Daň z příjmů 2023

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinností výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že daňovému subjektu se nepodařilo rozptýlit pochybnosti daňových orgánů ohledně určení poskytovatele plnění a současně neposkytl ani jiné vysvětlení ohledně toho, kdo sporné plnění skutečně poskytl.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost Finanční správy na dani z příjmů právnických osob týkající se výdajů za dodávky stříbra dle § 24 odst. 1 ZDP. Ačkoliv NSS korigoval krajský soud v tom, že trestní rozsudek týkající se jednatele dodavatele v téže věci na DPH není rozhodnutím o předběžné otázce a žalovaný jím tak není ve smyslu ust. § 99 odst. 1 DŘ vázán. Jde ovšem o důkaz, jehož obsahem se měl žalovaný zabývat a zohlednit při činění skutkových závěrů.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že námitka daňového subjektu požadující použití jiných pomůcek nemohla být úspěšná, jelikož daňový subjekt není oprávněn domáhat se použití konkrétních pomůcek. Dle NSS nebyla důvodná ani námitka nedostatečné spolehlivosti daně stanovené podle pomůcek, jelikož daňový subjekt pouze odkazoval na dílčí nepřesnosti při výpočtu obchodní přirážky, nikoliv na zjevný exces zpochybňující celkový výsledek stanovené daňové povinnosti.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, že jednou z podmínek daňové uznatelnosti tvorby rezervy je ukládání peněžních prostředků na samostatný účet určený výhradně pro tento účel (§ 7 odst. 4 zákona o rezervách) a není tak možné z něj hradit provozní potřeby. NSS také odmítnul argument daňového subjektu, že finanční prostředky celkově neklesly pod částku rezervy na opravu předmětného hmotného majetku.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno k prokázání daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na zahraniční pracovní cesty do USA, Nizozemí a Rakouska, jelikož nedoložil, že by dané cestovní výdaje měly přímou souvislost s dosaženými či alespoň očekávanými příjmy. V případě vyloučených výdajů na nákup paušálních jízdenek MHD se NSS ztotožnil s úvahami správce daně a městského soudu, že daňový subjekt mohl doložit například relativně jednoduchou evidenci konkrétních uskutečněných pracovních cest za pomoci daných jízdenek tak, aby prokázal, že tyto byly zakoupeny výlučně v souvislosti s jeho ekonomickou činností.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob. Krajský soud dle NSS vybočil z hranic vymezených uplatněnými žalobními body, neboť daňový subjekt v žalobě spojoval porušení § 115 odst. 2 DŘ výlučně s hodnocením pokladního dokladu a nikoliv hodnocením knihy jízd a výpovědi svědka. NSS taktéž přisvědčil žalovanému, že nebyl důvod pro seznámení dle § 115 odst. 2 DŘ, když pouze v krátkosti doplnil jeden z možných důvodů (nečitelnost podpisu) pro pochybnosti o pokladním dokladu, neboť hodnocení o jeho nedostatečnosti zůstalo v prvním i druhém stupni daňového řízení stejné.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal faktické uskutečnění úklidových služeb a tím i náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP, resp. toto neprokázaly ani provedené výpovědi svědků. NSS taktéž odmítnul přiznání tzv. esenciálních nákladů, neboť sporným bylo již samotné uskutečnění (existence) úklidových prací.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že osoby, které vystupovaly formálně jako osoby samostatně výdělečné činné v rámci sdružení s daňovým subjektem, fakticky vykonávaly závislou práci pro daňový subjekt. NSS konstatoval, že byly naplněny všechny zákonem i judikaturou vymezené znaky závislé práce, přičemž tak dospěl ke stejnému závěru jako orgány inspekce práce a správní soudy v následném přezkumu ve věci správního deliktu dle zákona o zaměstnanosti.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k prekluzi práva správce daně stanovit daň, jelikož lhůta pro stanovení daně byla prodloužena oznámením předchozího rozhodnutí o odvolání bez ohledu na to, že dané rozhodnutí bylo zrušeno soudem. NSS dále konstatoval, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo v rozporu se závazným právním názorem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti, jelikož změna způsobu stanovení daně z dokazování na pomůcky v rámci odvolacího řízení se musela nutně promítnout do způsobu a rozsahu odůvodnění daného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení úhrady daně z příjmů. NSS korigoval hodnocení krajského soudu v otázce existence překážky věci rozhodnuté, když tuto uzavřel s tím, že v případě, kdy bylo předchozí rozhodnutí o úroku z prodlení zrušeno a řízení bylo zastaveno, nedošlo zde ke stanovení povinnosti a věc sama byla ponechána otevřenou. Dále hodnotil situaci, kdy správní soud přezkoumává rozhodnutí o příslušenství daně, ačkoli rozhodnutí o dani bylo (následně) zrušeno. NSS dospěl k závěru, že na řešenou situaci nelze aplikovat prolomení pravidla dle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkumu rozhodnutí týkajícího se příslušenství daně, protože v době vydání napadeného správního rozhodnutí zrušující rozsudek soudu týkající se daňové povinnosti neexistoval. V době po vydání rozhodnutí sice bylo rozhodnutí o dani zrušeno, nicméně daňové řízení se vrátilo do fáze odvolacího řízení se závazným právním názorem krajského soudu, jenž uložil provést určité důkazní návrhy, tj. původně doměřená daňová povinnost nezanikla.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného na dani z příjmů právnických osob z důvodu neprovedení svědeckých výpovědí a nesprávného hodnocení skutkového stavu při prokazování nákladů za digitální (spoty na LCD obrazovkách) a internetové reklamní plnění, kdy sporným se stal rozsah této reklamy. NSS dodal, že svědecká výpověď je samostatný důkazní prostředek a jako taková je samostatně způsobilá k osvětlení skutkového stavu a nelze ji odmítnout pro absenci listinných důkazů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť ten nerespektoval závazný právní názor rozsudku NSS v dané věci. Předmětem posouzení bylo bezplatné poskytování vstupenek, kdy krajský soud plně odkázal na svůj předchozí rozsudek a převzal jeho argumentaci, aniž by se zabýval posouzením opomenuté žalobní námitky, zda byly zdaněny fiktivní, nebo skutečné příjmy, jak jej zavázal v předchozím rozsudku NSS. NSS také zavázal krajský soud vyhodnotit relevanci daňovým subjektem navržených důkazů a nutnost dalšího dokazování.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, když daňové orgány správně neumožnily daňovému subjektu odečíst daňovou ztrátu vzniklou ve zdaňovacích obdobích let 2007 a 2008 a vyměřenou až v roce 2015, resp. 2016, od základu daně za zdaňovací období 2014 a 2015. Na základě jazykového výkladu § 34 odst. 1 ZDP lze dle NSS jednoznačně dovodit, že daňovou ztrátu lze odečíst od základu daně toliko v pěti zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje, přičemž okamžik (datum), kdy došlo k pravomocnému vyměření (doměření) těchto daňových ztrát není rozhodující.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil s krajským soudem, že žalovaný byl oprávněn v rámci odvolacího řízení za specifických okolností daného případu vydat výzvu k odstranění pochybností dle § 89 DŘ a daňový subjekt tímto nebyl zkrácen na svých právech. NSS neshledal důvodnou ani námitku daňového subjektu stran vedení spisu, jelikož zařazení listin do spisu po vydání platebního výměru, se kterými se daňový subjekt mohl seznámit – a seznámil - v rámci odvolacího řízení, nepředstavuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu bylo určení prekluzivní lhůty při uplatnění daňové ztráty. NSS nepřipustil výklad, aby jednou rozběhlá prekluzivní lhůta podle § 38r odst. 2 ZDP byla zkrácena jen v důsledku právního jednání jedné ze stran právního vztahu. Ani zrušení daňové ztráty (resp. celkové snížení na nulu) v průběhu prekluzivní lhůty nemůže změnit okamžik, kdy prekluzivní lhůta končí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci daně z příjmů právnických osob, kdy předmětem sporu byla věcná a časová souvislost vrácení náhrady škody, kterou daňový subjekt obdržel v roce 2012 a následně bylo rozhodnuto o jejím vrácení z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. NSS značně korigoval posouzení provedené městským soudem, kdy akceptoval posouzení transakcí jakožto událostí se samostatně relevantními daňovými dopady a konstatoval, že závěry daňových orgánů o samotném vzniku příjmu v roce 2012 jsou nejen přezkoumatelné a konzistentní, ale i věcně správné. Dle NSS je však třeba podrobit dalšímu hodnocení otázku skutečnosti příjmu, která se odvíjí od možnosti objektivní dispozitivnosti tohoto příjmu, přičemž možnost udělat takové hodnocení vyžaduje doplnění skutkového stavu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu, kdy předmětem sporu bylo prokázání rozsahu reklam u uplatněných daňově účinných nákladů. Daňový subjekt námitkou uplatněnou v žalobě cílil pouze na unesení důkazního břemene a nikterak (ani nepřímo) se nedomáhal přiznání částečných nebo esenciálních nákladů, tato námitka byla vznesena poprvé až během ústního jednání. Krajský soud tak dle NSS překročil rozsah přezkumu, neboť se touto opožděnou námitkou zabýval, přičemž ji nelze považovat za rozhojnění té původní.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť daňové orgány dle NSS nedisponovaly před zahájením daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob takovými informacemi, které by založily důvodný předpoklad pro doměření daně a nutnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 DŘ. Daňové penále bylo stanoveno v souladu se zákonem. Kasační námitky daňového subjektu ve vztahu k uplynutí subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty, stejně tak ve vztahu k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu týkající se reklamních plnění, NSS zamítnul.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob a zrušil zčásti rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného, když shledal snížení výnosů daňového subjektu za oprávněné, neboť daňové orgány měly účinky dohody o narovnání vztáhnou ke zdaňovacímu období, ve kterém nabyla tato dohoda účinnosti. Naopak NSS aproboval názor krajského soudu a daňových orgánů ohledně daňového odpisování polyfunkční budovy, když do její vstupní ceny měly být zahrnuty také náklady na komponenty datové sítě, protože jejich demontáží by došlo ke znehodnocení budovy (funkce a účel) a nelze je tak považovat za samostatné movité věci. Stejně tak NSS potvrdil neakceptaci nákladů z důvodu neprokázání rozsahu sadovnických prací.