízené (subdodavatel úzce vymezené služby vs. finální dodavatel zajišťující výrobu celého automobilového dílu).

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup daňových orgánů při doměření DPPO, když tyto neakceptovaly daňovou účinnost nákladů na reklamu a propagaci, opravu světel a licenční poplatky za používání ochranné známky. NSS akceptoval, že tvrzené náklady na propagaci měly charakter reprezentativního společenského večera, účelem akce byla v prvé řadě zábava hostů a nikoli navazování obchodních vztahů či propagace konkrétních výrobků a služeb. U deklarovaných oprav světel daňový subjekt neprokázal stav před započetím oprav, což je základní předpoklad prokázání realizace opravy, nikoliv technického zhodnocení. NSS se dále ztotožnil i se závěrem o neuznání nákladů na licenční poplatky za používání ochranných známek, neboť nebylo prokázáno, že se jednalo o náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení, neboť jeho vypořádání klíčové žalobní námitky ohledně úhrady daně v zahraničí, a tedy ne/získání daňového zvýhodnění zhodnotil jako nedostatečné, a proto shledal rozsudek v části týkající se zneužití práva nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Námitkám směřujícím proti porušení zásady legitimního očekávání a proti nesprávné interpretaci směrnice ATAD v kontextu zneužití práva NSS nepřisvědčil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány důvodně zpochybnily tvrzení daňového subjektu, že v případě finančních prostředků převedených daňovým subjektem na soukromý účet jeho jednatele a společníka se jednalo o zápůjčku. Dle NSS však žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož správce daně ani žalovaný nezdůvodnili, na základě čeho tento příjem kvalifikovali právě jako odměnu člena orgánu právnické osoby dle § 6 odst. 1 písm. c) ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo unesení důkazního břemene v řízení před správcem daně, kdy bylo zastaveno odvolací řízení z důvodu, že dodatečné platební výměry nabyly právní moci vzhledem k ukončení přezkumného jednání. NSS neshledal, že by v řízení došlo k prokázání tvrzených skutečností, jakož ani neshledal žádnou z namítaných procesních vad řízení (upření procesních práv, porušení zásady sebeobviňování, zavádějící hodnocení důkazních prostředků). NSS dále potvrdil, že v řízení byla napadeným správním aktem rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Odvolací finanční ředitelství nemělo postavení žalovaného správního orgánu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo posouzení, zda správce daně postupoval správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřoval zneužití práva. NSS se ztotožnil s posouzením správce daně, že v posuzované věci byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva, resp. prokázal úmyslné získání daňového zvýhodnění v rozporu s účelem zákona o daních z příjmů. NSS také vyslovil, že správce daně není automaticky povinen nechat v případě pochybností o předloženém znaleckém posudku vyhotovit další znalecký posudek.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prokazování původu majetku na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že právní úpravu prokazování původu majetku obsaženou v § 38x a násl. ZDP účinnou od 1.12.2016 lze aplikovat i na zdaňovací období před její účinností, pokud se výzva k prokázání příjmů týká jmění, spotřeby či jiného vydání nabytého či provedeného ve zdaňovacím období, u něhož ještě neuběhla lhůta pro stanovení daně.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS potvrdil závěr daňových orgánů, že míra nedostatků účetnictví daňového subjektu, týkajících se především jeho skladové evidence, vedla k tomu, že nebylo možné stanovit daň dokazováním. Současně NSS konstatoval, že nedošlo k hrubému vybočení z mezí správního uvážení při stanovení výše daňové povinnosti.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob a možnosti uplatnění daňových odpisů v situaci, kdy odvolatel požadoval uplatnění daňových odpisů z majetku, který neevidoval v účetnictví. Dle NSS bylo nesprávné přesvědčení Finanční správy, že podmínku „evidovaného“ majetku je nutno v případě subjektu vedoucího účetnictví vykládat pouze ve vazbě na vedení účetnictví dle zákona o účetnictví. Nelze odmítnout uznatelnost odpisu majetku nesprávně účetně evidovaného, stejně tak i majetku v účetnictví neevidovaného, pokud daňový subjekt prokáže rozhodné skutečnosti jiným způsobem, tj. pokud tedy daňový subjekt prokáže svá tvrzení rozhodná pro posouzení naplnění podmínek dle § 26 odst. 5 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob v otázce, zda lze vést řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvolání, jež bylo v průběhu soudního řízení změněno rozhodnutím vydaným v přezkumném řízení. NSS s odkazem na svou konstantní judikaturu uzavřel, že dojde-li v průběhu řízení o žalobě ke změně žalobou napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení, tak odpadne předmět řízení, čímž již nejsou dány podmínky řízení o takové žalobě.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že správce daně v rámci pomůcek použil dostatečně reprezentativní vzorek pro stanovení příjmů dosažených daňovým subjektem na základě PPL zásilek. NSS se dále neztotožnil ani s procesními námitkami daňového subjektu stran podjatosti úředních osob správce daně v rámci odvolacího řízení.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že správce daně v rámci pomůcek použil dostatečně reprezentativní vzorek pro stanovení příjmů dosažených daňovým subjektem na základě PPL zásilek. NSS se dále neztotožnil ani s procesními námitkami daňového subjektu stran nemožnosti nahlížení do vyhledávací části spisu, podjatosti úředních osob správce daně v průběhu odvolacího řízení a absencí úředního záznamu.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob v otázce daňové účinnosti poradenských služeb pro výrobu poskytnutých členem skupiny ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS se neztotožnil s tím, že daňový subjekt neprokázal návaznost deklarovaných služeb na úspory, tedy že úspor bylo dosaženo výhradně touto službou a úspory tak musejí být důsledkem konkrétní prokázané služby. Naopak u nákladů za služby na refinancování úvěru a podpůrných služeb aproboval názor daňových orgánů o neprokázání jejich konkrétního obsahu a rozsahu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěrem daňových orgánů a krajského soudu, že byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, jelikož stěžovatel vedl skladovou evidenci bez průkazné návaznosti na účetnictví, v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. NSS dále neshledal důvodnou ani námitku daňového subjektu, že daň stanovená podle pomůcek byla v hrubém nepoměru k dani, která mu měla být stanovena.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob. Ačkoli NSS korigoval krajský soud o nesprávné aplikaci § 11 ZDP, vyslovil, že ust. § 24 odst. 1 ZDP předpokládá daňovou uznatelnost výdajů sloužících k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, aniž však současně stanoví, že zde musí být jakákoliv „přímá úměra“ mezi příjmy a výdaji. Daňové orgány tak měly v daném případě v plné výši uznat za daňové náklady (notářské zápisy, kolkové známky) spojené s valnou hromadou dvou společností, v nichž daňový subjekt vlastnil 95 % akcií.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci registrace k dani z přidané hodnoty a doměření daně z příjmů právnických osob daňovému subjektu, který svou spolkovou činností zakrýval výkon komerční činnosti v podobě poskytování internetového připojení svým členům a členské příspěvky byly ve skutečnosti platbami za poskytované služby internetového připojení. NSS konstatoval, že ačkoliv daňový subjekt vykonával po faktické stránce tutéž činnost jako komerční provozovatelé internetového připojení, bylo jeho daňové zatížení znatelně nižší, neboť až do zásahu finančních orgánů nebyl plátcem daně z přidané hodnoty a členské příspěvky, byť se materiálně jednalo o platby za internetové připojení, nepodléhaly dani z příjmů. Postup daňového subjektu nebylo možno považovat za daňovou optimalizaci, neboť šel proti smyslu právní úpravy a zároveň neodůvodněně zvýhodňoval daňový subjekt oproti komerčním poskytovatelům internetového připojení.  Z pohledu DPPO tak tyto platby (členské příspěvky) nejsou od daně osvobozeny dle § 19 odst. 1 ZDP, ale jednalo se o příjmy dle § 18 odst. 1 ZDP podléhající zdanění.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu, že v době rozhodování správce daně i odvolacího orgánu o vratitelném přeplatku existovaly bez jakékoliv pochybnosti pravomocné dodatečné platební výměry, na jejichž základě byly předepsané daně (DPPO, DPH) uhrazeny a vratitelný přeplatek tak nevznikl. NSS dodal, že proti dodatečnému platebnímu výměru je možné podat odvolání a v něm namítat jakékoli jeho vady vč. prekluze a nelze věcný přezkum tohoto podkladového aktu provádět v rámci řízení o vratitelném přeplatku.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Důvodem zrušení rozsudku městského soudu byla shledaná procesní vada správce daně spočívající v nevydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 DŘ. Dle NSS správce daně disponoval informacemi, na základě kterých bylo možné důvodně předpokládat, že daň bude doměřena, a měl tedy povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání, a nikoliv přistoupit k zahájení daňové kontroly. NSS se dále vyjádřil k prekluzivní lhůtě, kdy sice výklad běhu lhůty korigoval, ale uzavřel, že ke stanovení daně došlo včas. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo posouzení, zda správce daně postupoval správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřoval zneužití práva. NSS se ztotožnil s posouzením správce daně, že v posuzované věci byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva, jelikož šlo o uzavřený kruh vzájemně časově a finančně bezprostředně souvisejících transakcí, při kterém se v podstatě jednalo pouze o uměle vytvořený koloběh vlastních finančních prostředků koncernu mezi účty dotčených společností a upisovatelů dluhopisů ve snaze získat daňovou výhodu v podobě snížení daňové povinnosti formou nákladových úroků z emitovaných dluhopisů.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a finanční správy a dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních podmínek kladených na projekty výzkumu a vývoje (prospektivnost a nedostatečné vymezení způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení).

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry městského soudu a finanční správy na dani z příjmů právnických osob ve věci stanovení daně podle pomůcek. Ty byly dle NSS stanoveny dostatečně spolehlivě. Žalovaný při tvorbě pomůcek dle NSS respektoval reálný skutkový stav a jeho kvalifikovaný odhad daňové povinnosti není zatížen excesy, vč. zdůvodnění stanovení mzdových nákladů. NSS též vyslovil, že důkazní prostředky je možné při kvalifikovaném odhadu daně využít jako pomůcky, aniž by šlo o dokazování.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a finannčí správy na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neunesl důkazní břemeno a neprokázal vynaložení nákladů za konzultační služby dle § 24 odst. 1 ZDP. 

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry finanční správy, která předestřela ucelený soubor nepřímých důkazů,na jejichž základě nebyl důvod pochybovat o skutečnosti, že zboží bylo dodáváno do provozovny daňového subjektu a přebíráno jeho jednatelem. Daňový subjekt tak neúčtoval o všech nákladech a tudíž ani o všech výnosech plynoucích z prodeje, přičemž se jednalo o významnou část obratu, v důsledku čehož daňové orgány správně stanovily daň pomůckami.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci výklad §124a daňového řádu. Městský soud zrušil rozhodnutí, které se v době po podání žaloby stalo dle § 124a DŘ neúčinným. NSS uzavřel, že ačkoliv ve věci „fyzicky“ existovaly dvě odvolací rozhodnutí, v pořadí druhé rozhodnutí v důsledku § 124a DŘ právně přestalo být aktem, který závazně určuje povinnost zaplatit peněžitou částku na daňové povinnosti. Za této procesní situace měl Městský soud přistoupit k odmítnutí žaloby pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, nikoliv k jeho zrušení.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry městského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, podle kterých nebyl daňový subjekt oprávněn provést zápočet daně z dividendového příjmu v Kanadě, neboť v ČR by byl od daně tento typ příjmů osvobozen – ke dvojímu zdanění tak vůbec nedochází. NSS dodal, že zápočet daně splatné v zahraničí je zvláštním benefitem pro daňový subjekt a lze se ho dovolat jen v souladu s výslovnými ustanoveními relevantní smlouvy o zamezení dvojího zdanění a vnitrostátního (českého) práva, což v daném případě nenastalo.

NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil doměření daně z příjmů právnických osob dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZDP z důvodu, že byl shledán a prokázán neodůvodněný rozdíl v ceně sjednané reklamy a ceně obvyklé dané reklamy, která byla zjištěna za využití ceníků prvního článku vytvořeného řetězce a ceny výroby sponzorského vzkazu. NSS také zdůraznil, že daňové orgány opřely spojenost osob o jiná závažná zjištění, a nikoliv jen o nestandardní a navýšenou cenu reklamy.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob ohledně dissimulace skutečného stavu, neboť daňový subjekt pouze předstíral spolkovou činnost. Hlavní činnost daňového subjektu fakticky spočívala v poskytování služeb internetového připojení za úplatu. Poskytování služeb internetového připojení za úplatu dle NSS nepodporovalo žádný ze stanovami deklarovaných hlavních, neziskových, cílů daňového subjektu – podpora těchto cílů byla naopak činností vedlejší. Z pohledu DPPO tak tyto platby (členské příspěvky) nejsou od daně osvobozeny dle § 19 odst. 1 písm. a) bodu 2 ZDP, ale jednalo se o příjmy dle § 18 odst. 1 ZDP podléhající zdanění ve standardním režimu.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry městského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, podle kterých nebyl daňový subjekt oprávněn provést zápočet daně z dividendového příjmu v Kanadě, neboť v ČR by byl od daně tento typ příjmů osvobozen – ke dvojímu zdanění tak vůbec nedochází. NSS dodal, že zápočet daně splatné v zahraničí je zvláštním benefitem pro daňový subjekt a lze se ho dovolat jen v souladu s výslovnými ustanoveními relevantní smlouvy o zamezení dvojího zdanění a vnitrostátního (českého) práva, což v daném případě nenastalo.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že nesprávný postup správce daně, spočívající v nevydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením daňové kontroly, nezpochybňuje skutkové a právní závěry ohledně daňové povinnosti daňového subjektu. NSS dále konstatoval, že v případě, kdy daňový subjekt řádně neodvedl daň z přidané hodnoty, ačkoliv ji předtím od poplatníka vybral, představuje takto vybraná částka součást základu daně z příjmů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ČR ve věci úroku z úroku z vratitelného přeplatku. NSS přisvědčil argumentaci orgánů FSČR, že nesprávný postup správce daně spočívající v pozdním předepsání úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 DŘ ve znění účinném do 31. 12. 2020 na osobní daňový účet nezakládá nárok daňového subjektu na další úrok z této částky.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalovaný zcela správně přistoupil v rámci odvolacího řízení ke stanovení daně podle pomůcek a dostál nárokům kladeným na odůvodnění rozhodnutí, z něhož mělo být primárně zjevné, že byly splněny podmínky pro tento způsob stanovení daně. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy ČR ve věci daně z příjmů fyzických osob sražené z úrokových příjmů vyplacených z titulu držby korunových dluhopisů. NSS nepřisvědčil argumentaci orgánů FSČR, že pojem emitovaný dluhopis v přechodném ustanovení čl. IV bod 2 zákona č. 192/2012 Sb. je nutno vykládat ve významu vydaný dluhopis. NSS dospěl k závěru, že je nutno postupovat v souladu s jazykovým a systematickým výkladem. Pokud tedy dotčené přechodné ustanovení hovoří o emitovaných dluhopisech, je třeba vycházet z toho, že zákonodárce výslovně navázal způsob zdanění dluhopisů s datem emise do 31. 12. 2012 právě na právní úpravu účinnou k datu emise těchto dluhopisů. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že správce daně prokázal pochybnosti ohledně poskytnutí servisních služeb ze strany dodavatele daňového subjektu, a tím přešlo důkazní břemeno na daňový subjekt. Daňový subjekt však dle NSS neprokázal, že fakticky přijal služby od dodavatele, jak bylo uvedeno na doložených daňových dokladech, a tím pádem své důkazní břemeno neunesl.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které se týkaly neakceptace nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP vynaložené za licenční poplatky od dceřiné společnosti. NSS aproboval, že tento náklad mohl vzniknout až od data, kdy se stala dceřiná společnost podle Evropského patentového rejstříku vlastníkem patentu. Rozhodující je tak dle NSS okamžik zápisu do tohoto rejstříku (účinky vůči třetím stranám) a nikoliv dřívější podpis soukromoprávní smlouvy.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť ten odmítnul podanou žalobu týkající se rozhodnutí (DPPO) za situace, kdy měl informaci o tom, že daňový subjekt napadl samostatnými žalobami také rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí a rozhodnutí, kterým bylo žalobou napadené rozhodnutí v přezkumném řízení změněno. Dle NSS zánik napadeného rozhodnutí (změněno v přezkumném řízení, odpadl předmět řízení) není definitivní, ale je závislý na posouzení výše dvou navazujících rozhodnutí, proto měl krajský soud na výsledky těchto soudních řízení vyčkat.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, kde předmětem sporu bylo uplatnění úrokových nákladů z emitovaných korunových dluhopisů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS dospěl k názoru, že v daném případě došlo ke zneužití práva, přičemž byl naplněn jeho objektivní i subjektivní prvek. Emise dluhopisů totiž postrádala jakýkoli ekonomický smysl a daňový subjekt neprokázal ani její tvrzený účel spočívající ve financování zamýšlené investice, resp. převažujícím účelem bylo získání daňové výhody, a to na straně statutárního ředitele daňového subjektu v podobě nezdaněných úrokových příjmů, na straně daňového subjektu právě v podobě nižšího základu daně.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku městského soudu nemůže obstát, jelikož důvod, pro který městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele, se opíralo o právně nezávazný dokument – výklad čl. 17 Modelové smlouvy OECD o zamezení dvojího zdanění. Dle NSS však závěry městského soudu neobstojí ani z věcného hlediska, jelikož pro účely zdanění příjmů plynoucích jiné osobě než umělci či sportovci dle čl. 17 odst. 2 Modelové smlouvy OECD není relevantní existence stálé provozovny, nýbrž povaha těchto příjmů.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že daňový subjekt nerozptýlil pochybnosti správce daně a neprokázal, že by skutečně došlo k technickému zhodnocení dlouhodobého hmotného majetku. NSS se dále ztotožnil i se závěry krajského soudu a správce daně, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ani stran výdajů vynaložených na tesařské práce a výdajů na tvorbu rezerv.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil s krajským soudem a daňovými orgány, že byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť daňový subjekt nesplnil své povinnosti při dokazování a toto jeho pochybení znemožnilo stanovit daň dokazováním.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť postup správce daně při přechodu na pomůcky dle § 98 DŘ, který opakovaně vyzval daňový subjekt, aby vyhověl žádosti o zahájení daňové kontroly, byl zcela zákonný a korektní. NSS také shledal zákonný, hospodárný a logicky zdůvodněný postup daňových orgánů spočívající v dožádání jiného správce daně k provedení vyčíslení daně podle pomůcek, avšak samotné stanovení (doměření) daně provedl místně příslušný správce daně. Závěrem NSS odmítl námitku, že daň byla stanovena v kombinaci dokazování a pomůcek.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů za úklidové služby dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS dodal, že pokud správce daně konstatuje pochybnosti o reálném základu ekonomické transakce, pak může zohlednit také absenci konkrétních pracovníků, kteří mohli služby realizovat. Stejně tak aproboval využití podkladů z trestního řízení a také to, že správce daně neměl automaticky povinnost vyloučit výnosy získané v rámci této obchodní transakce.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neprokázal, že objem finančních prostředků, který mu byl zaslán na účet za účelem charitativní pomoci v Iráku, byl na tuto pomoc skutečně využit. Daňový subjekt tak dle NSS neprokázal, že mu přijetím darů nevznikl příjem, z nějž by měl povinnost odvést daň.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinností výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že daňovému subjektu se nepodařilo rozptýlit pochybnosti daňových orgánů ohledně určení poskytovatele plnění a současně neposkytl ani jiné vysvětlení ohledně toho, kdo sporné plnění skutečně poskytl.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost Finanční správy na dani z příjmů právnických osob týkající se výdajů za dodávky stříbra dle § 24 odst. 1 ZDP. Ačkoliv NSS korigoval krajský soud v tom, že trestní rozsudek týkající se jednatele dodavatele v téže věci na DPH není rozhodnutím o předběžné otázce a žalovaný jím tak není ve smyslu ust. § 99 odst. 1 DŘ vázán. Jde ovšem o důkaz, jehož obsahem se měl žalovaný zabývat a zohlednit při činění skutkových závěrů.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že námitka daňového subjektu požadující použití jiných pomůcek nemohla být úspěšná, jelikož daňový subjekt není oprávněn domáhat se použití konkrétních pomůcek. Dle NSS nebyla důvodná ani námitka nedostatečné spolehlivosti daně stanovené podle pomůcek, jelikož daňový subjekt pouze odkazoval na dílčí nepřesnosti při výpočtu obchodní přirážky, nikoliv na zjevný exces zpochybňující celkový výsledek stanovené daňové povinnosti.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, že jednou z podmínek daňové uznatelnosti tvorby rezervy je ukládání peněžních prostředků na samostatný účet určený výhradně pro tento účel (§ 7 odst. 4 zákona o rezervách) a není tak možné z něj hradit provozní potřeby. NSS také odmítnul argument daňového subjektu, že finanční prostředky celkově neklesly pod částku rezervy na opravu předmětného hmotného majetku.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno k prokázání daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na zahraniční pracovní cesty do USA, Nizozemí a Rakouska, jelikož nedoložil, že by dané cestovní výdaje měly přímou souvislost s dosaženými či alespoň očekávanými příjmy. V případě vyloučených výdajů na nákup paušálních jízdenek MHD se NSS ztotožnil s úvahami správce daně a městského soudu, že daňový subjekt mohl doložit například relativně jednoduchou evidenci konkrétních uskutečněných pracovních cest za pomoci daných jízdenek tak, aby prokázal, že tyto byly zakoupeny výlučně v souvislosti s jeho ekonomickou činností.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob. Krajský soud dle NSS vybočil z hranic vymezených uplatněnými žalobními body, neboť daňový subjekt v žalobě spojoval porušení § 115 odst. 2 DŘ výlučně s hodnocením pokladního dokladu a nikoliv hodnocením knihy jízd a výpovědi svědka. NSS taktéž přisvědčil žalovanému, že nebyl důvod pro seznámení dle § 115 odst. 2 DŘ, když pouze v krátkosti doplnil jeden z možných důvodů (nečitelnost podpisu) pro pochybnosti o pokladním dokladu, neboť hodnocení o jeho nedostatečnosti zůstalo v prvním i druhém stupni daňového řízení stejné.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal faktické uskutečnění úklidových služeb a tím i náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP, resp. toto neprokázaly ani provedené výpovědi svědků. NSS taktéž odmítnul přiznání tzv. esenciálních nákladů, neboť sporným bylo již samotné uskutečnění (existence) úklidových prací.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že osoby, které vystupovaly formálně jako osoby samostatně výdělečné činné v rámci sdružení s daňovým subjektem, fakticky vykonávaly závislou práci pro daňový subjekt. NSS konstatoval, že byly naplněny všechny zákonem i judikaturou vymezené znaky závislé práce, přičemž tak dospěl ke stejnému závěru jako orgány inspekce práce a správní soudy v následném přezkumu ve věci správního deliktu dle zákona o zaměstnanosti.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k prekluzi práva správce daně stanovit daň, jelikož lhůta pro stanovení daně byla prodloužena oznámením předchozího rozhodnutí o odvolání bez ohledu na to, že dané rozhodnutí bylo zrušeno soudem. NSS dále konstatoval, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo v rozporu se závazným právním názorem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti, jelikož změna způsobu stanovení daně z dokazování na pomůcky v rámci odvolacího řízení se musela nutně promítnout do způsobu a rozsahu odůvodnění daného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení úhrady daně z příjmů. NSS korigoval hodnocení krajského soudu v otázce existence překážky věci rozhodnuté, když tuto uzavřel s tím, že v případě, kdy bylo předchozí rozhodnutí o úroku z prodlení zrušeno a řízení bylo zastaveno, nedošlo zde ke stanovení povinnosti a věc sama byla ponechána otevřenou. Dále hodnotil situaci, kdy správní soud přezkoumává rozhodnutí o příslušenství daně, ačkoli rozhodnutí o dani bylo (následně) zrušeno. NSS dospěl k závěru, že na řešenou situaci nelze aplikovat prolomení pravidla dle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkumu rozhodnutí týkajícího se příslušenství daně, protože v době vydání napadeného správního rozhodnutí zrušující rozsudek soudu týkající se daňové povinnosti neexistoval. V době po vydání rozhodnutí sice bylo rozhodnutí o dani zrušeno, nicméně daňové řízení se vrátilo do fáze odvolacího řízení se závazným právním názorem krajského soudu, jenž uložil provést určité důkazní návrhy, tj. původně doměřená daňová povinnost nezanikla.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného na dani z příjmů právnických osob z důvodu neprovedení svědeckých výpovědí a nesprávného hodnocení skutkového stavu při prokazování nákladů za digitální (spoty na LCD obrazovkách) a internetové reklamní plnění, kdy sporným se stal rozsah této reklamy. NSS dodal, že svědecká výpověď je samostatný důkazní prostředek a jako taková je samostatně způsobilá k osvětlení skutkového stavu a nelze ji odmítnout pro absenci listinných důkazů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť ten nerespektoval závazný právní názor rozsudku NSS v dané věci. Předmětem posouzení bylo bezplatné poskytování vstupenek, kdy krajský soud plně odkázal na svůj předchozí rozsudek a převzal jeho argumentaci, aniž by se zabýval posouzením opomenuté žalobní námitky, zda byly zdaněny fiktivní, nebo skutečné příjmy, jak jej zavázal v předchozím rozsudku NSS. NSS také zavázal krajský soud vyhodnotit relevanci daňovým subjektem navržených důkazů a nutnost dalšího dokazování.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, když daňové orgány správně neumožnily daňovému subjektu odečíst daňovou ztrátu vzniklou ve zdaňovacích obdobích let 2007 a 2008 a vyměřenou až v roce 2015, resp. 2016, od základu daně za zdaňovací období 2014 a 2015. Na základě jazykového výkladu § 34 odst. 1 ZDP lze dle NSS jednoznačně dovodit, že daňovou ztrátu lze odečíst od základu daně toliko v pěti zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje, přičemž okamžik (datum), kdy došlo k pravomocnému vyměření (doměření) těchto daňových ztrát není rozhodující.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil s krajským soudem, že žalovaný byl oprávněn v rámci odvolacího řízení za specifických okolností daného případu vydat výzvu k odstranění pochybností dle § 89 DŘ a daňový subjekt tímto nebyl zkrácen na svých právech. NSS neshledal důvodnou ani námitku daňového subjektu stran vedení spisu, jelikož zařazení listin do spisu po vydání platebního výměru, se kterými se daňový subjekt mohl seznámit – a seznámil - v rámci odvolacího řízení, nepředstavuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu bylo určení prekluzivní lhůty při uplatnění daňové ztráty. NSS nepřipustil výklad, aby jednou rozběhlá prekluzivní lhůta podle § 38r odst. 2 ZDP byla zkrácena jen v důsledku právního jednání jedné ze stran právního vztahu. Ani zrušení daňové ztráty (resp. celkové snížení na nulu) v průběhu prekluzivní lhůty nemůže změnit okamžik, kdy prekluzivní lhůta končí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu, kdy předmětem sporu bylo prokázání rozsahu reklam u uplatněných daňově účinných nákladů. Daňový subjekt námitkou uplatněnou v žalobě cílil pouze na unesení důkazního břemene a nikterak (ani nepřímo) se nedomáhal přiznání částečných nebo esenciálních nákladů, tato námitka byla vznesena poprvé až během ústního jednání. Krajský soud tak dle NSS překročil rozsah přezkumu, neboť se touto opožděnou námitkou zabýval, přičemž ji nelze považovat za rozhojnění té původní.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť daňové orgány dle NSS nedisponovaly před zahájením daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob takovými informacemi, které by založily důvodný předpoklad pro doměření daně a nutnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 DŘ. Daňové penále bylo stanoveno v souladu se zákonem. Kasační námitky daňového subjektu ve vztahu k uplynutí subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty, stejně tak ve vztahu k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu týkající se reklamních plnění, NSS zamítnul.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob a zrušil zčásti rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného, když shledal snížení výnosů daňového subjektu za oprávněné, neboť daňové orgány měly účinky dohody o narovnání vztáhnou ke zdaňovacímu období, ve kterém nabyla tato dohoda účinnosti. Naopak NSS aproboval názor krajského soudu a daňových orgánů ohledně daňového odpisování polyfunkční budovy, když do její vstupní ceny měly být zahrnuty také náklady na komponenty datové sítě, protože jejich demontáží by došlo ke znehodnocení budovy (funkce a účel) a nelze je tak považovat za samostatné movité věci. Stejně tak NSS potvrdil neakceptaci nákladů z důvodu neprokázání rozsahu sadovnických prací.