Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Ostatní 2020

Sdílet

NSS na základě kasační stížnosti Finanční správy zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor se týkal uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení odvodu z výnosu z nepovolené loterie tzv. "kvízomatů". Krajský soud z důvodu absence zákonného stanovení prekluzivní lhůty k uložení povinnosti odvést výnos z nepovolené loterie dle zákona o loteriích nesprávně použil analogii ustanovení prekluzivní lhůty pro správní delikty dle téhož zákona, neboť se dle jeho názoru v obou případech mělo jednat o instituty sankční, jež jsou zařazeny nejen do stejné části zákona, ale rovněž do téhož ustanovení. V návaznosti na uvedené krajský soud vyhodnotil, že žalovaný rozhodl po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. NSS však v souladu s názorem Finanční správy odmítl názor krajského soudu a naznal, že pro určení lhůty k uložení povinnosti odvést výnos z nelegální loterie je třeba analogicky postupovat dle § 41h odst. 3 zákona o loteriích, jenž odkazuje na daňový řád, jelikož uložení povinnosti odvodu výnosu z nelegální loterie je na rozdíl od uložení pokuty primárně reparační. Na lhůtu pro uložení odvodu z výnosu z nepovolené loterie pak analogicky dopadá ustanovení § 148 daňového řádu a k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. NSS dospěl k závěru, že správce daně vydal nepřezkoumatelná rozhodnutí, neboť z nich nebylo zřejmé, zda správce daně rozhodl o části předmětu řízení nebo o celku. Jelikož výrok zněl tak, že žádost se zamítá, aniž by současně bylo zřejmé, že další žádosti byly vyloučeny k samostatnému projednání, je výrok rozhodnutí v rozporu s jeho odůvodněním, které se vztahovalo pouze k jedné pokutě vyměřené jedním platebním výměrem.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti stěžovatele ve věci uložení pokuty za provozování SMS soutěže jako loterie nebo jiné podobné hry bez příslušného povolení. NSS konstatoval, že Městský soud v Praze si, stejně jako žalovaný, počínal nezákonným způsobem, když se odmítl zabývat tvrzením stěžovatele, že v daném případě soutěže neprovozoval za účelem zisku (a žádného zisku ani nedosahoval). Provozování soutěží za účelem dosažení zisku je totiž předpokladem pro to, aby dotčené soutěže vůbec spadaly do věcné působnosti zákona o loteriích. NSS je také názoru, že orgány Finanční správy ani Městský soud v Praze se dostatečně nezabývaly otázkou, zda jednání stěžovatele naplňuje takovou míru společenské škodlivosti, aby vůbec mohlo být postižitelné v režimu správního trestání, a uvádí, že tuto soutěž lze jen stěží srovnávat s klasickými hazardními hrami typu výherních automatů, či kupříkladu karetních hazardních her.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci ochrany před nezákonným zásahem ve vztahu k vyrozumění o neúčinnosti žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav. NSS potvrdil, že prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.) nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správce daně, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv daňového subjektu, neboť tvrzená práva může daňový subjekt uplatnit v daňovém řízení a posléze žalobě proti konečnému rozhodnutí Finanční správy.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ČR ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek. Orgány Finanční správy ČR postupovaly dle rozhodnutí soudu správně, když nepovolily obnovu řízení. Daňový subjekt jako důvod pro obnovu řízení namítal „zfalšování“ svého účetnictví třetí osobou, přičemž nepodal proti dodatečnému vyměření daně dle pomůcek opravný prostředek. NSS konstatoval, že daňový subjekt si musel být vědom skutečného objemu své podnikatelské činnosti a rovněž podepsal daňové přiznání založené na „zfalšovaném“ účetnictví. Měl tak možnost nesprávnost účetnictví, za jehož vedení odpovídá, uplatnit v řízení o opravném prostředku. Tato skutečnost tak není důvodem pro povolení obnovy řízení.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla výše úroku z neoprávněného vymáhání, když NSS uzavřel, že § 254 odst. 2 daňového řádu upravuje i dobu úročení a daňovému subjektu náleží úrok od zahájení daňové exekuce do jejího skončení. Na sklonku účinné právní úpravy (s ohledem na novelu daňového řádu účinnou od 1. 1. 2021, která se dotýká mj. i úroku z neoprávněného vymáhání) tak NSS vyložil ustanovení odlišně od dlouholeté správní praxe Finanční správy stran počítání úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu, dle níž byl úrok přiznáván za dobu od připsání peněžních prostředků na účet správce daně do jejich reálného vrácení (či užití přeplatku na jiný nedoplatek).

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Předmětem kasační stížnosti je posouzení otázky, zda správce daně u daňového subjektu řádně zahájil daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty, resp. rozšířil tuto daňovou o další zdaňovací období se zmocněncem, který nebyl pro toto zdaňovací období zmocněn. NSS přisvědčil městskému soudu v tom, že se správce daně dopustil procesního pochybení, tato vada však neměla vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť další kroky, jako prokazovací výzvy, doručoval správce daně přímo daňovému subjektu a tento se choval tak, že mu bylo znáno, že daňová kontrola probíhá.

 

kontroly - časově náročné dokazování v rámci POP NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu i prvostupňového správce daně z důvodu, že správce daně nezahájil daňovou kontrolu, ale prováděl časově náročné dokazování v rámci postupu k odstranění pochybností. NSS konstatoval, že napadený rozsudek je stižen vadou řízení před soudem, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť městský soud odůvodnil zrušení rozhodnutí správce daně obou stupňů vadou řízení (nezahájení daňové kontroly), která nebyla daňovým subjektem jako žalobcem vůbec namítána. NSS se tak vůbec nevyjádřil k ostatním kasačním námitkám, neboť to bylo nadbytečné.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která brojila pouze proti postupu Městského soudu v Praze spočívajícímu v nevyhovění žádosti daňového subjektu o odročení jednání z důvodu, že zástupce daňového subjektu se na jednání nemohl dostavit. Dle NSS daňový subjekt nedoložil a tedy ani neprokázal tvrzený důvod pro odročení jednání a neposkytl dostatek informací k tomu, aby soud mohl shledat naplnění podmínek pro odročení dle § 50 s. ř. s. NSS proto postup městského soudu aproboval.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně silniční ohledně možnosti snížení sazby daně podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční. Dle názoru NSS správce daně nebyl povinen vyzvat daňový subjekt, jakožto podnikatele, aby dotvrdil konkrétní měsíce, v nichž předmětné vozidlo k podnikání nevyužíval, a aby tato svá tvrzení prokázal. S ohledem na ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční, které nepřipouští možnost snížení sazby daně pro podnikající subjekty, se jedná o úkon směřující k prokázání skutečnosti nemohoucích ovlivnit výsledek řízení a nejedná se tudíž o vadu řízení. Pokud totiž správce daně správně naznal, že daňový subjekt nesplňuje byť jen některou podmínku pro uplatnění snížení sazby daně, bylo by z hlediska hospodárnosti řízení vskutku neefektivní provádět dokazování směřující k prokázání dalších podmínek pro toto beneficium.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Jednalo se již o druhé rozhodnutí NSS v této věci (v prvním kole bylo vyhověno kasační stížnosti Finanční správy a věc byla vrácena zpět k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě). Předmětem sporu byla otázka, zda lze podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost i v případě uplynutí tříleté subjektivní lhůty pro stanovení daně, nebo zda postačí učinit takový úkon do konce desetileté objektivní prekluzivní lhůty. NSS k tomu uvedl, že neexistují žádné pochyby o tom, že v případě marného uplynutí tříleté subjektivní prekluzivní lhůty není možné daň stanovit, a to bez ohledu na zbývající část desetileté objektivní prekluzivní lhůty. Za této situace tedy nemůže daňový subjekt platně podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost, neboť lhůta pro stanovení daně již skončila a dále neběží.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým zamítl žalobu pro opožděnost. V kasační stížnosti se NSS zabýval toliko okolnostmi doručení rozhodnutí o odvolání, aniž by přezkoumával jeho obsah. NSS konstatoval, že originál doručenky vztahující se k doručování rozhodnutí prokazuje, že byl učiněn neúspěšný pokus o doručení zásilky obsahující rozhodnutí. Tento den byla zásilka připravena k vyzvednutí a daňový subjekt byl poučen o tom, že nevyzvedne-li si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se desátý den této lhůty za den doručení. Za den doručení rozhodnutí se tedy považuje ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu desátý den (pátek) bez ohledu na to, že fakticky byla poštou vydána zásilka adresátovi až v pondělí, a tento den byl uveden na doručence.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byla otázka, zda správce daně nezákonně zastavil řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání (dodatečné daňové přiznání bylo podáno ke zdaňovacímu období, kde již dříve bylo soudem přezkoumáno a potvrzeno odepření nároku na odpočet). NSS shodně s Krajským soudem v Brně konstatoval, že dodatečné daňové přiznání by s ohledem na jeho důvody (zpětvzetí žaloby o určení vlastnického práva personálně propojeným subjektem) nemohlo vést k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a ke stanovení nižší daně, a proto správce daně řízení zastavil důvodně.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní. Jakákoli specifika případů dle NSS nezavdávají důvod odklonu od již zaužívané judikatury NSS.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Důvodem bylo uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání ve smyslu 168 odst. 1 daňového řádu v důsledku nedůvodně vydané výzvy k odstranění vady podání spočívající v nedoložení příslušné plné moci. Plná moc zněla na daňovou kontrolu a řízení související, za což je dle NSS nutno považovat i řízení ve věci zajišťovacího příkazu. NSS tak neaproboval letitou správní praxi Finanční správy, kterou i soudní praxe dlouhodobě akceptovala, přičemž se odklonil od vlastního, do té doby výrazně restriktivnějšího, výkladu rozsahu plné moci znějící na daňovou kontrolu.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 daňového řádu) ve vztahu k rozhodnutím stran daně darovací z bezúplatně přidělených emisních povolenek v letech 2011 a 2012. Dle NSS daňovému subjektu vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu již vydáním platebního výměru, na základě kterého darovací daň uhradil. Správce daně totiž nesl dle NSS při vyměření darovací daně plnou odpovědnost za její správné stanovení již v dílčí fázi vyměření daně. Daňový subjekt se na pochybení správce daně nikterak nepodílel a nelze mu ani vytýkat, že se mu nebránil. Svůj pohled NSS omezil výlučně na pole procesního postupu vymezeného § 18 zákona o trojdani, pro který je charakteristické rozhodování správce daně o dani, kdy jde, slovy NSS, o rozdílnou koncepci oproti povinnostem daňových subjektů týkajícím se jiných daní.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Spor se týkal uložení pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie nebo jiné podobné hry (kvízomaty), kdy jádrem sporu bylo posouzení tzv. "otázky poslední záchrany", tj. nadstavbové hry, při které hráč mohl získat zpět své prohrané peněžní prostředky. NSS v souladu se svým předchozím rozsudkem v obdobné věci odmítl názor Krajského soudu v Ostravě, že závěry Finanční správy jsou nedostatečné a nepřezkoumatelné, a to ve všech bodech. V případě stěžejní argumentace oddělenosti "otázky poslední záchrany" od předchozí (válcové) hry shledal NSS závěry Finanční správy jako srozumitelné a přezkoumatelné, samotnou hru "otázka poslední záchrany" vyhodnotil v souladu s kasační stížností a žalovaným rozhodnutím jako hru založenou na náhodě v míře větší než nezanedbatelné, a tedy za loterii nebo jinou podobnou hru dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a vyjádřil se k právní otázce, zda změna okolností rozhodných pro stanovení daně provedená § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb. (zdanění speciální vyšší sazbou u nemovitostí v obchodním majetku), je takovou změnou okolností, která zakládá povinnost podat daňové přiznání nebo jde o změnu, která nezakládá povinnost podat daňové přiznání a správce daně k ní přihlédne z moci úřední. Finanční správa vycházela ze zavedené správní praxe, že v důsledku novely provedené zákonem č. 65/2000 Sb.., na základě níž došlo k vložení § 11 odst. 7 zákona č. 338/1992 Sb., je změnou okolností rozhodnou pro stanovení daně, která zakládá povinnost podat daňové přiznání. NSS tento názor nesdílel a dospěl k závěru, že tato změna je pouze změnou sazby daně a tudíž povinnost podat daňové přiznání poplatníkům nevzniká.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že nečinnostní žalobou se nelze domáhat přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí Finanční správy. NSS opětovně zdůraznil, že předmětem řízení o nečinnostní žalobě je pouze otázka, zda správní orgán měl (má) povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, ale ve stanovené lhůtě tak neučinil. Vydal-li, jako v nyní posuzované věci, správce daně rozhodnutí, není nečinný a žaloba na ochranu proti jeho nečinnosti nemůže být úspěšná. Jinou otázkou je posouzení zákonnosti rozhodnutí, k čemuž však slouží žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy spornou otázkou bylo, zda odvolání proti platebnímu výměru, které daňový subjekt doručil prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem na adresu elektronické pošty správce daně „podatelna2602@fs.mfcr.cz“, zveřejněné na webových stránkách Finanční správy České republiky, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu, které vyvolává zamýšlené právní účinky bez dalšího. NSS dospěl k závěru, že odvolání proti platebnímu výměru podané prostřednictvím elektronické adresy podatelny správce daně, jež byla zveřejněna na webových stránkách Finanční správy České republiky, formou datové zprávy (e-mailu) s uznávaným elektronickým podpisem, bylo kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jež má účinky bez dalšího (tj. není nezbytné je jakkoliv potvrzovat). NSS v rozsudku dále uvedl, že Finanční správa není oprávněna omezovat okruh podání, která je možné činit prostřednictvím e-mailové adresy podatelny.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v oblasti DPH. Podstata sporu spočívala v povinnosti vypořádat námitky daňového subjektu, které ve svém důsledku nemohou mít vliv na celkový výsledek řízení. NSS uvedl, že pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami alespoň implicitně nevypořádá, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy se vyjádřil k otázce účinnosti rozhodnutí o posečkání, resp. k otázce, od kdy je daňový subjekt povinen dodržovat podmínky stanovené v rozhodnutí o posečkání. Dle NSS je rozhodnutí vůči daňovému subjektu v souladu s § 101 odst. 5 daňového řádu účinné okamžikem oznámení, a proto porušení stanovených podmínek kdykoliv po tomto okamžiku nutně vede k tomu, že rozhodnutí dle § 157 odst. 5 daňového řádu účinnosti pozbývá.

 

NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci pokuty za přestupky neevidování tržeb a nevystavení účtenek dle zákona o evidenci tržeb a potvrdil tak postup Finanční správy. NSS v souladu se závěry Finanční správy naznal, že stěžovatelka se účelově vyhýbala povinnosti evidovat tržby, když po nepřiměřeně dlouhou dobu „neúspěšně“ realizovala nákup pokladního zařízení od dodavatelské společnosti, a v této souvislosti neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy potvrdil nepřípustnost žaloby na nezákonný zásah, neboť domáhal-li se daňový subjekt zaevidování části nadměrného odpočtu na DPH na svůj osobní daňový účet, pak měl možnost podat proti postupu (nečinnosti) Finanční správy námitku podle § 159 daňového řádu, případně podnět podle § 38 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci delegace místní příslušnosti. NSS odmítl argumenty daňového subjektu, když zejména poukázal na skutečnost, že místem realizace podnikatelských aktivit primárně není místo, odkud dochází k obchodnímu vedení společnosti statutárním orgánem, jak nastínil daňový subjekt v kasační stížnosti, nýbrž místo, kde dochází k reálnému každodennímu chodu daňového subjektu s ohledem na oblast jeho činnosti.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla důvodnost žádosti o zastavení daňové exekuce. NSS konstatoval, že nebyly naplněny důvody pro zastavení daňové exekuce na návrh podaný měsíc po jejím zahájení z důvodu § 181 odst. 2 písm. f) daňového řádu, neboť daňová exekuce prováděná dle § 190 daňového řádu postihuje i prostředky, které na tento účet dojdou do 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. S ohledem na konkrétní situaci daňového subjektu tak nebylo vyloučeno, že daňový subjekt získá další pohledávky u poskytovatele platebních služeb. Obtíže způsobené výší daňového nedoplatku, resp. jeho vymáháním, nemohou být duplicitně řešeny prostřednictvím zastavení daňové exekuce, nýbrž prostřednictvím institutu posečkání.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě pochybil, pokud zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. Krajský soud v Ostravě totiž při výpočtu běhu lhůty pro stanovení daně zcela opomněl aplikovat § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda daňové přiznání, které daňový subjekt doručil na adresu elektronické pošty podatelny datovou zprávou (e-mailem) s uznávaným elektronickým podpisem, je kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 daňového řádu nebo podáním učiněným za pomocí jiných přenosových technik dle § 71 odst. 3 daňového řádu, které je nutné opakovat nebo potvrdit. NSS dovodil, že daňová přiznání, která byla zaslána formou datové zprávy s uznávaným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny zveřejněnou Finanční správou, jsou kvalifikovaným podáním ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) daňového řádu.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda realizovaný postup k odstranění pochybností místně příslušným správcem daně je nezákonným zásahem, a to při současné realizaci daňové kontroly za jiná zdaňovací období jiným finančním úřadem na základě vybrané působnosti správce daně. NSS dovodil, že se o nezákonný zásah v posuzované situaci nejedná, neboť nebylo prokázáno, že by v dané věci byly porušeny zásady spolupráce a hospodárnosti. Prostor pro poskytnutí ochrany by zde byl tehdy, pokud by Finanční správa daňovému subjektu ukládala nepřiměřené povinnosti.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a přisvědčil rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle NSS bylo nesprávně jako nadbytečné odmítnuto žalobkyní navržené dokazování vztahující se k dalším článkům posuzovaného obchodního řetězce. NSS sice přisvědčil námitce Finanční správy, že důkazní břemeno ohledně prokázání, že žalobkyně byla v postavení pouhého přepravce, tížilo právě žalobkyni, nicméně neztotožnil se s tím, že by byla otázka postavení žalobkyně v daňovém řízení objasněna dostatečně, a proto žalobkyní navržené provedení doplnění dokazování nebylo možno označit za nadbytečné.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a nepotvrdil postup Finanční správy v případě započtení vratitelného přeplatku na pohledávku penále v průběhu insolvenčního řízení. NSS v rozšířeném senátu dospěl k závěru, že penále vázané k odvodu za porušení rozpočtové kázně se v insolvenčním řízení uspokojuje, avšak nikdy jako pohledávka za majetkovou podstatou. Penále je možné uspokojit pouze jako pohledávku vzniklou před rozhodnutím o úpadku.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo neposkytnutí lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, přičemž se NSS opakovaně vymezil ke smyslu zásahových žalob, jelikož zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci zřízení zástavního práva. NSS dospěl k závěru, že podání žaloby proti pravomocnému rozhodnutí o stanovení daně není skutečností, která by bránila zřízení zástavního práva.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo posouzení právní otázky spočívající v tom, zda krajský soud měl v projednávané věci vyčkat výsledku soudního sporu, který se týkal vyměřeného odvodu za porušení rozpočtové kázně. NSS uzavřel, že subjektivní předjímání výsledku sporu týkajícího se odvodu za porušení rozpočtové kázně nelze v žádném případě považovat za naplnění důvodu uvedeného v § 156 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Podání žaloby, tím méně teprve očekávané podání kasační stížnosti v případě neúspěchu u krajského soudu, samo o sobě nelze považovat za možnost zániku povinnosti uhradit daň, neboť výsledek takového sporu nelze předvídat, resp. není možno výsledek brát v úvahu dříve, než je o něm skutečně rozhodnuto.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, i obě rozhodnutí Finanční správy. NSS se poprvé vyjádřil k otázce, zda lze u pokut ukládaných za porušení zákona o účetnictví, tj. v případě, kdy zákon nestanoví pokutu s pevně nastavenou horní hranicí, uplatnit delší tříletou promlčecí dobu dle zákona o odpovědnosti za přestupky. NSS vyložil, že pro tato řízení není možné delší promlčecí dobu uplatnit. Jednoletá objektivní promlčecí doba je zásadou zákona o odpovědnosti za přestupky, tříletá doba je pouze výjimkou z této zásady, která platí jen pro přestupky, které mají horní hranicí sazby alespoň 100 000 Kč, přičemž zákon požaduje výslovné stanovení horní hranice (v případě pokut za účetnictví je však výše sankce určena % z aktiv). V posuzovaném případě tak odpovědnost za přestupek zanikla ještě před zahájením řízení.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když už po druhé zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ke zrušení rozsudku došlo z důvodu, že se krajský soud ani napodruhé věcně nezabýval podstatou žalobních námitek. Krajský soud měl dle NSS řádně zhodnotit, zda na základě shromážděných důkazů obstojí závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem.

 

NSS vázán nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4141/18 vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozhodnutí o odvolání. Důvodem zrušení byla námitka daňového subjektu na nekompletnost spisového materiálu, kdy NSS konstatoval, že přestože Finanční správa pochybnosti ÚS o kompletnosti předloženého spisu vysvětlila, je vázán závěry Ústavního soudu, a proto se s touto argumentací nevypořádal, neboť na nálezu Ústavního soudu to nemohlo nic změnit.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení. Předmětem námitek daňového subjektu bylo posouzení, zda dokument s názvem „Plná moc“, kterým daňový subjekt zmocnil svého zaměstnance, naplňuje podmínky zmocnění nebo je pouze pověřením zaměstnance. NSS shledal, že dokument naplňuje všechny podmínky zmocnění dle § 27 daňového řádu a správce daně postupoval správně, pokud výzvu k podání následného kontrolního hlášení doručil zmocněnci. Současně NSS také potvrdil, že následné kontrolní hlášení je druh kontrolního hlášení, a proto se na tyto úkony plná moc vztahovala.

 

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byl výklad § 165 odst. 3 daňového řádu; resp. posouzení podmínek pro vrácení platby provedené zřejmým omylem osobě, která provedla úhradu za jiný daňový subjekt a z toho plynoucí otázka, jaké podmínky musí splnit osoba, která není poskytovatelem platebních služeb, ani provozovatelem poštovních služeb, a která provedla úhradu za jiný daňový subjekt, aby jí správce daně vrátil omylem provedenou platbu.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem bylo doručování do datové schránky právnické osoby, za současné absence statutárního orgánu právnické osoby. NSS uvedl, že nejen v soudním řízení je nutno vzít v potaz, že se od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“ nejen pokud jde o otázku nakládání s přístupovými údaji, ale i ve vztahu k zajištění fungování jejich vnitřního uspořádání.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil závěr Městského soudu v Praze o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve věci exekučního příkazu, neboť na základě skutkových okolností případu bylo proti němu odvolání přípustné a je proto nyní třeba odvolací řízení dokončit ve smyslu § 178 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. NSS uzavřel, že daňový subjekt je před podáním žaloby povinen nejen řádný opravný prostředek podat, ale též vyčkat, než o něm příslušný orgán rozhodne. Za situace, kdy žalobce nevyčkal rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku, kterým je podle § 109 daňového řádu v posuzované věci odvolání, nenaplnil podmínku zákona, že žalobu lze podat až po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. po pravomocném rozhodnutí odvolacího orgánu.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS došel v řešené věci – předpis úroku z prodlení úhrady daňové povinnosti (odvod z loterií a jiných podobných her) - k závěru, že podání daňového přiznání za zaniklou společnost nástupnickou společností společně jedním souhrnným daňovým přiznáním nástupnické společnosti, není v rozporu s § 240 daňového řádu, daňová povinnost zaniklé právnické osoby přechází na jejího právního nástupce nebo zřizovatele nebo zakladatele, který má povinnost podat v zákonné lhůtě daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení o daňové povinnosti zaniklé právnické osoby. Toto ustanovení však dle NSS žádným způsobem nestanoví formu učinění takového podání. Pokud tedy stěžovatelka podala jediné daňové přiznání se souhrnnou výší odvodů za odvodové období roku 2012 za sebe i za zaniklou společnost, neporušila žádnou zákonem stanovenou povinnost. NSS sice připustil nevhodnost, resp. nepraktičnost společného přiznání, to však nelze dávat k tíži poplatníka a sankcionovat jej úroky z prodlení s placením odvodu v případě zaniklé společnosti. Spor o úrok z prodlení vyhodnotil NSS tak, že nedošlo k porušení žádné zákonem stanovené povinnosti a odvod byl uhrazen včas, pouze z původního daňového přiznání nevyplývalo zřetelně, že se jedná o odvodovou povinnost za oba dříve samostatné subjekty. Ustanovení o vzniku nedoplatku a jeho úhradě tak neměla být v tomto případě vůbec aktivována.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že sdělení o nedůvodnosti podnětu na přezkoumání rozhodnutí nemůže být předmětem soudního přezkumu ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť toto sdělení nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s.ř.s. Takové sdělení zcela postrádá materiální znak způsobilosti dotčení právní sféry daňového subjektu zkrácením na jeho právech. Dle NSS nepřichází v úvahu jeho přezkum ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. NSS potvrdil správnost názoru správce daně, který odmítl absolutizovat otázku umístění účetnictví daňového subjektu. Okolnost, kde se nacházejí účetní dokumenty či sídlo externí účetní společnosti, je pro posouzení účelnosti delegace téměř nerozhodná. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry v pořadí druhého usnesení městského soudu. Předmětem sporu bylo posouzení včasnosti podání žaloby k městskému soudu, resp. určení počátku běhu žalobní lhůty. V tomto kontextu dospěl NSS k závěru, že likvidátor není zástupcem stěžovatele, nýbrž osobou, která je stejně jako statutární orgán oprávněna jednat za právnickou osobou. Z pohledu doručování likvidátorovi však nemá tento požadavek v zákoně žádnou oporu. Teprve po doručení rozhodnutí na adresu sídla daňového subjektu (byť fikcí) je možno doručovat i likvidátorovi. Toto doručení však nemá žádný vliv na doručení fikcí a rovněž ani není povinností ze strany správce daně. Pokud však k takovému doručení dojde, je na místě za účelem lepší informovanosti likvidátora upozornit jej na skutečnost, že rozhodnutí je v souladu s daňovým řádem doručeno k jinému datu.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu orgánů Finanční správy, když konstatoval, že v posuzovaném případě bylo daňovému subjektu sděleno penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani silniční ve lhůtě pro vybrání daně dle zákona o správě daní a poplatků. Současně NSS konstatoval, že není povinností správce daně, aby společně s oznámením o provedení určitého úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku daňový subjekt současně poučil, že takový úkon vede k přerušení a novému běhu promlčecí lhůty.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy stran zamítnutí návrhu daňového subjektu na obnovu řízení ve věci daně silniční. Dle názoru NSS nepředstavuje rozhodnutí ve věci pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k rozhodnutí ve věci daně silniční.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti již neexistující daně darovací. Podstatou sporu byla otázka naplnění zákonných podmínek pro osvobození bezúplatného nabytí majetku. NSS uznal, že dary členů sdružení, které těmto poskytuje služby, například v podobě zájezdů, mohou vykazovat znaky nedovolené daňové optimalizace. Finanční správa však musí podrobněji prošetřit skutkový stav a v důvodných případech aplikovat institut zneužití práva.

 

NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, který se zabýval určením nezákonnosti daňového řízení ve fázi odvolacího řízení a potvrdil, že žaloba proti nezákonnému zásahu je nepřípustná z důvodu možnosti jiných právních prostředků ochrany, jímž je žaloba proti rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s.

 

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu byla uložená pokuta za účetnictví, přičemž spornou bylo odůvodnění výše pokuty, kdy NSS uvedl, že odůvodnění Finanční správy bylo dostatečné, srozumitelné a logické. V řízení bylo dle NSS podstatné, že byl porušen zákon o účetnictví, což naplňuje skutkovou podstatu tohoto ohrožovacího deliktu. NSS dále potvrdil, že doměření daně a stanovení penále nepostihuje nesprávné vedení účetnictví, jedná se o samostatná nezávislá řízení, kdy Finanční správa není povinna doměření daně a uložení penále posuzovat jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.

 

NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti odvolatele. NSS posuzoval, zda lze v předmětném řízení o kasační stížnosti aplikovat závěry z nálezu Ústavního soudu, který zrušil § 112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. NSS hodnotil specifickou procesní situaci, v rámci které došlo nejprve k vydání napadeného rozsudku krajského soudu (který nabyl právní moci) a až po té ke zrušení citovaného ustanovení Ústavním soudem. NSS se přiklonil k aplikaci nálezu Ústavního soudu a uzavřel, že nelze odepřít ochranu práv účastníka řízení z toho důvodu, že krajský soud nesprávně posoudil soulad uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem (jmenovitě čl. 40 odst. 6 Listiny). Dle NSS měl být stav nesouladu uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem zjištěn již správními orgány, resp. krajským soudem. Aplikací uvedených závěrů dospěl NSS k tomu, že odpovědnost účastníka řízení za přestupek (dříve správní delikt, podle zákona o omezení plateb v hotovosti) zanikla ještě před samotným zahájením řízením o přestupku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při uložení pokuty za opožděně podané kontrolní hlášení. NSS uvedl, že se ztotožňuje se správcem daně, že § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, ale jednoznačně ukládá pokutu i její výši, pokud daňový subjekt kontrolní hlášení podá po stanoveném termínu.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci vrácení omylem uhrazené platby dle § 165 odst. 3 daňového řádu. V posuzovaném případě daňový subjekt provedl omylem platbu na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, pročež následně požadoval vrácení této platby. Finanční správa však odmítla platbu daňovému subjektu vrátit z důvodu, že podmínkou pro vrácení přeplatku je, že ani osoba, která žádá o vrácení přeplatku, ani daňový subjekt, jemuž byla platba připsána, nemají na svém osobním daňovém účtu nedoplatek přesahující v úhrnné výši zaplacenou částku. Tato podmínka přitom nebyla splněna u daňového subjektu, jemuž byla platba omylem připsána. Orgány Finanční správy přitom vycházely z výkladu, kdy pro vrácení platby je nutné splnit nejen podmínky dané § 165 odst. 3 daňového řádu, ale také podmínku danou odst. 2 tohoto ustanovení. NSS však na tento výklad nepřistoupil a konstatoval, že pro vrácení platby provedené zřejmým omylem podle § 165 odst. 3 daňového řádu žadateli, který není poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, nesmí mít pouze žadatel na svém osobním účtu nedoplatek. Neposuzuje se však, zda má nedoplatek na svém osobním účtu daňový subjekt, jemuž byla platba připsána.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který brojil proti zřízení zástavního práva správcem daně. NSS odkázal na své předchozí rozsudky sp. zn. 10 Afs 113/2018 a sp. zn. 9 Afs 69/2017, které řešily u stěžovatele shodnou problematiku, konkrétně daňovou subjektivitu odštěpného závodu a účinky chybného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitých věcí.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti při správě daní. NSS konstatoval, že osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna podat podnět, kterým upozorňuje na porušení povinnosti mlčenlivost. Na základě tohoto podnětu však nevzniká právo na vedení řízení a proti výsledku, kterým v dané věci bylo vyrozumění o odložení podnětu, není přípustný opravný prostředek, popřípadě správní žaloba. Konkrétní dopad případného porušení povinnosti mlčenlivost je osoba zúčastněná na správě daní oprávněna namítat v rámci řízení o stanovení daně.

 

NSS na základě kasační stížnosti podané Finanční správou zrušil rozsudek KS v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor se týkal uložení pokuty za správní delikt spočívající v provozování nepovolené loterie nebo jiné podobné hry (kvízomaty), kdy jádrem sporu bylo posouzení tzv. "otázky poslední záchrany", tj. nadstavbové hry, při které hráč mohl získat zpět svoje prohrané peněžní prostředky. NSS odmítl názor KS v Ostravě, že závěry Finanční správy jsou nedostatečné a nepřezkoumatelné, a to ve všech bodech. V případě stěžejní argumentace oddělenosti "otázky poslední záchrany" od předchozí (válcové) hry shledal NSS závěry Finanční správy jako srozumitelné a přezkoumatelné, samotnou hru - "otázku poslední záchrany" poté vyhodnotil v souladu s kasační stížností a žalovaným rozhodnutím jako hru založenou na náhodě v míře větší než nezanedbatelné, a tedy za loterii nebo jinou podobnou hru dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách.

 

NSS v tomto případě řešil toliko otázku aplikace procesně právní úpravy upravující soudní řízení, přičemž zrušil rozsudek KS, protože v tomto došlo k popření principu vyjádřeného v § 75 odst. 2 s.ř.s., neboť krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí Finanční správy mimo rámec vznesených žalobních bodů. Tento rozsudek je zásadní z pohledu aplikace a respektování zásady dispoziční v rámci správního soudnictví.

 

NSS svým usnesením odmítl kasační stížnost Finanční správy proti usnesení o odmítnutí žaloby, a to z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace Finanční správy, jelikož ta v daném případě dle názoru NSS hájila práva jiného účastníka řízení, když daňovému subjektu nemohla být dle NSS usnesením způsobena žádná újma. V řízení před Městským soudem v Praze bylo ze strany orgánu Finanční správy navrhováno uspokojení daňového subjektu, z důvodu zjištění, že daňovému subjektu byla uložena pokuta v nesprávné, vyšší částce. Městský soud, ač konstatoval, že daňový subjekt byl novým rozhodnutím orgánu Finanční správy uspokojen, žalobu odmítl, namísto toho, aby řízení zastavil. V důsledku toho tak zůstalo v právní moci původní (nesprávné) rozhodnutí orgánu Finanční správy, napadené správní žalobou, a rozhodnutí k uspokojení daňového subjektu tak právní moci nenabylo

 

NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.

 

NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci uložení pokuty za správní delikt (přestupek), spočívající v nevyplacení finančních prostředků z výherního hracího přístroje, kdy jako vklad do hry byl použit tzv. promotiket ze soutěže provozované žalobcem. NSS potvrdil názor Finanční správy a Krajského soudu v Brně, že k promotiketům je třeba přistupovat stejně jako k jakékoliv jiné formě vkladu do hry, a že neumožnění vyplacení finančních prostředků převyšujících hodnotu vsazených částek za odehrané hry po každé odehrané hře (včetně vloženého promotiketu) je porušením zákona o loteriích a jiných podobných hrách.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o to, zda je daňový subjekt poplatníkem daně z nemovitých věcí v sazbě stanovené pro zpevněné plochy užívané k podnikatelské činnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů za situace, když daňový subjekt sám žádnou podnikatelskou činnost neprovozuje a tuto vykonává bez jakéhokoli smluvního vztahu třetí osoba od něj odlišná. NSS v daném případě potvrdil postup Finanční správy z důvodu, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů neváže aplikaci uvedené sazby na to, kým je pozemek užíván, ale pouze na skutečnost, že je fakticky užíván k podnikání.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti silniční daně, když konstatoval, že soukromoprávní aspekty prodeje vozidel nemají pro posouzení zdanění daní silniční žádnou relevanci. Finanční orgány správně vyměřily daňovému subjektu daň na základě údajů obsažených v registru vozidel, kde byl daňový subjekt uveden jako jejich provozovatel. Bylo na daňovém subjektu, aby v případě převodu vlastnictví zajistil změnu zápisu, což neučinil.

 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH podle právní úpravy platné v roce 2015 při prodeji pozemku, na němž byly zřízeny inženýrské sítě.

 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daňové exekuce. NSS uvedl, že nesprávné poučení o možnosti nabídky předražku, tedy nesprávné uvedení předpokladů (podmínek) pro nabytí vlastnického práva, je vadou dražební vyhlášky [srov. § 199 odst. 2 písm. g) daňového řádu, srov. i znění § 336b odst. 1 písm. h) o. s. ř.], tedy postupu správce daně v řízení, která v projednávané věci měla vliv na zákonnost rozhodnutí o udělení příklepu.

 

NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.

 

NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc k dalšímu řízení správci daně. Správce daně vyměřil daň silniční za roky 2011, 2012 a 2013. NSS nepřisvědčil názoru Finanční správy a uvedl, že daňovému subjektu nelze silniční daň za daná vozidla vyměřit, neboť nebyly naplněny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Dle NSS daňový subjekt unesl svoje důkazní břemeno k prokázání zániku vozidel v roce 2002, přestože byl až do roku 2014 evidován jako jejich vlastník a provozovatel. NSS konstatoval, že v daňovém řízení je třeba vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti.