Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Ostatní

2020 | 2019


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu orgánů Finanční správy, když konstatoval, že v posuzovaném případě bylo daňovému subjektu sděleno penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani silniční ve lhůtě pro vybrání daně dle zákona o správě daní a poplatků. Současně NSS konstatoval, že není povinností správce daně, aby společně s oznámením o provedení určitého úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku daňový subjekt současně poučil, že takový úkon vede k přerušení a novému běhu promlčecí lhůty.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy stran zamítnutí návrhu daňového subjektu na obnovu řízení ve věci daně silniční. Dle názoru NSS nepředstavuje rozhodnutí ve věci pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k rozhodnutí ve věci daně silniční.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti již neexistující daně darovací. Podstatou sporu byla otázka naplnění zákonných podmínek pro osvobození bezúplatného nabytí majetku. NSS uznal, že dary členů sdružení, které těmto poskytuje služby, například v podobě zájezdů, mohou vykazovat znaky nedovolené daňové optimalizace. Finanční správa však musí podrobněji prošetřit skutkový stav a v důvodných případech aplikovat institut zneužití práva.


NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, který se zabýval určením nezákonnosti daňového řízení ve fázi odvolacího řízení a potvrdil, že žaloba proti nezákonnému zásahu je nepřípustná z důvodu možnosti jiných právních prostředků ochrany, jímž je žaloba proti rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu byla uložená pokuta za účetnictví, přičemž spornou bylo odůvodnění výše pokuty, kdy NSS uvedl, že odůvodnění Finanční správy bylo dostatečné, srozumitelné a logické. V řízení bylo dle NSS podstatné, že byl porušen zákon o účetnictví, což naplňuje skutkovou podstatu tohoto ohrožovacího deliktu. NSS dále potvrdil, že doměření daně a stanovení penále nepostihuje nesprávné vedení účetnictví, jedná se o samostatná nezávislá řízení, kdy Finanční správa není povinna doměření daně a uložení penále posuzovat jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti odvolatele. NSS posuzoval, zda lze v předmětném řízení o kasační stížnosti aplikovat závěry z nálezu Ústavního soudu, který zrušil § 112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. NSS hodnotil specifickou procesní situaci, v rámci které došlo nejprve k vydání napadeného rozsudku krajského soudu (který nabyl právní moci) a až po té ke zrušení citovaného ustanovení Ústavním soudem. NSS se přiklonil k aplikaci nálezu Ústavního soudu a uzavřel, že nelze odepřít ochranu práv účastníka řízení z toho důvodu, že krajský soud nesprávně posoudil soulad uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem (jmenovitě čl. 40 odst. 6 Listiny). Dle NSS měl být stav nesouladu uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem zjištěn již správními orgány, resp. krajským soudem. Aplikací uvedených závěrů dospěl NSS k tomu, že odpovědnost účastníka řízení za přestupek (dříve správní delikt, podle zákona o omezení plateb v hotovosti) zanikla ještě před samotným zahájením řízením o přestupku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při uložení pokuty za opožděně podané kontrolní hlášení. NSS uvedl, že se ztotožňuje se správcem daně, že § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, ale jednoznačně ukládá pokutu i její výši, pokud daňový subjekt kontrolní hlášení podá po stanoveném termínu.


  • Rozsudek NSS sp. zn. 6 Afs 264/2019 ze dne 30. 4. 2020 – vrácení platby omylem

  • NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci vrácení omylem uhrazené platby dle § 165 odst. 3 daňového řádu. V posuzovaném případě daňový subjekt provedl omylem platbu na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, pročež následně požadoval vrácení této platby. Finanční správa však odmítla platbu daňovému subjektu vrátit z důvodu, že podmínkou pro vrácení přeplatku je, že ani osoba, která žádá o vrácení přeplatku, ani daňový subjekt, jemuž byla platba připsána, nemají na svém osobním daňovém účtu nedoplatek přesahující v úhrnné výši zaplacenou částku. Tato podmínka přitom nebyla splněna u daňového subjektu, jemuž byla platba omylem připsána. Orgány Finanční správy přitom vycházely z výkladu, kdy pro vrácení platby je nutné splnit nejen podmínky dané § 165 odst. 3 daňového řádu, ale také podmínku danou odst. 2 tohoto ustanovení. NSS však na tento výklad nepřistoupil a konstatoval, že pro vrácení platby provedené zřejmým omylem podle § 165 odst. 3 daňového řádu žadateli, který není poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, nesmí mít pouze žadatel na svém osobním účtu nedoplatek. Neposuzuje se však, zda má nedoplatek na svém osobním účtu daňový subjekt, jemuž byla platba připsána.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který brojil proti zřízení zástavního práva správcem daně. NSS odkázal na své předchozí rozsudky sp. zn. 10 Afs 113/2018 a sp. zn. 9 Afs 69/2017, které řešily u stěžovatele shodnou problematiku, konkrétně daňovou subjektivitu odštěpného závodu a účinky chybného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitých věcí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti při správě daní. NSS konstatoval, že osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna podat podnět, kterým upozorňuje na porušení povinnosti mlčenlivost. Na základě tohoto podnětu však nevzniká právo na vedení řízení a proti výsledku, kterým v dané věci bylo vyrozumění o odložení podnětu, není přípustný opravný prostředek, popřípadě správní žaloba. Konkrétní dopad případného porušení povinnosti mlčenlivost je osoba zúčastněná na správě daní oprávněna namítat v rámci řízení o stanovení daně.


NSS na základě kasační stížnosti podané Finanční správou zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor se týkal uložení pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie nebo jiné podobné hry (kvízomaty), kdy jádrem sporu bylo posouzení tzv. "otázky poslední záchrany", tj. nadstavbové hry, při které hráč mohl získat zpět svoje prohrané peněžní prostředky. NSS odmítl názor KS v Ostravě, že závěry Finanční správy jsou nedostatečné a nepřezkoumatelné, a to ve všech bodech. V případě stěžejní argumentace oddělenosti "otázky poslední záchrany" od předchozí (válcové) hry shledal NSS závěry Finanční správy jako srozumitelné a přezkoumatelné, samotnou hru - "otázku poslední záchrany" poté vyhodnotil v souladu s kasační stížností a žalovaným rozhodnutím jako hru založenou na náhodě v míře větší než nezanedbatelné, a tedy za loterii nebo jinou podobnou hru dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS v tomto případě řešil toliko otázku aplikace procesně právní úpravy upravující soudní řízení, přičemž zrušil rozsudek KS, protože v tomto došlo k popření principu vyjádřeného v § 75 odst. 2 s.ř.s., neboť krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí Finanční správy mimo rámec vznesených žalobních bodů. Tento rozsudek je zásadní z pohledu aplikace a respektování zásady dispoziční v rámci správního soudnictví.


NSS svým usnesením odmítl kasační stížnost Finanční správy proti usnesení o odmítnutí žaloby, a to z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace Finanční správy, jelikož ta v daném případě dle názoru NSS hájila práva jiného účastníka řízení, když daňovému subjektu nemohla být dle NSS usnesením způsobena žádná újma. V řízení před Městským soudem v Praze bylo ze strany orgánu Finanční správy navrhováno uspokojení daňového subjektu, z důvodu zjištění, že daňovému subjektu byla uložena pokuta v nesprávné, vyšší částce. Městský soud, ač konstatoval, že daňový subjekt byl novým rozhodnutím orgánu Finanční správy uspokojen, žalobu odmítl, namísto toho, aby řízení zastavil. V důsledku toho tak zůstalo v právní moci původní (nesprávné) rozhodnutí orgánu Finanční správy, napadené správní žalobou, a rozhodnutí k uspokojení daňového subjektu tak právní moci nenabylo


NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt (přestupek), spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy a Krajského soudu v Brně, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o to, zda je daňový subjekt poplatníkem daně z nemovitých věcí v sazbě stanovené pro zpevněné plochy užívané k podnikatelské činnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů za situace, když daňový subjekt sám žádnou podnikatelskou činnost neprovozuje a tuto vykonává bez jakéhokoli smluvního vztahu třetí osoba od něj odlišná. NSS v daném případě potvrdil postup Finanční správy z důvodu, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů neváže aplikaci uvedené sazby na to, kým je pozemek užíván, ale pouze na skutečnost, že je fakticky užíván k podnikání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti silniční daně, když konstatoval, že soukromoprávní aspekty prodeje vozidel nemají pro posouzení zdanění daní silniční žádnou relevanci. Finanční orgány správně vyměřily daňovému subjektu daň na základě údajů obsažených v registru vozidel, kde byl daňový subjekt uveden jako jejich provozovatel. Bylo na daňovém subjektu, aby v případě převodu vlastnictví zajistil změnu zápisu, což neučinil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH podle právní úpravy platné v roce 2015 při prodeji pozemku, na němž byly zřízeny inženýrské sítě.


Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daňové exekuce. NSS uvedl, že nesprávné poučení o možnosti nabídky předražku, tedy nesprávné uvedení předpokladů (podmínek) pro nabytí vlastnického práva, je vadou dražební vyhlášky [srov. § 199 odst. 2 písm. g) daňového řádu, srov. i znění § 336b odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy postupu správce daně v řízení, která v projednávané věci měla vliv na zákonnost rozhodnutí o udělení příklepu.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.

NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.


 | 2019 


NSS rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci 20 rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Meritem sporu bylo především řádné doručení podkladových rozhodnutí zástupci daňového subjektu, kdy těmito podkladovými rozhodnutími zde byly zajišťovací příkazy. Jakkoli NSS souhlasí s daňovým subjektem, že situace při ústním jednání byla do jisté míry specifická (ústní jednání se konalo po dobu přerušené domovní prohlídky prováděné policií), nejednalo se o situaci, ve které by nebylo možno provést ústní jednání za účelem doručení předmětných písemností. Skutečnost, že zmocněnec tvrdil, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemností nic změnit. NSS tudíž ve shodě s městským soudem uzavřel, že předmětné písemnosti byly v daném případě správcem daně řádně doručeny zmocněnci daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci stanovení daně podle pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně provedl rozsáhlou analýzu, ze které vyplynulo, že pořízení zboží (suroviny k přípravě jídel) neodpovídá evidenci skladu, přičemž daňovým subjektem vedené evidence postrádaly vzájemnou návaznost a v mnoha momentech chybělo logické propojení mezi nákupem surovin, skladem, přípravou a výdejem jídel, dále se objevily vážné pochybnosti ohledně tržeb z ubytování, které pramenily z nesrovnalostí v ubytovací knize. Závěr správce daně, že daňový subjekt neprokázal svoje tvrzení a nebylo možno stanovit daň dokazováním, byl tedy správný a nemohly ho zvrátit ani navržené svědecké výpovědi.

 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, neboť mu byla uložena pokuta za správní delikt dle zákona o účetnictví. Uvedeného správního deliktu se daňový subjekt dopustil tím, že neprokázal provedení inventarizace majetku a závazků v souladu s § 29 a § 30 zákona o účetnictví, a dále tím, že nevedl skladovou evidenci zásob v souladu s § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. NSS nejprve upozornil, že daňový subjekt opakovaně zaměňuje právní argumentaci směřující vůči správnímu řízení o uložení pokuty za správní delikt dle zákona o účetnictví s námitkami uplatnitelnými pouze v daňovém řízení o dodatečném doměření DPH. Jedná se o skutkově odlišná jednání, která jsou postihována v samostatných řízeních na sobě nezávislými sankcemi. NSS svým rozsudkem zcela potvrdil závěry Finanční správy a vyměření pokuty. K její výši pak uvedl, že považuje vypřádání provedené krajským soudem za zcela dostatečné a odkázal na precizní zdůvodnění v napadeném rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž se zabýval vyměřením daně silniční u motorového vozidla, o kterém tento daňový subjekt tvrdil, že zaniklo. NSS uvedl, že z hlediska vzniku a trvání daňové povinnosti je klíčový zápis v registru vozidel, význam naopak postrádá skutečný stav vlastnictví nebo užívání. V případě prokázání faktického zániku je však nutné dospět k závěru, že takové vozidlo přestane být předmětem silniční daně, ačkoli tato skutečnost nebyla do registru vozidel promítnuta. Provedené svědecké výpovědi k prokázání zániku vozidla byly správcem daně hodnoceny jako nevěrohodné a vzájemně rozporné a rovněž i v rozporu s obsahem předložených smluv. NSS potvrdil závěr Finanční správy, že daňový subjekt tedy neunesl svoje důkazní břemeno a deklarovaný zánik vozidla neprokázal.


Rozsudkem NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, přičemž byla řešena otázka správného vyměření daně darovací a v rámci toho i uložení sankce za pozdní podání daňového přiznání - zvýšení daně dle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů v případě, kdy bylo o této sankci rozhodováno až za účinnosti daňového řádu. NSS posoudil zvýšení daně a pokutu za opožděné tvrzení daně jako sankci, která má represivní charakter a tudíž při jejich uložení je potřeba upřednostnit aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kdy je třeba hodnotit, která právní úprava je pro stěžovatele výhodnější. Názor NSS je v souladu s nynější praxí Finanční správy.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. NSS uvedl, že orgány FS byly v řízení o výnosu z nelegálně provozovaných her (kvízomatů) oprávněny (a povinny) posoudit samostatně otázku, zda v projednávané věci byla či nebyla provozována loterie či jiná podobná hra bez povolení a zároveň měly být vypořádány všechny námitky stěžovatele i přes to, že tato otázka a totožné námitky stěžovatele byly již pravomocně vypořádány v předchozím řízení o správním deliktu, jelikož rozhodnutí o uložení pokuty není rozhodnutím o předběžné otázce.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správní praxi Finanční správy ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil, že v daném případě bylo prokázáno naplnění podmínek pro rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, neboť byl spolehlivě zjištěný skutkový stav, že daňový subjekt má reálné těžiště výkonu své podnikatelské činnosti v provozovně, nikoliv v sídle zapsaném v obchodním rejstříku v Praze.


NSS zamítl kasaci daňového subjektu, kdy potvrdil postup Finanční správy stran srážkové daně z licenčních poplatků podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací. Předmětem sporu tedy bylo zdanění licenčních poplatků, které daňový subjekt hradil české společnosti s tím, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost, na základě jejíhož know-how poskytnutého sublicenční smlouvou vyráběl daňový subjekt bočnice a příčníky nákladních vagonů pro ruské železnice.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně, aniž by současně zrušil i rozhodnutí odvolacího orgánu. NSS vyslovil názor, že správce daně pochybil, pokud před účinností zákonné úpravy v § 101a zákona o DPH, v níž je výslovně stanovena neúčinnost podání ve vadné struktuře, neformulářové podání „Odůvodnění k dodatečnému daňovému přiznání“ nepovažoval materiálně za dodatečné daňové přiznání, a nevyzval daňový subjekt k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zastavení odvolacího řízení na DPH z důvodu zmeškání lhůty pro podání odvolání. Předmětem sporu bylo, na jakou adresu měl správce daně doručovat dodatečné platební výměry na DPH. NSS konstatoval, že správce daně nepochybil, pokud dodatečné platební výměry doručoval na adresu pobytu evidovanou v informačním systému základních registrů a ve veřejné části živnostenského rejstříku. Pokud daňový subjekt chtěl, aby mu dle § 44 odst. 3 daňového řádu byly veškeré písemnosti zasílány na jinou adresu, měl o to správce daně výslovně požádat. Lhůta pro podání odvolání se tak odvíjí od marného pokusu doručit poštovní zásilku a uplynutí úložní doby v délce 10 dnů, nikoliv od data dosílání na jinou adresu.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost závěru Finanční správy o naplnění podmínky účelnosti delegace místní příslušnosti. Ve věci zapsaného sídla je podstatné, aby takové místo i přesto, že se nejedná o provozovnu, vykazovalo faktické známky skutečného výkonu činnosti tohoto daňového subjektu, jelikož pro efektivní správu daní je podstatné, zda je možná jednoduchá efektivní komunikace mezi správcem daně a stěžovatelkou, resp. možnost správce daně nadaného znalostí místních poměrů např. provádět efektivně místní šetření či daňovou kontrolu.


NSS zamítl kasaci daňového subjektu, kdy potvrdil postup Finanční správy stran srážkové daně z licenčních poplatků podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací. Předmětem sporu tedy bylo zdanění licenčních poplatků, které daňový subjekt hradil české společnosti s tím, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost, na základě jejíhož know-how poskytnutého sublicenční smlouvou vyráběl daňový subjekt bočnice a příčníky nákladních vagonů pro ruské železnice.


NSS ve zrušujícím rozsudku vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou a zrušil napadený rozsudek krajského soudu s tím, že krajský soud překročil své pravomoci, když prováděl dokazování nad rámec skutkového stavu zjištěného odvolacím orgánem, přičemž s ohledem na princip plné jurisdikce je nutné dojít k závěru, že krajské soudy mohou provádět dokazování k doplnění skutkového stavu, avšak nikoliv tam, kde by prováděl dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. NSS potvrdil názor Finanční správy, že v důsledku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení nemůže být princip plné jurisdikce vykládán tak, že soud může nahradit činnost správního orgánu. Soud má povinnost zvažovat rozsah doplnění dokazování právě tak, aby činnost správního orgánu nenahrazoval. Jestliže jsou předmětem dokazování dokumenty dokládající unesení důkazního břemene daňového subjektu, musí mít správce daně možnost, aby zpochybnil tvrzení daňového subjektu aaby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

 


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Meritorně se věc týká výše pokuty podle §250 odst. 1 písm. a) DŘ za opožděné podání daňového přiznání. NSS zde svým rozsudkem zrušil rozsudek KS v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to pro vady ve výroku rozsudku. Rozsudkem KS totiž bylo zrušeno nejen rozhodnutí OFŘ, ale i rozhodnutí prvostupňového správce daně. Z odůvodnění rozsudku KS však zároveň plyne, že v řízení má být pokračováno a má být znovu rozhodnuto, a to dle právní úpravy pro DS příznivější. Prvostupňový orgán by však po zrušení svého rozhodnutí v řízení pokračovat nemohl.

 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti daňového procesu. Nesouhlas daňového subjektu se závěry správce daně jej neopravňuje k důvodnému odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole.

 


NSS vyhověl z procesních důvodů kasační stížnosti daňového subjektu ve věci neuznání úroků z doplňkové části hypotečního úvěru. Dle NSS však krajský soud ve svém rozsudku ze 4 žalobních námitek vypořádal pouze jednu, a to námitku týkající se rozložení důkazního břemene. Ke zbylým námitkám tj. neodůvodněné zvýhodnění skupiny poplatníků, kteří nepodávají samostatně daňové přiznání vůči těm, kteří daňové přiznání podávají, dále, že z úvěrové smlouvy je patrné, že doplňková smlouva byla použita pro bytové potřeby a že stěžovatelka již prokázala oprávněnost čerpání úvěrových prostředků již bance, jelikož jinak by banka nevystavila potvrzení o výši úroků, se krajský soud nevyjádřil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil právní názor Finanční správy v otázce posouzení běhu prekluzivní doby. V projednávané věci bylo sporné, zda lze užít novou úpravu účinnou od 1. 1. 2011 (stavení lhůt při mezinárodním dožádání na dani z příjmů právnických osob), na lhůty pro stanovení daně, které započaly běžet do 31. 12. 2010 (když do tohoto data mělo oznámené mezinárodní dožádání za následek přerušení této lhůty).
Ačkoliv se právní úprava týkající se stavení lhůty při mezinárodním dožádání v případě daně z příjmů právnických osob účinná po 1. 1. 2011 formálně měnila (tedy nejprve zrušením zákona č. 253/2000 Sb. a následně doplněním relevantních ustanovení do daňového řádu), věcně zůstala stále stejná. Nebylo tedy ani nutné, aby existovalo výslovné přechodné ustanovení, neboť se na právním postavení daňových subjektů nic neměnilo. NSS k závěru, že přechodné ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu je třeba vyložit tak, že dopadá nejen na ta pravidla běhu lhůty pro stanovení daně, která jsou výslovně uvedena v daňovém řádu, ale i na pravidlo o stavení lhůty při mezinárodní spolupráci, které bylo pro vymezené daně uvedeno s účinností od 1. 1. 2011 v § 4 odst. 3 zákona č. 253/2000 Sb.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci výkladu zákona o správě daní a poplatků. NSS se v daném rozsudku zabýval zejména pořadím párování platby na úhradu jednotlivých daňových povinností dle zákona o správě daní a poplatků. Dle NSS splatnost vymezená zákonem o správě daní a poplatků tvořila interval v délce tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, ukončený posledním dnem této lhůty, a neobstojí proto výklad dosud zastávaný daňovými orgány, že daň se stane splatnou teprve k poslednímu dni tohoto intervalu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu bylo doručování do datové schránky právnické osoby za stavu, kdy prokuristka oznámila, že právnická osoba nemá oprávněnou a pověřenou osobu s přístupem do datové schránky a požadovala doručování písemností do své datové schránky. Krajský soud uvedl, že za takové situace byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni některým ze způsobů uvedených v § 39 odst. 2 daňového řádu. Toto vyjádření NSS korigoval v tom směru, že správce daně nebyl povinen doručovat náhradním způsobem, ale měl v souladu se zásadou součinnosti považovat takové oznámení prokuristky za předpoklad pro to, aby měla žalobkyně možnost prokázat, že tuto situaci nezavinila, aby poté mohl být aplikován § 39 odst. 2 daňového řádu, umožňující doručování jiným způsobem než elektronicky. Jelikož však správce daně na tuto aktivitu (oznámení prokuristky) nijak nereagoval a doručoval nadále do datové schránky právnické osoby, čímž došlo k tomu, že se žalobkyně nezúčastnila výslechu svědka, neboť se o jeho konání nedozvěděla, došlo dle NSS k pochybení správce daně.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když uvedl, že při posuzování návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce je nutné zkoumat nejdříve dodržení lhůty k podání návrhu, a teprve za podmínky, že návrh byl podán včas, zkoumat „věc samu“ (tzn., zda navrhovatel je, anebo není vlastníkem majetku postiženého exekucí). Smyslem lhůty dle § 179 odst. 4 daňového řádu je podpořit rychlost postupu exekuce a přimět toho, kdo se domnívá, že jeho majetek postižen, aby svoji výhradu uplatnil relevantním způsobem. Zákonným důsledkem otálení dotyčné osoby je pak ztráta možnosti postupovat dle § 179 daňového řádu a nutnost spoléhat se na to, že její práva budou ochráněna jinými způsoby.


NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci nevyhovění žádosti o stanovení zálohy na odvod z loterií a jiných podobných her jinak, resp. v takové výši, v jaké byla před zákonným zvýšením sazby těchto odvodů. Důvodem žádosti byla námitka nepřiměřeného a tzv. rdousícího efektu odvodu. NSS s odkazem na nález Ústavního soudu v obdobné věci shledal zákonné sazby odvodu za zcela přiměřené a uzavřel, že daňový subjekt nikterak neprokázal, že by byl vystaven tzv. rdousícímu efektu.


NSS se nejprve vyjádřil k tomu, že podání blanketní kasační stížnosti ze strany Finanční správy nepředstavuje zneužití práva, jak se domníval daňový subjekt. Stran samotné klíčové otázky pak NSS tímto rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, které dal za pravdu ve věci dostatečné míry konkrétnosti výroku rozhodnutí o správním deliktu i výroku oznámení o zahájení řízení. Podle NSS krajský soud svými závěry o nedostatečnosti vymezení skutkové věty ve výroku rozhodnutí o správním deliktu zcela stírá jakýkoliv rozdíl mezi výrokem a odůvodněním, protože pokud by takto měly vypadat výroky správních rozhodnutí, žádné odůvodnění by nebylo třeba.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť v rámci posuzování rozhodnutí o výši hotových výdajů potvrdil, že krajský soud porušil dispoziční zásadu ve vztahu k rozhodnutí o odborném vyjádření. Ve vztahu k hotovým výdajům zároveň nastavil mantinely přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti hotových nákladů tak, že je třeba, aby součástí spisu byl podklad obsahující objektivizovaná zjištění stran ceny za určitou službu, která mohou vést k závěru o přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) ceny za konkrétní úkon, jejíž úhradu následně uloží daňovému subjektu.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci uložení pokuty za správní delikt týkající se provozování nelegálního pokerového turnaje. NSS nepřisvědčil závěrům krajského soudu, že se správní orgány dopustily pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a porušily zásadu volného hodnocení důkazů, naopak se ztotožnil s námitkami v kasační stížnosti, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a že v dané věci nepanují důvodné pochybnosti. NSS stejně jako správní orgány zpochybnil výpovědi svědků, kteří provozování turnaje shodně označili jako narozeninovou oslavu a aproboval nadbytečnost dalších výpovědí s tím, že obviněný nevystavěl svou obhajobu na přesvědčivé argumentaci a nenabídl správním orgánům věrohodnou skutkovou verzi reality, která by vyvrátila ve věci učiněná kontrolní zjištění.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci stanovení daně pomůckou. Konkrétně NSS uvedl, že pro soudní přezkum je vždy podstatné jen to, co správce daně ve svém rozhodnutí uvedl a vtělil tak mezi své rozhodovací důvody. Dané nelze nahrazovat aktivitou ve správním soudnictví.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci elektronické evidence tržeb. NSS se ve svém historicky prvním rozsudku věnuje oblasti zjednodušeného režimu v rámci agendy evidence tržeb – konkrétně k ustanovení § 11 odst. 1 zákona o evidenci tržeb konstatuje, že toto nezakládá správci daně žádné správní uvážení, nýbrž toliko povinnost správce daně vydat na základě žádosti poplatníka povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu. Daňový subjekt je ten, kdo je povinen unést důkazní břemeno, neboť je na něm, aby v pozici žadatele prokázal důvody svědčící pro povolení zjednodušené evidence tržeb. Závěrem NSS vyslovil ten závěr, že pokud by správce daně vydal opačné rozhodnutí, kterým by vyhověl stěžovatelově žádosti, dostal by se z povahy věci do rozporu s účelem zákona.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soudu aprobující postup Finanční správy ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS osvědčil, že doložka výhrady vlastnického práva znamená, že až do úplného zaplacení kupní ceny zůstává zboží ve vlastnictví prodávajícího. Nebýt této doložky, nabyl by kupující vlastnické právo již uzavřením kupní smlouvy a převzetím zboží.

 


NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek KS v Ostravě a potvrdil správní praxi Finanční správy v tom, že doměřit daň dokazováním lze i mimo daňovou kontrolu, pokud jsou zachována procesní práva daňového subjektu, a to zejména právo zúčastnit se dokazování a vyjádřit se k jeho výsledkům ještě před vydáním rozhodnutí.


K aplikaci právní úpravy obsažené v § 41b odst. 2 a 4 a § 41c písm. g) zákona o loteriích, která zatížila stěžovatelku pevnou částí odvodu, tato není protiústavní. NSS nevyhověl kasační stížnosti žalobce a potvrdil rozsudek krajského soudu v otázce ústavní konformity pevné části dílčího základu odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti zajištění a provádění výslechu svědka. NSS potvrdil, že pokud správce daně učiní všechny kroky k zajištění svědecké výpovědi, které po něm lze spravedlivě požadovat, následné neprovedení svědecké výpovědi z důvodu nekontaktnosti svědka není jeho pochybením.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se nemožnosti automatického zpracování podání, která nenaplňují požadavky na předepsaný formát a strukturu (soubory xml) a potvrdil svůj již dříve prezentovaný názor v rozsudku 9 Afs 383/2018 ze dne 20. 3. 2019 ve věci PUNKTUM, že pokud speciální ustanovení zákona výslovně nezakotvovalo neúčinnost podání, které není učiněno datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněném správcem daně, nelze takové podané daňové přiznání prohlásit za neúčinné, i když daňový subjekt nereaguje na výzvu k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost finanční správy ve věci posouzení vadnosti elektronického podání ve formátu PDF, přičemž uvedl, že podání ve formátu PDF v daňovém řízení (tj. s výjimkou ZDPH) nelze považovat za vadné ve smyslu § 74 DŘ a tudíž ani neúčinné po nesplnění výzvy k nápravě, tj. k doložení ve formátu XML. Tento následek by musel slovy NSS dostatečně jednoznačně a nepochybně ze zákona plynout. Argumentaci finanční správy, proč tomu tak je, uvedl NSS v rozsudku velice zkráceně a v zásadě se k ní bohužel nevyjádřil.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu procesního pochybení, jelikož krajský soud nepřípustně rozšířil předmět sporu o otázku, která nebyla dle žaloby mezi stranami sporná.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která opakovaně nevyslechla svědka, který bez udání důvodu v průběhu výslechu prováděného správcem daně odešel. NSS konstatoval, že bylo možno označit takového svědka za nevěrohodného a jeho další výslech nemohl přinést relevantní důkaz fakticity plnění, i když SD nezjišťoval důvod jeho odchodu.


NSS potvrdil postup Finanční správy v několika procesních oblastech. V prvé řadě se vyjádřil k otázce určitosti výzvy k odstranění pochybností, dále k otázce povinného ústního projednání výsledku tohoto postupu. Nakonec NSS konstatoval, že ani podpis úřední osoby na rozhodnutí v rozporu s podpisovým řádem nezpůsobuje nezákonnost ani nicotnost rozhodnutí.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku krajského soudu, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu, že se tento nevypořádal s doplněním odvolání před vydáním rozhodnutí o odvolání. Finanční správa argumentovala nutností věcného posouzení zmíněného doplnění. Dle NSS je úkolem krajského soudu posoudit, zda se jedná o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil názor Finanční správy, která odmítla provést důkaz znaleckým posudkem ve vztahu k ověření pravosti podpisu zmocnitele na plné moci. NSS má za to, že v prvé řadě je to stěžovatel, který autenticitu zpochybňuje a tudíž je povinen své tvrzení i prokázat.


NSS aproboval stanovení daně v doměřovacím řízení mimo daňovou kontrolu. Rozsudkem NSS č. j. 6 Afs 323/2018-38 ze dne 9. 5. 2019 byl posuzován spor o tom, zda je nutno v případě nepodaného daňového tvrzení stanovit daň pomůckami nebo je možno využít institutu dokazování. NSS v daném případě aproboval postup Finanční správy, která upřednostnila stanovení daně dokazováním, přičemž uznal, že není nutno za účelem stanovení daně zahajovat jakýkoliv kontrolní postup, zde daňovou kontrolu.

 


Aplikační služby