Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Výroční zpráva

Výroční zpráva za rok 2020 o činnosti Generálního finančního ředitelství v oblasti poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

V souladu s § 18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), tímto Generální finanční ředitelství zveřejňuje výroční zprávu za rok 2020 v oblasti poskytování informací.

Generální finanční ředitelství jako správní úřad s celostátní územní působností, do 31. 12. 2012 zřízen dle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a od 1. 1. 2013 zřízen dle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je od 1. 1. 2011 povinným subjektem ve smyslu ustanovení § 2 InfZ.

 

  1. Počet podaných žádostí o informace a počet vydaných rozhodnutí o odmítnutí

    Ústní žádosti o poskytnutí informací se podle InfZ neevidují, a proto nejsou ve výroční zprávě uvedeny.

    Celkový počet podaných žádostí o informace byl v roce 2020 160, z čehož bylo:

    • 9 žádostí odloženo,
    • 6 žádostí vyřízeno odkazem na zveřejněnou informaci,
    • 2 žádosti odmítnuty,
    • 6 žádostí částečně odmítnuto.

     

  2. Počet odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí

    • Počet podaných odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí: 0.
    • Počet podaných odvolání proti rozhodnutí o částečném odmítnutí: 5.

     

  3. Opis podstatných částí každého rozsudku soudu ve věci přezkoumání povinného subjektu o odmítnutí nebo částečném odmítnutí žádosti a přehled všech výdajů, které povinný subjekt vynaložil v souvislosti se soudními řízeními, a to včetně nákladů na své vlastní zaměstnance a nákladů na právní zastoupení

    V roce 2020 byl vydán následující rozsudek, který se týká působnosti povinného subjektu.

    Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí č. j. 4 As 119/2020-21, ze dne 22. 10. 2020, týkající se neposkytnutí vnitřních předpisů.

    [25] Nejvyšší správní soud se seznámil s dokumentem, jehož poskytnutí stěžovatel požadovala, který je součástí neveřejné části správního spisu. Obsahem metodiky jsou taktické postupy k prověřování rozdílů zjištěných při zpracování kontrolních hlášení pomocí tzv. lehké analytiky, která spočívá v porovnání údajů z kontrolních hlášení s případným využitím jiných datových zdrojů. Cílem těchto taktických postupů je v případech zjištění rizikového plátce rychle a bezodkladně stanovit daň ve správné výši při náležitém využití nástrojů v boji proti řetězovým podvodům na dani z přidané hodnoty. Metodika popisuje několik typů detekce rizikových případů a procesní postupy správců daně při jejich řešení, včetně aplikace příslušných institutů upravených v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a využití jednotlivých důkazních prostředků. V přílohách metodiky jsou uvedeny vzory procesních úkonů správců daně ve vztahu k jednotlivým rizikovým případům. Metodika neupravuje žádné pokyny, jež by překračovaly základní právní rámec vymezený daňovým řádem a zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, vykládaly jejich příslušná ustanovení nebo v jejich mezích zaváděly správní praxi. Účelem metodiky bylo nepochybně poskytnout pracovníkům finanční správy základní návod k vedení šetření za účelem ověření rozdílů zjištěných při analýze údajů z kontrolních hlášení a k následnému stanovení daně ve správné výši při prokázání existence podvodu na dani z přidané hodnoty. V tomto směru je možné označit metodiku jako manuál, didaktický materiál či průvodce pracovníků finanční správy při odhalování podezřelých obchodů uskutečněných za účelem neoprávněného získání prostředků ze státního rozpočtu. Nejedná se tedy o akt týkající se výkonu veřejné správy navenek, který by obsahoval výklad příslušných zákonných ustanovení či nad jejich rámec stanovil konkrétní požadavky pro daňové subjekty, a zasahoval tak přímo do práv třetích osob. Metodika má tedy povahu vnitřního pokynu povinného subjektu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím.

    [26] Stěžovatelem požadovaná informace upravuje taktické postupy správců daně při kontrolní činnosti zaměřené na odhalování řetězových podvodů na dani z přidané hodnoty, takže její znalost daňovými subjekty by mohla výrazně oslabit efektivitu boje s daňovými úniky. Odepření poskytnutí metodiky je tedy nezbytné pro dosažení účelu, pro který byla vydána. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani to, že její součástí je přehled příslušných právních předpisů a judikatury Nejvyššího správního soudu zabývající se přezkumem úkonů či činností správců daně aplikujících metodiku v praxi. Stěžovatel i další daňové subjekty se totiž mohou seznámit s právními předpisy a rozhodovací činností správních soudů vztahujících se k problematice řešené metodikou z veřejně dostupných zdrojů, přičemž příslušný interní předpis neobsahuje žádné údaje, které by tento základní a všeobecně dostupný rámec přesahovaly. Neposkytnutí metodiky lze proto považovat za legitimní.

    K výše uvedenému rozhodnutí dále navazuje rozhodnutí Ústavního soudu č. j. III. ÚS 3574/20 ze dne 19. ledna 2021.

    9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, a z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne jednoznačný závěr, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro neposkytnutí požadované informace podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť nejde o akt týkající se výkonu veřejné správy navenek, který by obsahoval výklad příslušných zákonných ustanovení či nad jejich rámec stanovil konkrétní požadavky pro daňové subjekty, a zasahoval tak přímo do práv třetích osob, nýbrž má povahu vnitřního pokynu povinného subjektu. Správní soudy taktéž dovodily, že stěžovatelem požadovaná informace (metodika) by neměla být veřejnosti dostupná, jelikož její zveřejnění by v konečném důsledku mohlo vést k oslabení vlastního smyslu a účelu správy daní a efektivity kontrolní činnosti finanční správy a boje s daňovými úniky.

    10. Námitka stěžovatele, že se jedná o veřejně přístupný dokument, přitom nemůže obstát. Stěžovatel tvrdí, že na internetu lze dohledat dokument, který má být jím požadovanou metodikou. Jde jen o domněnku stěžovatele, neboť nemá-li k dispozici autentické znění metodiky, nemůže s jistotou vědět, že jde o shodné dokumenty. Ostatně k této skutečnosti se vyjádřil již městský soud, který uvedl, že na stránkách finanční správy žádná taková metodika zveřejněna nebyla, přičemž není povinností vedlejšího účastníka či GFŘ takové dokumenty na internetu vyhledávat a vyjadřovat se k nim.

    11. Ústavní soud uzavírá, že GFŘ, vedlejší účastník i správní soudy postupovaly ústavně souladným způsobem, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím v § 11 odst. 1 písm. a) omezení poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům povinného subjektu, umožňuje. Domníval-li se stěžovatel, že tato výluka bude prolomena na základě jeho tvrzení (byť by i bylo pravdivé), že požadovaná informace je veřejně přístupná, nemá takový jeho závěr oporu v zákoně. Za této situace je jen logické, že GFŘ z taktických důvodů uvedené informace stěžovateli neposkytlo, stejně tak jako informaci o tom, zda je neoficiálně zveřejněný text autentický s textem oficiálním.

    Žalovanou stranou bylo Ministerstvo financí ČR, povinnému subjektu proto nevznikla náhrada nákladů řízení.

  4.  

  5. Výčet poskytnutých výhradních licencí včetně odůvodnění nezbytnosti poskytnutí výhradní licence

    Generálním finančním ředitelstvím nebyly v roce 2020 poskytnuty výhradní licence.

  6.  

  7. Počet stížností podaných podle ustanovení § 16a InfZ, důvody podání stížností a stručný popis způsobu vyřízení stížností

    • počet stížností: 12.
    • důvody podání a způsob vyřízení: v 7 případech vyřídilo Generální finanční ředitelství stížnost dle § 16a odst. 5 InfZ poskytnutím informace. Ministerstvo financí ČR, jakožto nadřízený orgán, ve 2 případech potvrdilo postup povinného subjektu, ve 2 případech nařídilo vyřídit žádost do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí a v 1 případě stěžovateli sdělilo, že byla podána po lhůtě.

     

  8. Další informace vztahující se k uplatňování InfZ

    1. Úhrada za poskytnutí informací v souladu s ustanovením § 17 InfZ
      Generální finanční ředitelství zpoplatňuje zejména žádosti o statistické údaje, kdy žadatelé často žádají informace, které povinný subjekt obvykle nesleduje a jejich vyhledání je časově náročné. V minimálním množství případů si příprava odpovědí vyžádala náročné zpracování a součinnost různých odborných útvarů. V roce 2020 bylo zpoplatněno 10 žádostí, uhrazeno bylo v 8 případech, přičemž celkově byla uhrazena částka 14.170,00 Kč.
    2. Rozhodnutí povinného subjektu jakožto nadřízeného orgánu
      Generální finanční ředitelství je nadřízeným orgánem Odvolacího finančního ředitelství v případě podaných opravných prostředků podle InfZ. V roce 2020 vyřídilo 3 odvolání proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a ve všech případech potvrdilo postup povinného subjektu. Dále Generální finanční ředitelství v roce 2020 vyřizovalo 1 stížnost na postup povinného subjektu a i v tomto případě potvrdilo postup při vyřizování žádosti.

 

Aplikační služby