Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Zajišťovací příkazy 2022

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacího příkazu. Nejvyšší správní soud potvrdil naplnění podmínek pro jeho vydání a zopakoval, že pro naplnění podmínky pravděpodobnosti stanovení daně spočívající v účasti na podvodu na DPH postačí popsání pravděpodobného schématu fungování řetězce, jakožto i roli daňového subjektu v něm. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce a zrušil rozsudek krajského soudu a rozhodnutí finančního úřadu pro Plzeňský kraj. Předmětem sporu bylo, zda při přezkumu exekučního příkazu vydaného podle zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou daň zkoumat otázku zániku práva stanovit takto zajištěnou daň. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu (sp. zn. 2 Afs 338/2018)  uzavřel, že na rozdíl od exekuce rozhodnutí o stanovení daně je situace exekuce zajišťovacího příkazu jiná, neboť lhůta pro stanovení daně stále plyne. Správce daně i správní soud jsou proto povinni z úřední povinnosti zkoumat, zda právo stanovit daň, která je předmětem zajištění, do dne vydání exekučního příkazu nezaniklo.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacího příkazu. Jedná se o již druhé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané věci. Nejvyšší správní soud potvrdil postup Finanční správy ve věci vydání zajišťovacích příkazů. K námitce daňového subjektu, že k doměření daně došlo z jiných důvodů, než pro které byl vydán zajišťovací příkaz, NSS uvedl, že při vydání zajišťovacího příkazu se prokazuje existence přiměřené pravděpodobnosti, že daň bude v budoucnu stanovena, kdežto v nalézacím řízení se dokazuje, zda má být daň stanovena. I když tedy nakonec daňové orgány stanovily daň z jiného důvodu, nebo dokonce i kdyby snad nakonec dospěly k závěru, že tu žádná dlužná daň není, nemělo by to žádný dopad na zákonnost zajišťovacího příkazu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. V prvé řadě přisvědčil Finanční správě ve splnění první podmínky přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně, když ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že daňový subjekt plnění nemohl použít v rámci své ekonomické činnosti, pročež tak neprokáže oprávněnost odpočtu ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) ZDPH. Stejně tak Nejvyšší správní soud shledal naplnění druhé podmínky, neboť Finanční správa shledala přítomnost více ukazatelů o přiměřené pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně, které přitom ve své judikatuře aprobuje i Nejvyšší správní soud. Obdobně pak ani Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacího příkazu. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou předchozí judikaturu ve věci zajišťovacích příkazů shledal podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů za splněné. Ve věci předpokladu stanovení daně konstatoval, že již samotná účast na podvodném řetězci představuje dle judikatury Nejvyššího správního soudu dostatečně důvodný předpoklad stanovení daně, přičemž orgány finanční správy uvedly objektivní okolnosti, z nichž vyplývá minimálně nedostatek obezřetnosti na straně stěžovatele. Ve věci námitky možného likvidačního účinku zajišťovacího příkazu Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud bylo prokázáno naplnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu, není na místě se zabývat důsledky tohoto rozhodnutí, jež mohou způsobit i omezení či ukončení ekonomické činnosti daňového subjektu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. Nejvyšší správní soud v případě obavy o dobytnost daně potvrdil, že v případě, kdy jediným konkrétně zjištěným majetkem významné hodnoty jsou peněžní prostředky na bankovním účtu, které jsou však pravidelně vybírány v hotovosti, neposkytují tyto prostředky záruky stability. Dále Nejvyšší správní soud potvrdil aplikovatelnost § 33 a § 34 daňového řádu ve věci zajišťovacích příkazů tj. stavění běhu lhůty pro vyřízení odvolání.
 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů, kdy konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v otázce vypořádání námitky chybějící daně a v otázce obavy o dobytnost.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. Předmětem posouzení bylo, zda lhůta pro vydání rozhodnutí za odvolání proti zajišťovacím příkazům byla stavěna v důsledku vydaných výzev v rámci odvolacího řízení., čemuž Nejvyšší správní soud přisvědčil. Dále se vyjádřil k chybě v uvedené ve výzvě spočívající v uvedení § 168 DŘ namísto § 167 DŘ a konstatoval, že tato vada nezpůsobuje nicotnost výzvy. Nejvyšší správní soud dále potvrdil a odkázal na předchozí judikaturu, že na běh lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 168 DŘ se použijí pravidla pro počítání času dle § 33 odst. 2 DŘ.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy podstatou sporu bylo, zda správce daně zadržoval finanční prostředky na základě vydaných zajišťovacích příkazů oprávněně či nikoliv.
Souvisejícím předmětem sporu bylo, zda daňový subjekt podal proti zajišťovacím příkazům odvolání či nikoliv (v rámci vyjádření se v protokolovaném ústním jednání) a zda jej posléze vzal zpět či nikoliv.  Nejvyšší správní soud uzavřel, že vyjádření daňového subjektu mělo být považováno za odvolání proti zajišťovacím příkazům. Jestliže následně z protokolu o ústním jednání vyplývá, že se zástupce daňového subjektu vyjádřil v tom směru, že vyjádření není odvoláním, je na místě zabývat se otázkou zmocnění zástupce resp. rozsahu zmocnění pro tento úkon tj. zpětvzetí odvolání. Nejvyšší správní soud proto uložil krajskému soudu zabývat se otázkou zmocnění zástupce.
 

NSS nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zajišťovacího příkazu. NSS tak potvrdil splnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu. Zejména se vyjádřil k charakteru výběrů z bankovního účtu a překročení limitu pro platby v hotovosti jako součásti obav o dobytnost v budoucnu stanovené daně. NSS konstatoval, že v odůvodnění zajišťovacích příkazů se jednalo o jednu z mnoha indicií svědčících o obavě o dobytnost, navíc indicii konkrétní s ohledem na míru postačující pro vydání zajišťovacího příkazu, notabene v situaci, kdy majetek daňového subjektu byl tvořen výlučně prostředky na bankovním účtu. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že správce daně a krajský soud správně zhodnotili úvahy týkající se výběru hotovosti, neboť měly za cíl jen demonstrovat, že stěžovatel (daňový subjekt) – na rozdíl od běžného podnikatele – neobvykle často vybíral značné částky z bankovního účtu, namísto toho, aby platby realizoval bezhotovostně.

NSS zamítl kasační stížnost a potvrdil závěry Finanční správy ve věci vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci. Daňový subjekt se stal nespolehlivým plátcem z titulu neuhrazení zajišťovacího příkazu, kdy kasační námitky směřovaly právě proti tomuto zajišťovacímu příkazu. NSS však uvedl, že tyto námitky jsou nedůvodné, neboť pro rozhodnutí správce daně ve věci nespolehlivého plátce bylo rozhodné, že byl zajišťovací příkaz vydán a že prošel i soudním přezkumem. 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci zajišťovacího příkazu, kdy předmětem sporu bylo naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu, zejména v části odůvodněné obavy o dobytnost daně. NSS se ztotožnil s Městským soudem v Praze a shledal nepřezkoumatelnost závěrů orgánů Finanční správy týkající se naplnění odůvodněné obavy o dobytnost daně. NSS poukázal na kontaktnost, spolupráci daňového subjektu, bezproblémovou daňovou minulost a relativizoval převod dlouhodobého hmotného majetku s ohledem na absenci dalších cílených kroků na straně daňového subjektu k znemožnění úhrady daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o změně částky daně zajištěné zajišťovacím příkazem. NSS dovodil, že odvolací orgán napravil pochybení správce daně spočívající v nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí o snížení zajištěné částky. Správce daně totiž v odůvodnění musí uvést, nebo alespoň poukázat na konkrétní okolnosti, které jej vedly ke snížení částky, a proč snížil zrovna v dané výši. V případě žaloby proti rozhodnutí o změně zajištěné částky by měl daňový subjekt uvést, proč by měla být výše zajištěné částky nižší, tedy úspěšný by daňový subjekt mohl být pouze v případě, že by zároveň poukázal na okolnosti, pro které měla být výše snížené částky jiná. NSS dále dovodil, že v rozhodnutí o snížení zajištěné částky správce daně nemusí odůvodňovat přetrvávání podmínek pro zajištění (pokud nedošlo k jejich změně), a zároveň daňový subjekt neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by ukazovaly na neaktuálnost údajů, na kterých správce daně založil zajišťovací příkazy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů, přičemž potvrdil, že skutkové okolnosti v době, kdy vyvstane obava o zaplacení v budoucnu stanovené daně, nemusí být úplně důkladně zjištěné, podstatná je pravděpodobnost jejího vyměření či doměření a existence odůvodněné obavy o její úhradu. Stejně tak tato zjištění správce daně nemusí napovídat existenci podvodu, postačí zjištění neexistence plnění. NSS dále potvrdil, že zajišťovací příkaz lze vydat před zahájením řízení o stanovení daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, kdy předmětem sporu byly zajišťovací příkazy. Ve sporné meritorní otázce týkající se možnosti vydat zajišťovací příkaz na nestanovenou daň NSS uzavřel, že zahájení postupu k odstranění pochybností před vyměřením daně ani daňové kontroly po jejím vyměření, resp. následně případného doměřovacího řízení, není nutným předpokladem vydání zajišťovacího příkazu. Dále zopakoval přiléhavý závěr Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 – 230, publ. pod č. 3335/2016 Sb. NSS, podle nějž je-li zajišťovací příkaz vydán před zahájením daňové kontroly, soud k žalobní námitce ověří, zda jsou správcem daně následně skutečně činěny kroky směřující ke stanovení daně, na kterou byl zajišťovací příkaz vydán.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byla možnost druhého rozhodnutí zajišťovacím příkazem poté, co se první (předchozí) stal neúčinným. NSS uzavřel, že v důsledku mimořádné razantnosti institutu zajišťovacího příkazu správce daně nemůže po neúčinnosti vydaného zajišťovacího příkazu vydat z týchž důvodů další zajišťovací příkaz vztahující se k témuž zdaňovacímu období. První zajišťovací příkaz dle názoru NSS i přes jeho právní neexistenci a čistě procesní povahu založil překážku věci rozhodnuté a stále ji tvoří. Druhý zajišťovací příkaz tak nemohl být podle § 101 odst. 4 daňového řádu vydán.

2022 2021 2020 2019