Změny v oblasti DPH u služeb od 1. 1. 2010

Cílem této informace je upozornit na změny v oblasti DPH u přeshraničních služeb, ke kterým dochází s účinností od 1. 1. 2010.

Změny jsou součástí rozsáhlé novely zákona o DPH v návaznosti na směrnici, která mění směrnici o DPH, pokud jde o místo poskytnutí služby (směrnice Rady 2008/8/ES). V praxi budou mít dopad pouze na případy služeb, které jsou poskytovány přeshraničně, tj. mezi členskými státy (intrakomunitární služby) nebo do/ze třetích zemí.

Změny v uplatňování DPH u přeshraničních služeb se týkají pravidel pro:

• stanovení místa plnění, a tím určení státu, ve kterém se DPH vybere (podrobněji viz část 1 informace);
• určení osoby povinné přiznat a zaplatit daň, tj. zda DPH přizná ve svém daňovém přiznání poskytovatel nebo příjemce služby (viz část 2 informace);
• související administrativní povinnosti, zejména vykazování služeb v souhrnném hlášení a povinnost registrace pro účely DPH (viz část 3 informace).

1. Pravidla pro stanovení místa plnění u služeb

Podle pravidel pro stanovení místa plnění u přeshraničních služeb se určuje členský stát, ve kterém se daná služba zdaní, popř. osvobodí od daně. Tato pravidla jsou v EU harmonizovaná a ve všech členských státech se vesměs uplatňují jednotně.

K určitým dílčím rozdílům v praxi členských států může docházet pouze u některých služeb, které jsou poskytovány z/do třetích zemí, u kterých směrnice o DPH připouští možnost volby pro členské státy zdaňovat služby v místě jejich skutečného užití (podrobněji viz bod 1.3.11.).

U pravidel ohledně stanovení místa plnění u služeb i nadále platí zásada, že pokud se na danou službu nevztahuje některé ze zvláštních pravidel explicitně uvedených, postupuje se při stanovení místa plnění podle základních pravidel.

1.1. Základní pravidla

1.1.1. K jakým změnám došlo u základních pravidel?

Od 1. 1. 2010 platí dvě různá základní pravidla pro stanovení místa plnění u služeb, a to pro osoby povinné k dani a pro osoby nepovinné k dani.

Výchozí změna spočívá v novém základním pravidle u služeb poskytovaných osobám povinným k dani. Tyto služby se nově zdaní, popř. osvobodí od daně, ve státě, ve kterém má sídlo nebo místo podnikání, případně provozovnu, které se služba poskytuje, příjemce služby (§ 9 odst. 1 zákona).

Základní pravidlo při poskytnutí služby osobám nepovinným k dani se nemění, i nadále se místo plnění řídí podle sídla nebo místa podnikání, případně provozovny, prostřednictvím které se služba poskytuje, poskytovatele služby (§ 9 odst. 2 zákona).

1.1.2. Ve kterých případech se místo plnění stanoví podle základního pravidla pro osoby povinné k dani?

Základní pravidlo pro stanovení místa plnění vztahující se na osoby povinné k dani se použije při poskytnutí služby:

• osobě povinné k dani bez ohledu na to, zda je osvobozená od uplatňování daně, zda uskutečňuje plnění, která jsou osvobozená od daně, anebo zda uskutečňuje i činnosti, které nejsou předmětem daně (s výjimkou případů, kdy pořizuje službu výhradně pro svou soukromou potřebu nebo pro soukromou potřebu svých zaměstnanců, protože službu pro soukromou potřebu nelze považovat za určenou pro činnost osoby povinné k dani);
• právnické osobě nepovinné k dani, které bylo přiděleno DIČ pro účely DPH, tj. osobě identifikované dani (v ČR) nebo právnické osobě nepovinné k dani, která je osobou registrovanou v jiném členském státě.

1.1.3. Jak poskytovatel služby zjistí, že jeho zákazník je osobou povinnou k dani?

Ve většině případů poskytnutí intrakomunitárních služeb půjde o zákazníka, který již byl registrovaný pro účely DPH v jiném členském státě. Pak postačí doložení příslušného DIČ pro účely DPH, případně DIČ přiděleného pro obchodování mezi členskými státy, jehož platnost si poskytovatel ověří standardním postupem (možné způsoby ověření platnosti DIČ – viz informace Ověřování DIČ osob registrovaných v jiných členských státech EU.

Pokud příjemce služby v okamžiku jejího poskytnutí zatím nemá přidělené DIČ pro účely DPH v jiném členském státě nebo je zahraniční osobou, je nutné pro doložení skutečnosti, že jde o osobu povinnou k dani, použít jiné důkazní prostředky. Například výpis z obchodních rejstříků nebo potvrzení daňového úřadu o registraci firmy.

1.1.4. Jak se postupuje, pokud zákazníkem je osoba povinná k dani, které zatím nebylo přiděleno DIČ pro účely DPH (je pod limitem povinné registrace)?

Pokud je příjemce služby osoba povinná k dani, použije se vždy pravidlo platné pro osobu povinnou k dani, tj. i v případě osoby, která zatím byla osvobozená od uplatňování daně.

1.1.5. Jak se postupuje, pokud je zákazníkem obec nebo jiný veřejnoprávní subjekt?

Jestliže veřejnoprávní subjekt uskutečňuje ekonomické činnosti, považuje se pro účely stanovení místa plnění za osobu povinnou k dani ve vztahu ke všem službám, které pořizuje pro svou činnost. Znamená to, že i když pořizuje službu výhradně pro činnost při výkonu působností v oblasti veřejné správy, která jako taková není předmětem daně, místo plnění poskytnuté služby se stanoví podle pravidla pro osoby povinné k dani.

Pokud však veřejnoprávní subjekt uskutečňuje pouze činnosti spadající do výkonu působností v oblasti veřejné správy a neuskutečňuje žádné ekonomické činnosti, nepovažuje se za osobu povinnou k dani a při stanovení místa plnění poskytnuté služby se použije pravidlo pro osoby nepovinné k dani.

1.1.6. Jak se postupuje, pokud zákazník pořizuje službu pro soukromou potřebu?

Jestliže zákazník, který je současně také osobou povinnou k dani (např. podnikatel), pořizuje službu výhradně pro soukromou potřebu, neměl by pro poskytnutí této služby vystupovat jako osoba povinná k dani, tj. předkládat DIČ pro účely DPH, případně potvrzení o registraci firmy. Poskytovatel služby pro určení místa plnění použije pravidlo, které se u dané služby vztahuje na osoby nepovinné k dani (viz také bod 1.1.2.).

Jestliže zákazník použije službu zčásti pro soukromé účely a zčásti pro účely podnikání, postupuje se při určení místa plnění podle pravidla vztahujícího se na osoby povinné k dani.

1.1.7. Kterých služeb se týkají změny v základním pravidle pro osoby povinné k dani?

Změny se týkají především všech služeb poskytovaných osobám povinným k dani, které se podle zvláštních pravidel platných do konce roku 2009 zdaňovaly v jiném státě než ve státě příjemce a které od 1. 1. 2010 nově patří do působnosti základního pravidla. Jde například o služby zprostředkovatele, přepravu zboží a služby související s touto přepravou, práce na movité věci (podrobněji viz přehled v bodě 1.3.).

Naopak ke změně v aplikaci v praxi nedošlo u služeb, které od 1. 1. 2010 nově patří do působnosti základního pravidla, ale i předtím se místo plnění přesouvalo do státu příjemce podle zvláštních pravidel. Jde o služby právní, poradenské a jiné podobné, reklamní, finanční a pojišťovací, převod práva a některé další.

Změny se dále dotkly všech služeb poskytovaných osobám povinným k dani, které před 1. 1. 2010 patřily do působnosti základního pravidla a zdaňovaly se tak ve státě poskytovatele služeb. Jde například o tyto služby: kancelářské a sekretářské služby, služby archivování, služby arbitra nebo veterinární služby.

1.2. Zvláštní pravidla

1.2.1. Jaké jsou hlavní principy změn u zvláštních pravidel?

Od 1. 1. 2010 došlo k omezení rozsahu služeb, na které se vztahují zvláštní pravidla, ke snížení počtu výjimek, a tím k celkovému zjednodušení pravidel o stanovení místa plnění.

1.2.2. Jaká zvláštní pravidla se uplatňují?

Zvláštní pravidla u služeb lze rozdělit do dvou skupin:

První skupina zahrnuje výjimky pro daný typ služby bez ohledu na statut příjemce služby, tj. místo plnění se stanoví pro všechny osoby stejně. Patří sem například:

• služba vztahující se k nemovitosti (§ 10 zákona, beze změn, viz bod 1.3.1.);
• přeprava osob (§ 10a, beze změn, viz bod 1.3.2.);
• služby v oblasti kultury a obdobné (§ 10b zákona, pro rok 2010 beze změny, viz bod 1.3.3.);
• stravovací služba (§ 10c zákona, změny viz bod 1.3.4.);
• krátkodobý nájem dopravního prostředku (§ 10d zákona, změny viz bod 1.3.5.);

Ve druhé skupině jsou výjimky u daného typu služeb omezené pouze na služby poskytované osobám nepovinným k dani:

• dlouhodobý nájem dopravního prostředku (§ 10j zákona, viz bod 1.3.5.);
• služby zprostředkovatele (§ 10e zákona, viz bod 1.3.6.);
• přeprava zboží (§ 10f zákona, viz bod 1.3.7.);
• služby související s přepravou zboží, služby oceňování movité věci a práce na movité věci (§ 10g zákona, viz bod 1.3.8.);
• právní a některé další služby poskytované do třetích zemí (§ 10h zákona, beze změn, viz bod 1.3.9.);
• elektronicky poskytované služby, telekomunikační služby a služby vysílání (§ 10h a 10i zákona, viz bod 1.3.10.).

Při poskytnutí služeb z této druhé skupiny osobám povinným k dani se místo plnění stanoví podle základního pravidla (§ 9 odst. 1 zákona), tj. místo plnění se přesouvá do státu, kde má sídlo, místo podnikání, popř. provozovnu příjemce služby.

1.3. Přehled změn v pravidlech pro stanovení místa plnění u některých služeb

1.3.1. Služba vztahující se k nemovitosti

Místo plnění u služby vztahující se k nemovitosti se nemění, zůstává jím místo, kde se daná nemovitost nachází (§ 10 zákona). Nově se v zákoně explicitně stanoví, že mezi tyto služby se zahrnují také služby ubytovací, nicméně ubytovací služby se za služby vztahující se k nemovitosti považovaly podle přijatého výkladu již dříve.

1.3.2. Přeprava osob

Stávající pravidlo se nemění, místem plnění při poskytnutí služeb přepravy osob je příslušné území, kde se přeprava uskutečňuje (§ 10a zákona).

1.3.3. Služby v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání, zábavy

V roce 2010 se i nadále tyto služby zdaňují v místě konání příslušné akce (§ 10b zákona).

K určitým změnám dojde až s účinností od 1. 1. 2011, odkdy se na některé služby poskytované osobám povinným k dani bude vztahovat základní pravidlo.

1.3.4. Stravovací služba

Pro stravovací služby platí nová zvláštní pravidla (§ 10c zákona).

Většina stravovacích služeb se zdaňuje v místě, kde jsou skutečně poskytnuty.

Výjimkou jsou služby poskytnuté na palubě lodi, letadla nebo ve vlaku během přepravy osob na území Společenství, u kterých se uplatňuje stejné pravidlo, které se doposud používalo u dodání zboží na „palubách“. Místem plnění u těchto služeb je místo zahájení přepravy.

1.3.5. Nájem dopravního prostředku

K jakým změnám došlo u nájmu dopravního prostředku?

Pro určení místa plnění u nájmu dopravních prostředků platí zcela nová pravidla, která se zavádí po etapách. Nově se uplatňují rozdílná pravidla pro krátkodobý a dlouhodobý nájem.

Krátkodobý nájem se zdaňuje ve státě, kde je dopravní prostředek skutečně předán zákazníkovi do držení nebo užívání (§ 10d zákona).

U dlouhodobého nájmu se uplatňuje základní pravidlo (§ 9 odst. 1 a 2 zákona), tj. rozlišuje se podle zákazníka (na přechodnou dobu do konce r. 2012).

Při stanovení místa zdanění nájmu dopravního prostředku poskytovaného z/do třetích zemí členské státy mohou využít kritérium skutečného použití (viz bod 1.3.11.).

Jak se vymezuje krátkodobý nájem?

Krátkodobým nájmem se rozumí nepřetržité držení nebo užívání dopravního prostředku po dobu ne delší než 30 dní, resp. v případě lodi ne delší než 90 dní.

Pro posouzení délky trvání, tj. pro posouzení, zda jde o krátkodobý nebo dlouhodobý nájem, jsou určující dohodnuté smluvní podmínky vždy pro konkrétní dopravní prostředek.

Jestliže v průběhu krátkodobého nájmu nastanou nové skutečnosti, v jejichž důsledku dojde k prodloužení nájmu stejného dopravního prostředku nad lhůtu 30 dnů, popř. 90 dnů, je pronajímatel povinen místo zdanění překlasifikovat. Tato povinnost nevznikne pouze v případě, že nové skutečnosti nastaly nezávisle na vůli obou zúčastněných stran (pronajímatele nebo nájemce).

Co se rozumí místem skutečného předání do držení nebo užívání?

Podmínka skutečného předání dopravního prostředku zákazníkovi do držení nebo užívání je splněna na místě, kde je daný dopravní prostředek fyzicky k převzetí zákazníkem. Za místo skutečného předání se naopak nepovažuje místo, kde dojde například pouze k podpisu smlouvy nebo převzetí klíčů.

1.3.6. Služba zprostředkovatele

U služeb poskytnutých zprostředkovatelem, tj. osobou, která jedná jménem a na účet jiné osoby, se změnilo místo zdanění služeb pro osobu povinnou k dani. Tyto služby nově patří do působnosti základního pravidla a zdaňují se ve státě příjemce (§ 9 odst. 1 zákona). Výjimka o možném přesunu místa plnění do členského státu, který vydal příjemci DIČ, pod kterým se služba poskytuje, byla zrušena.

Beze změny zůstává pravidlo v případě služby poskytnuté osobě nepovinné k dani. Tyto služby se nadále zdaňují ve stejném místě jako plnění, které se zajišťuje (§ 10g zákona).

1.3.7. Přeprava zboží

Rovněž u těchto služeb se místo zdanění rozlišuje podle zákazníka.

Služby přepravy zboží poskytnuté osobě povinné k dani patří do působnosti základního pravidla a zdaňují se ve státě příjemce (§ 9 odst. 1 zákona). Výjimka o možném přesunu místa plnění do členského státu, který vydal příjemci DIČ, pod kterým se služba poskytuje, byla zrušena.

U těchto služeb poskytnutých osobě nepovinné k dani nedošlo ke změnám. Služby přepravy zboží se zdaňují v místě, kde se příslušný úsek přepravy uskutečňuje, s výjimkou služeb přepravy zboží mezi členskými státy, které se zdaňují v místě zahájení přepravy (§ 10f zákona).

1.3.8. Služba přímo související s přepravou zboží, služba oceňování movité věci a práce na movité věci

Místo zdanění u služeb přímo souvisejících s přepravou zboží (nakládka a vykládka, manipulace se zbožím a podobná činnost), služeb oceňování movité věci a práce na movité věci se také rozlišuje podle zákazníka.

Na služby poskytnuté osobě povinné k dani se vztahuje základní pravidlo a zdaňují se ve státě příjemce (§ 9 odst. 1 zákona). Veškeré výjimky o možném přesunu místa plnění do členského státu, který vydal příjemci DIČ, pod kterým se služba poskytuje, byly zrušeny.

Pravidlo pro stanovení místa plnění u služeb poskytnutých osobě nepovinné k dani zůstává beze změny, tyto služby se zdaňují v místě, kde jsou skutečně poskytnuty (§ 10g zákona).

1.3.9. Služby právní, poradenské a jiné podobné, reklamní, finanční a pojišťovací, převod práva a některé další

Místo zdanění u těchto služeb se z hlediska aplikace v praxi nemění.

Do konce roku 2009 pro tyto služby poskytnuté osobě povinné k dani v EU nebo jakékoliv osobě mimo EU platilo zvláštní pravidlo (podle § 10 odst. 6 a 7 zákona o DPH ve znění platném do konce roku 2009), podle kterého se místo plnění přesouvalo do státu příjemce.

Od 1. 1. 2010 se na tyto služby poskytnuté osobě povinné k dani vztahuje nové základní pravidlo (§ 9 odst. 1 zákona), v důsledku kterého se místo plnění stanoví opět podle sídla, místa podnikání, případně provozovny, které se služba poskytuje, příjemce služby.

Na služby poskytnuté zahraniční osobě nepovinné k dani se vztahuje zvláštní pravidlo (§ 10h zákona), podle kterého se místo plnění u těchto služeb i nadále určí podle sídla či místa pobytu příjemce služby.

Služby poskytnuté osobám nepovinným k dani usazeným v EU i nadále patří do působnosti základního pravidla (§ 9 odst. 2 zákona), které se nezměnilo. Místo plnění se řídí podle sídla, místa podnikání nebo provozovny, která službu poskytuje, poskytovatele služby.

1.3.10. Elektronicky poskytované služby, telekomunikační služby a služby rozhlasového a televizního vysílání

Obdobně jako v předchozích případech se při stanovení místa plnění u těchto služeb rozlišuje podle zákazníka. Služby poskytnuté osobě povinné k dani patří do působnosti základního pravidla, místo plnění se stanoví podle státu příjemce (§ 9 odst. 1 zákona).

U služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani se i nadále uplatňuje kombinace pravidel, která rozlišují mezi službami poskytnutými poskytovateli služeb v EU a mimo EU (§ 10h a 10i zákona). Ke sjednocení těchto pravidel dojde od r. 2015.

1.3.11. Služby, u kterých se uplatňuje kritérium skutečného užití nebo spotřeby

Na které služby se pravidlo obecně vztahuje?

Směrnice o DPH umožňuje členským státům, aby podle svého uvážení u některých služeb, které jsou poskytovány z/do třetích zemí, stanovily místo plnění podle místa jejich skutečného užití nebo spotřeby.

Služby, na kterou se taková možnost vztahuje, jsou: nájem dopravního prostředku, služby právní, poradenské a jiné podobné, reklamní, finanční a pojišťovací, převod práva a některé elektronicky poskytované služby a dále veškeré ostatní služby, na které se vztahují základní pravidla.

Rozsah těchto služeb, jakož i kritéria pro určení místa spotřeby/užití jsou v kompetenci členských států. Příslušné národní úpravy a řešení konkrétních situací se proto mohou v praxi v jednotlivých členských státech lišit.

Pravidlo skutečného užití nebo spotřeby se používá povinně v případě telekomunikační služby a služby rozhlasového nebo televizního vysílání poskytovaných ze třetí země osobě nepovinné k dani do EU.

Jak se pravidlo uplatňuje v tuzemsku podle zákona o DPH a k jakým došlo změnám?

Podle zákona o DPH se pravidlo skutečného užití nebo spotřeby v tuzemsku používá:

• u služeb (jiných než osvobozených) poskytovaných podle základního pravidla osobě povinné k dani do třetí země v případech, kdy tato osoba je současně plátcem v tuzemsku a ke skutečnému užití nebo spotřebě dochází v tuzemsku - místo plnění se přesouvá do tuzemska (§ 10k zákona – změna v rozsahu služeb, na které se pravidlo používá);
• u nájmu dopravního prostředku (osobě povinné i nepovinné k dani): pokud připadá místo plnění na tuzemsko a skutečné užití nájmu je ve třetí zemi, za místo plnění se považuje třetí země, naopak pokud připadá místo plnění na třetí zemi a skutečné užití nájmu je v tuzemsku, služba se zdaňuje v tuzemsku (§ 10j zákona – obdobné pravidlo se uplatňovalo i do konce roku 2009);
• u telekomunikační služby a služby rozhlasového nebo televizního vysílání poskytovaných ze třetí země osobě nepovinné k dani do tuzemska – pokud ke skutečnému užití dochází v tuzemsku, služba se zdaní v tuzemsku (§ 10j odst. 2 zákona – beze změn).

2. Osoba povinná přiznat a zaplatit daň z přeshraničních služeb

Kromě výše uvedených změn v určení státu zdanění u přeshraničních služeb došlo rovněž k modifikaci pravidel o určení osoby, která z těchto služeb přiznává daň. Změny se týkají některých podmínek a rozsahu aplikace reverse charge mechanismu, tj. případů, kdy se povinnost přiznat a zaplatit daň přesouvá z poskytovatele na příjemce služby (v zákoně o DPH jsou tyto změny promítnuty v § 108 odst. 1 písm. b), c) a odst. 2).

2.1. K jakým změnám došlo v aplikaci reverse charge mechanismu?

Reverse charge mechanismus se uplatňuje v případě poskytnutí zdanitelné přeshraniční služby mezi osobami povinnými k dani, kdy místo zdanění služby připadá na členský stát, ve kterém má sídlo, místo podnikání, případně provozovnu příjemce služby, ve kterém ale současně poskytovatel služby není usazený. V praxi to znamená, že v takovém případě službu nezdaní podle obecně platných pravidel poskytovatel služby, ale že daň z této služby přizná ve svém daňovém přiznání příjemce služby a poskytovatel služby tak není povinen se ve státě zdanění služby zaregistrovat pro účely DPH.

Stejný mechanismus se použije rovněž při poskytnutí přeshraniční služby právnické osobě nepovinné k dani, které bylo přiděleno DIČ pro účely DPH, tj. v tuzemsku osobě identifikované k dani.

Obdobné pravidlo se již uplatňovalo do konce roku 2009 u některých služeb, které se zdaňovaly v členském státě příjemce služby. Nová úprava aplikaci reverse charge zpřesňuje a jednoznačně vymezuje podmínky, za kterých se poskytovatel služby považuje za osobu neusazenou v příslušném členském státě zdanění služby.

2.2. Uplatňuje se reverse charge mechanismus jednotně ve všech členských státech?

Jednotná aplikace reverse charge je u přeshraničních služeb, u nichž se stanoví místo plnění podle základního pravidla (pravidla podle § 9 odst. 1 zákona), protože u těchto služeb jsou všechny členské státy povinny tento mechanismus uplatňovat.

U přeshraničních služeb, u nichž se stanoví místo plnění podle zvláštních pravidel, je i nadále na volbě členského státu, zda u přeshraničních služeb zdaňovaných na svém území reverse charge při výběru DPH využívá či nikoliv. Taková volba členského státu je pak pro poskytovatele i příjemce služeb závazná. Do okruhu těchto služeb patří například: služba vztahující se k nemovitosti, přeprava osob (pokud je v daném členském státě zdanitelná), služby v oblasti kultury, umění, sportu, vědy, vzdělávání a zábavy, stravovací služba nebo krátkodobý nájem dopravního prostředku. U těchto služeb se proto může praxe jednotlivých členských států při aplikaci reverse charge lišit.

Podmínky, za kterých se poskytovatel služby považuje za osobu neusazenou v členském státě zdanění, jsou harmonizovaná a měly by se používat stejně ve všech členských státech.

2.3. U kterých přeshraničních služeb se uplatňuje reverse charge v tuzemsku?

Reverse charge, tj. přesun povinnosti přiznat a zaplatit daň na příjemce služby, se uplatňuje u všech přeshraničních zdanitelných služeb s místem plnění v tuzemsku poskytnutých plátci nebo osobě identifikované k dani osobami povinnými k dani neusazenými v tuzemsku (§ 108 odst. 1 písm. b) a c) zákona).

(Poznámka: Obdobně se v tuzemsku pokračuje v uplatňování reverse charge u specifických dodání zboží s místem plnění v tuzemsku - dodání zboží s montáží nebo instalací a určitých dodání plynu nebo elektřiny.)

2.4. Z jakého důvodu se rozlišuje, zda poskytovatel přeshraniční služby je či není usazený v členském státě zdanění?

Rozlišení je nutné pro jednoznačné určení osoby, která z přeshraniční služby zdaňované v členském státě, ve kterém má sídlo, místo podnikání, příp. provozovnu příjemce služby, bude povinna přiznat a zaplatit daň, zda poskytovatel nebo příjemce.

Pokud poskytovatel služby je usazený v členském státě zdanění, pak odvádí daň poskytovatel. Pokud poskytovatel služby v členském státě zdanění není usazený a jde o typ služby, u které se ve státě zdanění uplatňuje reverse charge, pak odvádí daň příjemce služby.

2.5. Která osoba se považuje za osobu neusazenou v členském státě zdanění?

Pro určení toho, zda jde o osobu povinnou k dani neusazenou v daném členském státě, je rozhodující, zda tato osoba má ve státě, do kterého službu poskytuje, a ve kterém se služba zdaňuje, sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, resp. zda se tato provozovna účastní příslušného poskytnutí přeshraniční služby.

Jestliže poskytovatel služby nemá v členském státě zdanění sídlo, místo podnikání ani provozovnu, považuje se za osobu, která není usazená v daném členském státě. Obdobně se poskytovatel služby považuje za osobu, která není usazená v daném členském státě, jestliže v tomto státě sice má provozovnu, ale tato jeho provozovna se příslušného poskytnutí přeshraniční služby neúčastní.

Jestliže poskytovatel služby má v členském státě zdanění sídlo nebo místo podnikání, vždy se považuje za osobu, která je usazená v tomto státě, a to bez ohledu na to, zda se příslušného poskytnutí přeshraniční služby účastní či nikoli.

2.6. V kterých případech lze považovat za splněnou podmínku, že provozovna se neúčastní příslušného poskytnutí přeshraniční služby?

Tato podmínka je splněna vždy, jestliže se do příslušného poskytnutí služby nezapojuje personální ani materiální vybavení této provozovny. Podmínka neúčasti této provozovny na poskytnutí služby se má za splněnou rovněž v případě, kdy tato provozovna, kterou poskytovatel služby má v členském státě zdanění, poskytuje pouze určitou administrativní podporu, např. při vystavení dokladu, vymáhání dlužné částky, apod.

3. Některé další úpravy v oblasti správy DPH u přeshraničních služeb

V návaznosti na změnu pravidel v určení státu zdanění služeb a v určení osoby, která z těchto služeb přiznává daň, byla upravena některá další ustanovení zákona o DPH týkající se správy DPH v tuzemsku.

S účinností od 1. 1. 2010 se zavedly některé nové povinnosti pro poskytovatele služeb do jiného členského státu - vykazování služeb v souhrnném hlášení a rozšíření povinné registrace pro účely DPH.

3.1. Vykazování poskytnutí intrakomunitárních služeb v souhrnném hlášení

3.1.1. Které služby se vykazují v souhrnném hlášení?

Od 1. 1. 2010 je plátce povinen uvést v souhrnném hlášení poskytnutí služeb, u nichž se stanoví místo plnění podle základního pravidla (pravidla podle § 9 odst. 1 zákona), do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě, pokud je z těchto služeb povinen přiznat a zaplatit daň jejich příjemce (§ 102 odst. 1 písm. d) zákona).

V souhrnném hlášení se neuvádí služby, které jsou v tomto jiném členském státě osvobozeny od daně (např. finanční služby), ani služby, u nichž se stanoví místo plnění podle zvláštních pravidel.

3.1.2. K jakým změnám došlo při podávání souhrnného hlášení?

Od 1. 1. 2010 se změnila lhůta pro podání souhrnných hlášení (§ 102 odst. 4 až 6 zákona) a plátce je povinen podávat souhrnná hlášení pouze v elektronické podobě (§ 102 odst. 2 zákona). Podrobnosti o změnách - viz informace Změny v oblasti DPH při podávání souhrnného hlášení od 1. 1. 2010.

3.1.3. Došlo u služeb, které se uvádí v souhrnném hlášení, ke změnám ve vykazování v přiznání k DPH?

Způsob vykazování služeb s místem plnění mimo tuzemsko v přiznání k DPH pro rok 2010 se nemění. Poskytnutí služeb osobě registrované k dani v jiném členském státě s nárokem na odpočet daně se i nadále vykazuje na ř. 21.

Na tomto řádku se uvádí veškeré služby poskytnuté osobě registrované k dani v jiném členském státě s nárokem na odpočet daně, tj. jak služby, které se vykazují v souhrnném hlášení, tak služby, které se v souhrnném hlášení nevykazují (např. v případě služeb, u nichž se stanoví místo plnění podle zvláštních pravidel).

3.2. Povinnost registrace při poskytnutí služby do jiného členského státu

Povinná registrace pro účely DPH se rozšiřuje na všechny osoby povinné k dani, které poskytují služby, na které se vztahuje základní pravidlo pro stanovení místa plnění pro osoby povinné k dani (pravidlo podle § 9 odst. 1 zákona), do jiného členského státu, pokud je z těchto služeb povinen přiznat a zaplatit daň jejich příjemce.

Jestliže osoba povinná k dani se sídlem nebo místem podnikání v tuzemsku, které zatím nevznikla povinnost se registrovat k DPH, poskytne takovou službu do jiného členského státu, stává se plátcem daně (§ 94 odst. 11 zákona) a je povinna do 15 dnů podat přihlášku k registraci (§ 95 odst. 6 zákona).

Tato povinnost registrace pro účely DPH v tuzemsku se nevztahuje na osoby povinné k dani, které do jiného členského státu poskytují pouze služby, u nichž se stanoví místo plnění podle zvláštních pravidel, anebo služby, které jsou v daném jiném členském státě osvobozeny od daně.