Správní trestání 2023

NSS shledal kasační stížnost správce daně důvodnou a zrušil rozsudek KS v Praze ve věci pokuty za tehdejší správní delikt dle zákona o cenách. Meritem sporu před NSS byla jednoletá promlčecí doba v kontextu přestupkového zákona v souvislosti se zákonem o cenách odvislá od závažnosti reprezentované vyšší sazbou pokuty, kdy v zákoně o cenách není stanovena horní hranice sazby pokuty, ale ta se odvíjí od způsobu výpočtu pokuty dle výše nepřiměřeného majetkového prospěchu. NSS shledal, že u správních deliktů i přestupků dle zákona o cenách je horní hranice sazby pokuty v souvislosti s přestupkovým zákonem minimálně 100 000 Kč a promlčecí doba je tedy tříletá, a že k zániku odpovědnosti před zahájením řízení nedošlo ani podle zákona o cenách.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí správce daně ve věci pokuty za přestupek dle zákona o cenách. Meritem sporu bylo posouzení, zda daňový subjekt nedodržel evidenční povinnost, když vedl evidenci cen, která neobsahovala potřebné údaje. NSS přisvědčil daňovému subjektu v tom, že prováděcí předpis stanovuje povinnou evidenci pouze v nezbytně nutném rozsahu, přičemž ostatní údaje lze čerpat z podkladů běžného hospodaření. Daňový subjekt v průběhu cenové kontroly předložil ceníky, které naplňují požadavky a nebyla tak naplněna skutková podstata přestupku. Dále NSS posuzoval otázku nedodržení závazného postupu při kalkulaci věcně usměrňovaných cen zdravotních služeb, kdy konstatoval, že paušálním trváním na striktním oddělení nákladů na stomatologii a dentální hygienu zatížil správce daně své rozhodnutí nezákonností.

NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně a potvrdil závěry z rozsudku Krajského soudu v Brně, že žalobkyně nebyla krácena na svých právech i přes určitá procesní pochybení prvostupňového orgánu týkající se zahájení řízení o správním deliktu za porušení cenových předpisů s tím, že tato pochybení neměla vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí. Další kasační námitky týkající se neexistence kalkulace ceny vodného a stočného a postupů kontrolního orgánu, kdy tyto dle NSS byly stěžovatelkou předloženy pouze v obecné rovině, NSS s odkazem na dostatečně odůvodněný rozsudek krajského soudu též zamítl. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ve věci přestupku spočívajícím v nezaevidování tržeb dle zákona o evidenci tržeb. Meritem sporu byla nezákonnost výzev, které správní orgán rozeslal osobám, o nichž měl za to, že jim stěžovatel poskytl služby v souvislosti s jejich svatbami a tržby za tyto služby nezaevidoval. NSS naznal, že nezákonné vydání výzev nebylo takovým podstatným procesním pochybením správního orgánu, které mohlo mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí, a nemohlo být tedy ani důvodem jeho zrušení, navíc za situace, kdy vycházel z následných svědeckých výpovědí. Další spornou otázkou byla podjatost všech úředních osob správního orgánu I. stupně, kdy ani tyto námitky daňového subjektu neshledal NSS důvodnými. Příznivější pozdější právní úpravou, resp. zrušeným zákonem o evidenci tržeb se NSS v rozsudku nezabýval.

NSS vyhověl kasační stížnosti OFŘ a zrušil rozsudek KS v Praze ve věci tehdejšího správního deliktu na úseku cenové kontroly spočívajícího v zahrnutí ekonomicky neoprávněných nákladů na reklamu a propagaci (skrytý sponzoring) do kalkulace ceny.  NSS se ztotožnil s názorem orgánů FS, že za ekonomicky oprávněný náklad nelze uznat náklady na reklamu, která slouží pouze k propagaci samotného subjektu, ale nijak nesouvisí s propagací samotné regulované služby. NSS na rozdíl od KS judikoval, že není důvod rozlišovat mezi náklady vynaloženými formou sponzorování sportovních a kulturních akcí, označenými v cenových výměrech jako ekonomicky neoprávněné, a posuzovanými náklady na sponzorování konkrétního týmu v rámci sportovní akce.

NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně ve věci řízení o přestupku za nevystavení účtenky dle zákona o evidenci tržeb tomu, od koho evidovaná tržba plynula. NSS v návaznosti na předchozí judikaturu a komentář k zákonu naznal, že povinnost vystavit účtenku původci tržby zahrnovala nejen povinnost účtenku vytisknout, ale rovněž umožnit původci tržby s účtenkou disponovat, a to bez jeho žádosti. V daném případě pokladní nechala vytištěnou účtenku ležet na tiskárně (ze které si ji kontrolující osoby nemohly samy bez problémů vzít) až do chvíle, kdy se kontrolující osoby vrátily k pokladně a odhalily svou totožnost. Zrušením zákona o evidenci tržeb, resp. zánikem trestnosti jednání, se NSS v předmětném rozsudku ex offo nezabýval.