Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

05/26.01.05

Daňové aspekty dohody o narovnání

Předkládá:
Ing. Petr Toman, daňový poradce, číslo osvědčení 3466

 

Cílem tohoto příspěvku je sjednotit výklady ustanovení zákona č 586/1992 Sb. o daních z příjmů v platném znění (dále jen ZDP) týkající se plateb v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání.

Popis problematiky

 
Podstatou dohody o narovnání je upravení práv mezi účastníky dohody o narovnání, která mají vůči sobě navzájem a která jsou jimi považována za sporná či pochybná. Tato podstata je reflektována i v úpravě dohody o narovnání podle českého práva (§ 585 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).

Na základě dohody o narovnání dojde k zániku sporných práv a povinností mezi smluvními stranami a k jejich nahrazení právy a povinnostmi novými, která jsou v dohodě o narovnání upravena.

Ve většině případů pak bývá součástí dohody závazek jedné strany zaplatit druhé smluvní straně určitou částku narovnání, zatímco druhá strana (případně obě strany) se zavazuje, že ukončí veškerá soudní či arbitrážní řízení vedené ohledně sporného práva či nebude v budoucnosti takové řízení zahajovat, neboť došlo k zániku těchto sporných práv.

Sporný závazek většinou bývá zachycen v účetnictví pouze prostřednictvím vytvořené rezervy či nebývá v účetnictví zachycen vůbec. Pro účely tohoto příspěvku předpokládáme, že v případě, že by existence tohoto sporného závazku byl přiznána soudem, došlo by k rozpuštění rezervy a následně zaúčtovaný náklad by byl považován za daňově uznatelný.

Z pohledu ZDP je však v praxi nejasné, zda platba poskytnutá na základě smlouvy o narovnání, která upravuje vzájemné vztahy, může být považována za daňově uznatelný náklad či nikoliv.

Návrh řešení

ZDP daňový charakter platby na základě dohody o narovnání na straně jejího plátce výslovně neřeší. Základní otázkou proto je, zda náklady spojené s platbou na základě dohody o narovnání mohou být považovány za náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 ZDP.

Domníváme se, že tato podmínka je u těchto nákladů splněna, neboť:

  • k platbě dochází na základě dohody, která byla uzavřena mezi samostatnými právními subjekty v rámci jejich podnikatelské činnosti
  • uzavření dohody předchází budoucím soudním sporům a eliminuje budoucí náklady na vedení těchto sporů
  • náklad související se sporným závazkem, který při narovnání zaniká, by byl považován za daňově uznatelný
  • náklady spojené s platbou na základě dohody o narovnání nejsou vyjmenovány v ustanovení § 25 odst. 1 ZDP

Domníváme se, že opačný závěr by vedl k negativním dopadům na straně daňových poplatníků, neboť by nepřímo odrazoval daňové poplatníky od řešení sporů formou narovnání a nutil by je k podstupování soudních řízení pouze z důvodu dosažení daňové uznatelnosti nákladů. Tento postup by ve svém důsledku měl za následek růst nákladů daňových poplatníků a celkové snížení jejich základu daně.

Závěr

Domníváme se, že náklady spojené s platbami na základě dohod o narovnání lze za předpokladů uvedených v úvodu tohoto příspěvku považovat za daňově uznatelné, a to ve zdaňovacím období, kdy k narovnání dojde. Chtěli bychom zdůraznit, že samozřejmě vycházíme z toho, že u dohod o narovnání nedochází k obcházení daňových zákonů (to je jsou dodrženy ustanovení § 2 odst. 7 ZSDP a § 23 odst. 10 ZDP). V tomto příspěvku nejsou také řešeny případy dohod o narovnání, které se dotýkají jednoznačně daňově neuznatelných nákladů (například dohoda o narovnání v souvislosti s náklady na reprezentaci dle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP).

Po projednání v Koordinačním výboru doporučujeme přijaté závěry publikovat.

Stanovisko MF :

Souhlasné stanovisko s návrhem předkladatele.

 

V Praze dne 17.února 2005

 

Ing. Yvona L e g i e r s k á
náměstkyně ministra financí

Aplikační služby