Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Ostatní

2021 | 2020 | 2019


NSS na základě nečinnostní žaloby zamítl kasační stížnost žalobce ve věci poskytnutí autentizačních údajů k EET, přičemž potvrdil, že se žalobce nemůže domáhat určení nezákonnosti zásahu, který k okamžiku rozhodnutí soudu trvá. Ve věci samotné, kdy jádrem sporu byla právní otázka vady podání spočívající v nedodržení způsobu (zvláštních forem) stanovených v zákoně o evidenci tržeb pro podání žádosti o poskytnutí autentizačních údajů, NSS potvrdil, že § 13 zákona o evidenci tržeb představuje zvláštní právní úpravu vůči § 71 daňového řádu a v případě nedodržení předepsané formy se jedná o podání vadné.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, kdy předmětem sporu byl úrok z neoprávněného jednání správce daně. Stran nároku na úrok NSS přisvědčil názoru Finanční správy v tom, že pokud dojde k úhradě daně sice po právní moci rozhodnutí o stanovení daně, ale v důsledku podání žaloby, je této přiznán odkladný účinek a úhrada je provedena zároveň až po přiznání odkladného účinku žalobě, nemá daňový subjekt na úrok z neoprávněného jednání správce daně nárok. Stejně tak NSS přisvědčil názoru Finanční správy, že v případě neoprávněného vymáhání a případného úroku nepostačuje k jeho přiznání samotná existence daňové exekuce, ale musí dojít k vymožení nějaké částky, jinak není co úročit.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázka přeplatku na dani a úroku z neoprávněného jednání správce daně. NSS potvrdil názor Finanční správy, že lhůta k vrácení přeplatku a předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně běží nikoliv od zrušujícího rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o odvolání, nýbrž až od zrušení rozhodnutí o stanovení daně. NSS konstatoval, že takový postup orgánů správy daní je současně v souladu se smyslem a účelem zákonné úpravy institutu úroku z neoprávněného jednání správce daně, jež má sloužit ke kompenzaci majetkové újmy vzniklé daňovému subjektu v důsledku nezákonně stanovené daně a kterého lze využít až tehdy, kdy je otázka zákonnosti stanovení této daně již definitivně vyřešena. V opačném případě by mohlo docházet k rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti daňového řízení.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta žaloba o nečinnosti finančního úřadu ve věci rozhodnutí o námitce s odůvodněním, že výsledkem řízení o námitce podle § 159 daňového řádu, jíž se brojí proti připsání úroku z posečkání na osobní daňový účet, nemůže být rozhodnutí ve věci samé.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu, že je vnitřně rozporný, tedy nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Městský soud totiž uvedl, že postup k odstranění pochybností nemůže nahrazovat daňovou kontrolu, a proto, aniž by se zabýval předmětem sporu (účast na daňovém podvodu), zrušil rozhodnutí o odvolání i platební výměry prvostupňového správce daně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je namístě zahájit daňovou kontrolu. Takový postup však daňový řád na rozdíl od správního řádu neumožňuje.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí příslušenství daně, a to na základě obdobných skutkových okolností jako v rozsudku NSS sp. zn. 10 Afs 35/2020. Při posuzování žádosti o prominutí příslušenství daně může být odkázáno na usnesení o zahájení trestního stíhání či z něj citováno, nelze však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu, bez kterého není daňovému subjektu dána možnost polemiky se závěry správce daně. Bylo na správci daně, aby přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, jakým konkrétním způsobem daňový subjekt v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy, správce daně však na řádné odůvodnění rozhodnutí rezignoval.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, ve které se domáhal stanovení daně podle pomůcek a zohlednění tzv. esenciálních výdajů. Daňový subjekt neprokázal část výdajů za subdodávky stavebních prací, ani nepředestřel přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci, proto není možné kvalifikovat sporné výdaje jako daňově účinné pouze na základě skutečnosti, že deklarované práce byly provedeny a výše příjmů není sporná. NSS uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přechod na pomůcky a rovněž nebyly splněny podmínky pro uznání tzv. esenciálních výdajů.


NSS vyhověl všem námitkám v kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, když nepřisvědčil jeho závěru, že řízení o správním deliktu za nedodržení cenových předpisů nebylo vůbec zahájeno, bylo-li oznámení o jeho zahájení zasláno toliko advokátovi, který předložil plnou moc pouze v rámci kontrolního řízení, jelikož v průběhu řízení o deliktu činil kroky jako zástupce stěžovatele.


NSS zamítl kasační stížnost stěžovatelky a potvrdil závěry Krajského soudu v Hradci Králové a postup Finanční správy ve věci uložení pokuty za správní delikt spočívající v nedodržení závazného postupu při kalkulaci ceny, když v této kalkulaci zdravotních výkonů stěžovatelka uplatňovala náklady na minutovou sazbu, které nebyly doložitelné z jejího účetnictví. NSS naznal, že o existenci pravidel cenové regulace dopadající na stěžovatelku není pochyb (cenové předpisy MZ) a k nedodržení závazného postupu v daném případě jednoznačně došlo, správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav a správně podřadily porušení stěžovatelky pod skutkovou podstatu.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla otázka neplatnosti či platnosti smlouvy, kterou podepisovala tatáž osoba jako jednatel jednočlenné právnické osoby v pozici prodávajícího a zároveň jako kupující fyzická osoba – společník i jednatel této právnické osoby. Finanční správa vyšla z názoru, že takto uzavřená kupní smlouva je v důsledku absence úředně ověřených podpisů (s ohledem na uvedené specifické okolnosti) absolutně neplatná. NSS se s tímto názorem neztotožnil na podkladě rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, č. j. 31 ICdo 36/2020 – 103 judikoval, že skutečnost absence úředně ověřených podpisů sama o sobě nepostačuje pro závěr, že tato smlouva je absolutně neplatná podle § 588 věta prvá OZ pro zjevné narušení veřejného pořádku. Pro takový závěr je nutno zkoumat i další skutkové okolnosti a dospět na základě těchto k závěru, zda i přes absenci úředního ověření nedošlo k naplnění smyslu a účelu právní normy v tomto ustanovení obsažené. Je nutno se zaměřit zejména na to, zda okolnosti konkrétní věci nezakládají jistotu o obsahu smlouvy a o tom, zda a kdy byla smlouva uzavřena.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav a potvrdil tím závěr Městského soudu v Praze, že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, kdy nepřisvědčil závěru krajského soudu o tom, že by výslovné nevypořádání námitky likvidačního dopadu odvodu mělo za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání. Předmětná námitka byla dílčí částí námitkového bodu brojícímu proti výši vyměřených odvodů, proti kterému odvolací orgán postavil úplný výčet okolností, které při stanovení odvodů vzal v potaz, takové odůvodnění odpovídalo závěrům judikatury NSS.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodnutí odvolacího orgánu. Jak uvedl NSS, meritem projednávané věci byla otázka posouzení toho, zda se krajský soud (potažmo i správci daně) dostatečně zabývali otázkou zjištění ze souvisejícího daňového řízení dodavatele ve vztahu k prokázání deklarovaného plnění. NSS vytknul správci daně rozdílné posouzení svědecké výpovědi u dodavatele a daňového subjektu, kdy v jednom případě byla tato výpověď osvědčena za důkaz prokazující uskutečnění plnění a v případě příjemce plnění nikoliv.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci žádosti o navrácení lhůty pro vyjádření se ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení a navržení provedení dalších důkazních prostředků dle § 115 odst. 2 daňového řádu, kterou je možno podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání. Jestliže byla žádost o navrácení lhůty podána až po vydání rozhodnutí o odvolání, pak je taková žádost nepřípustná, a veškeré námitky týkající se důvodnosti navrácení lhůty jsou bezpředmětné. S vydáním rozhodnutí o odvolání právo požádat o navrácení lhůty zaniká, resp. žádost podaná po vydání rozhodnutí o odvolání je opožděnou, a tedy zjevně právně nepřípustnou dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení správního poplatku za vydání opisu listin. NSS se ztotožnil se závěry Finanční správy, že kopie požadovaných listin z daňového spisu již byly daňovému subjektu doručeny prostřednictvím zplnomocněného zástupce, opakované poskytnutí tak správně podléhalo poplatkové povinnosti.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v otázce zřízení zástavního práva, kdy uzavřel odlišně od správní praxe Finanční správy, že podmínkou pro zřízení zástavního práva je pravomocně stanovená daň, což v daném případě nebylo splněno, neboť o dani probíhalo odvolací řízení.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v otázce prominutí penále. Podstatou souzené věci byla otázka, zda mohl správce daně v případě splnění zákonem stanovených podmínek pro vyhovění žádosti o prominutí penále přihlédnout k intenzitě, povaze či dalším okolnostem jednání, které bylo skutkovým a právním základem penále, a rozhodnout tak, že penále (a to ani z části) nepromine. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 1 Afs 236/2019 - 83 NSS uzavřel, že při posuzování splnění podmínek dle § 259c odst. 2 daňového řádu se nebere v úvahu porušení daňových předpisů, které je skutkovým a právním základem uložení penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá. K tomuto porušení však správce daně přihlédne v rámci správního uvážení dle § 259a odst. 2 daňového řádu a s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti tohoto porušení nemusí penále prominout.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byl soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovacích daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě potvrdil závěry Finanční správy stran řešeného porušení práva Evropské unie, ohledně retroaktivity a legitimního očekávání. V případě zdanění emisních povolenek daní darovací odkázal NSS již na svou ustálenou judikaturu v této věci např. na rozsudky sp. zn. 7 Afs 103/2012 - 91, sp. zn. 6 Afs 230/2018 - 53 nebo sp. zn. 1 Afs 346/2016 - 54.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci posouzení oprávněnosti předepsání úroků z prodlení. NSS dospěl k závěru, že správní orgány byly při uplatnění úroků z prodlení v posuzované věci pro absenci přechodných ustanovení k novelizovanému § 252 odst. 2 daňového řádu vázány právními předpisy platnými v době vzniku dluhu na dani, tj. měly postupovat dle znění účinného do 31. 12. 2014 a uplatnit tak úrok z prodlení nejdéle za 5 let prodlení.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně silniční ohledně možnosti snížení sazby daně podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční. NSS potvrdil závěr správce daně, dle kterého nebyla splněna jedna z podmínek pro uplatnění snížené sazby daně, když vozidlo bylo používáno k samostatné činnosti daňového subjektu. Provádění dokazování směřujícího k prokázání dalších podmínek pro toto beneficium by bylo dle NSS neefektivní.


NSS na základě kasační stížnosti podané žalobcem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí o odvolání. Spor se týkal uložení odvodu výnosu z provozování SMS soutěže jako loterie nebo jiné podobné hry bez příslušného povolení. NSS ve shodě s předchozím svým rozsudkem ve věci uložení pokuty vycházející ze stejných skutkových zjištění a důkazních prostředků konstatoval, že správní orgány ani Městský soud v Praze se nezabývaly otázkou, zda žalobce provozoval soutěž za účelem dosažení zisku.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v procesní otázce. Předmětem sporu bylo, jak měl odvolací orgán rozhodnout o odvolání proti úroku z vratitelného přeplatku za situace, kdy byl předmětný úrok v době rozhodování o odvolání již daňovému subjektu jiným rozhodnutím částečně přiznán. Odvolací orgán v tomto případě odvolání zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí s odkazem, že sporný úrok byl daňovému subjektu přiznán jiným rozhodnutím. NSS však kreativním výkladem dospěl k závěru, že daná věc měla řešení v rozdělení předmětu sporu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy. Otázce namítané prekluze NSS nepřisvědčil a uvedl, že platební výměr byl vydán před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Účinky dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu na prodloužení lhůty pro stanovení daně má i nepravomocné rozhodnutí správce daně, což plyne ze samotného znění tohoto zákonného ustanovení, kdy účinky vyvolává právě oznámení rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v případu žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. NSS posuzoval zejména otázku, zda zde existoval ospravedlnitelný důvod pro nepodání kontrolního hlášení. S ohledem na osobu daňového subjektu (advokát se specializací na daňové právo a předseda rady spolku Unie daňových poplatníků) a možnost ověřit si správnost podání na elektronickém portálu Finanční správy NSS neshledal, že by zde takový důvod existoval.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Meritem sporu bylo odepření vydání písemnosti z vyhledávací části spisu a vedení spisu. Krajský soud musí důsledněji zhodnotit povahu listin zařazených do vyhledávací části spisu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy meritem věci bylo posouzení okamžiku uplatnění plné moci pro zahájení daňové kontroly u správce daně. NSS v této věci konstatoval, že k tomu, aby byla plná moc vůči správci daně účinná ve smyslu § 27 odst. 2 daňového řádu, postačuje, že byla u správce daně uplatněna tak, že mu byla při zahájení daňové kontroly prostě předložena k nahlédnutí, tedy k možnosti seznámit se s jejím obsahem. Z následného doručení plné moci správci daně až po zahájení daňové kontroly nelze dovozovat, že by správce daně jednal s osobou neoprávněnou za daňový subjekt jednat.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neprokázání realizace reklamy v deklarovaném rozsahu na stadionu FC Baník. NSS se ve svém rozhodnutí zabýval skutkovým stavem a přenesením důkazního břemene jen okrajově, hlavním předmětem řízení bylo vypořádání procesních námitek týkajících se namítané podjatosti pracovníka kontroly z důvodu podání trestního oznámení a dále uplynutí prekluzívní lhůty pro stanovení daně. Ve všech bodech dal NSS za pravdu správci daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Meritem sporu byla zákonnost rozhodnutí o změně exekučních titulů a doručování předcházejících rozhodnutí. Totožné právní otázky týkající se vad doručování již byly vyřešeny rozsudkem NSS ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. 7 Afs 17/2019 a proto na ně soud odkázal, přičemž neshledal důvod odchýlit se od dříve prezentovaného názoru, že rozhodnutí a jiné dokumenty byly doručeny v souladu se zákonem.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že podání žaloby proti rozhodnutí o odvolání o dani nebrání správci daně vydání exekučního příkazu. Stejně tak podání žádosti o posečkání není překážkou nařízení exekuce, neboť důvodem pro úplné či částečné zastavení daňové exekuce je pouze povolení posečkání úhrady nedoplatku, nikoli již žádost o toto povolení.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy při posouzení doby úročení neoprávněného vymáhání plně vyšel ze svého nedávného rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 3 Afs 155/2019 – 40 ve věci totožného daňového subjektu. NSS tak potvrdil svůj recentní závěr, že úrok z neoprávněného vymáhání náleží po dobu od zahájení exekuce do jejího skončení.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když se zabýval možností doměření daně po uplynutí lhůty pro placení daní. NSS dospěl k závěru, že ustanovení § 160 daňového řádu skutečně nedává žádný prostor pro jiný výklad, než že lhůta pro placení začne běžet náhradním dnem splatnosti daně, jak toto ustanovení výslovně stanoví. Z ničeho neplyne, že by se tak nemohlo stát, pokud už dříve uplynula dřívější lhůta pro placení téže daně téhož daňového subjektu.


NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy a potvrdil závěr Krajského soudu v Hradci Králové, dle kterého v posuzovaném případě neprodloužením lhůty pro vyjádření se ke zjištěným skutečnostem a důkazům, které je prokazují, a pro případné navržení dalších důkazních prostředků dle § 115 odst. 2 daňového řádu došlo k porušení ustanovení o řízení před odvolacím orgánem. Z daňového řádu totiž nevyplývá povinnost daňového subjektu vyjádřit se v původně stanovené lhůtě alespoň k těm skutečnostem, jež prodloužení lhůty nevyžadují.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva k nemovité věci. Zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o jeho zřízení příslušnému katastrálnímu úřadu, a to i s účinky vůči účastníkům řízení. Okamžik doručení rozhodnutí účastníkům řízení je tak nerozhodný, což platí i pro posouzení uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně, především ve vztahu k ustanovení § 160 odst. 3 písm. b) daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci uložené pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie, tzv. „kvízomatů“. Dle NSS rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci až po uplynutí subjektivní roční prekluzivní lhůty dle § 48 odst. 3 zákona o loteriích, a to z důvodu, že NSS posoudil rozdílně okamžik určující počátek běhu této lhůty, tj. okamžik, kdy se správní orgán kvalifikovaně o porušení povinností dozvěděl.


NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost exekučních příkazů, kterými bylo postiženo jiné majetkové právo dlužníka. NSS na podkladě námitky nicotnosti z důvodu nesprávného označení poddlužníka - Policie ČR - dovodil, že formálně nesprávné označení poddlužníka v napadených rozhodnutích, kdy je nepochybné, že poddlužníkem je Česká republika, jehož jménem jedná příslušná organizační složka, zde Policie ČR, nezpůsobuje nicotnost exekučních příkazů. Formální nedostatky v označení poddlužníka nezakládají pochybnosti o tom, vůči jakému subjektu bude správce daně případně uplatňovat poddlužnickou žalobu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že bylo namístě odmítnout zásahovou žalobu ve věci zastavení řízení o neprodloužení lhůty k vyjádření. Dle NSS zastavení řízení o žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci, proti němuž stěžovatel brojí, je právě takovým procesním úkonem, kterým správce daně pouze upravuje postup v řízení. Samotným zastavením řízení o žádosti o prodloužení lhůty není nijak zasaženo do práv daňového subjektu.


| 2020


NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor se týkal uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení odvodu z výnosu z nepovolené loterie tzv. "kvízomatů". Krajský soud z důvodu absence zákonného stanovení prekluzivní lhůty k uložení povinnosti odvést výnos z nepovolené loterie dle zákona o loteriích nesprávně použil analogii ustanovení prekluzivní lhůty pro správní delikty dle téhož zákona, neboť se dle jeho názoru v obou případech mělo jednat o instituty sankční, jež jsou zařazeny nejen do stejné části zákona, ale rovněž do téhož ustanovení. V návaznosti na uvedené krajský soud vyhodnotil, že žalovaný rozhodl po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. NSS však v souladu s názorem Finanční správy odmítl názor krajského soudu a naznal, že pro určení lhůty k uložení povinnosti odvést výnos z nelegální loterie je třeba analogicky postupovat dle § 41h odst. 3 zákona o loteriích, jenž odkazuje na daňový řád, jelikož uložení povinnosti odvodu výnosu z nelegální loterie je na rozdíl od uložení pokuty primárně reparační. Na lhůtu pro uložení odvodu z výnosu z nepovolené loterie pak analogicky dopadá ustanovení § 148 daňového řádu a k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. NSS dospěl k závěru, že správce daně vydal nepřezkoumatelná rozhodnutí, neboť z nich nebylo zřejmé, zda správce daně rozhodl o části předmětu řízení nebo o celku. Jelikož výrok zněl tak, že žádost se zamítá, aniž by současně bylo zřejmé, že další žádosti byly vyloučeny k samostatnému projednání, je výrok rozhodnutí v rozporu s jeho odůvodněním, které se vztahovalo pouze k jedné pokutě vyměřené jedním platebním výměrem.


NSS vyhověl kasační stížnosti stěžovatele ve věci uložení pokuty za provozování SMS soutěže jako loterie nebo jiné podobné hry bez příslušného povolení. NSS konstatoval, že Městský soud v Praze si, stejně jako žalovaný, počínal nezákonným způsobem, když se odmítl zabývat tvrzením stěžovatele, že v daném případě soutěže neprovozoval za účelem zisku (a žádného zisku ani nedosahoval). Provozování soutěží za účelem dosažení zisku je totiž předpokladem pro to, aby dotčené soutěže vůbec spadaly do věcné působnosti zákona o loteriích. NSS je také názoru, že orgány Finanční správy ani Městský soud v Praze se dostatečně nezabývaly otázkou, zda jednání stěžovatele naplňuje takovou míru společenské škodlivosti, aby vůbec mohlo být postižitelné v režimu správního trestání, a uvádí, že tuto soutěž lze jen stěží srovnávat s klasickými hazardními hrami typu výherních automatů, či kupříkladu karetních hazardních her.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci ochrany před nezákonným zásahem ve vztahu k vyrozumění o neúčinnosti žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav. NSS potvrdil, že prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.) nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správce daně, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv daňového subjektu, neboť tvrzená práva může daňový subjekt uplatnit v daňovém řízení a posléze žalobě proti konečnému rozhodnutí Finanční správy.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ČR ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek. Orgány Finanční správy ČR postupovaly dle rozhodnutí soudu správně, když nepovolily obnovu řízení. Daňový subjekt jako důvod pro obnovu řízení namítal „zfalšování“ svého účetnictví třetí osobou, přičemž nepodal proti dodatečnému vyměření daně dle pomůcek opravný prostředek. NSS konstatoval, že daňový subjekt si musel být vědom skutečného objemu své podnikatelské činnosti a rovněž podepsal daňové přiznání založené na „zfalšovaném“ účetnictví. Měl tak možnost nesprávnost účetnictví, za jehož vedení odpovídá, uplatnit v řízení o opravném prostředku. Tato skutečnost tak není důvodem pro povolení obnovy řízení.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla výše úroku z neoprávněného vymáhání, když NSS uzavřel, že § 254 odst. 2 daňového řádu upravuje i dobu úročení a daňovému subjektu náleží úrok od zahájení daňové exekuce do jejího skončení. Na sklonku účinné právní úpravy (s ohledem na novelu daňového řádu účinnou od 1. 1. 2021, která se dotýká mj. i úroku z neoprávněného vymáhání) tak NSS vyložil ustanovení odlišně od dlouholeté správní praxe Finanční správy stran počítání úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu, dle níž byl úrok přiznáván za dobu od připsání peněžních prostředků na účet správce daně do jejich reálného vrácení (či užití přeplatku na jiný nedoplatek).


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Předmětem kasační stížnosti je posouzení otázky, zda správce daně u daňového subjektu řádně zahájil daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty, resp. rozšířil tuto daňovou o další zdaňovací období se zmocněncem, který nebyl pro toto zdaňovací období zmocněn. NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že se správce daně dopustil procesního pochybení, tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť další kroky, jako prokazovací výzvy, doručoval správce daně přímo daňovému subjektu a tento se choval tak, že mu bylo znáno, že daňová kontrola probíhá.


kontroly - časově náročné dokazování v rámci POP NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu i prvostupňového správce daně z důvodu, že správce daně nezahájil daňovou kontrolu, ale prováděl časově náročné dokazování v rámci postupu k odstranění pochybností. NSS konstatoval, že napadený rozsudek je stižen vadou řízení před soudem, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť městský soud odůvodnil zrušení rozhodnutí správce daně obou stupňů vadou řízení (nezahájení daňové kontroly), která nebyla daňovým subjektem jako žalobcem vůbec namítána. NSS se tak vůbec nevyjádřil k ostatním kasačním námitkám, neboť to bylo nadbytečné.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která brojila pouze proti postupu Městského soudu v Praze spočívajícímu v nevyhovění žádosti daňového subjektu o odročení jednání z důvodu, že zástupce daňového subjektu se na jednání nemohl dostavit. Dle NSS daňový subjekt nedoložil a tedy ani neprokázal tvrzený důvod pro odročení jednání a neposkytl dostatek informací k tomu, aby soud mohl shledat naplnění podmínek pro odročení dle § 50 s. ř. s. NSS proto postup městského soudu aproboval.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně silniční ohledně možnosti snížení sazby daně podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční. Dle názoru NSS správce daně nebyl povinen vyzvat daňový subjekt, jakožto podnikatele, aby dotvrdil konkrétní měsíce, v nichž předmětné vozidlo k podnikání nevyužíval, a aby tato svá tvrzení prokázal. S ohledem na ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční, které nepřipouští možnost snížení sazby daně pro podnikající subjekty, se jedná o úkon směřující k prokázání skutečnosti nemohoucích ovlivnit výsledek řízení a nejedná se tudíž o vadu řízení. Pokud totiž správce daně správně naznal, že daňový subjekt nesplňuje byť jen některou podmínku pro uplatnění snížení sazby daně, bylo by z hlediska hospodárnosti řízení vskutku neefektivní provádět dokazování směřující k prokázání dalších podmínek pro toto beneficium.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Jednalo se již o druhé rozhodnutí NSS v této věci (v prvním kole bylo vyhověno kasační stížnosti Finanční správy a věc byla vrácena zpět k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě). Předmětem sporu byla otázka, zda lze podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost i v případě uplynutí tříleté subjektivní lhůty pro stanovení daně, nebo zda postačí učinit takový úkon do konce desetileté objektivní prekluzivní lhůty. NSS k tomu uvedl, že neexistují žádné pochyby o tom, že v případě marného uplynutí tříleté subjektivní prekluzivní lhůty není možné daň stanovit, a to bez ohledu na zbývající část desetileté objektivní prekluzivní lhůty. Za této situace tedy nemůže daňový subjekt platně podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost, neboť lhůta pro stanovení daně již skončila a dále neběží.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým zamítl žalobu pro opožděnost. V kasační stížnosti se NSS zabýval toliko okolnostmi doručení rozhodnutí o odvolání, aniž by přezkoumával jeho obsah. NSS konstatoval, že originál doručenky vztahující se k doručování rozhodnutí prokazuje, že byl učiněn neúspěšný pokus o doručení zásilky obsahující rozhodnutí. Tento den byla zásilka připravena k vyzvednutí a daňový subjekt byl poučen o tom, že nevyzvedne-li si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se desátý den této lhůty za den doručení. Za den doručení rozhodnutí se tedy považuje ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu desátý den (pátek) bez ohledu na to, že fakticky byla poštou vydána zásilka adresátovi až v pondělí, a tento den byl uveden na doručence.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byla otázka, zda správce daně nezákonně zastavil řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání (dodatečné daňové přiznání bylo podáno ke zdaňovacímu období, kde již dříve bylo soudem přezkoumáno a potvrzeno odepření nároku na odpočet). NSS shodně s Krajským soudem v Brně konstatoval, že dodatečné daňové přiznání by s ohledem na jeho důvody (zpětvzetí žaloby o určení vlastnického práva personálně propojeným subjektem) nemohlo vést k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a ke stanovení nižší daně, a proto správce daně řízení zastavil důvodně.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní. Jakákoli specifika případů dle NSS nezavdávají důvod odklonu od již zaužívané judikatury NSS.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Důvodem bylo uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání ve smyslu 168 odst. 1 daňového řádu v důsledku nedůvodně vydané výzvy k odstranění vady podání spočívající v nedoložení příslušné plné moci. Plná moc zněla na daňovou kontrolu a řízení související, za což je dle NSS nutno považovat i řízení ve věci zajišťovacího příkazu. NSS tak neaproboval letitou správní praxi Finanční správy, kterou i soudní praxe dlouhodobě akceptovala, přičemž se odklonil od vlastního, do té doby výrazně restriktivnějšího, výkladu rozsahu plné moci znějící na daňovou kontrolu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl dle NSS při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se mu nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Spor se týkal uložení pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie nebo jiné podobné hry (kvízomaty), kdy jádrem sporu bylo posouzení tzv. "otázky poslední záchrany", tj. nadstavbové hry, při které hráč mohl získat zpět své prohrané peněžní prostředky. NSS v souladu se svým předchozím rozsudkem v obdobné věci odmítl názor Krajského soudu v Ostravě, že závěry Finanční správy jsou nedostatečné a nepřezkoumatelné, a to ve všech bodech. V případě stěžejní argumentace oddělenosti "otázky poslední záchrany" od předchozí (válcové) hry shledal NSS závěry Finanční správy jako srozumitelné a přezkoumatelné, samotnou hru "otázka poslední záchrany" vyhodnotil v souladu s kasační stížností a žalovaným rozhodnutím jako hru založenou na náhodě v míře větší než nezanedbatelné, a tedy za loterii nebo jinou podobnou hru dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a vyjádřil se k právní otázce, zda změna okolností rozhodných pro stanovení daně provedená § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb. (zdanění speciální vyšší sazbou u nemovitostí v obchodním majetku), je takovou změnou okolností, která zakládá povinnost podat daňové přiznání nebo jde o změnu, která nezakládá povinnost podat daňové přiznání a správce daně k ní přihlédne z moci úřední. Finanční správa vycházela ze zavedené správní praxe, že v důsledku novely provedené zákonem č. 65/2000 Sb.., na základě níž došlo k vložení § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb., je změnou okolností rozhodnou pro stanovení daně, která zakládá povinnost podat daňové přiznání. NSS tento názor nesdílel a dospěl k závěru, že tato změna je pouze změnou sazby daně a tudíž povinnost podat daňové přiznání poplatníkům nevzniká.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že nečinnostní žalobou se nelze domáhat přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí Finanční správy. NSS opětovně zdůraznil, že předmětem řízení o nečinnostní žalobě je pouze otázka, zda správní orgán měl (má) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, ale ve stanovené lhůtě tak neučinil. Vydal-li, jako v nyní posuzované věci, správce daně rozhodnutí, není nečinný a žaloba na ochranu proti jeho nečinnosti nemůže být úspěšná. Jinou otázkou je posouzení zákonnosti rozhodnutí, k čemuž však slouží žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy spornou otázkou bylo, zda odvolání proti platebnímu výměru, které daňový subjekt doručil prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem na adresu elektronické pošty správce daně „podatelna2602@fs.mfcr.cz“, zveřejněné na webových stránkách Finanční správy České republiky, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu, které vyvolává zamýšlené právní účinky bez dalšího. NSS dospěl k závěru, že odvolání proti platebnímu výměru podané prostřednictvím elektronické adresy podatelny správce daně, jež byla zveřejněna na webových stránkách Finanční správy České republiky, formou datové zprávy (e-mailu) s uznávaným elektronickým podpisem, bylo kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jež má účinky bez dalšího (tj. není nezbytné je jakkoliv potvrzovat). NSS v rozsudku dále uvedl, že Finanční správa není oprávněna omezovat okruh podání, která je možné činit prostřednictvím e-mailové adresy podatelny.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v oblasti DPH. Podstata sporu spočívala v povinnosti vypořádat námitky daňového subjektu, které ve svém důsledku nemohou mít vliv na celkový výsledek řízení. NSS uvedl, že pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami alespoň implicitně nevypořádá, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy se vyjádřil k otázce účinnosti rozhodnutí o posečkání, resp. k otázce, od kdy je daňový subjekt povinen dodržovat podmínky stanovené v rozhodnutí o posečkání. Dle NSS je rozhodnutí vůči daňovému subjektu v souladu s § 101 odst. 5 daňového řádu účinné okamžikem oznámení, a proto porušení stanovených podmínek kdykoliv po tomto okamžiku nutně vede k tomu, že rozhodnutí dle § 157 odst. 5 daňového řádu účinnosti pozbývá.


NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci pokuty za přestupky neevidování tržeb a nevystavení účtenek dle zákona o evidenci tržeb a potvrdil tak postup Finanční správy. NSS v souladu se závěry Finanční správy naznal, že stěžovatelka se účelově vyhýbala povinnosti evidovat tržby, když po nepřiměřeně dlouhou dobu „neúspěšně“ realizovala nákup pokladního zařízení od dodavatelské společnosti, a v této souvislosti neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy potvrdil nepřípustnost žaloby na nezákonný zásah, neboť domáhal-li se daňový subjekt zaevidování části nadměrného odpočtu na DPH na svůj osobní daňový účet, pak měl možnost podat proti postupu (nečinnosti) Finanční správy námitku podle § 159 daňového řádu, případně podnět podle § 38 odst. 1 písm. b) téhož zákona.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci delegace místní příslušnosti. NSS odmítl argumenty daňového subjektu, když zejména poukázal na skutečnost, že místem realizace podnikatelských aktivit primárně není místo, odkud dochází k obchodnímu vedení společnosti statutárním orgánem, jak nastínil daňový subjekt v kasační stížnosti, nýbrž místo, kde dochází k reálnému každodennímu chodu daňového subjektu s ohledem na oblast jeho činnosti.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla důvodnost žádosti o zastavení daňové exekuce. NSS konstatoval, že nebyly naplněny důvody pro zastavení daňové exekuce na návrh podaný měsíc po jejím zahájení z důvodu § 181 odst. 2 písm. f) daňového řádu, neboť daňová exekuce prováděná dle § 190 daňového řádu postihuje i prostředky, které na tento účet dojdou do 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. S ohledem na konkrétní situaci daňového subjektu tak nebylo vyloučeno, že daňový subjekt získá další pohledávky u poskytovatele platebních služeb. Obtíže způsobené výší daňového nedoplatku, resp. jeho vymáháním, nemohou být duplicitně řešeny prostřednictvím zastavení daňové exekuce, nýbrž prostřednictvím institutu posečkání.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě pochybil, pokud zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. Krajský soud v Ostravě totiž při výpočtu běhu lhůty pro stanovení daně zcela opomněl aplikovat § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda daňové přiznání, které daňový subjekt doručil na adresu elektronické pošty podatelny datovou zprávou (e-mailem) s uznávaným elektronickým podpisem, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu nebo podáním učiněným za pomocí jiných přenosových technik dle § 71 odst. 3 daňového řádu, které je nutné opakovat nebo potvrdit. NSS dovodil, že daňová přiznání, která byla zaslána formou datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny zveřejněnou Finanční správou, jsou kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda realizovaný postup k odstranění pochybností místně příslušným správcem daně je nezákonným zásahem, a to při současné realizaci daňové kontroly za jiná zdaňovací období jiným finančním úřadem na základě vybrané působnosti správce daně. NSS dovodil, že se o nezákonný zásah v posuzované situaci nejedná, neboť nebylo prokázáno, že by v dané věci byly porušeny zásady spolupráce a hospodárnosti. Prostor pro poskytnutí ochrany by zde byl tehdy, pokud by Finanční správa daňovému subjektu ukládala nepřiměřené povinnosti.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a přisvědčil rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle NSS bylo nesprávně jako nadbytečné odmítnuto žalobkyní navržené dokazování vztahující se k dalším článkům posuzovaného obchodního řetězce. NSS sice přisvědčil námitce Finanční správy, že důkazní břemeno ohledně prokázání, že žalobkyně byla v postavení pouhého přepravce, tížilo právě žalobkyni, nicméně neztotožnil se s tím, že by byla otázka postavení žalobkyně v daňovém řízení objasněna dostatečně, a proto žalobkyní navržené provedení doplnění dokazování nebylo možno označit za nadbytečné.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a nepotvrdil postup Finanční správy v případě započtení vratitelného přeplatku na pohledávku penále v průběhu insolvenčního řízení. NSS v rozšířeném senátu dospěl k závěru, že penále vázané k odvodu za porušení rozpočtové kázně se v insolvenčním řízení uspokojuje, avšak nikdy jako pohledávka za majetkovou podstatou. Penále je možné uspokojit pouze jako pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo neposkytnutí lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, přičemž se NSS opakovaně vymezil ke smyslu zásahových žalob, jelikož zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zřízení zástavního práva. NSS dospěl k závěru, že podání žaloby proti pravomocnému rozhodnutí o stanovení daně není skutečností, která by bránila zřízení zástavního práva.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo posouzení právní otázky spočívající v tom, zda krajský soud měl v projednávané věci vyčkat výsledku soudního sporu, který se týkal vyměřeného odvodu za porušení rozpočtové kázně. NSS uzavřel, že subjektivní předjímání výsledku sporu týkajícího se odvodu za porušení rozpočtové kázně nelze v žádném případě považovat za naplnění důvodu uvedeného v § 156 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Podání žaloby, tím méně teprve očekávané podání kasační stížnosti v případě neúspěchu u krajského soudu, samo o sobě nelze považovat za možnost zániku povinnosti uhradit daň, neboť výsledek takového sporu nelze předvídat, resp. není možno výsledek brát v úvahu dříve, než je o něm skutečně rozhodnuto.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, i obě rozhodnutí Finanční správy. NSS se poprvé vyjádřil k otázce, zda lze u pokut ukládaných za porušení zákona o účetnictví, tj. v případě, kdy zákon nestanoví pokutu s pevně nastavenou horní hranicí, uplatnit delší tříletou promlčecí dobu dle zákona o odpovědnosti za přestupky. NSS vyložil, že pro tato řízení není možné delší promlčecí dobu uplatnit. Jednoletá objektivní promlčecí doba je zásadou zákona o odpovědnosti za přestupky, tříletá doba je pouze výjimkou z této zásady, která platí jen pro přestupky, které mají horní hranicí sazby alespoň 100 000 Kč, přičemž zákon požaduje výslovné stanovení horní hranice (v případě pokut za účetnictví je však výše sankce určena % z aktiv). V posuzovaném případě tak odpovědnost za přestupek zanikla ještě před zahájením řízení.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když už po druhé zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ke zrušení rozsudku došlo z důvodu, že se krajský soud ani napodruhé věcně nezabýval podstatou žalobních námitek. Krajský soud měl dle NSS řádně zhodnotit, zda na základě shromážděných důkazů obstojí závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem.


NSS vázán nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4141/18 vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí o odvolání. Důvodem zrušení byla námitka daňového subjektu na nekompletnost spisového materiálu, kdy NSS konstatoval, že přestože Finanční správa pochybnosti ÚS o kompletnosti předloženého spisu vysvětlila, je vázán závěry Ústavního soudu, a proto se s touto argumentací nevypořádal, neboť na nálezu Ústavního soudu to nemohlo nic změnit.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení. Předmětem námitek daňového subjektu bylo posouzení, zda dokument s názvem „Plná moc“, kterým daňový subjekt zmocnil svého zaměstnance, naplňuje podmínky zmocnění nebo je pouze pověřením zaměstnance. NSS shledal, že dokument naplňuje všechny podmínky zmocnění dle § 27 daňového řádu a správce daně postupoval správně, pokud výzvu k podání následného kontrolního hlášení doručil zmocněnci. Současně NSS také potvrdil, že následné kontrolní hlášení je druh kontrolního hlášení, a proto se na tyto úkony plná moc vztahovala.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byl výklad § 165 odst. 3 daňového řádu; resp. posouzení podmínek pro vrácení platby provedené zřejmým omylem osobě, která provedla úhradu za jiný daňový subjekt a z toho plynoucí otázka, jaké podmínky musí splnit osoba, která není poskytovatelem platebních služeb, ani provozovatelem poštovních služeb, a která provedla úhradu za jiný daňový subjekt, aby jí správce daně vrátil omylem provedenou platbu.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem bylo doručování do datové schránky právnické osoby, za současné absence statutárního orgánu právnické osoby. NSS uvedl, že nejen v soudním řízení je nutno vzít v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“ nejen pokud jde o otázku nakládání s přístupovými údaji, ale i ve vztahu k zajištění fungování jejich vnitřního uspořádání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil závěr Městského soudu v Praze o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve věci exekučního příkazu, neboť na základě skutkových okolností případu bylo proti němu odvolání přípustné a je proto nyní třeba odvolací řízení dokončit ve smyslu § 178 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. NSS uzavřel, že daňový subjekt je před podáním žaloby povinen nejen řádný opravný prostředek podat, ale též vyčkat, než o něm příslušný orgán rozhodne. Za situace, kdy žalobce nevyčkal rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku, kterým je podle § 109 daňového řádu v posuzované věci odvolání, nenaplnil podmínku zákona, že žalobu lze podat až po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. po pravomocném rozhodnutí odvolacího orgánu.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS došel v řešené věci – předpis úroku z prodlení úhrady daňové povinnosti (odvod z loterií a jiných podobných her) - k závěru, že podání daňového přiznání za zaniklou společnost nástupnickou společností společně jedním souhrnným daňovým přiznáním nástupnické společnosti, není v rozporu s § 240 daňového řádu, daňová povinnost zaniklé právnické osoby přechází na jejího právního nástupce nebo zřizovatele nebo zakladatele, který má povinnost podat v zákonné lhůtě daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení o daňové povinnosti zaniklé právnické osoby. Toto ustanovení však dle NSS žádným způsobem nestanoví formu učinění takového podání. Pokud tedy stěžovatelka podala jediné daňové přiznání se souhrnnou výší odvodů za odvodové období roku 2012 za sebe i za zaniklou společnost, neporušila žádnou zákonem stanovenou povinnost. NSS sice připustil nevhodnost, resp. nepraktičnost společného přiznání, to však nelze dávat k tíži poplatníka a sankcionovat jej úroky z prodlení s placením odvodu v případě zaniklé společnosti. Spor o úrok z prodlení vyhodnotil NSS tak, že nedošlo k porušení žádné zákonem stanovené povinnosti a odvod byl uhrazen včas, pouze z původního daňového přiznání nevyplývalo zřetelně, že se jedná o odvodovou povinnost za oba dříve samostatné subjekty. Ustanovení o vzniku nedoplatku a jeho úhradě tak neměla být v tomto případě vůbec aktivována.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že sdělení o nedůvodnosti podnětu na přezkoumání rozhodnutí nemůže být předmětem soudního přezkumu ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť toto sdělení nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. Takové sdělení zcela postrádá materiální znak způsobilosti dotčení právní sféry daňového subjektu zkrácením na jeho právech. Dle NSS nepřichází v úvahu jeho přezkum ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost názoru správce daně, který odmítl absolutizovat otázku umístění účetnictví daňového subjektu. Okolnost, kde se nacházejí účetní dokumenty či sídlo externí účetní společnosti, je pro posouzení účelnosti delegace téměř nerozhodná. 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry v pořadí druhého usnesení městského soudu. Předmětem sporu bylo posouzení včasnosti podání žaloby k městskému soudu, resp. určení počátku běhu žalobní lhůty. V tomto kontextu dospěl NSS k závěru, že likvidátor není zástupcem stěžovatele, nýbrž osobou, která je stejně jako statutární orgán oprávněna jednat za právnickou osobou. Z pohledu doručování likvidátorovi však nemá tento požadavek v zákoně žádnou oporu. Teprve po doručení rozhodnutí na adresu sídla daňového subjektu (byť fikcí) je možno doručovat i likvidátorovi. Toto doručení však nemá žádný vliv na doručení fikcí a rovněž ani není povinností ze strany správce daně. Pokud však k takovému doručení dojde, je na místě za účelem lepší informovanosti likvidátora upozornit jej na skutečnost, že rozhodnutí je v souladu s daňovým řádem doručeno k jinému datu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu orgánů Finanční správy, když konstatoval, že v posuzovaném případě bylo daňovému subjektu sděleno penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani silniční ve lhůtě pro vybrání daně dle zákona o správě daní a poplatků. Současně NSS konstatoval, že není povinností správce daně, aby společně s oznámením o provedení určitého úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku daňový subjekt současně poučil, že takový úkon vede k přerušení a novému běhu promlčecí lhůty.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy stran zamítnutí návrhu daňového subjektu na obnovu řízení ve věci daně silniční. Dle názoru NSS nepředstavuje rozhodnutí ve věci pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k rozhodnutí ve věci daně silniční.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti již neexistující daně darovací. Podstatou sporu byla otázka naplnění zákonných podmínek pro osvobození bezúplatného nabytí majetku. NSS uznal, že dary členů sdružení, které těmto poskytuje služby, například v podobě zájezdů, mohou vykazovat znaky nedovolené daňové optimalizace. Finanční správa však musí podrobněji prošetřit skutkový stav a v důvodných případech aplikovat institut zneužití práva.


NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, který se zabýval určením nezákonnosti daňového řízení ve fázi odvolacího řízení a potvrdil, že žaloba proti nezákonnému zásahu je nepřípustná z důvodu možnosti jiných právních prostředků ochrany, jímž je žaloba proti rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu byla uložená pokuta za účetnictví, přičemž spornou bylo odůvodnění výše pokuty, kdy NSS uvedl, že odůvodnění Finanční správy bylo dostatečné, srozumitelné a logické. V řízení bylo dle NSS podstatné, že byl porušen zákon o účetnictví, což naplňuje skutkovou podstatu tohoto ohrožovacího deliktu. NSS dále potvrdil, že doměření daně a stanovení penále nepostihuje nesprávné vedení účetnictví, jedná se o samostatná nezávislá řízení, kdy Finanční správa není povinna doměření daně a uložení penále posuzovat jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti odvolatele. NSS posuzoval, zda lze v předmětném řízení o kasační stížnosti aplikovat závěry z nálezu Ústavního soudu, který zrušil § 112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. NSS hodnotil specifickou procesní situaci, v rámci které došlo nejprve k vydání napadeného rozsudku krajského soudu (který nabyl právní moci) a až po té ke zrušení citovaného ustanovení Ústavním soudem. NSS se přiklonil k aplikaci nálezu Ústavního soudu a uzavřel, že nelze odepřít ochranu práv účastníka řízení z toho důvodu, že krajský soud nesprávně posoudil soulad uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem (jmenovitě čl. 40 odst. 6 Listiny). Dle NSS měl být stav nesouladu uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem zjištěn již správními orgány, resp. krajským soudem. Aplikací uvedených závěrů dospěl NSS k tomu, že odpovědnost účastníka řízení za přestupek (dříve správní delikt, podle zákona o omezení plateb v hotovosti) zanikla ještě před samotným zahájením řízením o přestupku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při uložení pokuty za opožděně podané kontrolní hlášení. NSS uvedl, že se ztotožňuje se správcem daně, že § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, ale jednoznačně ukládá pokutu i její výši, pokud daňový subjekt kontrolní hlášení podá po stanoveném termínu.


  • Rozsudek NSS sp. zn. 6 Afs 264/2019 ze dne 30. 4. 2020 – vrácení platby omylem

  • NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci vrácení omylem uhrazené platby dle § 165 odst. 3 daňového řádu. V posuzovaném případě daňový subjekt provedl omylem platbu na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, pročež následně požadoval vrácení této platby. Finanční správa však odmítla platbu daňovému subjektu vrátit z důvodu, že podmínkou pro vrácení přeplatku je, že ani osoba, která žádá o vrácení přeplatku, ani daňový subjekt, jemuž byla platba připsána, nemají na svém osobním daňovém účtu nedoplatek přesahující v úhrnné výši zaplacenou částku. Tato podmínka přitom nebyla splněna u daňového subjektu, jemuž byla platba omylem připsána. Orgány Finanční správy přitom vycházely z výkladu, kdy pro vrácení platby je nutné splnit nejen podmínky dané § 165 odst. 3 daňového řádu, ale také podmínku danou odst. 2 tohoto ustanovení. NSS však na tento výklad nepřistoupil a konstatoval, že pro vrácení platby provedené zřejmým omylem podle § 165 odst. 3 daňového řádu žadateli, který není poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, nesmí mít pouze žadatel na svém osobním účtu nedoplatek. Neposuzuje se však, zda má nedoplatek na svém osobním účtu daňový subjekt, jemuž byla platba připsána.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který brojil proti zřízení zástavního práva správcem daně. NSS odkázal na své předchozí rozsudky sp. zn. 10 Afs 113/2018 a sp. zn. 9 Afs 69/2017, které řešily u stěžovatele shodnou problematiku, konkrétně daňovou subjektivitu odštěpného závodu a účinky chybného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitých věcí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti při správě daní. NSS konstatoval, že osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna podat podnět, kterým upozorňuje na porušení povinnosti mlčenlivost. Na základě tohoto podnětu však nevzniká právo na vedení řízení a proti výsledku, kterým v dané věci bylo vyrozumění o odložení podnětu, není přípustný opravný prostředek, popřípadě správní žaloba. Konkrétní dopad případného porušení povinnosti mlčenlivost je osoba zúčastněná na správě daní oprávněna namítat v rámci řízení o stanovení daně.


NSS na základě kasační stížnosti podané Finanční správou zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor se týkal uložení pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie nebo jiné podobné hry (kvízomaty), kdy jádrem sporu bylo posouzení tzv. "otázky poslední záchrany", tj. nadstavbové hry, při které hráč mohl získat zpět svoje prohrané peněžní prostředky. NSS odmítl názor KS v Ostravě, že závěry Finanční správy jsou nedostatečné a nepřezkoumatelné, a to ve všech bodech. V případě stěžejní argumentace oddělenosti "otázky poslední záchrany" od předchozí (válcové) hry shledal NSS závěry Finanční správy jako srozumitelné a přezkoumatelné, samotnou hru - "otázku poslední záchrany" poté vyhodnotil v souladu s kasační stížností a žalovaným rozhodnutím jako hru založenou na náhodě v míře větší než nezanedbatelné, a tedy za loterii nebo jinou podobnou hru dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS v tomto případě řešil toliko otázku aplikace procesně právní úpravy upravující soudní řízení, přičemž zrušil rozsudek KS, protože v tomto došlo k popření principu vyjádřeného v § 75 odst. 2 s.ř.s., neboť krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí Finanční správy mimo rámec vznesených žalobních bodů. Tento rozsudek je zásadní z pohledu aplikace a respektování zásady dispoziční v rámci správního soudnictví.


NSS svým usnesením odmítl kasační stížnost Finanční správy proti usnesení o odmítnutí žaloby, a to z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace Finanční správy, jelikož ta v daném případě dle názoru NSS hájila práva jiného účastníka řízení, když daňovému subjektu nemohla být dle NSS usnesením způsobena žádná újma. V řízení před Městským soudem v Praze bylo ze strany orgánu Finanční správy navrhováno uspokojení daňového subjektu, z důvodu zjištění, že daňovému subjektu byla uložena pokuta v nesprávné, vyšší částce. Městský soud, ač konstatoval, že daňový subjekt byl novým rozhodnutím orgánu Finanční správy uspokojen, žalobu odmítl, namísto toho, aby řízení zastavil. V důsledku toho tak zůstalo v právní moci původní (nesprávné) rozhodnutí orgánu Finanční správy, napadené správní žalobou, a rozhodnutí k uspokojení daňového subjektu tak právní moci nenabylo


NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt (přestupek), spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy a Krajského soudu v Brně, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o to, zda je daňový subjekt poplatníkem daně z nemovitých věcí v sazbě stanovené pro zpevněné plochy užívané k podnikatelské činnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů za situace, když daňový subjekt sám žádnou podnikatelskou činnost neprovozuje a tuto vykonává bez jakéhokoli smluvního vztahu třetí osoba od něj odlišná. NSS v daném případě potvrdil postup Finanční správy z důvodu, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů neváže aplikaci uvedené sazby na to, kým je pozemek užíván, ale pouze na skutečnost, že je fakticky užíván k podnikání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti silniční daně, když konstatoval, že soukromoprávní aspekty prodeje vozidel nemají pro posouzení zdanění daní silniční žádnou relevanci. Finanční orgány správně vyměřily daňovému subjektu daň na základě údajů obsažených v registru vozidel, kde byl daňový subjekt uveden jako jejich provozovatel. Bylo na daňovém subjektu, aby v případě převodu vlastnictví zajistil změnu zápisu, což neučinil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH podle právní úpravy platné v roce 2015 při prodeji pozemku, na němž byly zřízeny inženýrské sítě.


Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daňové exekuce. NSS uvedl, že nesprávné poučení o možnosti nabídky předražku, tedy nesprávné uvedení předpokladů (podmínek) pro nabytí vlastnického práva, je vadou dražební vyhlášky [srov. § 199 odst. 2 písm. g) daňového řádu, srov. i znění § 336b odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy postupu správce daně v řízení, která v projednávané věci měla vliv na zákonnost rozhodnutí o udělení příklepu.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.

NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.


 | 2019 


NSS rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci 20 rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Meritem sporu bylo především řádné doručení podkladových rozhodnutí zástupci daňového subjektu, kdy těmito podkladovými rozhodnutími zde byly zajišťovací příkazy. Jakkoli NSS souhlasí s daňovým subjektem, že situace při ústním jednání byla do jisté míry specifická (ústní jednání se konalo po dobu přerušené domovní prohlídky prováděné policií), nejednalo se o situaci, ve které by nebylo možno provést ústní jednání za účelem doručení předmětných písemností. Skutečnost, že zmocněnec tvrdil, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemností nic změnit. NSS tudíž ve shodě s městským soudem uzavřel, že předmětné písemnosti byly v daném případě správcem daně řádně doručeny zmocněnci daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci stanovení daně podle pomůcek. NSS konstatoval, že správce daně provedl rozsáhlou analýzu, ze které vyplynulo, že pořízení zboží (suroviny k přípravě jídel) neodpovídá evidenci skladu, přičemž daňovým subjektem vedené evidence postrádaly vzájemnou návaznost a v mnoha momentech chybělo logické propojení mezi nákupem surovin, skladem, přípravou a výdejem jídel, dále se objevily vážné pochybnosti ohledně tržeb z ubytování, které pramenily z nesrovnalostí v ubytovací knize. Závěr správce daně, že daňový subjekt neprokázal svoje tvrzení a nebylo možno stanovit daň dokazováním, byl tedy správný a nemohly ho zvrátit ani navržené svědecké výpovědi.

 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, neboť mu byla uložena pokuta za správní delikt dle zákona o účetnictví. Uvedeného správního deliktu se daňový subjekt dopustil tím, že neprokázal provedení inventarizace majetku a závazků v souladu s § 29 a § 30 zákona o účetnictví, a dále tím, že nevedl skladovou evidenci zásob v souladu s § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. NSS nejprve upozornil, že daňový subjekt opakovaně zaměňuje právní argumentaci směřující vůči správnímu řízení o uložení pokuty za správní delikt dle zákona o účetnictví s námitkami uplatnitelnými pouze v daňovém řízení o dodatečném doměření DPH. Jedná se o skutkově odlišná jednání, která jsou postihována v samostatných řízeních na sobě nezávislými sankcemi. NSS svým rozsudkem zcela potvrdil závěry Finanční správy a vyměření pokuty. K její výši pak uvedl, že považuje vypřádání provedené krajským soudem za zcela dostatečné a odkázal na precizní zdůvodnění v napadeném rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž se zabýval vyměřením daně silniční u motorového vozidla, o kterém tento daňový subjekt tvrdil, že zaniklo. NSS uvedl, že z hlediska vzniku a trvání daňové povinnosti je klíčový zápis v registru vozidel, význam naopak postrádá skutečný stav vlastnictví nebo užívání. V případě prokázání faktického zániku je však nutné dospět k závěru, že takové vozidlo přestane být předmětem silniční daně, ačkoli tato skutečnost nebyla do registru vozidel promítnuta. Provedené svědecké výpovědi k prokázání zániku vozidla byly správcem daně hodnoceny jako nevěrohodné a vzájemně rozporné a rovněž i v rozporu s obsahem předložených smluv. NSS potvrdil závěr Finanční správy, že daňový subjekt tedy neunesl svoje důkazní břemeno a deklarovaný zánik vozidla neprokázal.


Rozsudkem NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, přičemž byla řešena otázka správného vyměření daně darovací a v rámci toho i uložení sankce za pozdní podání daňového přiznání - zvýšení daně dle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů v případě, kdy bylo o této sankci rozhodováno až za účinnosti daňového řádu. NSS posoudil zvýšení daně a pokutu za opožděné tvrzení daně jako sankci, která má represivní charakter a tudíž při jejich uložení je potřeba upřednostnit aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kdy je třeba hodnotit, která právní úprava je pro stěžovatele výhodnější. Názor NSS je v souladu s nynější praxí Finanční správy.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. NSS uvedl, že orgány FS byly v řízení o výnosu z nelegálně provozovaných her (kvízomatů) oprávněny (a povinny) posoudit samostatně otázku, zda v projednávané věci byla či nebyla provozována loterie či jiná podobná hra bez povolení a zároveň měly být vypořádány všechny námitky stěžovatele i přes to, že tato otázka a totožné námitky stěžovatele byly již pravomocně vypořádány v předchozím řízení o správním deliktu, jelikož rozhodnutí o uložení pokuty není rozhodnutím o předběžné otázce.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správní praxi Finanční správy ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil, že v daném případě bylo prokázáno naplnění podmínek pro rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, neboť byl spolehlivě zjištěný skutkový stav, že daňový subjekt má reálné těžiště výkonu své podnikatelské činnosti v provozovně, nikoliv v sídle zapsaném v obchodním rejstříku v Praze.


NSS zamítl kasaci daňového subjektu, kdy potvrdil postup Finanční správy stran srážkové daně z licenčních poplatků podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací. Předmětem sporu tedy bylo zdanění licenčních poplatků, které daňový subjekt hradil české společnosti s tím, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost, na základě jejíhož know-how poskytnutého sublicenční smlouvou vyráběl daňový subjekt bočnice a příčníky nákladních vagonů pro ruské železnice.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně, aniž by současně zrušil i rozhodnutí odvolacího orgánu. NSS vyslovil názor, že správce daně pochybil, pokud před účinností zákonné úpravy v § 101a zákona o DPH, v níž je výslovně stanovena neúčinnost podání ve vadné struktuře, neformulářové podání „Odůvodnění k dodatečnému daňovému přiznání“ nepovažoval materiálně za dodatečné daňové přiznání, a nevyzval daňový subjekt k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zastavení odvolacího řízení na DPH z důvodu zmeškání lhůty pro podání odvolání. Předmětem sporu bylo, na jakou adresu měl správce daně doručovat dodatečné platební výměry na DPH. NSS konstatoval, že správce daně nepochybil, pokud dodatečné platební výměry doručoval na adresu pobytu evidovanou v informačním systému základních registrů a ve veřejné části živnostenského rejstříku. Pokud daňový subjekt chtěl, aby mu dle § 44 odst. 3 daňového řádu byly veškeré písemnosti zasílány na jinou adresu, měl o to správce daně výslovně požádat. Lhůta pro podání odvolání se tak odvíjí od marného pokusu doručit poštovní zásilku a uplynutí úložní doby v délce 10 dnů, nikoliv od data dosílání na jinou adresu.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost závěru Finanční správy o naplnění podmínky účelnosti delegace místní příslušnosti. Ve věci zapsaného sídla je podstatné, aby takové místo i přesto, že se nejedná o provozovnu, vykazovalo faktické známky skutečného výkonu činnosti tohoto daňového subjektu, jelikož pro efektivní správu daní je podstatné, zda je možná jednoduchá efektivní komunikace mezi správcem daně a stěžovatelkou, resp. možnost správce daně nadaného znalostí místních poměrů např. provádět efektivně místní šetření či daňovou kontrolu.


NSS zamítl kasaci daňového subjektu, kdy potvrdil postup Finanční správy stran srážkové daně z licenčních poplatků podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Ruskou federací. Předmětem sporu tedy bylo zdanění licenčních poplatků, které daňový subjekt hradil české společnosti s tím, že skutečným vlastníkem licenčních poplatků byla ruská společnost, na základě jejíhož know-how poskytnutého sublicenční smlouvou vyráběl daňový subjekt bočnice a příčníky nákladních vagonů pro ruské železnice.


NSS ve zrušujícím rozsudku vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou a zrušil napadený rozsudek krajského soudu s tím, že krajský soud překročil své pravomoci, když prováděl dokazování nad rámec skutkového stavu zjištěného odvolacím orgánem, přičemž s ohledem na princip plné jurisdikce je nutné dojít k závěru, že krajské soudy mohou provádět dokazování k doplnění skutkového stavu, avšak nikoliv tam, kde by prováděl dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. NSS potvrdil názor Finanční správy, že v důsledku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení nemůže být princip plné jurisdikce vykládán tak, že soud může nahradit činnost správního orgánu. Soud má povinnost zvažovat rozsah doplnění dokazování právě tak, aby činnost správního orgánu nenahrazoval. Jestliže jsou předmětem dokazování dokumenty dokládající unesení důkazního břemene daňového subjektu, musí mít správce daně možnost, aby zpochybnil tvrzení daňového subjektu aaby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

 


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Meritorně se věc týká výše pokuty podle §250 odst. 1 písm. a) DŘ za opožděné podání daňového přiznání. NSS zde svým rozsudkem zrušil rozsudek KS v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to pro vady ve výroku rozsudku. Rozsudkem KS totiž bylo zrušeno nejen rozhodnutí OFŘ, ale i rozhodnutí prvostupňového správce daně. Z odůvodnění rozsudku KS však zároveň plyne, že v řízení má být pokračováno a má být znovu rozhodnuto, a to dle právní úpravy pro DS příznivější. Prvostupňový orgán by však po zrušení svého rozhodnutí v řízení pokračovat nemohl.

 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti daňového procesu. Nesouhlas daňového subjektu se závěry správce daně jej neopravňuje k důvodnému odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole.

 


NSS vyhověl z procesních důvodů kasační stížnosti daňového subjektu ve věci neuznání úroků z doplňkové části hypotečního úvěru. Dle NSS však krajský soud ve svém rozsudku ze 4 žalobních námitek vypořádal pouze jednu, a to námitku týkající se rozložení důkazního břemene. Ke zbylým námitkám tj. neodůvodněné zvýhodnění skupiny poplatníků, kteří nepodávají samostatně daňové přiznání vůči těm, kteří daňové přiznání podávají, dále, že z úvěrové smlouvy je patrné, že doplňková smlouva byla použita pro bytové potřeby a že stěžovatelka již prokázala oprávněnost čerpání úvěrových prostředků již bance, jelikož jinak by banka nevystavila potvrzení o výši úroků, se krajský soud nevyjádřil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil právní názor Finanční správy v otázce posouzení běhu prekluzivní doby. V projednávané věci bylo sporné, zda lze užít novou úpravu účinnou od 1. 1. 2011 (stavení lhůt při mezinárodním dožádání na dani z příjmů právnických osob), na lhůty pro stanovení daně, které započaly běžet do 31. 12. 2010 (když do tohoto data mělo oznámené mezinárodní dožádání za následek přerušení této lhůty).
Ačkoliv se právní úprava týkající se stavení lhůty při mezinárodním dožádání v případě daně z příjmů právnických osob účinná po 1. 1. 2011 formálně měnila (tedy nejprve zrušením zákona č. 253/2000 Sb. a následně doplněním relevantních ustanovení do daňového řádu), věcně zůstala stále stejná. Nebylo tedy ani nutné, aby existovalo výslovné přechodné ustanovení, neboť se na právním postavení daňových subjektů nic neměnilo. NSS k závěru, že přechodné ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu je třeba vyložit tak, že dopadá nejen na ta pravidla běhu lhůty pro stanovení daně, která jsou výslovně uvedena v daňovém řádu, ale i na pravidlo o stavení lhůty při mezinárodní spolupráci, které bylo pro vymezené daně uvedeno s účinností od 1. 1. 2011 v § 4 odst. 3 zákona č. 253/2000 Sb.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci výkladu zákona o správě daní a poplatků. NSS se v daném rozsudku zabýval zejména pořadím párování platby na úhradu jednotlivých daňových povinností dle zákona o správě daní a poplatků. Dle NSS splatnost vymezená zákonem o správě daní a poplatků tvořila interval v délce tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, ukončený posledním dnem této lhůty, a neobstojí proto výklad dosud zastávaný daňovými orgány, že daň se stane splatnou teprve k poslednímu dni tohoto intervalu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu bylo doručování do datové schránky právnické osoby za stavu, kdy prokuristka oznámila, že právnická osoba nemá oprávněnou a pověřenou osobu s přístupem do datové schránky a požadovala doručování písemností do své datové schránky. Krajský soud uvedl, že za takové situace byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni některým ze způsobů uvedených v § 39 odst. 2 daňového řádu. Toto vyjádření NSS korigoval v tom směru, že správce daně nebyl povinen doručovat náhradním způsobem, ale měl v souladu se zásadou součinnosti považovat takové oznámení prokuristky za předpoklad pro to, aby měla žalobkyně možnost prokázat, že tuto situaci nezavinila, aby poté mohl být aplikován § 39 odst. 2 daňového řádu, umožňující doručování jiným způsobem než elektronicky. Jelikož však správce daně na tuto aktivitu (oznámení prokuristky) nijak nereagoval a doručoval nadále do datové schránky právnické osoby, čímž došlo k tomu, že se žalobkyně nezúčastnila výslechu svědka, neboť se o jeho konání nedozvěděla, došlo dle NSS k pochybení správce daně.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když uvedl, že při posuzování návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce je nutné zkoumat nejdříve dodržení lhůty k podání návrhu, a teprve za podmínky, že návrh byl podán včas, zkoumat „věc samu“ (tzn., zda navrhovatel je, anebo není vlastníkem majetku postiženého exekucí). Smyslem lhůty dle § 179 odst. 4 daňového řádu je podpořit rychlost postupu exekuce a přimět toho, kdo se domnívá, že jeho majetek postižen, aby svoji výhradu uplatnil relevantním způsobem. Zákonným důsledkem otálení dotyčné osoby je pak ztráta možnosti postupovat dle § 179 daňového řádu a nutnost spoléhat se na to, že její práva budou ochráněna jinými způsoby.


NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci nevyhovění žádosti o stanovení zálohy na odvod z loterií a jiných podobných her jinak, resp. v takové výši, v jaké byla před zákonným zvýšením sazby těchto odvodů. Důvodem žádosti byla námitka nepřiměřeného a tzv. rdousícího efektu odvodu. NSS s odkazem na nález Ústavního soudu v obdobné věci shledal zákonné sazby odvodu za zcela přiměřené a uzavřel, že daňový subjekt nikterak neprokázal, že by byl vystaven tzv. rdousícímu efektu.


NSS se nejprve vyjádřil k tomu, že podání blanketní kasační stížnosti ze strany Finanční správy nepředstavuje zneužití práva, jak se domníval daňový subjekt. Stran samotné klíčové otázky pak NSS tímto rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, které dal za pravdu ve věci dostatečné míry konkrétnosti výroku rozhodnutí o správním deliktu i výroku oznámení o zahájení řízení. Podle NSS krajský soud svými závěry o nedostatečnosti vymezení skutkové věty ve výroku rozhodnutí o správním deliktu zcela stírá jakýkoliv rozdíl mezi výrokem a odůvodněním, protože pokud by takto měly vypadat výroky správních rozhodnutí, žádné odůvodnění by nebylo třeba.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť v rámci posuzování rozhodnutí o výši hotových výdajů potvrdil, že krajský soud porušil dispoziční zásadu ve vztahu k rozhodnutí o odborném vyjádření. Ve vztahu k hotovým výdajům zároveň nastavil mantinely přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti hotových nákladů tak, že je třeba, aby součástí spisu byl podklad obsahující objektivizovaná zjištění stran ceny za určitou službu, která mohou vést k závěru o přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) ceny za konkrétní úkon, jejíž úhradu následně uloží daňovému subjektu.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci uložení pokuty za správní delikt týkající se provozování nelegálního pokerového turnaje. NSS nepřisvědčil závěrům krajského soudu, že se správní orgány dopustily pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a porušily zásadu volného hodnocení důkazů, naopak se ztotožnil s námitkami v kasační stížnosti, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a že v dané věci nepanují důvodné pochybnosti. NSS stejně jako správní orgány zpochybnil výpovědi svědků, kteří provozování turnaje shodně označili jako narozeninovou oslavu a aproboval nadbytečnost dalších výpovědí s tím, že obviněný nevystavěl svou obhajobu na přesvědčivé argumentaci a nenabídl správním orgánům věrohodnou skutkovou verzi reality, která by vyvrátila ve věci učiněná kontrolní zjištění.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci stanovení daně pomůckou. Konkrétně NSS uvedl, že pro soudní přezkum je vždy podstatné jen to, co správce daně ve svém rozhodnutí uvedl a vtělil tak mezi své rozhodovací důvody. Dané nelze nahrazovat aktivitou ve správním soudnictví.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci elektronické evidence tržeb. NSS se ve svém historicky prvním rozsudku věnuje oblasti zjednodušeného režimu v rámci agendy evidence tržeb – konkrétně k ustanovení § 11 odst. 1 zákona o evidenci tržeb konstatuje, že toto nezakládá správci daně žádné správní uvážení, nýbrž toliko povinnost správce daně vydat na základě žádosti poplatníka povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu. Daňový subjekt je ten, kdo je povinen unést důkazní břemeno, neboť je na něm, aby v pozici žadatele prokázal důvody svědčící pro povolení zjednodušené evidence tržeb. Závěrem NSS vyslovil ten závěr, že pokud by správce daně vydal opačné rozhodnutí, kterým by vyhověl stěžovatelově žádosti, dostal by se z povahy věci do rozporu s účelem zákona.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soudu aprobující postup Finanční správy ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS osvědčil, že doložka výhrady vlastnického práva znamená, že až do úplného zaplacení kupní ceny zůstává zboží ve vlastnictví prodávajícího. Nebýt této doložky, nabyl by kupující vlastnické právo již uzavřením kupní smlouvy a převzetím zboží.

 


NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek KS v Ostravě a potvrdil správní praxi Finanční správy v tom, že doměřit daň dokazováním lze i mimo daňovou kontrolu, pokud jsou zachována procesní práva daňového subjektu, a to zejména právo zúčastnit se dokazování a vyjádřit se k jeho výsledkům ještě před vydáním rozhodnutí.


K aplikaci právní úpravy obsažené v § 41b odst. 2 a 4 a § 41c písm. g) zákona o loteriích, která zatížila stěžovatelku pevnou částí odvodu, tato není protiústavní. NSS nevyhověl kasační stížnosti žalobce a potvrdil rozsudek krajského soudu v otázce ústavní konformity pevné části dílčího základu odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti zajištění a provádění výslechu svědka. NSS potvrdil, že pokud správce daně učiní všechny kroky k zajištění svědecké výpovědi, které po něm lze spravedlivě požadovat, následné neprovedení svědecké výpovědi z důvodu nekontaktnosti svědka není jeho pochybením.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se nemožnosti automatického zpracování podání, která nenaplňují požadavky na předepsaný formát a strukturu (soubory xml) a potvrdil svůj již dříve prezentovaný názor v rozsudku 9 Afs 383/2018 ze dne 20. 3. 2019 ve věci PUNKTUM, že pokud speciální ustanovení zákona výslovně nezakotvovalo neúčinnost podání, které není učiněno datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněném správcem daně, nelze takové podané daňové přiznání prohlásit za neúčinné, i když daňový subjekt nereaguje na výzvu k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost finanční správy ve věci posouzení vadnosti elektronického podání ve formátu PDF, přičemž uvedl, že podání ve formátu PDF v daňovém řízení (tj. s výjimkou ZDPH) nelze považovat za vadné ve smyslu § 74 DŘ a tudíž ani neúčinné po nesplnění výzvy k nápravě, tj. k doložení ve formátu XML. Tento následek by musel slovy NSS dostatečně jednoznačně a nepochybně ze zákona plynout. Argumentaci finanční správy, proč tomu tak je, uvedl NSS v rozsudku velice zkráceně a v zásadě se k ní bohužel nevyjádřil.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu procesního pochybení, jelikož krajský soud nepřípustně rozšířil předmět sporu o otázku, která nebyla dle žaloby mezi stranami sporná.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která opakovaně nevyslechla svědka, který bez udání důvodu v průběhu výslechu prováděného správcem daně odešel. NSS konstatoval, že bylo možno označit takového svědka za nevěrohodného a jeho další výslech nemohl přinést relevantní důkaz fakticity plnění, i když SD nezjišťoval důvod jeho odchodu.


NSS potvrdil postup Finanční správy v několika procesních oblastech. V prvé řadě se vyjádřil k otázce určitosti výzvy k odstranění pochybností, dále k otázce povinného ústního projednání výsledku tohoto postupu. Nakonec NSS konstatoval, že ani podpis úřední osoby na rozhodnutí v rozporu s podpisovým řádem nezpůsobuje nezákonnost ani nicotnost rozhodnutí.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku krajského soudu, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu, že se tento nevypořádal s doplněním odvolání před vydáním rozhodnutí o odvolání. Finanční správa argumentovala nutností věcného posouzení zmíněného doplnění. Dle NSS je úkolem krajského soudu posoudit, zda se jedná o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil názor Finanční správy, která odmítla provést důkaz znaleckým posudkem ve vztahu k ověření pravosti podpisu zmocnitele na plné moci. NSS má za to, že v prvé řadě je to stěžovatel, který autenticitu zpochybňuje a tudíž je povinen své tvrzení i prokázat.


NSS aproboval stanovení daně v doměřovacím řízení mimo daňovou kontrolu. Rozsudkem NSS č. j. 6 Afs 323/2018-38 ze dne 9. 5. 2019 byl posuzován spor o tom, zda je nutno v případě nepodaného daňového tvrzení stanovit daň pomůckami nebo je možno využít institutu dokazování. NSS v daném případě aproboval postup Finanční správy, která upřednostnila stanovení daně dokazováním, přičemž uznal, že není nutno za účelem stanovení daně zahajovat jakýkoliv kontrolní postup, zde daňovou kontrolu.

 


Aplikační služby