Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Daň z příjmů 2022

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu se správcem daně bylo neprokázání daňové účinnosti reklamních služeb v souladu s § 24 odst. 1 ZDP. NSS však posuzoval již pouze jedinou kasační námitku, a to, zda nevypořádání žalobní námitky o svědčící dobré víře Krajským soudem v Brně způsobilo nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Dle NSS krajský soud své závěry o neunesení důkazního břemene přehledně a podrobně odůvodnil. Otázka dobré víry, které se daňový subjekt dovolává, se vztahuje k dani z přidané hodnoty a nelze ji s ohledem na odlišnou povahu předmětných daní přenášet do řízení na dani z příjmů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že krajský soud v dané věci nedostatečně posoudil otázku, zda daňový subjekt unesl své důkazní břemeno. Dle NSS totiž krajský soud jednak nevzal v úvahu všechny relevantní okolnosti věci, a jednak závěry krajského soudu ve vztahu k věrohodnosti svědecké výpovědi vycházely z nepotvrzených domněnek bez dostatečné opory ve spisech.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor krajského soudu a daňových orgánů, které zpochybnily náklady ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP vynaložené na pořízení reklamních předmětů, neboť daňový subjekt neprokázal rozsah dodávky v řádu tisíců kusů a ani její údajné využití. Faktický průběh dodávek reklamního zboží a jeho úhrady neprokázala ani nekonkrétní výpověď jednatele dodavatelů.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci vyloučených výdajů dle ust. § 24 odst. 1 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS nepřisvědčil námitce daňového subjektu, že v daném případě měla být stanovena daň podle pomůcek dle ust. § 98 DŘ. Podle NSS absence části účetnictví ve vztahu k 36% z celkových výdajů uplatňovaných daňovým subjektem sice ztížila důkazní situaci, ale neznemožnila stanovení daně dokazováním. Daňové orgány provedly obsáhlé zjišťování, které vyústilo v závěr, že daňovým subjektem uplatňované výdaje v tomto rozsahu ve skutečnosti vynaloženy nebyly.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný. Dle NSS krajský soud nepřípustně zasáhl do diskrece správce daně při výběru pomůcek, pokud nejdříve shledal, že stanovení daně podle pomůcek bylo zákonné, ale následně hodnotil postup správce daně při výběru pomůcek a zda unesl důkazní břemeno, které jej vůbec netížilo. Dle NSS dále krajský soud nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek pro přechod na pomůcky, jelikož v projednávaném případě nebyla zpochybněna podstatná část daňové evidence ani její vypovídací hodnota jako celku. Krajský soud tak měl rozhodnutí Finanční správy zrušit, avšak z jiných důvodů, než učinil.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj dle § 34 ZDP. NSS tak aproboval, že daňový subjekt neprokázal zahájení prací na daných projektech až po jejich schválení, dále že projekty VaV nebyly realizovány z dotovaných projektů a také neumožnil daňovým orgánům shromáždit podklady pro zpracování znaleckého posudku, přičemž námitku porušení mlčenlivosti NSS s odkazem na § 52 odst. 1 a § 9 odst. 1 DŘ taktéž odmítnul.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu v oblasti doměření daně z příjmů právnických osob při zdanění veřejně prospěšného poplatníka. Daňový subjekt nesprávně tvrdil, že vykonává pouze jednu hlavní činnost a ta není zdanitelná. V řízení nepředložil ani na výzvy správce daně dostatečně průkaznou daňovou analýzu dle § 18 odst. 7 tehdejšího znění ZDP a podle § 23 odst. 5 ZDP neodlišoval jednotlivé druhy činností v rámci hlavní činnosti. Přestože byl příjemcem nezdaňovaných dotací, nebyl schopen přiřadit a prokázat ke zdanitelným příjmům související výdaje, čímž došlo k tomu, že mu ke konkrétnímu příjmu nebyly uznány žádné výdaje. NSS dále poznamenal, že tento postup nijak nenarušuje principy tzv. esenciálních výdajů.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na uskutečnění oprav závodních automobilů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Stejně tak NSS aproboval, že náklady vynaložené na pronájem motokárové dráhy pro obchodní partnery již nepředstavují reklamu, ale jedná se o nedaňové náklady na reprezentaci (obdarování) dle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na uskutečnění oprav závodních automobilů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Stejně tak NSS aproboval, že náklady vynaložené na pronájem motokárové dráhy pro obchodní partnery již nepředstavují reklamu, ale jedná se o nedaňové náklady na reprezentaci (obdarování) dle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt nesplnil zákonné požadavky na uplatnění odpočtu na výzkum a vývoj. Konkrétně se jednalo o formální požadavky kladené na projekty VaV a nesprávné vedení oddělené evidence, kde NSS zdůraznil, že daňový subjekt musí evidovat výdaje ke každému projektu zvlášť, neboť evidence má odrážet skutečný stav, nikoliv fikci podle matematického výpočtu. NSS též uvedl, že jen ze samotného způsobu odměňování nelze dovodit automatickou a plošnou podjatost úředních osob.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného, když shledal důvodnou námitku ve vztahu k nákladům na pořízení know-how, neboť navržené svědky nebylo možné ze strany daňových orgánů odmítnout proto, že nemohli a priori nahradit absentující písemné důkazy, stejně tak u jinak bezvadně identifikovaného materiálu nelze dle NSS tyto náklady vyloučit kvůli neuvedení jednotkových cen na skladových výdejkách. Naopak NSS přisvědčil daňovým orgánům, když neakceptovaly náklady na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních náležitostí, neprokázání nákladů na opravy majetku a také náklady na reklamu, kdy daňové orgány správně definovaly jinak spojené osoby a cenu obvyklou zjištěnou přímo od poskytovatele těchto plnění.  

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy jádrem sporu bylo posouzení skutečnosti, zda se jedná o příjmy ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o daních z příjmů za situace, kdy nesporní zaměstnanci obdrželi příjmy, které byly formálně vykázané jako příjmy na základě dohody o provedení práce osobami, které danou práci fakticky nevykonávali – formální uzavření dohod o provedení práce. NSS dospěl k závěru, že se o příjmy ze závislé činnosti jedná, a při posouzení  těchto příjmů je potřeba zkoumat faktický stav, tj.  nesporným zaměstnancům plynuly příjmy vyšší než vykázané na mzdových listech, zatímco u sporných zaměstnanců nebyl faktický výkon práce ani příjem peněžních prostředků prokázán.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal faktické uskutečnění oprav vysokozdvižného vozíku a lisu odpadu a tím oprávněnost tohoto nákladu dle § 24 odst. 1 ZDP. V daném případě ani svědci nebyli schopni konkretizovat rozsah a (sub)dodavatele předmětného plnění.

Nejvyšší správní soud zamítnul další kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj na dani z příjmů právnických osob. NSS uzavřel, že klinické testování léků je obecně činností podřaditelnou pod pojem výzkum a vývoj, ale v daném případě neprobíhala výzkumná aktivita u daňového subjektu, ale u zadavatele (farmaceutické společnosti), který nesl riziko výzkumné nejistoty.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob. Dle NSS odvolací orgán pojal názor krajského soudu a NSS z předchozího soudního řízení příliš rozšiřujícím způsobem, když uzavřel ve vztahu k celkové daňové povinnosti, že stanovení daně podle pomůcek není důvodné. Dle NSS považoval krajský soud zcela zřetelně za správné, aby daňové orgány za nastalé situace zohlednily alespoň minimální náklady, které daňovému subjektu musely vzniknout v souvislosti s posuzovanou spornou transakcí (pořízením šrotu), u niž nebyla shledána daňová uznatelnost dle § 24 odst. 1 ZDP, tzn. daň bylo nutné stanovit podle pomůcek a nikoliv dokazováním.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo posouzení, zda správce daně postupoval správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřoval zneužití práva. NSS se ztotožnil s posouzením správce daně, že v posuzované věci byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva, jelikož šlo o uzavřený kruh vzájemně časově a finančně bezprostředně souvisejících transakcí, při kterém se v podstatě jednalo pouze o uměle vytvořený koloběh vlastních finančních prostředků koncernu mezi účty dotčených společností a upisovatelů dluhopisů ve snaze získat daňovou výhodu v podobě snížení daňové povinnosti formou nákladových úroků z emitovaných dluhopisů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů na reklamy na závodních autech na dani z příjmů právnických osob. NSS se ztotožnil se závěry daňových orgánů, že ačkoliv bylo na závodních autech vylepeno logo daňového subjektu, daňový subjekt neprokázal, že mu jeho dodavatel, společnost ELEVANTO s.r.o., ve skutečnosti nějaké reklamní služby v tvrzeném rozsahu a ceně poskytoval, a to ani subdodavatelsky. NSS současně k jedné z námitek daňového subjektu podotkl, že judikatura zcela zřetelně dospěla opakovaně k závěru, že pochybnosti správců daně ohledně dodavatele ELEVANTO a případně i věrohodnosti důkazních prostředků spojených s touto společností byly oprávněné a na místě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměřené daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neodstranil zásadní pochybnosti správce daně ohledně původu a zdanění velkého objemu finančních prostředků převážených z ČR do Švýcarska, které byly u daňového subjektu nalezeny v hotovosti ve vozidle při kontrole německým celním orgánem. Z těchto finančních prostředků, jakožto příjmu daňového subjektu tak byla oprávněně doměřena daň. Současně NSS shledal nedůvodnou i námitku daňového subjektu stran uplatnění výdajů, jelikož daňový subjekt vynaložení žádných výdajů netvrdil, natož aby je prokazoval.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové uznatelnosti výdajů za nákup zboží dle § 24 odst. 1 ZDP a ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob z prodeje pohonných hmot. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně plnění, za něž uplatňoval výdaje, jelikož nebyl schopen předestřít vlastní přijatelnou verzi skutkového děje a podepřít ji odpovídajícími důkazy. NSS se ztotožnil i se závěry ohledně doměřené daně z příjmů z prodeje pohonných hmot když konstatoval, že dodávky pohonných hmot jsou přičitatelné daňovému subjektu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené dle pomůcek a zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. NSS dospěl k závěru, že správce daně v případě příjmů z nájmu dle § 9 ZDP stanovil počet pronajímaných bytů daňovým subjektem bez jakékoliv logické úvahy, pouze jako náhodný odhad nemající podklad ve zjištěných skutečnostech a okolnostech věci. Vzhledem k tomu, že výpočet výše příjmů a výdajů závisel právě na počtu pronajímaných bytů, NSS označil daň za nespolehlivě stanovenou.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, pokud pro účely určení výdajů daňového subjektu použil jako pomůcku výdajový paušál dle § 7 odst. 7 písm. a) ZDP. Požadavky daňového subjektu, aby správce daně vždy identifikoval a posoudil ekonomické ukazatele srovnatelných subjektů, porovnal výsledky aplikace různých pomůcek a pro vyměření daně použil pomůcku nejvýhodnější pro daňový subjekt, nemají oporu v zákoně.

NSS zamítl  kasační stížnost Finanční správy na dani z příjmů právnických osob. Dle NSS nebyly předmětné obchodní transakce fiktivní, neboť hlavním cílem využití faktoringu bylo zajištění provozního financování výrobních aktivit daňového subjektu, o čemž svědčí i proběhlé platby. Bylo tak namístě, aby Finanční správa promítla snížení výnosů daňového subjektu v důsledku postoupení pohledávek též do jeho nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob a neakceptace nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť nedošlo k prokázání uskutečnění služeb za zprostředkování a průběžné kontroly zboží. Kvůli neprokázání uskutečnění těchto služeb nebyly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a nebyl tak důvod, pro který by se měla Finanční správa zabývat uplatněním tzv. esenciálních nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se daně z příjmů právnických osob a odpočtu na výzkum a vývoj. NSS odmítl námitku, že druhá daňová kontrola představovala opakování té první, neboť správce daně vydal závazné posouzení k předmětnému odpočtu. NSS vyslovil, že při závazném posouzení správce daně posuzuje pouze obecný charakter výdajů a nikoliv splnění dalších formálních podmínek, přičemž správce daně při druhé kontrole rozporoval prospektivnost projektu a vedení oddělené evidence.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob týkající se převodních cen ve smyslu ust. § 23 odst. 7 ZDP, když daňový subjekt vystupoval jako smluvní výrobce s omezenými funkcemi a nesl rizika, která mu nepříslušela. NSS tak zdůraznil, že ačkoli daňový subjekt prodává produkci a nakupuje materiál i od nespojených osob, veškeré plány odbytu mu zajišťují spojené osoby ze skupiny Aisan a nejedná se tak o běžné tržní vztahy. Mateřská společnost tak měla daňovému subjektu za realizaci ztrátové výroby ve prospěch nadnárodní skupiny poskytnout kompenzaci.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob. V daném případě daňový subjekt reklasifikoval část zásob na dlouhodobý hmotný majetek a snížil tak výsledek hospodaření dle § 23 odst. 3 písm. b) bodu 6 ZDP v důsledku změny účetní metody. Dle NSS nelze z této provedené účetní změny usuzovat, že došlo ke změně ekonomické reality. Názor Finanční správy obstojí až tehdy, pokud se z dalšího dokazování ukáže, že daňový subjekt dříve používal jiný systém vracení obalů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů právnických osob, kdy Finanční správa prokázala daňovému subjektu zneužití ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP při uplatnění zaplacené smluvní pokuty jako daňového výdaje. NSS odmítl, že by daný případ mohl být řešen jen úpravou základu daně dle § 23 odst. 7 ZDP, neboť stěžejní otázkou nebylo určení obvyklé výše smluvní pokuty. NSS potvrdil, že daňové orgány posoudily vše nezbytné k závěru o naplnění jak objektivního, tak subjektivního prvku zneužití práva, přičemž obě podmínky byly naplněny, dále poukázal, jak má vypadat metodologicky přesná argumentace zneužitím práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů a posouzení příjmů z mandátní činnosti. NSS se ztotožnil se závěry přijatými v rozsudku sp. zn. 1 Afs 274/2020, který se týkal věcně totožné věci u téhož daňového subjektu. Příjmy z činnosti mandatáře podle mandátní smlouvy je nutné kvalifikovat jako příjmy ze závislé činnosti dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) ZDP, jelikož předmětná činnost svým charakterem odpovídala činnosti předsedy představenstva, která je dle zákonné fikce zdaněna jako příjem ze závislé činnosti.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob. Ačkoli NSS potvrdil doměrek ve vztahu k výnosům z titulu přijaté náhrady škody a části nákladů, akceptoval kasační námitku týkající se nesprávného vyhodnocení výpovědi svědka prokazující náklady na marketingové služby, přičemž v návaznosti na tyto neuznané náklady také přisvědčil námitce týkající se nerealizovaných kurzových rozdílů vznesené až v rámci soudního řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci slevy na manželku dle ust. § 35ba odst. 1 písm. b) ZDP. K námitce daňového subjektu, že správce daně měl daňový subjekt upozornit na omyl při uplatnění slevy na manželku dříve tak, aby daňovému subjektu nevzniklo penále, NSS konstatoval, že daňové orgány se nedopustily žádného pochybení, které by mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Správce daně stanovil daň platebním výměrem v souladu s tvrzením daňového subjektu, přičemž informace vedoucí k závěru o nesplnění podmínek pro uplatnění slevy na manželku se dozvěděl až následně. Správce daně pak vydal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu, na základě které však daňový subjekt dodatečné daňové přiznání nepodal.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob týkající se oprávněnosti uplatnění vynaložených nákladů na dodávky inženýrských prací, materiálu a reklamní polepy. NSS shledal procesní pochybení Krajského soudu v Brně v hodnocení důkazu, který nebyl při jednání proveden. Finanční správě NSS vytkl, že měla navržené důkazy v reakci na druhé seznámení buď provést anebo odůvodnit, proč je jejich provedení nadbytečné a s tímto daňový subjekt opětovně seznámit.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů, konkrétně posouzení správnosti účtování výnosů (odměna za poskytnutí právních služeb) na dohadné účty aktivní. NSS dospěl k závěru, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož se nevypořádal s žalobní argumentací daňového subjektu, že na dohadné účty aktivní lze účtovat jen jisté pohledávky, u kterých není známa jejich přesná výše.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy, která neakceptovala uplatněný odpočet na výzkum a vývoj na dani z příjmů právnických osob. NSS uzavřel, že klinické testování léků je obecně činností podřaditelnou pod pojem výzkum a vývoj, ale v daném případě neprobíhala výzkumná aktivita u daňového subjektu, ale u zadavatele (farmaceutické společnosti), který nesl riziko výzkumné nejistoty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která postupovala správně, pokud při určení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP vycházela z ceníkových cen České televize, k nimž připočetla částku za výrobu sponzorského vzkazu. NSS také vyslovil, že lze cenu obvyklou stanovit částkou (tj. bez rozpětí), a to v případech, kdy je hodnocena konkrétně vymezená věc nebo služba.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměřených příjmů z nájmu dle § 9 ZDP. NSS ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem aproboval závěry Finanční správy, která doměřila daň z příjmů z nájmu daňovému subjektu za situace, kdy manželovi daňového subjektu daň z těchto příjmů stanovena nebyla, a kdy daňový subjekt měl k těmto příjmům těsnější vztah. NSS současně uvedl, že správce daně se nemohl v projednávané věci zabývat zákonností pravomocného rozhodnutí jiného správce daně v řízení u manžela daňového subjektu, které pro něj s ohledem na zásadu presumpce správnosti bylo závazné.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který shledal, že za zdaňovací období roku 2012 týkající se daně z příjmů právnických osob uplynula lhůta pro stanovení daně. NSS se ztotožnil s výkladem odvolacího orgánu, že prodloužení lhůty ve smyslu § 148 odst. 2 písm. a – e) daňového řádu se neodvíjí od příslušného úkonu, ale až od konce původně stanovené lhůty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové uznatelnosti uplatněných výdajů dle zákona o daních z příjmů a oprávněnosti nároku na odpočet dle zákona o dani z přidané hodnoty. NSS konstatoval, že Krajský soud v Praze dospěl ke správnému závěru, že daňový subjekt v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že došlo k reálnému poskytnutí poradenských a zprostředkovatelských služeb ze strany dodavatele daňového subjektu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z příjmů právnických osob z důvodu, že k doměření daně došlo až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Dle NSS postup správce daně předcházející sepsání protokolu o zahájení daňové kontroly nebyl vyhledávací činností, jak deklaroval správce daně, ale daňovou kontrolou. Lhůta pro stanovení daně tak dle NSS běžela znovu ode dne zahájení kontrolní činnosti v návaznosti na vymezení jejího předmětu a rozsahu, nikoliv ode dne formálního zahájení daňové kontroly. V důsledku toho došlo k doměření daně po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci výkladu právní úpravy slevy na manželku podle § 35ba odst. 1 písm. b) ZDP. NSS dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyložil předmětné ustanovení, pokud se domníval, že rozhodujícím okamžikem pro posouzení uplatnění slevy je vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti v prosinci 2012. Rozhodující pro určení celkového příjmu manželky za rozhodné zdaňovací období je totiž okamžik skutečného přijetí peněžního plnění, tedy v tomto případě leden 2013, bez ohledu na to, v jakém období nárok na takové plnění vznikl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která neakceptovala odpočet na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt nesplnil formální náležitosti tohoto odpočtu dle § 34 odst. 5, resp. § 34c ZDP. NSS také zdůraznil, že pro vyhodnocení dosažitelnosti a ověření splnění cíle po ukončení je nezbytné trvat na jeho dostatečné specifikaci.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy byl předmětem sporu nezákonný zásah spočívající v daňové kontrole daně z příjmů právnických osob zaměřené na ověření oprávněnosti uplatněného odpočtu na podporu výzkumu a vývoje. NSS s ohledem na specifické okolnosti případu konstatoval, že místní šetření bylo možné v daném případě považovat za zahájení daňové kontroly, a to s ohledem na značný počet předložených listin při místním šetření, jakož i skutečnost, že až po více jak jednom roce od tohoto místního šetření byla formálně zahájena daňová kontrola. Dle NSS tak správce daně překročil meze místního šetření, které má být charakteristické pouze zjišťováním podkladových informací a mapováním terénu. Daňovou kontrolu zahájenou protokolem o zahájení daňové kontroly je tak nutné považovat za zahájenou v rozporu s § 85 odst. 5 daňového řádu.

NSS částečně vyhověl kasačním námitkám daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob a vrátil věc Krajskému soudu v Brně z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku. Krajský soud se nevypořádal s žalobní námitkou, dle které měl správce daně v posuzované věci přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek a neuvádí nic ani k námitce nezohlednění esenciálních nákladů. Ostatní kasační námitky NSS odmítl a potvrdil názor krajského soudu, resp. daňových orgánů, že na daňový subjekt přešlo důkazní břemeno a ten neprokázal, zda deklarovaná plnění dodali deklarovaní dodavatelé, příp. v jakém rozsahu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která zpochybnila oprávněnost daňovým subjektem přebíraných nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP od mateřské společnosti z Korejské republiky za technickou podporu a pomoc na základě licenční smlouvy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob a neprokázání reklamních služeb dle § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob o neakceptaci odpočtu na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt nesplnil formální náležitosti projektu výzkumu a vývoje neuvedením všech osob podílejících se na projektu a jejich pracovněprávního vztahu včetně kvalifikace, a nevedení řádné oddělené evidence těchto výdajů. NSS také zdůraznil, že formální náležitosti nejsou pouze doplňkem, které by bylo možné zhojit předložením jiných podkladů.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, která neuznala daňovému subjektu náklady za neprokázané reklamní služby ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, neboť ten nepřihlédl ke všem důkazům a izolovaně posuzoval toliko některé z nich. NSS tedy nepotvrdil závěr krajského soudu, že orgány Finanční správy vykročily z mezí volného hodnocení důkazů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměření daně z příjmů právnických osob. NSS shledal postup Krajského soudu v Hradci Králové za správný, když se nezabýval pozdě uplatněnými žalobními námitkami a dále NSS podrobnou analýzou § 148 daňového řádu potvrdil, že nedošlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS nepřisvědčil kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob, konkrétně v otázce, zda zálohy na pořízení dlouhodobého majetku placené v cizí měně je nutno považovat za pohledávky a při jejich oceňování zohledňovat aktuální vývoj měnového kurzu a z toho plynoucí případné kurzové zisky a ztráty. NSS uzavřel, že v zájmu věrnosti obrazu účetnictví je nezbytné trvat na tom, aby tyto zálohy přeceňovány nebyly. Pouze za situace, kdy je s ohledem na konkrétní okolnosti případu pravděpodobné následné nedodání majetku a vrácení uskutečněné platby, je nutné o zálohách účtovat jako o pohledávkách, které podléhají povinnosti přeceňování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob, konkrétně posouzení druhu příjmu za výkon činnosti civilního experta v rámci zahraničních misí. NSS dospěl k závěru, že příjem daňového subjektu z předmětné činnosti byl správně posouzen jako příjem z výkonu nezávislého povolání ve smyslu § 7 odst. 2 písm. c) ZDP, neboť činnost daňového subjektu naplňovala znaky soustavnosti, pravidelnosti a značné míry kreativity ohledně dosažení stanoveného výsledku. NSS dále konstatoval, že v případě příspěvku na pobytové výlohy vyplácené daňovému subjektu v rámci daných misí nebyly naplněny podmínky pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. zh) ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob, konkrétně se řešila otázka posouzení provedených stavebních prací jako opravy nebo technického zhodnocení. Dle NSS pokud veškeré stavební úpravy byly prováděny v rámci jedné stavební akce směřující ke změně technických parametrů a způsobu využití nemovitosti, není nutné zkoumat charakter každé dílčí jednotlivé úpravy, tj. zda snad některá dílčí stavební činnost mohla být opravou. V takovém případě se jedná o technické zhodnocení. NSS dále konstatoval, že daňový subjekt postupoval v rozporu se zákonem o rezervách, pokud rezervu nepoužil k opravě hmotného majetku, nýbrž k provedení technického zhodnocení. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci otázky zdanění příjmů fyzické osoby dle § 10 ZDP. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt unesl své důkazní břemeno stran příjmů přijatých na bankovní účet daňového subjektu od právnické osoby, které byly následně bezhotovostně převáděny jiné právnické osobě v souvislosti s fakturami týkajícími se obchodních případů mezi těmito právnickými osobami. Naopak u příjmů přijatých na bankovní účet daňového subjektu, které měly být daňovým subjektem v hotovosti předávány jiným právnickým osobám, dal NSS za pravdu daňovým orgánům, že daňový subjekt své důkazní břemeno neunesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob o neprokázání skutečně vynaložených výdajů za nákup dřevní hmoty dle § 24 odst. 1 ZDP. Daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání nákupu dřevní hmoty od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu a ceně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci doměření daně z příjmů právnických osob dle § 23 odst. 7 ZDP, neboť daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ve vztahu k doložení zjištěných cenových rozdílů. NSS také vyslovil, že při stanovení ceny obvyklé daňové orgány postupovaly správně, když nezohlednily předložený alokační klíč a studii o transferových cenách mezi spojenými osobami.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup daňových orgánů při doměření daně z příjmů právnických osob, které zpochybnily uskutečnění nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP za dodávky zboží a služeb vč. reklamních plnění. NSS také potvrdil nesprávné snížení základu daně o pohledávku zaniklou na základě narovnání z důvodu neprokázání její skutečné existence.

2022 2021 2020 2019