Dotace 2020
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo posouzení právní otázky spočívající v tom, zda krajský soud měl v projednávané věci vyčkat výsledku soudního sporu, který se týkal vyměřeného odvodu za porušení rozpočtové kázně. NSS uzavřel, že subjektivní předjímání výsledku sporu týkajícího se odvodu za porušení rozpočtové kázně nelze v žádném případě považovat za naplnění důvodu uvedeného v § 156 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Podání žaloby, tím méně teprve očekávané podání kasační stížnosti v případě neúspěchu u krajského soudu, samo o sobě nelze považovat za možnost zániku povinnosti uhradit daň, neboť výsledek takového sporu nelze předvídat, resp. není možno výsledek brát v úvahu dříve, než je o něm skutečně rozhodnuto.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy ve věci vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně spočívající v nesplnění povinnosti příjemce dotace posoudit prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů zájemcem v souladu s podmínkami uvedenými v kvalifikační dokumentaci o veřejnou zakázku. Žalobce tohoto zájemce ze zadávacího řízení nevyloučil, čímž mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. NSS po analýze kasační stížnosti konstatoval, že tato je obdobou žalobních námitek již řádně, správně a přezkoumatelně vypořádaných Krajským soudem v Ostravě, aniž by žalobce jakkoliv na jeho právní závěry reagoval. Žalobce tak neuvedl nic, co by dostatečně konkrétně zpochybnilo právní závěry vyslovené krajským soudem k otázce porušení rozpočtové kázně a zákona o veřejných zakázkách.
NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně a potvrdil tak postup Finanční správy při vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně za pochybení při realizaci veřejné zakázky. NSS nejprve k otázce neoprávněného použití poskytnutých prostředků odkázal na rozšířený senát, jenž v usnesení sp. zn. 1 Afs 291/2017 ze dne 30. 10. 2018 zdůraznil, že zákon o rozpočtových pravidlech neoprávněné použití definuje zcela jasně, a to jako porušení povinnosti stanovené právním předpisem, rozhodnutím, ale i podmínek, za kterých byly prostředky poskytnuty. Dále NSS uvedl, že stanovením technického požadavku s uvedením konkrétního výrobce, čímž stěžovatelka vyloučila ze zadávacího řízení určitý okruh potenciálních dodavatelů, porušila stanovená pravidla. K otázce použití jednacího řízení bez uveřejnění na dodatečné stavební práce NSS uzavřel, že pro jeho užití nebyly splněny zákonné podmínky. Dostavba nebyla nutná pro provedení původních stavebních prací a nepředstavovala ani objektivně nepředvídané vícepráce. Závěrem NSS uzavřel, že pouhé řádné plnění pracovních úkolů neospravedlňuje přiznání mimořádné odměny administrátorce projektu, kterážto navíc nebyla řádně odůvodněna.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy, kdy byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně za opožděné předložení monitorovací zprávy. Jádrem sporu byla otázka legitimního očekávání stran tvrzené dohody s projektovým manažerem poskytovatele dotace o zaslání monitorovací zprávy za jiné období a v jiném termínu, než bylo stanoveno rozhodnutím o poskytnutí dotace a jeho přílohami. Stěžovatel však dle NSS neunesl důkazní břemeno, neboť nepředložil žádné důkazní prostředky, ani nenavrhl jejich provedení, které by jeho tvrzení, resp. dohodu, dokládaly.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy ve vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně při porušení podmínek dotace. NSS jednak zdůraznil, že nelze rozdělit zakázku s cílem vyhnout se výběrovému řízení. Rozdíl mezi Pravidly pro výběr dodavatelů a zákonem o veřejných zakázkách je pouze ve finančním limitu, který nesmí být obcházen. V otázce namítané nejasnosti Pravidel pro výběr dodavatelů dospěl NSS k závěru, že případné pochybnosti o určitosti dotačních pravidel mohl stěžovatel vznést již ve fázi rozhodování o poskytnutí dotace, nikoliv až následně, kdy se jeho obrana jeví účelovou.
NSS zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Podstatou sporu byla v řešeném případě otázka, zda byl postup krajského soudu, který nepřistoupil k návrhu žalobce na spojení řízení ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně a příslušného penále do jedné věci, správný a nezasáhl do subjektivních dispozičních práv stěžovatele. Proti meritu věci – penále – stěžovatel nic nenamítal. NSS v postupu krajského soudu neshledal žádná pochybení či vady, které by mohly vést k nezákonnosti jeho rozsudku. Připomněl princip zákonného soudce s tím, že součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů dle pravidel stanovených rozvrhem práce soudů. V tomto kontextu pak NSS zdůraznil, že stěžovatel podal dvě samostatné žaloby ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále, jež je jeho příslušenstvím, a to v různém časovém období, přičemž správní soud je povinen vždy uvážit skutkový a právní rámec té které projednávané věci. Tak učinil i v řešené věci a s návrhem žalobce na spojení věci se vypořádal ve svém rozsudku.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil dosavadní postup Finanční správy. Předmětem sporu bylo penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, jádrem sporu bylo určení správného časového znění zákona o rozpočtových pravidlech ve vztahu k platebním výměrům na odvod a platebním výměrům na penále (jiná znění zákona), kde NSS přisvědčil postupu Finanční správy. NSS dále odmítl s odkazem na znění zákona o rozpočtových pravidlech námitku, že by se vyměření penále opíralo o správní akt (např. rozhodnutí o poskytnutí dotace) namísto zákona, a uvedl, že zde není prostor pro vlastní uvážení správce daně. K délce penalizační doby NSS uvedl, že žalobce měl možnost odvod uhradit již ke dni porušení rozpočtové kázně nebo kdykoliv později, čímž by výši penále ovlivnil. Na závěr NSS připomenul, že porušení rozpočtové kázně není správním deliktem, stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy ve věci vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně spočívající v nesplnění povinnosti příjemce dotace písemně předem informovat poskytovatele v souvislosti s návrhem na zahájení insolvenčního řízení. NSS neshledal žádný důvod, pro který by tato povinnost neměla stěžovatelku stíhat. V podmínkách projednávané věci rovněž neshledal potřebu jakéhokoli upřesnění této podmínky v souvislosti s přijetím insolvenčního zákona, které by bylo nezbytné k zachování určitosti povinnosti, která byla stěžovatelce uložena. Konstatoval, že stěžovatelka se k poskytování tohoto druhu informací v souvislosti s přijetím dotace zavázala a tuto povinnost vůči poskytovateli nesplnila. Námitce nesrozumitelnosti výše odvodu (5% z částky dotace) NSS nepřisvědčil a ztotožnil se se správní úvahou orgánů Finanční správy.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy ve věci vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně spočívající v provedení podstatné změny smlouvy po ukončení zadávacího řízení na veřejnou zakázku. Určení, zda je změna smlouvy podstatná či nepodstatná, je dle NSS stěžejní pro posouzení toho, zda došlo k porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, a odkazuje v tomto na typové situace (skutkové podstaty) představující podstatné změny smlouvy, jak je vymezil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku C-454/06 ze dne 19. 6. 2008 ve věci Pressetext. K otázce legitimního očekávání NSS uvedl, že jednání poskytovatele sice může příjemci dotace založit legitimní očekávání, musí k tomu však být splněny i další podmínky, což v nyní řešené věci nenastalo. Závěrem se NSS vyjádřil k otázce přiměřenosti výše odvodu, kdy uzavřel, že tato byla orgány Finanční správy řádně odůvodněna a stanovena v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou NSS.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil dosavadní postup Finanční správy. Předmětem sporu bylo penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, jádrem sporu pak to, zda měl být aplikován postup dle § 14f zákona o rozpočtových pravidlech, což by mělo vliv na následné vyměření penále. NSS uzavřel, že postup dle § 14f zákona o rozpočtových pravidlech se neuplatní v situaci, jako byla tato, kdy byla daňová kontrola provedena z vlastní vyhledávací činnosti správce daně a nepředcházela jí kontrola poskytovatele a podnět.
NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně ve věci penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Připomněl, že v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), jsou stanoveny podmínky pro výpočet výše penále zcela jednoznačně a správce daně je povinen penále vyměřit vždy, dojde-li k prodlení s úhradou odvodu, přičemž není oprávněn přihlížet ke skutkovým okolnostem případu a vyměřit jej v jiné než zákonem stanovené výši. Případná tvrdost vyměřeného penále může být po zvážení skutkových okolností zohledněna při posuzování žádosti o prominutí penále, nikoliv však v řízení o vyměření tohoto penále.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci penále za porušení rozpočtové kázně a potvrdil tak postup Finanční správy. Připomněl, že přezkum rozhodnutí ve věci penále je omezen pouze na posouzení zákonnosti jeho vydání, tj. zda existuje pravomocné rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, který nebyl k datu jeho stanovení odveden. Ani případné následné zrušení platebních výměrů na odvod nemá vliv na to, že k datu vydání platebních výměrů na penále zde existovalo pravomocné rozhodnutí o odvodu.
NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci správy odvodů za porušení rozpočtové kázně. NSS uzavřel, že nelze přičítat k tíži daňovému subjektu, že nedostál určitým požadavkům, které od něho poskytovatel dotace sice později vyžadoval, avšak v rozhodnutí o poskytnutí dotace je jasně a srozumitelně neuvedl. Je výlučnou povinností poskytovatele dotace vymezit dotační podmínky jednoznačným určitým a srozumitelným způsobem a vytvořit tak právní rámec, v jehož mezích je příjemce dotace povinen se pohybovat. Dále NSS konstatoval, že nelze lpět na ryze formalistickém přístupu při konstatování porušení rozpočtové kázně ze strany Finanční správy v situaci, kdy daňový subjekt povinnost předložit poskytovateli finanční vypořádání dotace splnil v řádném termínu, avšak jeho podání obsahovalo vady. K odstranění vad tohoto podání totiž měl dle vyhlášky č. 52/2008 Sb. daňový subjekt vyzvat poskytovatel dotace.
NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a přisvědčil dílčím závěrům Krajského soudu v Plzni, tj. že stěžovatel v rámci odvolacího řízení ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně vnesl do řízení nové skutkové otázky, s jejichž obsahem nebyla žalobkyně srozuměna dle § 115 odst. 2 daňového řádu a bylo jí tím upřeno právo na spravedlivý proces. Ve druhé zásadní otázce týkající se provedeného „vyměření odvodu bez zahájení daňové kontroly“ však NSS odmítl závěr krajského soudu, že tímto postupem byla žalobkyně krácena na svých právech. Správce daně v řádně zahájeném vyměřovacím řízení zpřístupnil žalobkyni obstarané důkazní prostředky, aby se mohla seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout provedení dalších důkazních prostředků, které by jeho zjištění upřesnily, korigovaly či vyvrátily. NSS uvedl, že ačkoliv správce daně nepostupoval striktně dle litery zákona, tak kvalitativně, především pak z hlediska zachování práv daňového subjektu, se tento postup při vedení vyměřovacího řízení v konečném důsledku nijak neodlišoval od toho, jakým by byl správce daně povinen postupovat v rámci daňové kontroly. Bylo tak ze strany krajského soudu přepjatým formalismem, že pro ryze formální pochybení bez dopadů do veřejných subjektivních práv žalobkyně označil postup správce daně za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podstatou samotného sporu bylo, zda správce daně vycházel při uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně z náležitě zjištěného skutkového stavu. V tomto smyslu NSS zhodnotil, že správce daně měl k dispozici dostatek podkladů (především znalecké posudky erudovaných odborníků) vedoucích k závěru o porušení rozpočtové kázně. Naopak daňovým subjektem předložený znalecký posudek postrádal náležité odůvodnění a nebylo z něj patrné, jakým způsobem znalec ke svým závěrům dospěl. Správce daně se se závěrem stran nízké vypovídací hodnoty tohoto znaleckého posudku dostatečně vypořádal a blíže rozvedl, z jakého důvodu nebyla v něm obsažená tvrzení způsobilá zvrátit závěr o nesplnění dvou dílčích projektů.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a ztotožnil se závěry Finanční správy, že daňový subjekt rozdělením předmětu zakázky, kterým došlo ke snížení předpokládané ceny jednotlivých zakázek pod stanovený finanční limit a zadáním dílčích stavebních prací jako jednotlivých zakázek bez provedení výběrového řízení, vyloučil hospodářskou soutěž mezi zájemci.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci správy odvodů za porušení rozpočtové kázně, které se týkalo porušení zákona o veřejných zakázkách při výběru dodavatele předmětu veřejné zakázky prostřednictvím elektronického losovacího zařízení, a potvrdil tímto obvyklou rozhodovací praxi Finanční správy. NSS zdůraznil, že při posuzování transparentnosti losování nelze odhlédnout od toho, že právě v souvislosti s náhodným losováním do užšího výběru na základě podobných zařízení se děly nejrůznější podvody a machinace, proto je nezbytné trvat na losování co nejčistším a nejtransparentnějším.
NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti správy odvodů za porušení rozpočtové kázně. Hlavním předmětem sporu bylo posouzení nutnosti dělení předmětu veřejné zakázky na části. V tomto kontextu NSS uvedl, že je naprosto klíčové si nejprve ujasnit, jaký byl předmět posuzovaných plnění (zda se jednalo o projektovou dokumentaci pro stavební povolení nebo pro výběr zhotovitele stavby), což však žalovaný neučinil. Toto není zřejmé ani z rozsudku Městského soudu v Praze.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci správy odvodů za porušení rozpočtové kázně, které se konkrétně týkalo porušení zákona o veřejných zakázkách při výběru dodavatele předmětu veřejné zakázky prostřednictvím elektronického losovacího zařízení, a potvrdil tímto obvyklou rozhodovací praxi Finanční správy. NSS připomněl, že skutkově obdobnými případy, ve kterých bylo zamítnutí požadavku na přečíslování uchazečů shledáno rozporným se zásadou transparentnosti, se již správní soudy zabývaly a k dispozici je tudíž relativně četná judikatura. V nyní posuzovaném případě proto NSS vycházel ze svého rozsudku ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 1 Afs 64/2013 – 49.
NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil postup Finanční správy ve věci správy penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. V době vydání platebního výměru na penále existovalo pravomocné rozhodnutí – platební výměr na odvod - byla tak splněna základní podmínka pro vznik penále.
NSS vyhověl kasační stížnosti žalobkyně ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. Jako důvodnou shledal NSS námitku ve vztahu k porušení podmínek nevyloučením dodavatele pro nesplnění kvalifikačního předpokladu k referenčním zakázkám.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. Předmětem sporu bylo posouzení míry naplnění monitorovacího ukazatele „zvýšení osob přepravovaných veřejnou dopravou“ a posouzení výše stanoveného odvodu v souvislosti s pozdním odesláním poslední monitorovací zprávy. Ve vztahu k nenaplnění předmětného ukazatele NSS nepřehlédl to, že stěžovatelka tento ukazatel navrhla sama, a to již ve fázi před poskytnutím dotace. Vycházeje z této skutečnosti, zhodnotil nakonec stěžovatelčinu nově předestřenou konstrukci a výpočet předmětného ukazatele za účelovou. Co se týče výše stanoveného odvodu, v tomto kontextu NSS konstatoval, že při absenci výslovného určení výše odvodu v aktu o poskytnutí dotace umožňuje stanovení výše odvodu procentním podílem z celkové částky dotace oproti stanovení pevné částky pro všechny příjemce dotace za typově stejné porušení relevantnější zohlednění všech individuálních okolností případu. Samotnou výši odvodu poté NSS, vědom si určité míry diskrece ze strany orgánů Finanční správy, kterou musí řádně odůvodnit z hlediska principu přiměřenosti, považuje za přiměřenou.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Podstatou sporu byl nepřiměřený zásah do práva daňového subjektu na samosprávu, resp. odepření vlastního uvážení v rámci zákona o veřejných zakázkách. NSS konstatoval, že správce daně nijak nezasáhl do pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jelikož je při posuzování, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, oprávněn zkoumat, zda došlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, přičemž zdůraznil, že tuto pravomoc správce daně je třeba oddělit od pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který je oprávněn trestat přestupky na úseku veřejných zakázek. Užití vlastní úvahy daňového subjektu při realizace veřejné zakázky je dle NSS přípustné, ovšem tato se musí vždy pohybovat v rámci pravidel poskytování dotací. Daňový subjekt jako vyšší územní samosprávný celek však nemůže z práva na samosprávu dovozovat, že by měl v oblasti dotací právo na širší uvážení než jiní příjemci dotací.
NSS na základě kasační stížnosti podané Finanční správou zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podstatou tohoto dlouhodobého soudního sporu je to, zdali byl postup správce daně, který na základě žádosti stěžovatelky vrátil peněžní prostředky převedené na účet správce daně před vydáním platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně zpět na účet stěžovatelky, souladný se zákonem (daňovým řádem) a s tím souviseje, zda bylo možné vyměřit penále za prodlení s tímto odvodem i za období po vrácení těchto prostředků. Pro posouzení těchto otázek bylo zásadní určit, zdali lze předčasně uhrazený odvod považovat za daňový nedoplatek, nebo vratitelný přeplatek. V tomto kontextu se NSS přiklonil k argumentaci Finanční správy, tedy že povinnost k úhradě odvodu vzniká až na základě platebního výměru se zpětnými účinky k okamžiku porušení rozpočtové kázně (přestože z hlediska hmotného práva vzniká povinnost úhrady odvodu již k okamžiku porušení rozpočtové kázně). Do doby rozhodnutí správce daně se tak jedná pouze o potenciální daňovou povinnost a dobrovolnou platbu, byť z pohledu daňového subjektu racionální (předcházení vzniku, resp. navyšování penále). Dle názoru NSS tudíž, neměla-li stěžovatelka jinou neuhrazenou daňovou povinnost, bylo povinností správce daně peněžní prostředky na žádost stěžovatelky vrátit postupem dle § 155 daňového řádu, nikoliv si je „uzurpovat“ s argumentací, že v budoucnu (teoreticky) vznikne vyměřením daně na osobním daňovém účtu nedoplatek. NSS tak uzavřel, že postup správce daně byl správný, když peněžní prostředky vrátil zpět na účet stěžovatelky, a rovněž přisvědčil postupu správce daně při vyměření příslušného penále i za období následující po jejich vrácení.
NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti odvodu za porušení rozpočtové kázně. Předmětem sporu bylo posouzení změny projektu, jež spočívala v zavedení pozic asistentů postdoktorandů, resp. osob organizujících workshop. Dle NSS je třeba se vypořádat s povahou změny projektu a z toho vyplývajícími důsledky a v následném řízení zhodnotit i otázku schválení sporného postupu daňového subjektu poskytovatelem dotace.
NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu opomenutí vypořádání některých žalobních námitek krajským soudem. Žalobce je totiž oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, tomu nebrání ani skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, i když tak učinit mohl. Právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci správy penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. NSS hodnotil specifickou procesní situaci, kdy žalobu podala insolvenční správkyně daňového subjektu, zatímco kasační stížnost podal samotný úpadce (daňový subjekt) prostřednictvím svého zástupce. V tomto kontextu, vědom si změny právního názoru, s odkazem na dřívější usnesení rozšířeného senátu NSS uzavřel, že úpadce je i nadále účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony. Dále pak NSS uzavřel, že podání žaloby proti platebnímu výměru na odvod nevyvolávalo nutnost vyčkat v případě vyměření penále do rozhodnutí o žalobě, neboť tato neměla vliv na existenci, právní moc ani vykonatelnost platebního výměru na odvod. Ve vztahu k odkladnému účinku žaloby následně konstatoval, že její podání nemá odkladní účinek. V souvislosti se zásadou zdrženlivosti uvedl, že je právní úprava v projednávané věci jednoznačná a umožňuje správci daně toliko jediný možný postup, tj. existuje-li rozhodnutí o odvodu a je-li povinná osoba v prodlení, vzniká penále. Toto přitom vzniká přímo ze zákona, nikoliv až vydáním platebního výměru. Správce daně je za těchto předpokladů povinen vydat deklaratorní platební výměr.
NSS rozsudkem zamítl kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení (insolvenční správce daňového subjektu) ve věci zřízeného zástavního práva k obchodnímu závodu. V daném případě dospěl NSS k závěru, že zástavní právo k obchodnímu závodu stěžovatele bylo zřízeno v souladu s § 170 daňového řádu i se soukromoprávní úpravou zástavního práva, přičemž se zároveň nejednalo o postup nepřiměřený, byť již část totožných pohledávek byla zajištěna zástavními právy k movitým a nemovitým věcem.
