NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH při dodání automobilů do JČS, neboť daňový subjekt neprokázal provedenou přepravu ani osobu odběratele. Naopak předložil řadu rozporuplných dokladů, které ve svém souhrnu nemohly svědčit o jeho dobré víře ve splnění podmínek osvobození.
V bodě 31 NSS uvedl: Každý článek prodejního řetězce přitom nese svoji vlastní daňovou povinnost, která je u něj posuzována samostatně. V důsledku toho může dojít k situaci, že v jednom obchodním řetězci bude daň vybrána opakovaně, neprokážou-li jednotlivé články tohoto řetězce splnění zákonných podmínek pro uplatnění osvobození od daně (či nároku na odpočet daně). Nejedná se ovšem o duplicitní vybrání daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy týkající se doměření daně z přidané hodnoty. Stěžejní námitkou daňového subjektu bylo, že mu nelze přičítat k tíži jednání činěné zmocněncem, na základě jím udělených plných mocí. K tomu se NSS vyjádřil v tom duchu, že právní jednání, které na základě plných mocí činil zmocněnec, se přičítají přímo daňovému subjektu. Je proto nerozhodné, zda sám stěžovatel příslušné dokumenty (především daňové doklady) podepsal, respektive vystavil. Daňový subjekt tak nemůže s ohledem na existenci plných mocí uspět s tvrzením, že on osobně žádná zdanitelná plnění neuskutečnil, a žádná přiznání k dani tedy nepodal. NSS se také vyjádřil k postupu správce daně v rámci odvolacího řízení, kdy odvolací orgán odstranil vadu neprojednání daňové kontroly postupem dle § 115 daňového řádu, a NSS shledal toto jednání souladné se zákonem a neporušující dvojinstančnost.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z plnění od deklarovaného dodavatele, neboť dospěl k závěru, že byť závěry odvolacího orgánu v rozhodnutí o odvolání netrpí rozporuplností, lze určité nedostatky a rozporuplnost shledat v argumentaci správce daně ve zprávě o daňové kontrole (deklarovaný dodavatel x podvodné jednání) a odvolací orgán tyto vzájemně rozporná skutková zjištění uvedená ve zprávě o daňové kontrole nikterak vypořádal a nevysvětlil. Tato skutečnost tak způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně, aniž by současně zrušil i rozhodnutí odvolacího orgánu. NSS vyslovil názor, že správce daně pochybil, pokud před účinností zákonné úpravy v § 101a zákona o DPH, v níž je výslovně stanovena neúčinnost podání ve vadné struktuře, neformulářové podání „Odůvodnění k dodatečnému daňovému přiznání“ nepovažoval materiálně za dodatečné daňové přiznání, a nevyzval daňový subjekt k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zastavení odvolacího řízení na DPH z důvodu zmeškání lhůty pro podání odvolání. Předmětem sporu bylo, na jakou adresu měl správce daně doručovat dodatečné platební výměry na DPH. NSS konstatoval, že správce daně nepochybil, pokud dodatečné platební výměry doručoval na adresu pobytu evidovanou v informačním systému základních registrů a ve veřejné části živnostenského rejstříku. Pokud daňový subjekt chtěl, aby mu dle § 44 odst. 3 daňového řádu byly veškeré písemnosti zasílány na jinou adresu, měl o to správce daně výslovně požádat. Lhůta pro podání odvolání se tak odvíjí od marného pokusu doručit poštovní zásilku a uplynutí úložní doby v délce 10 dnů, nikoliv od data dosílání na jinou adresu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z nákupu automobilů v rámci uměle vytvořeného řetězce, kde na počátku byla zahraniční společnost, kterou zastupovala osoba v příbuzenském vztahu k jednateli daňového subjektu, a dále se v něm vyskytovaly tuzemské firmy, které však fakticky žádnou činnost nevyvíjely. NSS uvedl, že skutečnost, že daňový subjekt do řetězce formálně zapojil další článek v podobě deklarovaných dodavatelů z nich nemůže činit „skutečné dodavatele“ ve smyslu zákona o DPH, od nichž by „dodání zboží“ odůvodňovalo nárok na odpočet DPH, neboť v takovém případě by nárok na odpočet na DPH v rozporu s příslušnou právní úpravou a ustálenou judikaturou byl vázán ryze na předložení „dokladu“, bez ohledu na to, jakým způsobem se daná transakce udála. NSS konstatuje, že jednání daňového subjektu zjevně postrádalo jakýkoliv ekonomický smysl. Výslech jednatele zahraniční společnosti (bratra jednatele) by v tomto případě byl nadbytečný a nedošlo tedy k porušení práv daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při vyměření DPH za pomocí pomůcek. NSS uvedl, že daňový subjekt ve své kasační stížnosti nespecifikoval, v čem nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu, pouze znovu polemizoval s rozhodnutím o odvolání. K tomu NSS uvedl, že míra precizace kasačních bodů určuje to, jaké právní ochrany se stěžovateli u soudu dostane. Čím je kasační bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí jej. Není na místě, aby soud za stěžovatele spekulativně domýšlel argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které kasační stížnost podporují.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v tom směru, že neprokázal-li daňový subjekt vynaložení výdajů v určité výši uvedenému dodavateli, ani neprokázal, že výdaj v deklarované výši skutečně vynaložil za jiných okolností, které by správci daně transparentním způsobem osvětlil, nemohl správce daně výdaje pouze na základě předložených faktur uznat jako daňově účinné. NSS pak ve svém rozsudku mj. konstatoval, že daňový subjekt se zcela mýlí, pokud dovozuje, že k daňové uznatelnosti výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP postačuje zjištění, že nějaký druh plnění (zboží, služeb) byl nezbytný pro realizaci zakázky, z níž vyplynuly příjmy stěžovatele, které byly podrobeny zdanění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Daňový subjekt neoprávněně zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů výdaje na cestovní náhrady, paušální výdaje a odpisy z automobilů, které však nevlastnil. Daňový subjekt se snažil prokázat vlastnictví zpochybněním smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se výlučným vlastníkem vozidel stala manželka daňového subjektu. NSS konstatoval, že tvrzení daňového subjektu nemohla vést k neplatnosti této smlouvy a potvrdil tak závěr správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. Meritem sporu bylo neuznání nákladů za zprostředkování, když daňový subjekt neprokázal věcné plnění předmětu smluv. V kasační stížnosti daňový subjekt namítal mj. zmatečnost řízení před krajským soudem, podjatost soudců krajského soudu, dále procesní pochybení týkající se podpisu Zprávy o daňové kontrole, dle daňového subjektu se odvolací orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, daňový subjekt namítal chybné hodnocení znaleckých posudků. NSS však neshledal přípustné kasační námitky jakkoli důvodnými. NSS nemá za to, že by napadený rozsudek nebo jemu předcházející řízení bylo stiženo vadou zmatečnosti, nepřezkoumatelnosti či jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost závěru Finanční správy o naplnění podmínky účelnosti delegace místní příslušnosti. Ve věci zapsaného sídla je podstatné, aby takové místo i přesto, že se nejedná o provozovnu, vykazovalo faktické známky skutečného výkonu činnosti tohoto daňového subjektu, jelikož pro efektivní správu daní je podstatné, zda je možná jednoduchá efektivní komunikace mezi správcem daně a stěžovatelkou, resp. možnost správce daně nadaného znalostí místních poměrů např. provádět efektivně místní šetření či daňovou kontrolu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu deklarovaného dodavatele. Předmětem sporu byla skutečnost, zda je soud povinen přezkoumávat celé daňové řízení, a to i nad rámec obecných žalobních námitek. NSS uvedl, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou zakotvenou mj. v § 75 odst. 2 s.ř.s., dle kterého soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, tedy že obsah a kvalita žaloby zásadně předurčuje obsah a kvalitu rozsudku. Pokud tedy odvolací orgán uplatněné odvolací námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když se věcí zabýval pouze poměrně obecně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud svým postupem znemožnil správním orgánům pokračovat v daňovém řízení, jelikož předmětná rozhodnutí shledal nezákonnými pouze ve věci jednoho kontrolního zjištění (nesprávně stanovený technický kvalifikační předpoklad), přičemž zrušená rozhodnutí se týkala celkem tří kontrolních zjištění (dále nárokování nezpůsobilých výdajů a nesprávné označení veřejné zakázky). Platební výměry tak vydány být měly, avšak na odlišnou (nižší) částku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci uplatněného kráceného nároku na odpočet DPH. NSS uvedl, že pro DPH je zásadní prokázání souvislosti mezi přijatým zdanitelným plněním a uskutečněným zdanitelným plněním. Byla-li tedy oprava klimatizace provedena v prostorách, kde nájemné osvobozuje od DPH, nelze uplatnit ani krácený nárok na odpočet.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil postup Finanční správy v oblasti zajišťovacích příkazů. Dle NSS souhrn skutkových okolností případu nasvědčuje tomu, že jednání daňového subjektu naplnilo podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů. Naplněna pak byla zejména podmínka obavy o dobytnost v budoucnu stanovené daně, která byla umocněna dřívějším neplněním daňových povinností. NSS dále potvrdil, že ve věci daňové povinnosti netřeba obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy z oblasti stanovení základu daně při směně nemovitých věcí. Dle NSS v případě, kdy absentuje v právním předpisu pravidlo, kterým se v případě směny určuje sjednaná cena, není možné sjednanou cenu stanovit vůbec a není proto možné z ní při stanovení daňové povinnosti vycházet, v důsledku toho není možné vycházet ani ze srovnávací daňové hodnoty. Správce daně měl proto postupovat při stanovení daňové povinnosti při směně pozemků při stanovení nabývací hodnoty pouze z ceny zjištěné. Názor NSS je v rozporu s praxí Finanční správy.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem věci je doměření daně z titulu neuznání nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které fakturoval slovenský zřizovatel své české stálé provozovně. Dle zrušeného rozsudku krajského soudu daňový subjekt prokázal daňovou účinnost sporných nákladů. K tomuto závěru však krajský soud dospěl na základě zkoumání listin předložených daňovým subjektem až v soudním řízení. NSS vrátil věc krajskému soudu s tím, že jeho závěry vycházely z nezákonně provedeného dokazování před krajským soudem a správci daně tak byla upřena možnost zpochybnit tvrzení daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci rozhodnutí o nespolehlivém plátci z důvodu neuhrazení zajišťovacího příkazu. NSS uvedl, že správce daně nebyl v řízení o NESPP povinen zkoumat okolnosti vydání zajišťovacího příkazu, ale pouze rozhodnou skutečnost ve smyslu § 106a ZDPH, tzn., zda byl zajišťovací příkaz uhrazen.
NSS dále uvedl, že Informace GFŘ k nespolehlivému plátci je pouze interní normativní akt vydaný Generálním finančním ředitelstvím a pro správce daně představuje pokyn nadřízeného orgánu, je důležité, že v rozhodnutí bylo uvedeno, že daňový subjekt porušil nejen podmínky této informace, ale zejména ust. § 106a ZDPH. Informaci GFŘ je pak možno chápat jako vstřícný krok vůči daňovým subjektům, neboť svojí povahou nedošlo k postupu překračujícímu rámec zákonného zmocnění.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kdy předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt porušil rozpočtovou kázeň tím, že poskytl dotace neoprávněnému žadateli. NSS uvedl, že odpovědnost daňového subjektu jako řídícího orgánu je třeba hledat v nedostatcích při plnění jemu uložených povinností, nenastupuje tak automaticky jako přímý důsledek neúspěchu ve snaze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně konečnému příjemci. Je pak otázkou odpovědnostního vztahu mezi daňovým subjektem a konečným příjemcem dotace, zda byl tento oprávněným žadatelem.

NSS ve zrušujícím rozsudku vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou a zrušil napadený rozsudek krajského soudu s tím, že krajský soud překročil své pravomoci, když prováděl dokazování nad rámec skutkového stavu zjištěného odvolacím orgánem, přičemž s ohledem na princip plné jurisdikce je nutné dojít k závěru, že krajské soudy mohou provádět dokazování k doplnění skutkového stavu, avšak nikoliv tam, kde by prováděl dokazování ve skutkových otázkách, které nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. NSS potvrdil názor Finanční správy, že v důsledku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení nemůže být princip plné jurisdikce vykládán tak, že soud může nahradit činnost správního orgánu. Soud má povinnost zvažovat rozsah doplnění dokazování právě tak, aby činnost správního orgánu nenahrazoval. Jestliže jsou předmětem dokazování dokumenty dokládající unesení důkazního břemene daňového subjektu, musí mít správce daně možnost, aby zpochybnil tvrzení daňového subjektu a aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci opravy daně dle § 44 odst. 1 ZDPH u pohledávek v insolvenčním řízení, kdy odkázal na Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 7. 2019, čj. 1 Afs 29/2018-33, a uvedl, že názor Finanční správy na šestiměsíční pro vznik pohledávky byl vždy konzistentní a argumentace správná, a to i před rozhodnutím rozšířeného senátu NSS.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Meritorně se věc týká výše pokuty podle §250 odst. 1 písm. a) DŘ za opožděné podání daňového přiznání. NSS zde svým rozsudkem zrušil rozsudek KS v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a to pro vady ve výroku rozsudku. Rozsudkem KS totiž bylo zrušeno nejen rozhodnutí OFŘ, ale i rozhodnutí prvostupňového správce daně. Z odůvodnění rozsudku KS však zároveň plyne, že v řízení má být pokračováno a má být znovu rozhodnuto, a to dle právní úpravy pro DS příznivější. Prvostupňový orgán by však po zrušení svého rozhodnutí v řízení pokračovat nemohl.

NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a OFŘ. Spornou v tomto případě byla otázka, zda má být příjem od zahraničního zaměstnavatele navýšen pro potřeby stanovení daňového základu o částku odpovídající tuzemskému pojištění placenému zaměstnavatelem. Navýšení základu daně o toto pojistné bylo potvrzeno jak OFŘ, tak rozsudkem Městského soudu v Praze. NSS ve svém rozsudku konstatoval, že pouze formální ujednání nemůže mít podstatný vliv na úhrnné zdanění DS a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí OFŘ a vrátil věc k dalšímu řízení.

NSS ve svém rozsudku zamítl kasaci daňového subjektu, potvrdil postup Finanční správy, kterým bylo potvrzeno neuznání výdajů za výkopové a dlaždičské práce ve smyslu §24 odst. 1 ZDP. Uvedené výdaje byly správcem daně hodnoceny jako neprokázané, neboť DS nevyvrátil existující pochybnosti a neprokázal, že dodávky prací byly provedeny tak, jak bylo deklarováno na předložených dokladech. NSS konstatoval, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání předmětných plnění od deklarovaného dodavatele leželo na DS, který však k zjištěným okolnostem nenabídl žádná relevantní tvrzení podložená důkazními prostředky, a potvrdil vyloučení výdajů v celém rozsahu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu podvodu na DPH při poskytování výrazně nadhodnocených reklamních služeb na fotbalových zápasech a dalších sportovních akcích. NSS potvrdil, že správce daně byl oprávněn posuzovat zjevné navýšení ceny reklamních služeb jako objektivní okolnost svědčící o vědomosti žalobce o účasti na podvodu, aniž by byl povinen zjišťovat cenu obvyklou dle zákona o oceňování majetku.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci správy odvodů za porušení rozpočtové kázně. Předmětem sporu bylo, zda byl postup Finanční správy v rozporu se závazným právním názorem NSS. Ačkoli NSS uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zřejmé úvahy správce daně sledující myšlenkovou linku závazného právního názoru soudu, neztotožnil se následně s právní argumentací a s hodnocením, k jaké právní otázce bylo posouzení provedeno. Ta spočívala v tom, že dle soudu OFŘ nerespektovalo závazný právní názor vyslovený v předchozím rozsudku NSS ohledně porušení rozpočtové kázně a vyměření odvodu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti osvobození od DPH při dodání zboží do JČS. K většině argumentů daňového subjektu se NSS vzhledem ke koncentrační zásadě vůbec nevyjadřoval, neboť se jednalo o nová tvrzení, která nebyla obsahem žalobních bodů. K tvrzení daňového subjektu, že správněji než odvolací orgán vyhodnotil důkazní situaci prvostupňový správce daně, který řízení uzavřel se závěrem účasti na podvodu, se NSS vyjádřil v tom směru, že nechápe, jak by měl tento argument stěžovatelce prospět, neboť kromě jejího přiznání to značí, že by stejně nárok na osvobození neměla, byť z jiného důvodu, než uzavřel žalovaný.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka, kdo byl plátcem daně z příjmů fyzických osob z příjmů, které daňový subjekt coby komitent obdržel na základě komisionářských smluv, ve kterých se komisionář mj. zavázal zaplatit za komitenta daň z příjmu. NSS ve svém rozsudku potvrdil zásadu zákazu přenosu daňové povinnosti a skutečnost, že dohody, podle nichž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou vůči správci daně účinné. Ani existence dobré víry žalobce není právní skutečností, která by jej mohla ze zákona zprostit daňové povinnosti.

NSS svým vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou ve sporu o unesení důkazního břemene v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o otázku určení povahy finančních prostředků připsaných na účet daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů, kdy potvrdil naplnění obou podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů. Zejména v otázce dobytnosti potvrdil názor Finanční správy, když u daňového subjektu došlo k výraznému útlumu podnikatelské činnosti, což oprávněně vedlo k závěru, že je dána odůvodněná obava, že v době vymahatelnosti případně stanovené daně bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti daňového procesu. Nesouhlas daňového subjektu se závěry správce daně jej neopravňuje k důvodnému odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci doměření DPH u dlužníka z důvodu opravy daně dle § 44 zákona o DPH u pohledávek v insolvenčním řízení. Předmětem sporu byla šestiměsíční lhůta vzniku pohledávky před prohlášením konkurzu a charakter pohledávky vzniklé z důvodu opravy daně. NSS přisvědčil krajskému soudu a správci daně stran šestiměsíční lhůty, ale uvedl, že shodně jako Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňový nedoplatek ve smyslu § 44 odst. 5 zákona o DPH není možné považovat za daň vzniklou po rozhodnutí o úpadku. To zdůvodnil tím, že se daň vztahuje ke zdanitelným plněním poskytnutým v období před rozhodnutím o úpadku. Tento názor NSS není překvapivý a shoduje se současnou praxí Finanční správy, kterou bylo reagováno na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu (29 ICdo 98/2015).

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy proti rozsudku z oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně převodních cen. NSS se v posouzení většiny faktorů srovnávací analýzy neztotožnil s hodnocením krajského soudu, přesto však dospěl k závěru, že faktor podnikatelské strategie nebyl Finanční správou hodnocen dostatečně. Dále NSS konstatoval, že změna metody zjištění převodních cen z metody nezávislé srovnatelné ceny na transakční metodu čistého rozpění, nebyla dostatečně zdůvodněna a vrátil věc k dalšímu řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ohledně neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých plnění - pomocné stavební práce. NSS konstatoval, že i v případě, kdy není pochyb o faktickém provedení takových prací, je na žalobci důkazní břemeno, aby prokázal, že mu byly poskytnuty tak, jak tvrdil na předložených dokladech, tedy že přijal předmětná zdanitelná plnění právě od deklarovaného dodavatele.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci stanovení daně z přidané hodnoty podle pomůcek. NSS uvedl, že v případě, kdy daňový subjekt nesplní svoje povinnosti při dokazování, což vede správce daně k nutnosti využití postupu stanovení daně podle pomůcek, není přípustná v dalším řízení polemika o volbě srovnatelného subjektu, pokud necílí na skutečnost, že stanovená daňová povinnost je v hrubém nepoměru s tou, která mu stanovena být měla.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti DPH. Na základě usnesení rozšířeného senátu potvrdil NSS obrat v posuzování správní praxe finanční správy ve věci určení počátku běhu 6-ti měsíční lhůty určené pro opravu DPH u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení dle § 44 ZDPH.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil právní názor Finanční správy v otázce posouzení běhu prekluzivní doby. V projednávané věci bylo sporné, zda lze užít novou úpravu účinnou od 1. 1.. 2011 (stavení lhůt při mezinárodním dožádání na dani z příjmů právnických osob), na lhůty pro stanovení daně, které započaly běžet do 31. 12. 2010 (když do tohoto data mělo oznámené mezinárodní dožádání za následek přerušení této lhůty).
Ačkoliv se právní úprava týkající se stavení lhůty při mezinárodním dožádání v případě daně z příjmů právnických osob účinná po 1. 1. 2011 formálně měnila (tedy nejprve zrušením zákona č. 253/2000 Sb. a následně doplněním relevantních ustanovení do daňového řádu), věcně zůstala stále stejná. Nebylo tedy ani nutné, aby existovalo výslovné přechodné ustanovení, neboť se na právním postavení daňových subjektů nic neměnilo. NSS k závěru, že přechodné ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu je třeba vyložit tak, že dopadá nejen na ta pravidla běhu lhůty pro stanovení daně, která jsou výslovně uvedena v daňovém řádu, ale i na pravidlo o stavení lhůty při mezinárodní spolupráci, které bylo pro vymezené daně uvedeno s účinností od 1. 1. 2011 v § 4 odst. 3 zákona č. 253/2000 Sb.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v otázce právní posouzení běhu prekluzivní doby. NSS potvrdil postup Finanční správy, která pro účely posouzení běhu prekluzivní doby aplikovala § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a jako ustanovení speciální k § 148 daňového řádu.

NSS vyhověl z procesních důvodů kasační stížnosti daňového subjektu ve věci neuznání úroků z doplňkové části hypotečního úvěru. Dle NSS však krajský soud ve svém rozsudku ze 4 žalobních námitek vypořádal pouze jednu, a to námitku týkající se rozložení důkazního břemene. Ke zbylým námitkám tj. neodůvodněné zvýhodnění skupiny poplatníků, kteří nepodávají samostatně daňové přiznání vůči těm, kteří daňové přiznání podávají, dále, že z úvěrové smlouvy je patrné, že doplňková smlouva byla použita pro bytové potřeby a že stěžovatelka již prokázala oprávněnost čerpání úvěrových prostředků již bance, jelikož jinak by banka nevystavila potvrzení o výši úroků, se krajský soud nevyjádřil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno stran prokázání nároku na odpočet DPH z nákupu zboží od deklarovaného dodavatele. NSS uvedl, že na plátce DPH, který odebral zboží z tržnice, nelze sice klást nepřiměřené požadavky, ale že tento plátce musí minimálně prokázat, že osoby, od kterých odebíral zboží, se mu musely rozumně jevit jako lidé „patřící“ k dodavateli a jednající oprávněně jménem dodavatele. Pakliže odebíral za hotové velké objemy zboží od společností zabývajících se obchodní činností a sídlících společně na jednom místě, měl spojení konkrétních dodávek zboží s konkrétním dodavatelským subjektem zdokumentovat důkladněji. Jestliže tak daňový subjekt neučinil, stíhají jej neblahé důsledky neunesení důkazního břemene.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když vyšel z rozhodnutí rozšířeného senátu NSS z července 2019 č. j. 1 Afs 29/2018 - 33 ve věci šestiměsíční lhůty u opravy pohledávek dle § 44 zákona o DPH, který potvrdil, že oprava lze provést pouze u pohledávek, které vznikly ve lhůtě delší než 6 měsíců před rozhodnutím o úpadku a popřel tak závěry z rozsudku 9. senátu ve věci Cerepa.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci ručitelské výzvy na DPH. Předmětem sporu bylo ručení z důvodu § 109 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, tzn., že odběratel plátce DPH ručí za nezaplacenou DPH dodavatelem z transakce, při jejímž uskutečnění věděl nebo vědět měl a mohl, že daň nebude úmyslně zaplacena. Vzhledem k tomu, že ručitel a dlužník byli v tomto případě spojené osoby (ručitel byl jednatelem dlužníka), konstatoval NSS, že nebylo pochyb o jeho vědomosti o nezaplacení daně dlužníkem.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci výkladu zákona o správě daní a poplatků. NSS se v daném rozsudku zabýval zejména pořadím párování platby na úhradu jednotlivých daňových povinností dle zákona o správě daní a poplatků. Dle NSS splatnost vymezená zákonem o správě daní a poplatků tvořila interval v délce tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, ukončený posledním dnem této lhůty, a neobstojí proto výklad dosud zastávaný daňovými orgány, že daň se stane splatnou teprve k poslednímu dni tohoto intervalu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když uvedl, že při posuzování návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce je nutné zkoumat nejdříve dodržení lhůty k podání návrhu, a teprve za podmínky, že návrh byl podán včas, zkoumat „věc samu“ (tzn., zda navrhovatel je, anebo není vlastníkem majetku postiženého exekucí). Smyslem lhůty dle § 179 odst. 4 daňového řádu je podpořit rychlost postupu exekuce a přimět toho, kdo se domnívá, že jeho majetek postižen, aby svoji výhradu uplatnil relevantním způsobem. Zákonným důsledkem otálení dotyčné osoby je pak ztráta možnosti postupovat dle § 179 daňového řádu a nutnost spoléhat se na to, že její práva budou ochráněna jinými způsoby.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozhodnutí krajského soudu i odvolacího orgánu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně před vydáním rozhodnutí o odvolání. Předmětem sporné lhůty bylo stavění lhůty po dobu mezinárodního dožádání na DPH, kdy je třeba ust. § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu aplikovat až na zdaňovací období, kdy prekluzívní lhůta začala běžet po 1. 1. 2014. Tento závěr byl prvně vysloven v rozsudku NSS sp. zn. 10 Afs 206/2017 a Finanční správa na jeho základech upravila výklad přechodných ustanovení k novele daňového řadu, která přinesla aktuální znění ust. § 148 odst. 4 písm. f).

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci DPH. Předmětem sporu byl odpočet DPH z pronájmu reklamních ploch během automobilových závodů, kdy správce daně konstatoval existenci podvodu na DPH, což odvolací orgán korigoval v rámci odvolacího řízení na neprokázání deklarovaného dodavatele reklamy. NSS se k věci vyjádřil v tom směru, že nedošlo k přesunu důkazního břemene na daňový subjekt, neboť stěžovatelem předestřené skutečnosti nebyly způsobilé založit důvodné pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu. Správce daně tedy relevantně nezpochybnil ani rozsah uskutečněného plnění, ani to, že reklamu dodal deklarovaný dodavatel, byť prostřednictvím subdodavatelů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o nespolehlivém plátci. Předmětem sporu byla účinnost doručení zajišťovacích příkazů a výzev k prokázání skutečností správcem daně osobně při provádění domovní prohlídky policií v sídle zmocněnce. Stěžovatel namítal, že správce daně měl za nastalé situace doručit předmětné dokumenty elektronicky, a to jak společnosti ČKD, tak zmocněnci. NSS k tomu uvedl, že správce daně postupoval zákonně a adekvátně k situaci, když předmětné písemnosti doručil osobně a pouze zmocněnci, neboť z § 39 odst. 1 daňového řádu plyne, že doručování při ústním jednání a doručování elektronicky (datovou schránkou) lze považovat za rovnocenné způsoby doručování.

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci nevyhovění žádosti o stanovení zálohy na odvod z loterií a jiných podobných her jinak, resp. v takové výši, v jaké byla před zákonným zvýšením sazby těchto odvodů. Důvodem žádosti byla námitka nepřiměřeného a tzv. rdousícího efektu odvodu. NSS s odkazem na nález Ústavního soudu v obdobné věci shledal zákonné sazby odvodu za zcela přiměřené a uzavřel, že daňový subjekt nikterak neprokázal, že by byl vystaven tzv. rdousícímu efektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet při absenci daňového dokladu. Žalobce se svým obchodním partnerem uzavřeli smlouvu, kde si poskytovali vzájemně reálná plnění ve stejné hodnotě a nedocházelo mezi nimi k platbě. NSS však shodně se správcem daně konstatoval, že i v těchto případech je třeba dodržovat účetní a daňové předpisy, neboť se jedná o dvě různá plnění. Oba daňové subjekty tedy byly povinny vystavit daňové doklady a odvést DPH na výstupu a pak si případně i nárokovat odpočet daně. Pokud to neučinily, nelze nárok na odpočet dovozovat pouze z fakticity poskytovaných plnění. Daňový doklad vystavený plátcem DPH (faktura) je za splnění ostatních zákonných podmínek v zásadě nezbytnou podmínkou pro uplatnění odpočtu DPH.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu bylo doručování do datové schránky právnické osoby za stavu, kdy prokuristka oznámila, že právnická osoba nemá oprávněnou a pověřenou osobu s přístupem do datové schránky a požadovala doručování písemností do své datové schránky. Krajský soud uvedl, že za takové situace byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni některým ze způsobů uvedených v § 39 odst. 2 daňového řádu. Toto vyjádření NSS korigoval v tom směru, že správce daně nebyl povinen doručovat náhradním způsobem, ale měl v souladu se zásadou součinnosti považovat takové oznámení prokuristky za předpoklad pro to, aby měla žalobkyně možnost prokázat, že tuto situaci nezavinila, aby poté mohl být aplikován § 39 odst. 2 daňového řádu, umožňující doručování jiným způsobem než elektronicky. Jelikož však správce daně na tuto aktivitu (oznámení prokuristky) nijak nereagoval a doručoval nadále do datové schránky právnické osoby, čímž došlo k tomu, že se žalobkyně nezúčastnila výslechu svědka, neboť se o jeho konání nedozvěděla, došlo dle NSS k pochybení správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení ceny obvyklé v oblasti daně z příjmů. NSS aproboval, že daňový subjekt zkrátil daňovou povinnost, když u ceny pronájmu mezi propojenými osobami došlo k odchýlení od obvyklé ceny. Finanční správa tak správně upravila základ daně z příjmů o částku rozdílu mezi sjednaným nájemným a obvyklým nájemným ve zjištěné výši.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH ze zprostředkovatelské činnosti. NSS uvedl, že zprostředkovatelská činnost, a to i neúspěšná, samozřejmě může být zdanitelným plněním, ale to platí pouze za předpokladu, že daňový subjekt je schopen prokázat, jak fakticky tato činnost probíhala a v čem spočívala. K tomu je zpravidla zapotřebí i jisté součinnosti zprostředkovatele.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z přidané hodnoty, když dospěl k závěru, že při prokazování účasti daňového subjektu na podvodu neunesla Finanční správa důkazní břemeno, které v případě aplikace objektivních okolností leží v souladu s ustálenou unijní i vnitrostátní judikaturou výhradně na ní. NSS shledal, že v daném případě není dostatečně rozlišeno, zda je nárok na odpočet daně neuznán z důvodu účasti na podvodu anebo z důvodu nesplnění hmotněprávních podmínek nezbytných pro uznání nároku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci daně z přidané hodnoty. Konkrétně se jednalo o aprobování závěru, že se daňový subjekt vědomě účastnil podvodného řetězce s dopravní technikou. Základní kasační argumentací stěžovatelky bylo, že její účast na daňovém podvodu nebyla náležitě prokázána, neboť disponovala perfektními daňovými doklady, její dodavatel nefiguroval v seznamu nespolehlivých plátců a navíc sporné plnění jeho uvedením do příslušného daňového přiznání přiznal. NSS dospěl k závěru, že tyto skutečnosti žádným způsobem nerozporují okolnosti, ve kterých správce daně spatřoval vědomé zapojení stěžovatelky do obchodního řetězce, který byl zatížen neodvedením DPH. NSS byl přesvědčen, že stěžovatelka o své účasti v řetězci zatíženém podvodem na DPH věděla, neboť její jednatel vystupoval jako zmocněnec prvního kupujícího a následně jako konečný kupující na začátku i na konci řetězce. Účast nekontaktních společností v řetězci, platby v hotovosti, jakož i nesrovnalosti v datech uskutečnění jednotlivých prodejů jen dokreslují podstatu daného řetězce. Za této situace je nadbytečné dovolávat se jakýchkoliv opatření, která stěžovatelka měla provést, aby své účasti na podvodném řetězci zabránila.

NSS se nejprve vyjádřil k tomu, že podání blanketní kasační stížnosti ze strany Finanční správy nepředstavuje zneužití práva, jak se domníval daňový subjekt. Stran samotné klíčové otázky pak NSS tímto rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, které dal za pravdu ve věci dostatečné míry konkrétnosti výroku rozhodnutí o správním deliktu i výroku oznámení o zahájení řízení. Podle NSS krajský soud svými závěry o nedostatečnosti vymezení skutkové věty ve výroku rozhodnutí o správním deliktu zcela stírá jakýkoliv rozdíl mezi výrokem a odůvodněním, protože pokud by takto měly vypadat výroky správních rozhodnutí, žádné odůvodnění by nebylo třeba.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy, když aplikoval rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 16. července 2019 č. j. 1 Afs 29/2018 - 33 ve věci šestiměsíční lhůty u opravy pohledávek dle § 44 zákona o DPH – viz „Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016, je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly z tohoto plnění v období končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.“

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci určení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podstatou sporu bylo to, v jaké výši měl být vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s flagrantním porušením jednotlivých ustanovení zákona o veřejných zakázkách při současném prokázaném střetu zájmů mezi zadavatelem a dodavatelem. Dle NSS nebyly v daném případě promítnuty do výše odvodu individuální okolnosti porušení rozpočtové kázně včetně míry naplnění účelu dotace, byť shledané pochybení zasahuje celý objem poskytnuté dotace. Stěžovatel musí posoudit, jaký konkrétní dopad měla tato porušení na čerpání dotace a poté musí důsledně zvážit, jak by se změnilo využití poskytnuté dotace, kdyby byly peněžní prostředky využity zcela v souladu s jejími podmínkami. Na základě tohoto rozdílu poté musí být stanoven i odvod. Závěrem vyslovil NSS důležitý závěr, a to, že odvod mít likvidační dopad může, avšak nelze jej zohlednit již při jeho ukládání, nýbrž až v rámci dodatečných řízení o posečkání nebo prominutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při postižení zaviněné účasti daňového subjektu na podvodu na DPH při obchodování s optickými čočkami. NSS se vyjádřil, že důkazní břemeno při prokazování podvodu stíhá správce daně, přičemž daňový subjekt má možnost zvrátit zjištění správce daně, jestliže prokáže dobrou víru, zejména že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření bránící zapojení do podvodu. NSS se vyslovil také k typu zavinění daňového subjektu při podvodu na DPH, kdy dospěl k závěru, že není rozdílu mezi pojmy používanými judikaturou NSS, resp. SDEU „vědět měl a mohl“ a „věděl nebo vědět musel“, neboť tyto pojmy vyjadřují v podstatě totéž.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů, když potvrdil názor Finanční správy a to že mezi částí mezd vyplácených daňovým subjektem a jeho příjmy nebyla prokázána příčinná souvislost a nelze je proto uznat jako výdaje za účelem dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci rozdílného pohledu judikatury na možnost opakovaně rozhodnout o odvolání proti zajišťovacímu příkazu po dřívějším zrušujícím rozsudku. NSS potvrdil, že odvolací řízení proti zajišťovacímu příkazu s ohledem na jeho zákonnou propadnou lhůtu k vyřízení je prvotním a zároveň posledním přezkumem odvolacím orgánem. V případě zrušení rozhodnutí o odvolání krajským soudem nezbývá odvolacímu orgánu nic jiného, než zajišťovací příkaz zrušit a není tu prostor pro nápravu jakýchkoli vad, ať už vznikly na prvním stupni, nebo až během odvolacího řízení. NSS dále konstatoval, že ač se předchozí judikatura vydala v zásadě dvojí cestou, byl tento rozpor následnou a ustálenou rozhodovací činností smazán.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v otázce daně z příjmů. Konkrétně konstatoval, že z hlediska přiřazení určitých nákladů do pořizovací ceny majetku není podstatné, kdy daňový subjekt formálně schválil realizaci investice, ale kdy objektivně započal s její realizací. V rozsudku se NSS dále zabýval vlivem prohlášení úpadku na stěžovatele a následného povolení reorganizace na řízení o žalobě.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci stanovení daně pomůckou. Konkrétně NSS uvedl, že pro soudní přezkum je vždy podstatné jen to, co správce daně ve svém rozhodnutí uvedl a vtělil tak mezi své rozhodovací důvody. Dané nelze nahrazovat aktivitou ve správním soudnictví.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu, neboť v rámci posuzování rozhodnutí o výši hotových výdajů potvrdil, že krajský soud porušil dispoziční zásadu ve vztahu k rozhodnutí o odborném vyjádření. Ve vztahu k hotovým výdajům zároveň nastavil mantinely přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti hotových nákladů tak, že je třeba, aby součástí spisu byl podklad obsahující objektivizovaná zjištění stran ceny za určitou službu, která mohou vést k závěru o přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) ceny za konkrétní úkon, jejíž úhradu následně uloží daňovému subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci zajišťovacích příkazů. NSS nejprve shledal, že rozpor výroku rozsudku soudu s jeho odůvodněním lze opravit usnesením daného soudu, neboť v případě, kdy bylo nařízeno ve věci ústní jednání, na kterém byl správný výrok vynesen, půjde o zřejmou nesprávnost ve smyslu ust. § 54 odst. 4 s.ř.s. Dále NSS neshledal důvodnou kasační stížnost stran merita věci, kdy dovodil, že Finanční správa měla dovodit za daňový subjekt jím obecně a nesprávně formulovaný odvolací důvod stran zástavy ve výši 20.000.000 Kč a tento následně řádně vypořádat.

NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, když zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval závěry Finanční správy, které učinily na základě provedeného dokazování ve vztahu k otázce daňové účinnosti (§24 odst. 1 ZDP) daňovým subjektem uplatněných výdajů konkrétních dodavatelů, kde se jednalo o neuznání výdajů dle smluv o dílo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci elektronické evidence tržeb. NSS se ve svém historicky prvním rozsudku věnuje oblasti zjednodušeného režimu v rámci agendy evidence tržeb – konkrétně k ustanovení § 11 odst. 1 zákona o evidenci tržeb konstatuje, že toto nezakládá správci daně žádné správní uvážení, nýbrž toliko povinnost správce daně vydat na základě žádosti poplatníka povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu. Daňový subjekt je ten, kdo je povinen unést důkazní břemeno, neboť je na něm, aby v pozici žadatele prokázal důvody svědčící pro povolení zjednodušené evidence tržeb. Závěrem NSS vyslovil ten závěr, že pokud by správce daně vydal opačné rozhodnutí, kterým by vyhověl stěžovatelově žádosti, dostal by se z povahy věci do rozporu s účelem zákona.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci uložení pokuty za správní delikt týkající se provozování nelegálního pokerového turnaje. NSS nepřisvědčil závěrům krajského soudu, že se správní orgány dopustily pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a porušily zásadu volného hodnocení důkazů, naopak se ztotožnil s námitkami v kasační stížnosti, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a že v dané věci nepanují důvodné pochybnosti. NSS stejně jako správní orgány zpochybnil výpovědi svědků, kteří provozování turnaje shodně označili jako narozeninovou oslavu a aproboval nadbytečnost dalších výpovědí s tím, že obviněný nevystavěl svou obhajobu na přesvědčivé argumentaci a nenabídl správním orgánům věrohodnou skutkovou verzi reality, která by vyvrátila ve věci učiněná kontrolní zjištění.

NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci odepření nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu. Podstatou sporu byla povinnost Finanční správy stanovit daň shodným způsobem u daňového subjektu i jeho dodavatele. Finanční správa argumentovala oddělitelností řízení a v tomto konkrétním sporu i nerozporností titulů doměření. NSS však dvojí optiku při stanovení daně u daňového subjektu a jeho dodavatele odmítl, namítanou nerozporností se v podstatě věcně nezabýval. Na rozsudku je mj. zajímavé, že je ve zjevném rozporu s vlastní judikaturou NSS, když zmínit lze kupříkladu rozsudek sp. zn. 1 Afs 360/2018.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci osvobození od DPH při vývozu zboží. Finanční správa osvobození neuznala a to na základě znění tuzemského zákona o dani z přidané hodnoty. NSS se v otázce výkladu tuzemského zákona obrátil prostřednictvím předběžné otázky na SDEU, který rozsudkem C-275/18 ze dne 28. 3. 2019 označil tuzemskou právní úpravu za rozpornou s evropským právem. Dle SDEU je v tomto případě nutno upřednostnit faktickou stránku věci (opuštění území Evropské unie) nad stránkou formální, která spočívá v nutnosti umístit zboží do celního režimu vývoz.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci doměření daně z přidané hodnoty. Konkrétně, že rozdělení celkové ceny bytových jednotek na část kupní ceny a část úhrady za výmaz zástavního práva, ze které daňový subjekt neodváděl DPH, neboť tvrdil, že se jedná o úhradu bance, bylo umělé, a proto správce daně postupoval správně, když doměřil DPH na výstupu tak, aby odpovídalo celé kupní ceně bytové jednotky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z nabytí nemovitých věci. Konkrétně se řešilo, zda má být aplikována právní úprava, která předcházela právní úpravě současné, když dřívější právní úprava byla pro daňový subjekt výhodnější. NSS potvrdil, že daňová povinnost k dani z nabytí nemovitých věcí vzniká dnem zápisu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí bez ohledu na výhodnost či nevýhodnost právní úpravy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, když předmětem sporu byla oprávněnost vydání zajišťovacího příkazu. NSS potvrdil, že Finanční správa správně vyhodnotila jak skutečnosti svědčící o přiměřené pravděpodobnosti stanovení daně, tak skutečnosti ohledně obavy o dobytnost této daně v budoucnu. NSS potvrdil, že v rámci zjišťování skutečností pro splnění požadavku na přiměřenou pravděpodobnost stanovení daně v zajišťovacím příkazu se dokazování neprovádí, neboť zajišťovací příkazy jsou založeny na předběžných závěrech, u nichž není namístě obšírně prokazovat otázky související se stanovením samotné daně, neboť tyto mají své místo v nalézací fázi daňového řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soud z oblasti DPH. Konkrétně byl potvrzen názor Finanční správy, která měla za to, že daňový subjekt nebyl dostatečně obezřetný, aby zabránil své účasti na podvodu na DPH, když uzavřel obchod s novým, neprověřeným dodavatelem bez reputace v daném oboru, bez písemné smlouvy a přistoupil k nestandardním platbám přes zahraniční bankovní instituci. NSS uvedl, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno stran prokázání své dobré víry a dostatečné obezřetnosti.

Hodnocení závažného porušení rozpočtové kázně s vlivem na účel dle zásady proporcionality
NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce v otázce proporcionální výše uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně. NSS rozhodoval dle závěrů svého rozšířeného senátu, když uvedl, že odvod, týká-li se porušení povinnosti oddělitelné části poskytnuté dotace má být stanoven pouze částkou odpovídající této části dotace.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soudu aprobující postup Finanční správy ve věci návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS osvědčil, že doložka výhrady vlastnického práva znamená, že až do úplného zaplacení kupní ceny zůstává zboží ve vlastnictví prodávajícího. Nebýt této doložky, nabyl by kupující vlastnické právo již uzavřením kupní smlouvy a převzetím zboží.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení daně z přidané hodnoty podle pomůcek. NSS uvedl, že pokud daňový subjekt tvrdil, že mu byly odcizeny všechny doklady a se správcem daně v rámci daňové kontroly nespolupracoval ani žádné důkazy nepředkládal, nemůže se domáhat použití konkrétních pomůcek nebo napadat pomůcky zvolené správcem daně, pokud jednoznačně neprokáže, že tyto pomůcky byly nepřiměřené.

NSS zamítl kasační stížnost žalobce a potvrdil názor Finanční správy, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno stran prokázání nároku na odpočet a faktické existence drahých kovů. Správce daně relevantním a přesvědčivým způsobem zpochybnil celou řadu formálních a nepřímých důkazů, které měly o existenci zdanitelného plnění svědčit.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci provedení opravy daně podle § 44 zákona o DPH u pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení, který přestal být plátcem DPH. V rámci tohoto řízení NSS položil předběžnou otázku SDEU ve věci slučitelnosti podmínek opravy daně v českém zákoně o DPH se Směrnicí Rady EU 2006/112/ES. Soudní dvůr EU v rozsudku C 127/18 ze dne 8. 5. 2019 dospěl k závěru, že skutečnost, že dlužník přestal být plátcem, nemůže být omezující pro možnost provedení opravy. Na základě toho tedy NSS ve svém rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány byly povinny odmítnout aplikaci § 44 odst. 3 zákona o DPH a plátce DPH může provést opravu základu DPH, pokud mu dlužník nezaplatí zčásti či zcela spornou částku, třebaže posléze tento dlužník přestal být plátcem DPH.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a nepřisvědčil názoru Finanční správy a krajského soudu v otázce zákonnosti zajišťovacího příkazu. NSS neshledal dostatečně naplněnou druhou podmínku vydání zajišťovacího příkazu – obavu o dobytnost daně. NSS dospěl k závěru, že správní orgány důvodně založily úvahy stran budoucího stanovení daně na faktu, že stěžovatel může být součástí řetězce podvodů na dani z přidané hodnoty. Nicméně dále NSS konstatuje, že tato skutečnost, nemá žádnou souvislost s tím, zda je či není stěžovatel schopen daň zaplatit, neboť závěr o nedobytnosti daně nelze automaticky bez dalšího odůvodnit skutečnostmi zakládajícími předpoklad stanovení daně. Souhrn skutečností, svědčících dle Finanční správy a krajského soudu o dostatečné obavě o budoucí dobrovolnou úhradu daně, neshledal NSS dostatečně intenzivním.

Hodnocení závažného porušení rozpočtové kázně s vlivem na účel dle zásady proporcionality
NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce v otázce proporcionální výše uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně. NSS rozhodoval dle závěrů svého rozšířeného senátu, když uvedl, že odvod, týká-li se porušení povinnosti oddělitelné části poskytnuté dotace má být stanoven pouze částkou odpovídající této části dotace.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soud z oblasti DPH. Konkrétně byl potvrzen názor Finanční správy, která měla za to, že daňový subjekt nebyl dostatečně obezřetný, aby zabránil své účasti na podvodu na DPH, když uzavřel obchod s novým, neprověřeným dodavatelem bez reputace v daném oboru, bez písemné smlouvy a přistoupil k nestandardním platbám přes zahraniční bankovní instituci. NSS uvedl, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno stran prokázání své dobré víry a dostatečné obezřetnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.

NSS obdobně jako v předcházejícím rozsudku 2 Afs 115/2018 ze dne 29.5.2019 vztahujícím se k jinému zdaňovacímu období zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se podmínek přiznání daně a nároku na odpočet při pořízení zboží z JČS. NSS potvrdil správní praxi Finanční správy vycházející z rozsudku SDEU ve věci Facet, kdy pokud je zboží dopraveno do jiného státu EU než do tuzemska, ale daňový subjekt poskytl pro tuto transakci svoje české DIČ a neprokáže, že zboží zdanil v JČS, musí přiznat daň z tohoto pořízení v tuzemsku, ale nemá nárok na odpočet.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z přidané hodnoty. NSS naznal, že v daném případě řetězového obchodu s betonářskou ocelí finanční správa dostatečně prokázala, že žalobkyně věděla či vědět měla a mohla, že se účastní podvodného jednání s cílem neoprávněně vylákat výhodu na DPH. NSS též uvedl, že skutkové a příčinné souvislosti mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu vznikají i tehdy, pokud spolupráce daňového subjektu a jeho bezprostředních obchodních partnerů vykazuje takové podezřelé znaky, že daňový subjekt má či musí vědět, že se zapojuje do obchodního řetězce, jehož účelem je podvod na dani z přidané hodnoty. To vše platí i za situace, kdy daňový subjekt není v přímém obchodním vztahu s článkem řetězce, který daň neodvedl.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z přidané hodnoty. Předmětem sporu bylo prokázání splnění podmínek pro osvobození při dodání zboří do jiného členského státu, konkrétně přepravy do JČS, sporným prohlášením odběratele zboží o tom, že přepravu uskuteční. NSS uvedl, že i když prohlášení odběratele přímo předpokládá zákon, nejde o důkaz absolutní.

K aplikaci právní úpravy obsažené v § 41b odst. 2 a 4 a § 41c písm. g) zákona o loteriích, která zatížila stěžovatelku pevnou částí odvodu, tato není protiústavní. NSS nevyhověl kasační stížnosti žalobce a potvrdil rozsudek krajského soudu v otázce ústavní konformity pevné části dílčího základu odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.

NSS zrušil na základě kasační stížnosti žalobce rozsudek KS v Českých Budějovicích i rozhodnutí OFŘ ve věci úroku ze zadržovaného nadměrného odpočtu, který správce daně stanovil za období do 31. 12. 2014 podle rozsudku NSS „Kordárna“ ve výši 14,05% a od 1. 1. 2015 podle § 254a daňového řádu ve výši a 1,05%. Dle NSS je rozhodný okamžik, kdy se stát dostal do prodlení s vyplacením zadržovaného nadměrného odpočtu. Nastal-li tento den před 1. 1. 2015, tzn. před novelizací daňového řádu, náleží daňovému subjektu úrok ze zadržovaného odpočtu dle pravidel stanovených v rozsudku „Kordárna“, a to za celou dobu trvání prodlení při prověřování oprávněnosti plátcem uplatněného nároku na odpočet.

Zákon o rozpočtových pravidlech nebrání uložit odvod za PRK obcím
NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu z oblasti odvodu za porušení rozpočtové kázně, když se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ekonomickými zájmy příjemce dotace lze omlouvat nedodržení dotačních podmínek. Dále se vyjádřil k otázce vyměření odvodu územně samosprávním celkům v tom smyslu, že zákon o rozpočtových pravidlech umožňuje uložit odvod i orgánům obcí, stejně tak zákon o obcích nebrání tomu, aby obce čerpaly dotace, stejně tak nezapovídá poskytovatelům stanovit podmínky čerpání.

NSS aproboval uložení daně (odvodu za PRK) dle výše stanovené poskytovatelem dotace. NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v několika oblastech. V prvé řadě se vyjádřil k otázce porušení rozpočtové kázně v důsledku nedodržení účelu dotace, tedy že o porušení rozpočtové kázně se jedná i tehdy, pokud porušení dotačních podmínek nemělo vliv na účel. Dále se vyjádřil k otázce přiměřenosti výše odvodu, a to tak, že pokud je výše odvodu za porušení rozpočtové kázně stanovena přímo v rozhodnutí o poskytnuté dotace, nemůže soud do výše odvodu již zasahovat.

NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek KS v Ostravě a potvrdil správní praxi Finanční správy v tom, že doměřit daň dokazováním lze i mimo daňovou kontrolu, pokud jsou zachována procesní práva daňového subjektu, a to zejména právo zúčastnit se dokazování a vyjádřit se k jeho výsledkům ještě před vydáním rozhodnutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti zajištění a provádění výslechu svědka. NSS potvrdil, že pokud správce daně učiní všechny kroky k zajištění svědecké výpovědi, které po něm lze spravedlivě požadovat, následné neprovedení svědecké výpovědi z důvodu nekontaktnosti svědka není jeho pochybením.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se nemožnosti automatického zpracování podání, která nenaplňují požadavky na předepsaný formát a strukturu (soubory xml) a potvrdil svůj již dříve prezentovaný názor v rozsudku 9 Afs 383/2018 ze dne 20. 3. 2019 ve věci PUNKTUM, že pokud speciální ustanovení zákona výslovně nezakotvovalo neúčinnost podání, které není učiněno datovou zprávou ve formátu nebo struktuře zveřejněném správcem daně, nelze takové podané daňové přiznání prohlásit za neúčinné, i když daňový subjekt nereaguje na výzvu k odstranění vad podání dle § 74 daňového řádu.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, když nepřisvědčil názoru krajského soudu, že došlo k nezákonnému přesunu důkazního břemene na daňový subjekt. NSS potvrdil význam údaje o dodavateli, jelikož v daném případě nebylo prokázáno, že fakturované reklamní služby byly vůbec provedeny dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu, v rozsahu a čase tam uvedeném. Dle NSS je povinností daňového subjektu v takové situaci přispět k objasnění obchodního případu.

NSS potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně a zamítl kasační stížnost Finanční správy, když konstatoval, že správce daně nesprávně dospěl k závěru o odepření nároku na odpočet v důsledku účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Dle NSS je třeba lépe prošetřit, zda k neodvedení DPH došlo v důsledku podvodné struktury zaměřené na vylákání odpočtu nebo zda existovaly objektivními překážky, proč daň odvedena být nemohla.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z nabytí nemovitých věcí, konkrétně zahrnutí DPH do ceny sjednané při stanovení základu daně. Do základu daně z nabytí nemovitých věcí určeného podle ceny sjednané nelze zahrnout daň z přidané hodnoty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci dodržení podmínek pro opravu daně dle § 44 ZDPH. Daňový subjekt se dovolával přímého účinku Směrnice EU při opravě daně u pohledávky v insolvenčním řízení, která byla přihlášena, ale nebyla ke dni provedení opravy zjištěna.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci zajišťovacího příkazu, kterým byla zajištěna daň z příjmů. Finanční správa svým postupem naplnila test pro vydání zajišťovacího příkazu spočívající v identifikaci určité míry pravděpodobnosti budoucího stanovení daně a pravděpodobnosti budoucích obtíží při jejím vymožení. Oproti krajskému soudu aproboval NSS možnost vydání zajišťovacího příkazu v případě nové, dosud soudně neřešené otázky a zároveň odmítl myšlenku, že zajišťovací příkaz lze vydat jen v případě hrozícího úpadku či aktivního zbavování se majetku.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci stanovení místa plnění v rámci daně z přidané hodnoty v případě řetězových dodávek pohonných hmot z jiného členského státu do České republiky. Byť NSS seznal, že argumentace stěžovatele je v zásadě nedůvodná a pohledem rozsudku Soudního dvora EU v této věci neobhajitelná, zavázal Finanční správu, aby v rámci dalšího řízení přezkoumala a doplnila své vyjádření k právní otázce okamžiku převodu vlastnického práva u dotčených řetězových dodávek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci stanovení zjištěného rozdílu, o který se ceny za reklamu mezi daňovým subjektem a osobami s ním jinak spojenými lišily od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích. NSS uzavřel, že finanční správa prokázala existenci řetězce jinak spojených osob i rozdíl mezi cenami sjednanými a cenami obvyklými.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti DPH, když spornými byl výklad § 66 a § 11 ZDPH. V případě § 66 ZDPH konstatoval NSS, že podmínkou pro určení místa plnění při vývozu zboží jako tuzemského, je mj. počátek přepravy v ČR. V případě § 11 potvrdil NSS praxi, kdy daňový subjekt je povinen přiznat a uhradit daň z pořízení zboží avšak bez nároku na odpočet daně, na který má v běžné situaci nárok. Je tomu tak v případě, kdy daňový subjekt neprokáže, že zboží, pro jehož pořízení poskytl své DIČ a toto neskočilo v ČR, ale v JČS, bylo též v JČS zdaněno.

NSS zamítl kasační stížnost finanční správy ve věci posouzení vadnosti elektronického podání ve formátu PDF, přičemž uvedl, že podání ve formátu PDF v daňovém řízení (tj. s výjimkou ZDPH) nelze považovat za vadné ve smyslu § 74 DŘ a tudíž ani neúčinné po nesplnění výzvy k nápravě, tj. k doložení ve formátu XML. Tento následek by musel slovy NSS dostatečně jednoznačně a nepochybně ze zákona plynout. Argumentaci finanční správy, proč tomu tak je, uvedl NSS v rozsudku velice zkráceně a v zásadě se k ní bohužel nevyjádřil.

NSS vyhověl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu se v dané věci stala otázka posouzení včasnosti provedení opravy základu a výše daně dle § 42 ZDPH ve znění účinném do 31. 3. 2019. Dle názoru NSS je třeba tříletou lhůtu interpretovat tak, že tato se vztahuje pouze na faktické provedení opravy, tj. interní zaúčtování opravného dokladu a doručení dokladu protistraně, a nelze ji zaměňovat s uplatněním opravy v daňového přiznání. Uvedený závěr NSS se však Finanční správě jeví v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku 10 Afs 157/2016-84 ze dne 7. 12. 2016.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu byla otázka věcné a časové souvislosti nákladů na dani z příjmů, zde ve vztahu k přeplatku u veřejné zdravotní pojišťovny. Dle NSS nelze za rozhodné považovat datum vyúčtování, ale rozhodující pro posouzení časové a věcné souvislosti sporného nákladu je vědomost daňového subjektu o existenci závazku k rozvahovému dni.

V dané věci NSS posuzoval otázku, zda byla Finanční správa oprávněna vyměřit odvod za porušení rozpočtové kázně v případě nevrácení přeplatku na výzvu Úřadu práce ČR. Z dřívějšího rozsudku NSS č. j. 4 Ads 190/2015 - 72 ze dne 26. 11. 2015 totiž vyplynulo, že taková výzva je rozhodnutím, proti kterému má být připuštěn opravný prostředek a orgány Finanční správy by měly vyčkat pravomocného rozhodnutí. NSS zde nakonec potvrdil postup Finanční správy, neboť tento byl souladný s tehdy účinnou zákonnou úpravou, z níž nevyplývalo, že by výzva Úřadu práce ČR byla rozhodnutím.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu procesního pochybení, jelikož krajský soud nepřípustně rozšířil předmět sporu o otázku, která nebyla dle žaloby mezi stranami sporná.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup finanční správy, když zdůraznil, že znevěrohodněné CMR listy nemohou být důkazem o dodání zboží do jiného členského státu, neboť jejich nekompletnost měla v daňovém subjektu vzbudit pochybnosti o faktické přepravě, i když ji sám neuskutečňoval. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně, že daňový subjekt (na němž vázlo důkazní břemeno) nepřeložil podklady, ze kterých by vyplynulo, že daňový subjekt byl v dobré víře, že k dodání do JČS došlo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která opakovaně nevyslechla svědka, který bez udání důvodu v průběhu výslechu prováděného správcem daně odešel. NSS konstatoval, že bylo možno označit takového svědka za nevěrohodného a jeho další výslech nemohl přinést relevantní důkaz fakticity plnění, i když SD nezjišťoval důvod jeho odchodu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu včetně rozhodnutí Finanční správy ve věci zajišťovacích příkazů. NSS nepřisvědčil Finanční správě v otázce hodnocení budoucí pravděpodobnosti stanovení daně, kterou Finanční správa považovala za tzv. silnou. NSS uznal, že je pravděpodobné, že se stěžovatel dopustil nezákonné daňové optimalizace, avšak tuto odlišil od daňového podvodu, který standardně představuje právě silnou indicií výše uvedené pravděpodobnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci sporných daňově uznatelných nákladů na dani z příjmů představovaných reklamními službami. NSS potvrdil, že přesto, že nebylo sporu o tom, že reklama na závodním voze umístěna byla, nebylo prokázáno, že k poskytnutí reklamních služeb skutečně došlo prostřednictvím deklarovaného (na daňovém dokladu) dodavatele.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPH, konkrétně v daňovém posouzení plnění spočívajícího v umístění telekomunikačního zařízení (vysílačů) na nemovitost a zabezpečení jejich provozu. NSS potvrdil závěr finanční správy, že plnění, které určilo daňový režim celé služby, spočívalo v umístění vysílačů na stožáru, přičemž toto plnění nebylo možno kvalifikovat jako nájem nemovitosti. U služby jako celku se proto nemohlo jednat o plnění osvobozené od DPH, jak se daňový subjekt domníval.

NSS potvrdil postup Finanční správy v několika procesních oblastech. V prvé řadě se vyjádřil k otázce určitosti výzvy k odstranění pochybností, dále k otázce povinného ústního projednání výsledku tohoto postupu. Nakonec NSS konstatoval, že ani podpis úřední osoby na rozhodnutí v rozporu s podpisovým řádem nezpůsobuje nezákonnost ani nicotnost rozhodnutí.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku krajského soudu, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu, že se tento nevypořádal s doplněním odvolání před vydáním rozhodnutí o odvolání. Finanční správa argumentovala nutností věcného posouzení zmíněného doplnění. Dle NSS je úkolem krajského soudu posoudit, zda se jedná o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu byla otázka realizace služeb dodavatelem daňového subjektu, tj. zda služby provedl tento dodavatel a zda je provedl v deklarovaném rozsahu. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno za situace, kdy musí své výdaje prokázat způsobem vylučujícím jakékoliv pochybnosti. Verzi daňového subjekt uznal NSS jako možnou, ale nikoliv jako prokázanou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při vydání zajišťovacích příkazů k zajištění dosud nestanovené daně předpokládané v souvislosti s podezřením na zapojení do podvodného řetězce na dani z přidané hodnoty. Podle NSS byly nashromážděny indicie, které ve svém souhrnu osvědčily důvodnou obavu, že daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, přičemž splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů nezpochybňuje ani následné rozhodnutí o posečkání daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil názor Finanční správy, která odmítla provést důkaz znaleckým posudkem ve vztahu k ověření pravosti podpisu zmocnitele na plné moci. NSS má za to, že v prvé řadě je to stěžovatel, který autenticitu zpochybňuje a tudíž je povinen své tvrzení i prokázat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když konstatoval s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 291/2017 – 33 ze dne 30. 10. 2018, že závažnost porušení dotačních podmínek má význam při stanovení výše odvodu, nikoliv pro závěr o tom, zda byla porušena rozpočtová kázeň. NSS potvrdil postup Finanční správy, kdy byla výše odvodu stanovena podle pravidel určených poskytovatelem v rozhodnutí o poskytnutí dotace, s doplněním, že vždy je třeba přihlédnout k závažnosti porušené povinnosti, vlivu na dosažení cíle dotace a hospodárnost uložené platební povinnosti.

NSS aproboval stanovení daně v doměřovacím řízení mimo daňovou kontrolu. Rozsudkem NSS č. j. 6 Afs 323/2018-38 ze dne 9. 5. 2019 byl posuzován spor o tom, zda je nutno v případě nepodaného daňového tvrzení stanovit daň pomůckami nebo je možno využít institutu dokazování. NSS v daném případě aproboval postup Finanční správy, která upřednostnila stanovení daně dokazováním, přičemž uznal, že není nutno za účelem stanovení daně zahajovat jakýkoliv kontrolní postup, zde daňovou kontrolu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil, že i v případě daně z příjmů nelze rezignovat na určení konkrétní osoby dodavatele. NSS dodal, že předchozím závěrem není dotčeno právo daňového subjektu prokázat, že se účetní případ udál jinak, než je uvedeno na účetním dokladu. Důkazní břemeno v tomto případě leží vždy na daňovém subjektu. V případě neunesení důkazního břemene ve vztahu k této skutečnosti může správce daně dospět k závěru, že náklad, u něhož jednoznačně nebyly identifikovány subjekty podílející se na dotčené transakci, nelze uznat jako daňově účinný.