Zajišťovací příkazy 2021
NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo to, zda v posuzované věci byla dodržena lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu stanovená v § 168 odst. 1 daňového řádu. NSS dospěl k závěru, že na základě výzvy k odstranění vad odvolání, obsahující pouze požadavek na právně účinnou konverzi plné moci předložené zástupcem daňového subjektu toliko v prosté kopii, nemohlo dojít ke stavení lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu podle § 34 daňového řádu. Důvodem je dle NSS skutečnost, že daňový řád neobsahuje výslovnou právní úpravu požadující zvýšené nároky na kvalitu listin prokazujících smluvní zastoupení, a proto se Finanční správa musí spokojit s prostou kopií plné moci, ledaže by k předložené listině měla zcela konkrétní a důvodné pochybnosti.
NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, kdy předmětem sporu byla zákonnost vydaných zajišťovacích příkazů. NSS zopakoval, že pro vydání zajišťovacího příkazu zpravidla postačí přesvědčivě nastínit struktury a mechanismy fungování podvodného řetězce a roli toho, vůči němuž je zajišťovací příkaz vydán (daňový subjekt). Ve vztahu k obavě o budoucí úhradu daně dospěl NSS k závěru, že daňový subjekt nelze s ohledem na zjištění Finanční správy považovat za standardního podnikatele, proto v jeho případě nepřipadaly v úvahu normální způsoby uhrazení daňové povinnosti, např. prostřednictvím půjčky, zástavního práva apod.
NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když uzavřel, že v okamžiku vydání zajišťovacího příkazu nebyla splněna podmínka spočívající v přiměřené pravděpodobnosti toho, že daň bude v budoucnu nedobytná.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučních příkazů, které byly vydány na základě zajišťovacích příkazů. NSS zopakoval, že při přezkumu exekučních příkazů je přezkum omezen na otázky vhodnosti a proporcionality způsobu a rozsahu provedení exekuce, na existenci a vykonatelnosti exekučního titulu, na jeho právní účinky vůči povinnému, apod., nelze se zabývat skutečnostmi, které jsou rozhodné pro nalézací řízení. Ve věci exekuce na základě zajišťovacích příkazů NSS potvrdil, že je nutné při výkonu rozhodnutí zohlednit povahu a účel užití exekučního titulu při volbě způsobu vymožení stanovené povinnosti. V případě zajišťovacích příkazů je, vzhledem k tomu, že jejich účelem není ihned získat současný majetek daňového subjektu, ale zajistit aktiva předtím, než poslouží k úhradě daně, namístě zvažovat kromě způsobů bezprostřední exekuce i jiné instituty sloužící k zajištění, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci zajišťovacích příkazů pro vadu částečné nesrozumitelnosti rozsudku a zároveň také z důvodu nesprávného právního posouzení. Dle NSS daňové orgány přesvědčivě založily přiměřenou pravděpodobnost budoucího vyměření daně na vědomé účasti daňového subjektu v podvodném řetězci, z čehož pak stejně přesvědčivě vyvodily obavu o budoucí dobytnost daně, jíž podpořily úvahami o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, personálnímu propojení se společností, která pro neplnění svých závazků skončila v konkurzu, a hrozbou insolvence. Dle NSS tak byly zajišťovací příkazy v celkové hodnotě 22 351 497 Kč vydány v souladu se zákonem.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka přípustnosti souběhu zajištění náhradní hodnoty dle § 79g trestního řádu a zajišťovacích příkazů dle § 167 daňového řádu. NSS rozhodl, že jde-li o zajištění odlišných nároků, pak souběhu zajišťovacích institutů nic nebrání. Souběh obou institutů je však přípustný i v případě, že by se zajišťovací příkaz týkal stejné daňové povinnosti jako zajištění dle trestního řádu, neboť zajištění peněžních prostředků policií nepředstavuje pro správce daně dostatečnou záruku, že tyto peníze budou skutečně moci být využity pro úhradu případné daňové povinnosti.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost zajišťovacího příkazu. NSS mimo jiné uzavřel, že z povahy zajišťovacího příkazu jako institutu předběžné povahy není Finanční správa povinna ve vztahu k předpokladu budoucího stanovení daně učinit jednoznačně závěr, zda indicie svědčící o neprokázání hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně mají spočívat v tom, že plnění nedodali deklarovaní dodavatelé nebo v tom, že plnění nebylo uskutečněno vůbec.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti zajišťovacích příkazů. Dle NSS byly v daném případě splněny obě podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů. Pokud se jedná o přiměřenou pravděpodobnost stanovení daně, resp. důvody pro vydání zajišťovacích příkazů, je nutné zkoumat splnění zákonných podmínek podle § 167 odst. 1 daňového řádu v době vydání zajišťovacích příkazů. NSS zopakoval, že skutkový stav, který byl ke dni vydání přezkoumávaného zajišťovacího příkazu, může být odlišný od skutkového a právního stavu, který bude ke dni vydání rozhodnutí, kterým je následně daň stanovena. Předpoklady pro vydání zajišťovacího příkazu nelze proto ztotožňovat s důvody, pro které je následně meritorně vyměřena daň a ve výsledku daň po doplnění skutkových zjištění nemusí být ani následně doměřena.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. NSS s odkazem na judikaturu uvedl, že při vydávání zajišťovacího příkazu není třeba obšírně prokazovat skutečnosti, které se z povahy věci týkají stanovení daně samotné, avšak nepodmiňují nutně existenci odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Nižší pravděpodobnost budoucího stanovení daně lze kompenzovat jasnými okolnostmi svědčícími o tom, že se daňový subjekt zbavuje majetku.
NSS zmítl kasační stížnost daňového subjektu, neboť dle něj Finanční správa dostatečně zdůvodnila, proč je žádost o zrušení zajišťovacích příkazů zjevně právně nepřípustným podáním, přičemž Krajský soud v Brně se nemohl zabývat zákonností jiných rozhodnutí, meze jeho přezkumu byly limitovány předmětem rozhodnutí Finanční správy. NSS zároveň připomenul, že daňový subjekt musí v kasační stížnosti zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry krajského soudu nesprávné.
NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci zajišťovacích příkazů. Za důvod nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí označil to, že správce daně svým postupem spočívajícím v zastavení řízení o žádosti daňového subjektu o prodloužení lhůty k vyjádření na výzvu správce daně dle § 115 daňového řádu zapříčinil, že rozhodnutí o odvolání bylo vydáno v době, kdy daňovému subjektu ještě běžela lhůta k vyjádření se k výzvě správce daně a k doplnění nových důkazů. A to bez ohledu na skutečnost, že v souběžně probíhajícím nalézacím řízení žalobce zůstal pasivní a bez ohledu na charakter řízení o zajišťovacím příkazu, které umožňuje dle § 168 daňového řádu zrušit vydaný zajišťovací příkaz, pokud pominuly důvody pro jeho vydání.
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti zajišťovacích příkazů. NSS ve shodě s názorem Finanční správy potvrdil, že v řízení před správcem daně vyplynula řada indicií, které lze ve svém souhrnu při zohlednění jednotlivých souvislostí považovat za důvody zakládající existenci důvodné obavy podle § 167 odst. 1 daňového řádu. Odkazem na konstantní judikaturu ve věci zajišťovacích příkazů NSS zdůraznil, že s ohledem na povahu řízení o vydání zajišťovacího příkazu Finanční správa v této fázi zásadně neprovádí dokazování, protože při vydávání zajišťovacího příkazu nejde o prokazování skutkového stavu, nýbrž o zjištění indicií důvodně nasvědčujících obavám. Proto i pouhá indicie o možné účasti v obchodním řetězci zatíženém podvodem na DPH může založit odůvodněnost vydání zajišťovacího příkazu.
