Daň z příjmů 2019
NSS se ztotožnil se závěrem Finanční správy v otázce, zda výdaj na pořízení cenných papírů vynaložený v cizí měně ve zdaňovacím období 2011 může být přepočten na české koruny jednotným kursem (§ 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů) stanoveným pro zdaňovací období 2012, v němž daňovém subjektu vznikl příjem v cizí měně z prodeje cenných papírů s tímto výdajem souvztažný. NSS uvedl, že poplatník, který přepočítává podle kursu devizového trhu, musí pracovat s kurzem, který se vztahuje k okamžiku uskutečnění „účetního“ případu, nikoli nutně k okamžiku vyplnění daňového přiznání. Použil-li daňový subjekt pro přepočet jednotný kurs, pak měl použít jednotný kurs období, ve kterém případ nastal. V daném případě je tedy korektní přecenění výdaje kursem roku 2011.
NSS svým rozsudkem potvrdil závěr Finanční správy. Předmětem sporu byla povinnost daňového subjektu k úpravě rozdílu mezi příjmy a výdaji, spojená s dobrovolným vyřazením nedobytných pohledávek z obchodního majetku. NSS uvedl, že tento rozdíl bylo třeba upravit o výdaje související s vyřazenými pohledávkami, které daňový subjekt uplatnil jako daňově uznatelné v předchozích zdaňovacích obdobích. NSS rovněž potvrdil i odmítnutí daňovým subjektem tvrzeného částečného zápočtu, když konstatoval jeho neplatnost, jelikož daňový subjekt započetl pohledávky a závazky, u nichž je toto vyloučeno. Závěrem pak NSS aproboval i kurzy cizích měn použité Finanční správou pro vyčíslení doměřené daně.
NSS ve svém rozsudku potvrdil závěr Finanční správy o neuznání nákladů na nákup rozmetacího čela a náhradních dílů. Daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno, neboť neprokázal, že za deklarované částky nakoupil zboží tak, jak je uvedeno na sporných fakturách. Daňový subjekt nepředestřel žádný alternativní a věrohodný obraz ohledně obou sporných transakcí. NSS konstatoval, že pro daňovou uznatelnost nepostačuje samotné vynaložení určitého výdaje, protože výdaj musí souviset s dosažením, zajištěním a udržením příjmů. NSS odmítl i požadavek na uznání esenciálních výdajů, když zde neshledal předpoklady pro jejich uplatnění, neboť v souzeném případě se jednalo o stanovení daně dokazováním, v jehož rámci daňový subjekt neprokázal daňovou uznatelnost výdajů u konkrétních obchodních transakcí.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se zahrnutí osobních nákladů souvisejících s dovolenou zaměstnanců podílejících se na řešení projektů výzkumu a vývoje do odčitatelné položky podle §34 odst. 4 ZDP. NSS uvedl, že touto otázkou se zdejší soud zabýval již ve svém nedávném rozsudku ze dne 10. 12. 2019, čj. 1 Afs 429/2018-41 a dospěl ke shodnému závěru, že náklady na náhrady mezd do odpočtu na VaV zahrnout lze.
NSS ve svém rozsudku vyhověl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil její závěry týkající se aplikace omezujících podmínek pro možnost uplatnění odečtu daňové ztráty v dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob. Tedy, daňová povinnost podle dodatečného daňového přiznání musí být vyšší nebo ve shodné výši jako u poslední známé daňové povinnosti, rovněž rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o vyjmenované položky a základem daně sníženým o tytéž položky, z něhož byla daň pravomocně vyměřeně, musí činit alespoň 1 000 Kč. NSS konstatoval, že dikce ustanovení §38p odst. 1 ZDP je zcela jasná a vrátil věc MS v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k dílčímu právnímu závěru, že náhrada mzdy za dovolenou patří mezi osobní náklady a lze ji zahrnout do odpočtu na podporu výzkumu a vývoje (dále též „VaV“) jakožto odčitatelné položky od základu daně upravené v § 34 odst. 4 a násl. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Prvně však nutno konstatovat, že názor Finanční správy byl potvrzen, neboť neuznání výdajů uplatňovaných jako osobní výdaje na podporu VaV souviselo i s neprokázáním souvislosti vynaložených výdajů s činností VaV, to znamená, že DS neunesl důkazní břemeno, proto byly tyto osobní výdaje jako celek z odpočtu vyloučeny. Pro akceptaci odpočtu nákladů v rámci odčitatelné položky od základu daně v podobě náhrad mezd za dovolenou však dle soudu postačuje, že tyto výdaje byly vynaloženy při realizaci projektu VaV a nikoliv v přímé souvislosti s ním. Dále NSS v rozsudku aproboval názor odvolacího orgánu, že Finanční správa postupovala správně, když přednostně neaplikovala ust. § 145 odst. 2 daňového řádu a rovnou zahájila daňovou kontrolu.
NSS svým rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nákladů daňového subjektu, jmenovitě na nákup dlažby, na reklamu a propagaci, za analýzu webové prezentace a zprostředkování pronájmu. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno, neboť daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo 1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech. NSS odmítl i celou řadu procesních námitek vznesených daňovým subjektem týkajících se projednání zprávy o daňové kontrole, prekluze, údajných poručení zásad daňového řízení atd.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, kdy předmětem sporu řešeném v rozsudku NSS byl soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovací daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě odmítl námitku stěžovatelky ohledně porušení zásady legitimního očekávání, že nabude všechny přidělené emisní povolenky zdarma. V případě zdanění emisních povolenek daní darovací odkázal především na rozsudek ŠKO – ENERGO a na další své rozsudky v této věci. Názor NSS je v souladu s praxí Finanční správy.
Rozsudkem NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, přičemž byla řešena otázka správného vyměření daně darovací a v rámci toho i uložení sankce za pozdní podání daňového přiznání - zvýšení daně dle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů v případě, kdy bylo o této sankci rozhodováno až za účinnosti daňového řádu. NSS posoudil zvýšení daně a pokutu za opožděné tvrzení daně jako sankci, která má represivní charakter a tudíž při jejich uložení je potřeba upřednostnit aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kdy je třeba hodnotit, která právní úprava je pro stěžovatele výhodnější. Názor NSS je v souladu s nynější praxí Finanční správy.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil oprávněnost neuznání odpočtu na výzkum a vývoj, jelikož daňový subjekt neprokázal, kdy a kde došlo k přijetí projektu. NSS neshledal neuznání odpočtu přepjatě formální a předcházející rozsudek krajského soudu označil za přezkoumatelný. Nadto se NSS zabýval i namítanou podjatostí úředních osob pro jejich finanční motivaci. Tuto námitku NSS odmítl zejména s ohledem na fakt, že kroky správce daně směřující ke správnému zjištění daně formou daňové kontroly převážně předcházely vydání aktů sloužících k motivaci úředních osob.
NSS potvrdil závěry Finanční správy, že předestřená zjištění ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že daňovým subjektem uskutečněné operace měly za hlavní cíl vyhnutí se dani z příjmů z vyplácených dividend a představovaly tak zneužití práva. Na základě smluv o převodu akcií daňového subjektu na spřízněnou společnost a následného rozhodnutí o rozdělení zisku, dosáhli původní akcionáři faktického vyplacení dividend, u nichž tak byly uměle naplněny podmínky pro osvobození od daně z příjmů.
Kasační stížnost je v části zpochybňující dříve vyslovený právní názor NSS nepřípustná, neboť obsahově téměř totožnou kasační stížnost zamítl NSS již rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/2019 – 38. Žádná ze situací předpokládaných zákonem či judikaturou, která by odůvodňovala prolomení zásady nepřípustnosti opakované kasační stížnosti, nenastala.
Přípustnou byla NSS shledána námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, která měla dle žalobkyně spočívat v nevypořádání se s rozpory mezi závěry kasačního rozsudku a znaleckého posudku. Tato námitka nemohla být v předcházející kasační stížnosti uplatněna, neboť důkaz znaleckým posudkem byl před krajským soudem proveden až v dalším řízení po zrušení prvního rozsudku. Takovou námitku je proto nutno hodnotit jako přípustnou (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165). Není však důvodná.
Krajský soud konstatoval, že závěr o nemožnosti aplikace § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů nemůže být vyvrácen důkazy předloženými žalobkyní v průběhu soudního řízení. Z provedeného dokazování nevyplynula žádná nová skutková zjištění, která by odůvodňovala nutnost odlišného právního posouzení. Argumentace žalobkyně odkazující na § 95 daňového řádu není v dané souvislosti případná, neboť toto ustanovení se týká provádění důkazu znaleckým posudkem v daňovém řízení, nikoli v řízení před správními soudy.
Přípustnou, avšak nedůvodnou byla NSS shledána také námitka směřující proti zákonnosti provedení postupu k odstranění pochybností a nepřípustnosti dokazování v rámci tohoto řízení. Omezení možnosti správce daně provádět dokazování je však spjato až s okamžikem zahájení daňové kontroly (srov. rozsudek č. j. 1 Ans 10/2012 – 52). V nyní projednávané věci měl správce daně skutkový stav za dostatečně zjištěný a prokázaný a neshledal, že je zapotřebí pokračovat v dokazování, tedy zahájit daňovou kontrolu. Činnost vykonávanou žalobkyní (nestátní zdravotnické zařízení uskutečňující klinické studie - testování léků s cílem ověřit jejich účinky) po vyhodnocení navržených důkazních prostředků neshledal výzkumem a vývojem, což následně potvrdil i NSS ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Afs 184/2019 – 38.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Daňový subjekt neoprávněně zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů výdaje na cestovní náhrady, paušální výdaje a odpisy z automobilů, které však nevlastnil. Daňový subjekt se snažil prokázat vlastnictví zpochybněním smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se výlučným vlastníkem vozidel stala manželka daňového subjektu. NSS konstatoval, že tvrzení daňového subjektu nemohla vést k neplatnosti této smlouvy a potvrdil tak závěr správce daně.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. Meritem sporu bylo neuznání nákladů za zprostředkování, když daňový subjekt neprokázal věcné plnění předmětu smluv. V kasační stížnosti daňový subjekt namítal mj. zmatečnost řízení před krajským soudem, podjatost soudců krajského soudu, dále procesní pochybení týkající se podpisu Zprávy o daňové kontrole, dle daňového subjektu se odvolací orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, daňový subjekt namítal chybné hodnocení znaleckých posudků. NSS však neshledal přípustné kasační námitky jakkoli důvodnými. NSS nemá za to, že by napadený rozsudek nebo jemu předcházející řízení bylo stiženo vadou zmatečnosti, nepřezkoumatelnosti či jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v tom směru, že neprokázal-li daňový subjekt vynaložení výdajů v určité výši uvedenému dodavateli, ani neprokázal, že výdaj v deklarované výši skutečně vynaložil za jiných okolností, které by správci daně transparentním způsobem osvětlil, nemohl správce daně výdaje pouze na základě předložených faktur uznat jako daňově účinné. NSS pak ve svém rozsudku mj. konstatoval, že daňový subjekt se zcela mýlí, pokud dovozuje, že k daňové uznatelnosti výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP postačuje zjištění, že nějaký druh plnění (zboží, služeb) byl nezbytný pro realizaci zakázky, z níž vyplynuly příjmy stěžovatele, které byly podrobeny zdanění.
NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem věci je doměření daně z titulu neuznání nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které fakturoval slovenský zřizovatel své české stálé provozovně. Dle zrušeného rozsudku krajského soudu daňový subjekt prokázal daňovou účinnost sporných nákladů. K tomuto závěru však krajský soud dospěl na základě zkoumání listin předložených daňovým subjektem až v soudním řízení. NSS vrátil věc krajskému soudu s tím, že jeho závěry vycházely z nezákonně provedeného dokazování před krajským soudem a správci daně tak byla upřena možnost zpochybnit tvrzení daňového subjektu.
NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a OFŘ. Spornou v tomto případě byla otázka, zda má být příjem od zahraničního zaměstnavatele navýšen pro potřeby stanovení daňového základu o částku odpovídající tuzemskému pojištění placenému zaměstnavatelem. Navýšení základu daně o toto pojistné bylo potvrzeno jak OFŘ, tak rozsudkem Městského soudu v Praze. NSS ve svém rozsudku konstatoval, že pouze formální ujednání nemůže mít podstatný vliv na úhrnné zdanění DS a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí OFŘ a vrátil věc k dalšímu řízení.
NSS ve svém rozsudku zamítl kasaci daňového subjektu, potvrdil postup Finanční správy, kterým bylo potvrzeno neuznání výdajů za výkopové a dlaždičské práce ve smyslu §24 odst. 1 ZDP. Uvedené výdaje byly správcem daně hodnoceny jako neprokázané, neboť DS nevyvrátil existující pochybnosti a neprokázal, že dodávky prací byly provedeny tak, jak bylo deklarováno na předložených dokladech. NSS konstatoval, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání předmětných plnění od deklarovaného dodavatele leželo na DS, který však k zjištěným okolnostem nenabídl žádná relevantní tvrzení podložená důkazními prostředky, a potvrdil vyloučení výdajů v celém rozsahu.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka, kdo byl plátcem daně z příjmů fyzických osob z příjmů, které daňový subjekt coby komitent obdržel na základě komisionářských smluv, ve kterých se komisionář mj. zavázal zaplatit za komitenta daň z příjmu. NSS ve svém rozsudku potvrdil zásadu zákazu přenosu daňové povinnosti a skutečnost, že dohody, podle nichž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou vůči správci daně účinné. Ani existence dobré víry žalobce není právní skutečností, která by jej mohla ze zákona zprostit daňové povinnosti.
NSS svým vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou ve sporu o unesení důkazního břemene v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o otázku určení povahy finančních prostředků připsaných na účet daňového subjektu.
NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy proti rozsudku z oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně převodních cen. NSS se v posouzení většiny faktorů srovnávací analýzy neztotožnil s hodnocením krajského soudu, přesto však dospěl k závěru, že faktor podnikatelské strategie nebyl Finanční správou hodnocen dostatečně. Dále NSS konstatoval, že změna metody zjištění převodních cen z metody nezávislé srovnatelné ceny na transakční metodu čistého rozpění, nebyla dostatečně zdůvodněna a vrátil věc k dalšímu řízení.
NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v otázce právní posouzení běhu prekluzivní doby. NSS potvrdil postup Finanční správy, která pro účely posouzení běhu prekluzivní doby aplikovala § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a jako ustanovení speciální k § 148 daňového řádu.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení ceny obvyklé v oblasti daně z příjmů. NSS aproboval, že daňový subjekt zkrátil daňovou povinnost, když u ceny pronájmu mezi propojenými osobami došlo k odchýlení od obvyklé ceny. Finanční správa tak správně upravila základ daně z příjmů o částku rozdílu mezi sjednaným nájemným a obvyklým nájemným ve zjištěné výši.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů, když potvrdil názor Finanční správy a to že mezi částí mezd vyplácených daňovým subjektem a jeho příjmy nebyla prokázána příčinná souvislost a nelze je proto uznat jako výdaje za účelem dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v otázce daně z příjmů. Konkrétně konstatoval, že z hlediska přiřazení určitých nákladů do pořizovací ceny majetku není podstatné, kdy daňový subjekt formálně schválil realizaci investice, ale kdy objektivně započal s její realizací. V rozsudku se NSS dále zabýval vlivem prohlášení úpadku na stěžovatele a následného povolení reorganizace na řízení o žalobě.
NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, když zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval závěry Finanční správy, které učinily na základě provedeného dokazování ve vztahu k otázce daňové účinnosti (§24 odst. 1 ZDP) daňovým subjektem uplatněných výdajů konkrétních dodavatelů, kde se jednalo o neuznání výdajů dle smluv o dílo.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.
NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, když nepřisvědčil názoru krajského soudu, že došlo k nezákonnému přesunu důkazního břemene na daňový subjekt. NSS potvrdil význam údaje o dodavateli, jelikož v daném případě nebylo prokázáno, že fakturované reklamní služby byly vůbec provedeny dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu, v rozsahu a čase tam uvedeném. Dle NSS je povinností daňového subjektu v takové situaci přispět k objasnění obchodního případu.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci stanovení zjištěného rozdílu, o který se ceny za reklamu mezi daňovým subjektem a osobami s ním jinak spojenými lišily od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích. NSS uzavřel, že finanční správa prokázala existenci řetězce jinak spojených osob i rozdíl mezi cenami sjednanými a cenami obvyklými.
NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu byla otázka věcné a časové souvislosti nákladů na dani z příjmů, zde ve vztahu k přeplatku u veřejné zdravotní pojišťovny. Dle NSS nelze za rozhodné považovat datum vyúčtování, ale rozhodující pro posouzení časové a věcné souvislosti sporného nákladu je vědomost daňového subjektu o existenci závazku k rozvahovému dni.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci sporných daňově uznatelných nákladů na dani z příjmů představovaných reklamními službami. NSS potvrdil, že přesto, že nebylo sporu o tom, že reklama na závodním voze umístěna byla, nebylo prokázáno, že k poskytnutí reklamních služeb skutečně došlo prostřednictvím deklarovaného (na daňovém dokladu) dodavatele.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu byla otázka realizace služeb dodavatelem daňového subjektu, tj. zda služby provedl tento dodavatel a zda je provedl v deklarovaném rozsahu. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno za situace, kdy musí své výdaje prokázat způsobem vylučujícím jakékoliv pochybnosti. Verzi daňového subjekt uznal NSS jako možnou, ale nikoliv jako prokázanou.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil, že i v případě daně z příjmů nelze rezignovat na určení konkrétní osoby dodavatele. NSS dodal, že předchozím závěrem není dotčeno právo daňového subjektu prokázat, že se účetní případ udál jinak, než je uvedeno na účetním dokladu. Důkazní břemeno v tomto případě leží vždy na daňovém subjektu. V případě neunesení důkazního břemene ve vztahu k této skutečnosti může správce daně dospět k závěru, že náklad, u něhož jednoznačně nebyly identifikovány subjekty podílející se na dotčené transakci, nelze uznat jako daňově účinný.
