Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Daň z přidané hodnoty

2020 | 2019


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nároku na odpočet z koupě automobilu, neboť nebylo prokázáno, že se plnění uskutečnilo tak, jak bylo daňovým subjektem deklarováno. NSS se obecně vyjádřil ke kasační stížnosti, že argumentace stěžovatele je místy nesrozumitelná. K námitce daňového subjektu stran toho, že úkony v odvolacím řízení prováděly stejné úřední osoby, jako v daňové kontrole odkázal NSS na svůj již dříve judikovaný názor (1 Afs 172/2017), že v souladu se zásadou rychlosti řízení nejsou úřední osoby činné v prvostupňovém řízení bez dalšího podjaté, pokud mají provádět úkony dle pověření odvolacího orgánu nebo dokonce před postoupením odvolání odvolacímu orgánu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při předepsání penále stanoveného dle zákona o správě daní a poplatků. NSS uvedl, že sdělení předpisu penále je vázáno na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání a vymožení daně. Úkony směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, které přerušují lhůtu pro vybrání a vymáhání daně, pak přerušují i lhůtu pro sdělení předpisu penále. NSS se dále neztotožnil s výkladem stěžovatele, že by finanční orgány měly společně s oznámením o provedení určitého úkonu směřujícího k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, daňový subjekt poučit, že takový úkon vede k přerušení a novému běhu promlčecí lhůty. Takový požadavek by byl zjevně nad rámec povinností správce daně vymezených v zákoně i nad rámec obecné poučovací povinnosti.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu byl úrok z prodlení ve vztahu ke vzniku nadměrného odpočtu, kdy NSS v souladu se svou ustálenou judikaturou potvrdil, že nadměrný odpočet vzniká až ke dni vyměření (např. po POP), nikoliv ke dni podání daňového přiznání.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil zrušující rozsudek Městského soudu v Praze. NSS rozhodoval o obdobné věci (jiná zdaňovací období) už před necelým rokem, kdy konstatoval vnitřní rozporuplnost závěrů správce daně, neboť daňovému subjektu byl odepřen nárok na odpočet z důvodu účasti na daňovém podvodu a jeho dodavateli z důvodu zneužití práva. Argumentu Finanční správy, že se jedná o samostatná daňová řízení a navíc, že tyto závěry se nevylučují, NSS nepřisvědčil. I když ve většině nyní posuzovaných zdaňovacích období se jednalo o jiný skutkový stav (u dodavatele nebylo konstatováno zneužití práva), NSS toto nezohlednil a rozhodl obdobně jako ve svém předcházejícím rozsudku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byl výpočet lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu, zejména úkony prodlužující běh této lhůty, kdy NSS potvrdil, že rozhodnutí o odvolání bylo daňovému subjektu doručeno před uplynutím prekluzívní lhůty.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy. Předmětem sporu bylo neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu neprokázání hmotněprávních podmínek. Daňový subjekt uvedl, že odvolací orgán pochybil, pokud jej neseznámil se změnou právního názoru dle § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť prvostupňový správce daně uvedl, že se nechoval obezřetně a odpovědně, z čehož lze dovodit, že věděl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání. K tomu NSS uvedl, že odvolací orgán nepochybil, neboť z celého postupu prvostupňového správce daně vyplývá nesplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet, tudíž takové konstatování o podvodném jednání v platebním výměru nemůže založit důvod pro seznamování dle § 115 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při doměření DPH podle pomůcek. Daňový subjekt nevedl skladovou evidenci, jak mu ukládá § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., a tento nedostatek nelze nahradit ani výslechem svědků (obchodních partnerů), jak požadoval daňový subjekt. NSS dále uvedl, že pokud správce daně uvedl výpočet daně v úředním záznamu, který vyhotovil po ukončení daňové kontroly, ale před vydáním dodatečných platebních výměrů, nijak tím nezkrátil práva daňového subjektu, který byl upozorněn, že do tohoto úředního záznamu může nahlédnout.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z přidané hodnoty. Předmětem sporu bylo osvobození od daně u poskytovaných služeb pro klienty cestovních kanceláří. NSS uvedl, že daňové orgány dospěly ke správnému závěru, že ubytovací a stravovací služby poskytované v souvislosti s ambulantní zdravotní péčí nejsou osvobozeny od DPH, avšak v rozporu s tvrzením daňového subjektu a předloženými důkazy vyměřily DPH, aniž by se zabývaly tím, jakou část celkového plnění představují osvobozené služby ambulantní zdravotní péče a jakou část představují zdanitelné služby ubytování a stravování.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet ze stavebních prací z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH. Jednalo se o druhé kolo řízení u NSS (původně deklarovaný dodavatel) a daňový subjekt tedy namítal, že správce daně po rozsudku NSS neuznal nárok na odpočet i u původně nezpochybněných faktur a překročil tak závazný názor soudu. K tomu NSS uvedl, že zrušením rozhodnutí o odvolání soudem došlo ke znovu otevření odvolacího řízení a pokud správce daně při opětovném posuzování zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že původně uznané plnění (faktury) nelze uznat z důvodu prokázaného daňového podvodu, nejedná se při dodržení požadavků vyplývajících z § 115 odst. 2 daňového řádu o porušení legitimního očekávání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet ze stavebních prací z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH. K vědomosti daňového subjektu o podvodu NSS uvedl, že tato byla nepochybná a správcem daně řádně prokázaná. K aplikaci ručení namísto odepření odpočtu NSS odkázal na své dřívější rozsudky, kde uvedl, že ručení a neuznání nároku na odpočet jsou odlišné instituty.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně, který neuznal daňovému subjektu nárok na odpočet DPH a doměřil mu podle pomůcek daň ve výši 0,- Kč, protože daňový subjekt v průběhu postupu k odstranění pochybností neposkytl náležitou součinnost, nepředložil žádné důkazní prostředky, ale pouze podával stížnosti a žádosti o prodloužení lhůty.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a uložil mu meritorně se zabývat námitkou přechodu vlastnického práva, neboť z judikatury NSS vyplývá, že převod vlastnického práva dle vnitrostátních předpisů je zásadně dodáním zboží dle zákona o DPH.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu bylo odmítnutí provedení svědecké výpovědi v řízení týkajícím se odepření nároku na odpočet při obchodování s měděnými katodami z důvodu účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. NSS uvedl, že i když se shoduje se správcem daně v tom, že svědek nemohl nic vypovědět přímo k otázce, zda daňový subjekt věděl, mohl či musel vědět o tom, že se účastní podvodného obchodního řetězce, daňový subjekt tímto návrhem chtěl vyvrátit tvrzení správce daně, že to co činil, bylo nestandardní, a prokázat, že se jednalo o v tomto odvětví běžné obchodní praktiky. Správce daně tedy měl tohoto svědka vyslechnout a teprve poté činit závěry.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy. Předmětem sporu byl neuznaný nárok na odpočet DPH z důvodu nemožnosti aplikace § 72 odst. 6 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2008, který za splnění určitých daných podmínek umožňoval plátci odečíst DPH na vstupu i v případě, kdy byla tato DPH nesprávně uplatněna, protože se jednalo o osvobozená plnění. NSS však v tomto případě shledal, že podmínky zmiňovaného ustanovení naplněny nebyly, neboť DPH nebyla dodavatelem přiznána a odvedena, přestože ji uvedl na faktuře. NSS konstatoval, že daňový subjekt se musí domáhat nápravy (vrácení DPH) soukromoprávní cestou po dodavateli, nikoliv vůči státu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Předmětem sporu byla skutečnost, že v důsledku přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení daňového subjektu došlo ze zákona k zastavení odvolacího řízení a prvostupňová rozhodnutí, kterými byla daňovému subjektu vyměřena DPH, nabyla právní moci. Daňový subjekt se cítil tímto poškozen, neboť mu dle jeho slov byla upřena jedna instance (odvolací orgán). K tomu NSS uvedl, že právo na dvojinstančnost správního řízení nikde zakotveno není, a proto je na úvaze zákonodárce, kdy proti rozhodnutí správního orgánu připustí řádný opravný prostředek a kdy naopak nikoliv. Odvolací řízení bylo v daném případě zastaveno na základě jasného zákonného pravidla a daňový subjekt se může domáhat nápravy cestou žaloby proti prvoinstančním rozhodnutím, což ostatně i udělal.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a ztotožnil se závěrem krajského soudu a Finanční správy, že posouzení běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období či jejího možného uplynutí nespadá do předmětu tohoto soudního řízení, kterým je přezkum rozhodnutí týkající se žádosti o vrácení přeplatku. V řízení o vrácení přeplatku na dani vzniká pouze povinnost přezkoumat existenci daňového přeplatku, nikoliv hmotněprávní podmínky vzniku přeplatku.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který zrušil rozhodnutí o odvolání ze dvou důvodů. Prvním bylo, že se správce daně nevypořádal s předloženým znaleckým posudkem, druhým pak, že neseznámil daňový subjekt s novými skutečnostmi, neboť doplnil „obsazení“ podvodného řetězce. NSS u obou těchto důvodů konstatoval, že krajský soud pochybil, neboť z rozhodnutí o odvolání je zřejmé, že se správce daně se znaleckým posudkem seznámil a hodnotil jej jako důkaz, a co se týče povinnosti seznamovat dle § 115 odst. 2 DŘ před vydáním rozhodnutí, tuto NSS neshledal, neboť odvolací orgán vycházel toliko ze skutečností, které byly součástí spisu a zprávy o daňové kontrole. Ke znaleckému posudku, který daňový subjekt předložil jako důkaz, že se vědomě neúčastnil podvodného řetězce, NSS uvedl, že ačkoli se závěr o (vědomé) účasti na karuselovém obchodu tváří jako závěr plynoucí z ekonomické analýzy, ve skutečnosti jde o závěr právní, tj. závěr, který přísluší jen správci daně, a nikoli znalci coby odborníku v otázkách skutkových (ekonomických). S takovým závěrem, který se vymyká z pravomoci znalce, tak může správce daně pracovat nanejvýš jako s vlastní argumentací daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který se dožadoval vyplacení úroku z úroku (konkrétně požadoval úrok z úroku ze zadržovaného odpočtu DPH). NSS konstatoval, že pro přiznání úroku z úroku nebyl splněn ani základní předpoklad, a to prodlení správce daně s vyplacením úroku ze zadržovaného odpočtu. K zásadní otázce, zda je vůbec možné úročit příslušenství daně, se NSS z výše uvedených důvodů nevyjádřil.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Předmětem sporu byla otázka přenesení důkazního břemene zpět na daňový subjekt, kdy NSS přisvědčil Finanční správě v tom, že krajský soud posuzoval výzvy k prokázání skutečností selektivně, aniž zohlednil, že správce daně unesl svoje důkazní břemeno stran důvodných pochybností jiným způsobem. NSS uvedl, že zákon nestanoví, že ke sdělení pochybností musí dojít jen a pouze výzvou vydanou podle § 92 odst. 4 daňového řádu, byť se jistě jedná o postup vhodný, ale také náhradním způsobem, například formou vyjádření jednoznačných pochybností při seznámení s výsledky kontrolních zjištění, jakož i při projednání zpráv o daňových kontrolách.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Podstatou sporu byla otázka, zda daňovým subjektem poskytovaná služba umístění a obsluhy sázecího zařízení lze charakterizovat jako provozování loterií, které je osvobozené od DPH. V daňovém řízení nejprve daňový subjekt tvrdil, že se jedná o podnájem nemovitosti, pak tuto argumentaci opustil a tvrdil, že poskytoval společně s provozovatelem zařízení osvobozená plnění dle § 60 zákona o DPH (provozování hazardních her). Správce daně uvedl, že § 60 zákona o DPH odkazuje na zákon o loteriích, podle kterého může loterie provozovat pouze osoba mající povolení a splňující zákonné podmínky, naopak pokud osoba, která tyto podmínky nesplňuje, zajišťuje služby související s provozem loterií, uskutečňuje plnění zdanitelná.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci neuznaného nároku na odpočet z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH. NSS konstatoval, že správce daně neprokázal existenci podvodu na DPH, neboť nebyla jednoznačně identifikována chybějící daň v řetězci. NSS dále uvedl, že na daňové řízení u subjektů zapojených do podvodného řetězce nelze nahlížet absolutně nezávisle, ale je nutno je posuzovat ve vzájemných souvislostech, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se jedná o daňový podvod v řetězci.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy ve věci stanovení DPH podle pomůcek, neboť se správci daně nepodařilo přes vynaložené úsilí zahájit daňovou kontrolu. NSS uvedl, že postup při přechodu na pomůcky stejně jako vyhodnocení materiálů zařazených do vyhledávací části spisu proběhlo v souladu se zákonem. Naopak nízká úroveň žalobních i kasačních námitek daňového subjektu limitovala kvalitu a rozsah jejich vypořádání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a přisvědčil správnosti postupu Finanční správy. Předmětem sporu byl nákup automobilů v Německu a použití zvláštního režimu dle § 90 zákona o DPH. Daňový subjekt brojil proti důkazům získaným v rámci mezinárodního dožádání, kdy NSS konstatoval, že v daňovém řízení nedošlo ke krácení práv daňového subjektu, neboť to byl právě daňový subjekt, který nebyl schopen řádně identifikovat prodejce vozidel, a správce daně jej se získanými důkazy řádně obeznámil. Daňový subjekt nebyl krácen ani na právu být přítomen výslechu svědka, neboť žádný výslech svědka nenavrhl, a krom toho právo být přítomen výslechu svědka nelze použít v řízení u německé daňové správy, v němž platí německé procesní předpisy.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a přisvědčil názoru Finanční správy ve věci nepřiznání osvobození při dodání zboží do jiného členského státu a nepřiznání nároku na odpočet DPH z důvodu nepoužití přijatých plnění k ekonomické činnosti. Předmětem sporu bylo rozložení důkazního břemene v daňovém řízení, kdy NSS shledal, že závěry žalovaného jsou logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Co se týče kasačních námitek daňového subjektu, že nebyla prokázána jeho účast na daňovém podvodu, označil NSS tuto argumentaci za lichou, neboť důvodem doměření daně nebyla účast na podvodu na DPH.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ohledně neprokázání nároku na odpočet DPH z přijatých plnění od nekontaktního dodavatele. NSS uvedl, že prokázání fakticity přijatého zdanitelného plnění je povinností daňového subjektu a nelze jej nahradit toliko předložením daňového dokladu bez dalšího. Pokud tedy daňový subjekt nereagoval na výzvy správce daně k prokázání existence plnění, lze to považovat za nesplnění podmínek pro nárok na odpočet.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z pořízení bytu. Předmětem sporu bylo, zda mohl daňový subjekt učinit nájem bytu zdanitelným plněním. K tomu NSS uvedl, že byť je ekonomicky pochopitelná snaha odečíst si touto formou z kupní ceny za investiční byt zaplacenou částku DPH, nestačí formálně uzavřít nájemní smlouvu s právnickou osobou a uvést do ní, že byt bude užíván „k ekonomické činnosti“ jako „kancelář“ nebo jako „provozovna“, ale využívání tohoto bytu k soustavné ekonomické činnosti nájemce musí být fakticky prokázáno.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že souhlasí s postupem Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z technického zhodnocení. NSS konstatoval, že správce daně na základě různých a vzájemně neslučitelných tvrzení daňového subjektu získal takové podklady, z nichž plyne, že k „technickému zhodnocení“ majetku nedošlo způsobem, který by zakládal nárok na odpočet DPH. Důkazní břemeno tak přešlo zpět na daňový subjekt, který jej neunesl, neboť se stal objetí vlastních složitých transakcí a lží.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci odepření nároku na odpočet při obchodování s PHM z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH. NSS uvedl, že ve shodě s krajským soudem považuje rozhodnutí odvolacího orgánu za nepřezkoumatelné, neboť se tento nevyrovnal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami, zejména (ne)obchodováním daňového subjektu v daňovém skladu Čepro a nárokem na částečný odpočet. Tuto skutečnost nemůže napravit ani skutečnost, kdy na vznesené námitky reaguje správce daně v kasační stížnosti.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu zapojení daňového subjektu do obchodů zatížených podvodem na DPH.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce firem zabývajících se obchodem s ingoty olova a zinku, které pocházely z Polska a daňový subjekt je do Polska dodával. NSS konstatoval, že správce daně dostatečně prokázal existenci takových objektivních okolností, které svědčily o vědomosti daňového subjektu o podvodu na DPH.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci podání dodatečného daňového přiznání k DPH. NSS přisvědčil postupu správce daně, když konstatoval, že napadené rozhodnutí neobsahuje výslovné vypořádání námitky stran běhu objektivní prekluzivní lhůty ve smyslu § 148 odst. 5 daňového řádu, tak k závěru správce daně o opožděném podání dodatečného daňového přiznání postačilo uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty a nebylo třeba, aby současně uplynula i objektivní prekluzivní lhůta.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci povinnosti daňového subjektu přiznat DPH při dovozu zboží. Daňový subjekt měl za to, že nebyl vlastníkem zboží. NSS dospěl souladně s Finanční správou k závěru, že z pohledu zákona o DPH ve spojení s celním kodexem má být považována za osobu, na jejíž účet je zboží propuštěno [§ 108 odst. 1 písm. e) zákona o DPH], ta, která je deklarantem, neboť tato osoba projevuje podáním celního prohlášení vůli, aby bylo zboží propuštěno do určitého celního režimu. Je to tedy tato osoba, která se vědomě zavazuje k plnění závazků vyplývajících z propuštění zboží do daného celního režimu. Vlastnické právo ke zboží je z hlediska určení osoby, na jejíž účet je dovezené zboží propuštěno, irelevantní.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vrácení DPH. Předmětem sporu bylo podání daňového subjektu s návrhem na obnovu řízení, kdy NSS konstatoval, že správce daně postupoval správně, když toto podání podle jeho názvu i skutečného obsahu posoudil jako návrh na obnovu řízení a nikoliv odvolání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH. Důvodem odepření nároku na odpočet bylo, že daňový subjekt neprokázal jednoznačnou souvislost přijatých plnění na vlastní ekonomickou činnost, tzn. konkrétní výstupy.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Jedná se již o druhé rozhodnutí NSS v této věci, kdy prvotně NSS řešil splnění podmínek pro odepření nároku na odpočet z titulu podvodu na DPH, kdy vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a vrátil věc zpět k řízení KS v Ostravě. Stížní námitky daňového subjektu směřující do této oblasti tedy NSS posoudil již jako nepřípustné a zabýval se toliko novou stížní námitkou, ohledně nesprávného doručení zprávy o kontrole - správce daně doručil nesprávně daňovému subjektu zprávu o kontrole poštou, i když měl zřízenu datovou schránku. NSS k tomu uvedl, že byť se jednalo o vadu řízení, nemohla tato mít vliv na výsledek řízení, neboť se daňový subjekt se zprávou prokazatelně seznámil v sídle správce daně ještě před doplněním odvolání a měl tak možnost kvalifikovaně se vyjádřit. Skutečnost, že zpráva o daňové kontrole byla stěžovateli prokazatelně předána až po vydání dodatečných platebních výměrů, tedy nemá v dané věci vliv na jejich zákonnost.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu finanční správy při doměření DPH při prodeji ojetých automobilů, kdy daňový subjekt nepřiznával z prodeje vozidel daň na výstupu, ale předstíral, že se jedná o zprostředkování formou komisního prodeje a na výstupu zdanil pouze provizi na základě falešných smluv o zprostředkování prodeje s fiktivními prodávajícími. NSS poukázal na rozdíly trestního a daňového řízení, kdy daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž břemeno důkazní nese primárně daňový subjekt.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správní praxi Finanční správy. Rozsudek se týká úroku z prodlení, kdy NSS uvedl, že byť byla dodatečná daňová přiznání za více zdaňovacích období podána současně (některá na přeplatek a jiná na nedoplatek), byly splněny podmínky vzniku úroku z prodlení podle § 252 daňového řádu, neboť úroky z prodlení z dodatečně vyměřené DPH se předepisují již ode dne původního dne splatnosti DPH, zatímco přeplatek vznikl až k datu vyměření (přeplatek na dani nevzniká ex tunc, nýbrž ex nunc), takže v době původní splatnosti DPH nemohl být na osobním daňovém účtu dostatek finančních prostředků plynoucích z přeplatku vzniklého až ke dni vyměření dodatečného daňového přiznání na daň nižší.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu neprokázání faktické realizace reklamy na webu u přijatých služeb mediální propagace a neprokázání použití přijatých plnění pro ekonomickou činnost v případě nákupu zboží (koupelnový nábytek).


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu neunesení důkazního břemene v rámci POP, kdy daňový subjekt opakovaně přislíbil doložit doklady, ale nikdy tak neučinil. NSS proto uvedl, že meze POP nebyly překročeny a že daňovému subjektu byl poskytnut dostatečný časový prostor k odstranění pochybností, kterého však nevyužil.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daňového procesu, konkrétně hodnotil procesní postup správce daně související s výslechem svědka, který byl ve výkonu trestu odnětí svobody. NSS je na rozdíl od krajského soudu a Finanční správy přesvědčen, že procesní pochybení spočívající v nepředvolání svědka k výslechu, které vyústilo ve zmaření výslechu svědka (svědek odmítl vypovídat bez svého právního zástupce), představovalo vadu řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet u stavebních prací od deklarovaných dodavatelů. NSS potvrdil, že daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Českých Budějovicích i rozhodnutí o odvolání, byť se zcela ztotožnil s posouzením správce daně ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu neprokázání přijetí plnění od deklarovaného dodavatele. NSS uvedl, že rozhodnutí žalovaného, o které se opřel a v detailech na něj odkazoval již krajský soud, je příkladně a velmi přesvědčivě odůvodněno, a to zejména co do otázky, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno ve vztahu k faktickému uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění od dodavatelky. Důvodem vyhovění kasační stížnosti bylo předepsání penále, které bylo součástí dodatečného platebního výměru, neboť správce daně disponoval indiciemi vedoucími k doměření již před zahájením daňové kontroly a nevydal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. NSS tedy zavázal odvolací orgán rozhodnout o odvolání znovu a očistit dodatečný platební výměr o penále. NSS dále uvedl, že daňová kontrola, byť zahájena nezákonně, běh prekluzívní lhůty přerušuje.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci nepřiznání osvobození od DPH při prodeji zboží do jiného členského státu, neboť přisvědčil závěru správce daně, že daňový subjekt předložením neurčitého čestného prohlášení neprokázal skutečnou přepravu automobilu do Německa ani to, že byl v dobré víře, že tato přeprava proběhla.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a konstatoval, že správce daně sice prokázal existenci podvodu na DPH při poskytování reklamy, ale objektivní kritéria, která uvedl, jednoznačně nesvědčí o vědomosti daňového subjektu, tudíž nárok na odpočet byl daňovému subjektu upřen neoprávněně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nároku na odpočet z důvodu zapojení do řetězce subjektů zatíženého podvodem na DPH. NSS konstatoval, že správce daně dostatečně jasně popsal chybějící daň, nestandardnosti obchodu i objektivní okolnosti svědčící o tom, že daňový subjekt o své účasti na podvodu vědět mohl, čímž unesl svoje důkazní břemeno. Důkazní břemeno ohledně prokázání přijatých opatření a dobré víry leželo na daňovém subjektu.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu byla nemožnosti uplatnit osvobození u ubytovacích a stravovacích služeb poskytovaných v souvislosti s lázeňskou péčí. NSS se podrobně zabýval zásadou legitimního očekávání, kdy konstatoval, že té by se mohl daňový subjekt dovolávat pouze za nezměněného stavu právních předpisů, což však v tomto případě nebylo, neboť zákon o DPH byl v části podmínek pro osvobození u zdravotních služeb (§ 58) od dubna 2012 změněn.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy stran nepřiznání osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu. NSS uvedl, že správce daně dostatečně zjistil skutkový stav a daňový subjekt nemohl být v dobré víře, že dodává zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani, když se spokojil s nekonkrétním čestným prohlášením. Návrhy daňového subjektu na provedení dalších svědeckých výpovědí byly nadbytečné, neboť tito svědci byli navrženi k prokázání jiných, než pro řízení podstatných, skutečností.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nároku na odpočet DPH z nákupu automobilů, neboť daňový subjekt neprokázal jejich pořízení od deklarovaných dodavatelů. NSS uvedl, že daňový subjekt ve své kasační stížnosti uvedl povětšinou zcela nové námitky oproti své žalobě a NSS se jimi tedy nemohl zabývat. Námitky stran nepředvedení osoby s trvalým pobytem ohlášeným na Magistrátu města Brna a neprovedení znaleckých posudků k posouzení pravosti podpisů na předložených dokladech shledal NSS za nedůvodné.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zcela se ztotožnil s postupem správce daně při odmítnutí registrace plátce DPH, kdy daňový subjekt účelově předložil pouze smlouvu o společnosti, ale neprokázal, že vykonává ekonomickou činnost a je tak osobou povinnou k dani.


NSS v druhém kole (v první kole podávala kasační stížnost Finanční správa a NSS ji vyhověl) zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH u řetězových dodávek PHM z důvodu neprokázání místa plnění v tuzemsku. NSS aplikoval závěry rozsudku SDEU ve věci C-414/17 AREX CZ a shledal, že správce daně hodnotil za podmínku intrakomunitárního plnění vedle organizace dopravy i okamžik nabytí vlastnického práva, který daňový subjekt nezpochybňoval.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem sporu bylo neuznání nároku na odpočet z důvodu, že daňový subjekt věděl nebo musel vědět, že uplatněný nárok na odpočet DPH vyšel z plnění, které bylo součástí podvodu na DPH.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neuznání nároku na odpočet DPH u neprokázaných dodávek solárních elektráren. NSS uznal za jedinou projednatelnou námitku, že správce daně při přechodu z POP do daňové kontroly nezhodnotil jednotlivě všechny důkazní prostředky předložené daňovým subjektem, ale konstatoval, že ani tato námitka není důvodná, neboť daňový řád nestanoví správci daně povinnost při přechodu z POP do kontroly hodnotit všechny důkazní prostředky, ale požaduje pouze to, aby vylíčil, v čem spočívají přetrvávající pochybnosti, a v odpovídajícím rozsahu zahájil daňovou kontrolu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci prokázání přijetí preventivních opatření zabraňujících účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. NSS uvedl, že pokud správce daně nepodal kasační stížnost po prvním zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ostravě, byl plně vázán právním názorem soudu, byť s ním nesouhlasil, tudíž další dokazování ve věci, kterou neshledal krajský soud za zásadní, bylo nadbytečné.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu podvodu na DPH při obchodování s měděnými katodami, kdy v podstatě přisvědčil všem závěrům Finanční správy (výrok II rozsudku Krajského soudu v Ostravě 65 Af 12/2017). Co se týče nákladů řízení (výrok III KS v Ostravě) tady NSS daňovému subjektu vyhověl a v tomto bodě rozsudek KS v Ostravě zrušil.


 | 2019


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci úroku z vratitelného přeplatku, resp. úroku z neoprávněného jednání správce daně, kdy konstatoval, že správce daně byl povinen zabývat se v odvolání proti přiznanému úroku námitkami daňového subjektu stran oprávněnosti převodu nadměrného odpočtu na nedoplatky na jiné dani, byť toto bylo předmětem samostatného rozhodnutí.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a přisvědčil závěrům Finanční správy ve věci doměření daně z přidané hodnoty, když konstatoval, že pro vznik povinnosti odvodu DPH není rozhodná platnost smluv uzavřených mezi stranami, nýbrž fakticita plnění. Jestliže sám daňový subjekt potvrdil uskutečnění zdanitelných plnění, měl povinnost z těchto plnění DPH odvést.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH ze zprostředkování. NSS uvedl, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno a neprokázal faktické uskutečnění činnosti ani jeho využití pro ekonomickou činnost. Ze spisového materiálu vyplývá, že svědek měl zprostředkovatelskou činnost vykonávat oslovováním potenciálních kupců „u piva“ a na letišti, ale nevzpomněl si na žádného z oslovených, a daňový subjekt současně ani nepředložil jakékoliv dokumenty svědčící o provádění zprostředkovatelské aktivity (e-maily, kontakt na klienty apod.). Zprostředkovatelská činnost tak zůstala pouze v rovině tvrzení.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek je zatížen nepřezkoumatelností. Krajský soud totiž v rámci svého rozhodování postupoval nad rámec žalobních námitek a zrušil rozhodnutí správce daně, aniž by svůj postup v tomto ohledu jakkoliv blíže vysvětlil. Předmětem původního sporu bylo rozhodnutí o nespolehlivém plátci, splněním podmínek se však NSS vůbec nezabýval.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu neprokázání použití přijatého zdanitelného plnění v rámci ekonomických činností plátce daně. NSS zdůraznil, že aby byla DPH na vstupu odpočitatelná, musí mít přijatá plnění na vstupu přímou a bezprostřední spojitost s plněními na výstupu zakládajícími nárok na odpočet. Důvodem odepření nároku na odpočet byla skutečnost, že daňový subjekt uplatnil nárok na odpočet z plnění, která měla souviset s připravovanou ekonomickou činnosti (provoz masážního salónu, který nikdy nebyl zahájen), a daňový subjekt neprokázal, že by činil konkrétní aktivní kroky, aby tato ekonomická činnost byla zahájena a uskutečněna. NSS se dále vyjadřuje i k námitkám daňového subjektu stran nesprávného ukončení daňové kontroly, kde osvědčil postup správce daně jako správný, neboť ze správního spisu vyplývá, že daňový subjekt svým postupem zejména usiloval o to, aby výsledky zprávy o daňové kontrole nebyly projednány před uplynutím prekluzivních lhůt pro stanovení daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a přisvědčil postupu Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH. Předmětem sporu bylo nájemné za obloukovou halu, kdy tvrzení daňového subjektu v této věci byla nekonzistentní. NSS uvedl, že orgány Finanční správy dostatečně prokázaly své důvodné pochybnosti ohledně daňových tvrzení daňového subjektu, přičemž tomu se je (s ohledem na přenesení důkazního břemene) nepodařilo vyvrátit.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Předmětem sporu bylo posouzení svědecké výpovědi, kdy NSS přisvědčil správci daně, že požadavek na seznámení svědka s pochybnostmi ohledně tvrzení daňového subjektu je nepřiměřený, neboť úkolem svědka není rozptylovat pochybnosti správce daně (to je úkolem daňového subjektu), ale vypovídat o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech tvořících předmět výslechu. NSS uvedl, že správce daně při výslechu svědka a jeho hodnocení jako důkazního prostředku nijak nepochybil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, když neuznala nárok na odpočet z důvodu účasti daňového subjektu na podvodu na DPH s řepkovým olejem. NSS zdůrazňuje, že předložené námitky jsou dílčí a spíše reprezentativní, stejně jako obecný a paušální odkaz daňového subjektu na „obsah spisu“, tudíž tyto nelze považovat za projednatelný kasační bod a tomu odpovídá i odůvodnění rozsudku.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kde předmětem sporu bylo ručení a podvod na DPH. NSS uvedl, že krajský soud pochybil, pokud shledal, že orgány Finanční správy měly uplatnit ručení místo odepření nároku na odpočet daně. Dále NSS konstatoval, že správce daně ve svém rozhodnutí uvedl řadu objektivních okolností, které však krajský soud při svém rozhodování opomenul a ignoroval. V závěru NSS přisvědčil správci daně i v odmítnutí provedení důkazu znaleckým posudkem.


NSS zrušil na základě kasační stížnosti daňového subjektu rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci doměření DPH z důvodu neprokázání poskytnutí služby osobě neusazené v tuzemsku. NSS uvedl, že odvolací orgán a Krajský soud v Českých Budějovicích nepostupovali správně, pokud dospěli k závěru, že nestandardní okolnosti poskytnutí služby vyvracejí místo plnění mimo tuzemsko, naopak tyto okolnosti vypovídají o tom, že k přenosu místa plnění do jiného členského státu mohlo dojít toliko formálně, aby tak byly (uměle) vytvořeny podmínky pro získání výhody plynoucí z unijního práva (nezatížení služby českou DPH), aniž by došlo formálně k porušení právní normy – došlo tedy ke zneužití práva, jak správně konstatoval prvostupňový správce daně, ale odvolací orgán jeho úvahy nepřevzal.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr Finanční správy, že daňový subjekt neprokázal nárok na odpočet DPH. V rámci kasační stížnosti uplatnil daňový subjekt řadu argumentů – vybočení ze závazného právního rámce stanoveného po předchozím zrušujícím rozsudku, nevyslechnutí svědků, kteří byli identifikování pouze jako zaměstnanci jisté firmy a v neposlední řadě prekluze z důvodu zrušení předchozího rozhodnutí o odvolání soudem. Žádnému z těchto argumentů NSS nepřisvědčil.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy týkající se neprokázání skutečných výdajů a neprokázání nároku na odpočet DPH ze služeb repasování elektroměrů. Daňový subjekt v kasační stížnosti namítal, že pokud považoval správce daně skutečnosti za neprokázané, měl přejít ke stanovení daně podle pomůcek s přihlédnutím k tzv. esenciálním výdajům. K tomu NSS uvedl, že pomůcky jsou toliko náhradním způsobem stanovení daně, a to v případě, kdy je účetnictví shledáno komplexně nevěrohodným, neprůkazným, neúplným či nesprávným. Ze samotné skutečnosti neprokázání faktického vynaložení některých deklarovaných výdajů nebo neprokázání nároku na odpočet DPH nelze bez dalšího dovozovat nemožnost stanovení daně dokazováním. Navíc v daném případě nedošlo k disproporci, že by správcem daně byl potvrzen prodej zboží, jehož faktický nákup by byl zpochybněn, ale zpochybněny (neprokázány) byly služby, které měly být na nakoupeném zboží provedeny. V tomto případě tížilo důkazní břemeno jednoznačně daňový subjekt.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a obdobně jako v případě sp. zn. 7 Afs 355/2018 potvrdil závěry Finanční správy, že pro uplatnění nároku na odpočet DPH je třeba prokázat existenci přímé a bezprostřední vazby přijatých plnění na ekonomickou činnost. Rozdílnost oproti zdaňovacímu období 01/2012, které bylo řešeno v případě sp. zn. 7 Afs 355/2018, spočívala v posouzení skutkového stavu podle novelizované právní úpravy a zavedení tzv. poměrného koeficientu, který umožňuje uplatnit daňovému subjektu nárok na odpočet pouze v poměru odpovídající použití pro ekonomickou činnost. Předmětem sporu zde byla výše poměrného koeficientu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy, že pro uplatnění nároku na odpočet DPH je třeba prokázat existenci přímé a bezprostřední vazby přijatých plnění na ekonomickou činnost. Daňový subjekt jakožto skupina dle zákona o DPH prováděl kromě ekonomické činnosti i činnost výzkumnou, jejíž výsledky v obecné rovině ke své ekonomické činnosti využíval, ale nebyl schopen prokázat, že plnění na vstupu jsou objektivně způsobilá podpořit jeho ekonomickou činnost. V této situaci pak bylo velmi podstatné konkrétní zaměření výzkumné činnosti a následné posouzení, nakolik se překrývá či míjí s vlastní ekonomickou činností daňového subjektu. Právě proto je třeba, aby daňový subjekt v daňovém a posléze soudním řízení přednesl dostatek skutkových argumentů, to se však v souzené věci nestalo.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr Finanční správy, že daňový subjekt neprokázal osvobození při dodání řepkového oleje do Polska. NSS uvedl, že pokud jsou v kasační stížnosti stejné argumenty, dokonce doslova opsané pasáže z žaloby, ke kterým už zaujal jasné stanovisko krajský soud, nemá NSS důvod sdělovat něco jiného než krajský soud. V rámci odůvodnění se pak NSS vyjádřil stručně k námitce neumožnění účasti daňového subjektu při výslechu svědka v Polsku, kdy potvrdil správnost postupu Finanční správy a dále opakované daňové kontroly po předchozím POP, a i v této věci Finanční správě přisvědčil.

 


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, neboť shledal, že dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí o odvolání a vrácení k dalšímu řízení bylo nedodržení procesního postupu (zajištění přítomnosti daňového subjektu) při výslechu svědka - nekontaktního dodavatele a současně zaměstnance daňového subjektu, předvedeného policií v brzkých ranních hodinách. Předmětem sporu bylo neuznání nároku na odpočet z důvodu podvodného jednání, kdy daňovým subjektem jako posledním článkem v řetězci bylo zboží nakoupeno za cca 18násobně vyšší cenu. Co se týče navýšení ceny jako objektivního kritéria vědomosti o podvodu, tak NSS stanovisku Finanční správy přisvědčil.

 


NSS zamítl kasační stížnost žalobkyně jako nedůvodnou, neboť bylo vzhledem k poměrně jednoznačným okolnostem tohoto případu, které jednotlivě i v jejich spojitosti zpochybňovaly samotný ekonomický základ podnikání žalobkyně, jednoznačně prokázáno, že to byla právě žalobkyně, která celý podvodný řetězec spolu s jinými osobami (vědomě) spoluutvářela.
NSS označil rozhodnutí žalovaného za příkladné a velmi přesvědčivě odůvodněné. Daňovými orgány identifikovaný soubor nepřímých důkazů spolehlivě a jednoznačně prokazuje, že žalobkyně evidentně věděla (musela vědět), že se účastní podvodu na DPH. Celý řetězec obchodování s vozy, který tvořila početná skupina proměňujících se společností, totiž dával ekonomický smysl jen za situace, kdy se tito „dodavatelé“ následně s žalobkyní plánovali rozdělit na podvodně získaném DPH.


NSS předně uvádí, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Směřují-li kasační důvody proti postupu ve správním řízení či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené v § 103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. S ohledem na koncipování kasační stížnosti, resp. stížnostních bodů, se NSS z hlediska rozsahu přezkumu mohl v této věci vyjádřit prakticky jen k obecně namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a jeho závěrům ohledně unesení důkazního břemene žalobkyní, přičemž byly obě tyto námitky shledány jako nedůvodné.

Z rozsudku krajského soudu, rozhodnutí žalovaného i obsahu správního spisu vyplývá, že pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti dokladů předložených žalobkyní byly správcem daně a žalovaným jednoznačně vyjádřeny a podepřeny okolnostmi vyplývajícími z dokladů založených ve správním spise. Žalovaný pak zcela konkrétně odůvodnil, proč důkazy navržené žalobkyní neprovedl, resp. proč předložené důkazy nebyly s to prokázat, že daňové plnění se reálně uskutečnilo či že bylo použito k ekonomické činnosti žalobkyně. Rozsáhlá stížností argumentace, jíž žalobkyně vytýká správci daně, že neprokázal její účast na daňovém podvodu, resp. samotný daňový podvod, není pro věc významná.

Jak již ve svém rozsudku konstatoval krajský soud, rozhodnutí žalovaného, jehož výsledkem bylo neuznání nároku na odpočet DPH a osvobození od daně při dodání zboží do JČS, nestojí na účasti žalobkyně na daňovém podvodu, nýbrž na neprokázání reálného uskutečnění žalobkyní deklarovaných zdanitelných plnění a jejich použití k její ekonomické činnosti.


NSS vyhověl kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství a potvrdil jeho závěry, že žalobkyně sice překročila stanovenou hranici rozhodného obratu již v dubnu 2012, ale překračovala ji dále rovněž v následujících měsících. S ohledem na judikaturu NSS (č. j. 8 Afs 265/2017-55 ve věci Hotel Bajkal a č. j. 10 Afs 329/2016-51 ve věci Ivan Kubela) platí, že dokud je hranice obratu opakovaně překračována, nemůže začít plynout lhůta k provedení registrace z moci úřední. K prekluzi práva státu registrovat žalobkyni k DPH proto nedošlo.
Dle § 148 odst. 3 daňového řádu nadto platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. Žalobkyně byla dne 2. 2. 2016 vyzvána k podání přihlášky k registraci k DPH, čímž došlo k přetržení běhu lhůty a ta počala běžet znovu od počátku. I pokud tedy krajský soud nesprávně vycházel z toho, že pro rozhodnutí žalovaného bylo podstatné pouze překročení obratu za měsíc duben 2012 (nikoliv i v následujících měsících), přesto měl dojít k závěru, že podmínky pro vydání rozhodnutí o registraci žalobkyně k DPH byly splněny.


V posuzovaném případě NSS konstatoval, že nezákonný postup resp. procesní vada správce daně spočívající v tom, že namísto výzvy podle § 92 odst. 4 daňového řádu nezahájil daňovou kontrolu, nemohl sám o sobě ovlivnit zákonnost rozhodnutí o stanovení daně. Za skutkových okolností projednávaného případu by sice bylo vhodnější namísto výzvy k odstranění pochybností zahájit daňovou kontrolu, neboť ze zákonného vymezení obou institutů i z judikatury správních soudů plyne, že postup k odstranění pochybností není konstruován pro odepření daňového odpočtu na základě podvodu na DPH. Žalobkyni však v daném případě nebyla upřena procesní práva, která by jí v případě zahájení daňové kontroly svědčila, a proto toto pochybení nemůže být samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
NSS však shledal, že v předmětném daňovém řízení bylo porušeno právo žalobkyně seznámit se s důležitými podklady pro rozhodnutí žalovaného a vyjádřit se k nim, což je důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí. Tím, že součástí daňového spisu nebyly výsledky mezinárodního dožádání a úřední záznam o vysvětlení podaném bývalou jednatelkou dodavatele žalobkyně, které nadto představují významnou oporu závěrů žalovaného o účasti žalobkyně na podvodu na DPH, bylo porušeno ustanovení § 6 odst. 3 daňového řádu, dle něhož je správce daně povinen umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva. Z tohoto důvodu byla kasační stížnost žalovaného zamítnuta.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání osvobození od DPH při dodání automobilů do JČS, neboť daňový subjekt neprokázal provedenou přepravu ani osobu odběratele. Naopak předložil řadu rozporuplných dokladů, které ve svém souhrnu nemohly svědčit o jeho dobré víře ve splnění podmínek osvobození. V bodě 31 NSS uvedl: Každý článek prodejního řetězce přitom nese svoji vlastní daňovou povinnost, která je u něj posuzována samostatně. V důsledku toho může dojít k situaci, že v jednom obchodním řetězci bude daň vybrána opakovaně, neprokážou-li jednotlivé články tohoto řetězce splnění zákonných podmínek pro uplatnění osvobození od daně (či nároku na odpočet daně). Nejedná se ovšem o duplicitní vybrání daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy týkající se doměření daně z přidané hodnoty. Stěžejní námitkou daňového subjektu bylo, že mu nelze přičítat k tíži jednání činěné zmocněncem, na základě jím udělených plných mocí. K tomu se NSS vyjádřil v tom duchu, že právní jednání, které na základě plných mocí činil zmocněnec, se přičítají přímo daňovému subjektu. Je proto nerozhodné, zda sám stěžovatel příslušné dokumenty (především daňové doklady) podepsal, respektive vystavil. Daňový subjekt tak nemůže s ohledem na existenci plných mocí uspět s tvrzením, že on osobně žádná zdanitelná plnění neuskutečnil, a žádná přiznání k dani tedy nepodal. NSS se také vyjádřil k postupu správce daně v rámci odvolacího řízení, kdy odvolací orgán odstranil vadu neprojednání daňové kontroly postupem dle § 115 daňového řádu, a NSS shledal toto jednání souladné se zákonem a neporušující dvojinstančnost.


NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z plnění od deklarovaného dodavatele, neboť dospěl k závěru, že byť závěry odvolacího orgánu v rozhodnutí o odvolání netrpí rozporuplností, lze určité nedostatky a rozporuplnost shledat v argumentaci správce daně ve zprávě o daňové kontrole (deklarovaný dodavatel x podvodné jednání) a odvolací orgán tyto vzájemně rozporná skutková zjištění uvedená ve zprávě o daňové kontrole nikterak vypořádal a nevysvětlil. Tato skutečnost tak způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při vyměření DPH za pomocí pomůcek. NSS uvedl, že daňový subjekt ve své kasační stížnosti nespecifikoval, v čem nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu, pouze znovu polemizoval s rozhodnutím o odvolání. K tomu NSS uvedl, že míra precizace kasačních bodů určuje to, jaké právní ochrany se stěžovateli u soudu dostane. Čím je kasační bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí jej. Není na místě, aby soud za stěžovatele spekulativně domýšlel argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které kasační stížnost podporují.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z nákupu automobilů v rámci uměle vytvořeného řetězce, kde na počátku byla zahraniční společnost, kterou zastupovala osoba v příbuzenském vztahu k jednateli daňového subjektu, a dále se v něm vyskytovaly tuzemské firmy, které však fakticky žádnou činnost nevyvíjely. NSS uvedl, že skutečnost, že daňový subjekt do řetězce formálně zapojil další článek v podobě deklarovaných dodavatelů, z nich nemůže činit „skutečné dodavatele“ ve smyslu zákona o DPH, od nichž by „dodání zboží“ odůvodňovalo nárok na odpočet DPH, neboť v takovém případě by nárok na odpočet na DPH v rozporu s příslušnou právní úpravou a ustálenou judikaturou byl vázán ryze na předložení „dokladu“, bez ohledu na to, jakým způsobem se daná transakce udála. NSS konstatuje, že jednání daňového subjektu zjevně postrádalo jakýkoliv ekonomický smysl. Výslech jednatele zahraniční společnosti (bratra jednatele) by v tomto případě byl nadbytečný a nedošlo tedy k porušení práv daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu deklarovaného dodavatele. Předmětem sporu byla skutečnost, zda je soud povinen přezkoumávat celé daňové řízení, a to i nad rámec obecných žalobních námitek. NSS uvedl, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou zakotvenou mj. v § 75 odst. 2 s.ř.s., dle kterého soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, tedy že obsah a kvalita žaloby zásadně předurčuje obsah a kvalitu rozsudku. Pokud tedy odvolací orgán uplatněné odvolací námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když se věcí zabýval pouze poměrně obecně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci uplatněného kráceného nároku na odpočet DPH. NSS uvedl, že pro DPH je zásadní prokázání souvislosti mezi přijatým zdanitelným plněním a uskutečněným zdanitelným plněním. Byla-li tedy oprava klimatizace provedena v prostorách, kde nájemné osvobozuje od DPH, nelze uplatnit ani krácený nárok na odpočet.


Sporný výklad § 44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016 (dále jen „zákon o DPH“), a aplikace závěru rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 29/2018 na již probíhající řízení.

Žalobce:
JUDr. Milena Bódiová, advokátka, sídlem Jurečkova 1860/4, Ostrava, jako insolvenční správkyně dlužníka Mgr. I. N.

Žalovaný:
Odvolací finanční ředitelství

Shrnutí:
NSS vyhověl kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství, neboť žalobkyni nemohlo vzniknout legitimní očekávání v pokračující aplikaci právního názoru, který rozvedl NSS v rozsudku čj. 9 Afs 170/2014-42 (věc CEREPA), který ale rozšířený senát odmítl v usnesení 1 Afs 29/2018, Siwy. Finanční správa judikát CEREPA nikdy neakceptovala jako správný, od počátku proti němu brojila a vedla argumentaci, která se nakonec ukázala jako správná.
V okamžiku vydání rozhodnutí stěžovatele již bylo možno při výkladu sporného § 44 odst. 1 zákona o DPH reflektovat velmi výrazné pochybnosti ohledně správnosti výkladu zaujatého v kauze CEREPA, ať již ze strany samotné daňové správy, doktrinální, nebo vyslovené v souvislosti s novelizací zákona o DPH provedenou zákonem č. 243/2016 Sb.
Dle důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona cílem úpravy znění § 44 odst. 1 zákona o DPH (které popřelo judikát CEREPA) „není jakýkoli věcný posun této problematiky. Cílem vždy bylo umožnit daňovým subjektům opravovat pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Tato úprava byla činěna ve prospěch věřitele. Při stanovení stáří pohledávek v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku a mladších může docházet ke spekulativnímu vzniku pohledávek, […] (ekonomická teorie naznačuje, že tržní subjekty již 1 rok před úpadkem jsou schopny detekovat tento úpadek a od detekce mění chování vůči subjektu, který s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude solventní, jelikož se snaží o hotovostní úhrady, platby předem, značné zálohové úhrady atd.)“. K podobným závěrům již záhy po vydání usnesení rozšířeného senátu Siwy došel NSS i v rozsudku ze dne 22. 8. 2019, čj. 6 Afs 81/2018-37, CRAVT Koupelny, body 19 a 20.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet z důvodu podvodu na DPH při poskytování výrazně nadhodnocených reklamních služeb na fotbalových zápasech a dalších sportovních akcích. NSS potvrdil, že správce daně byl oprávněn posuzovat zjevné navýšení ceny reklamních služeb jako objektivní okolnost svědčící o vědomosti žalobce o účasti na podvodu, aniž by byl povinen zjišťovat cenu obvyklou dle zákona o oceňování majetku.

 


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy v oblasti osvobození od DPH při dodání zboží do JČS. K většině argumentů daňového subjektu se NSS vzhledem ke koncentrační zásadě vůbec nevyjadřoval, neboť se jednalo o nová tvrzení, která nebyla obsahem žalobních bodů. K tvrzení daňového subjektu, že správněji než odvolací orgán vyhodnotil důkazní situaci prvostupňový správce daně, který řízení uzavřel se závěrem účasti na podvodu, se NSS vyjádřil v tom směru, že nechápe, jak by měl tento argument stěžovatelce prospět, neboť kromě jejího přiznání to značí, že by stejně nárok na osvobození neměla, byť z jiného důvodu, než uzavřel žalovaný.

 


NSS vyhověl kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství, neboť žalobkyni nemohlo vzniknout legitimní očekávání v pokračující aplikaci právního názoru, který rozvedl NSS v rozsudku čj. 9 Afs 170/2014-42 (věc CEREPA), který ale rozšířený senát odmítl v usnesení 1 Afs 29/2018, Siwy. Finanční správa judikát CEREPA nikdy neakceptovala jako správný, od počátku proti němu brojila a vedla argumentaci, která se nakonec ukázala jako správná. V okamžiku vydání rozhodnutí stěžovatele již bylo možno při výkladu sporného § 44 odst. 1 zákona o DPH reflektovat velmi výrazné pochybnosti ohledně správnosti výkladu zaujatého v kauze CEREPA, ať již ze strany samotné daňové správy, doktrinální, nebo vyslovené v souvislosti s novelizací zákona o DPH provedenou zákonem č. 243/2016 Sb.

Dle důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona cílem úpravy znění § 44 odst. 1 zákona o DPH (které popřelo judikát CEREPA) „není jakýkoli věcný posun této problematiky. Cílem vždy bylo umožnit daňovým subjektům opravovat pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Tato úprava byla činěna ve prospěch věřitele. Při stanovení stáří pohledávek v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku a mladších může docházet ke spekulativnímu vzniku pohledávek, […] (ekonomická teorie naznačuje, že tržní subjekty již 1 rok před úpadkem jsou schopny detekovat tento úpadek a od detekce mění chování vůči subjektu, který s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude solventní, jelikož se snaží o hotovostní úhrady, platby předem, značné zálohové úhrady atd.)“. K podobným závěrům již záhy po vydání usnesení rozšířeného senátu Siwy došel NSS i v rozsudku ze dne 22. 8. 2019, čj. 6 Afs 81/2018-37, CRAVT Koupelny, body 19 a 20.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci doměření DPH u dlužníka z důvodu opravy daně dle § 44 zákona o DPH u pohledávek v insolvenčním řízení. Předmětem sporu byla šestiměsíční lhůta vzniku pohledávky před prohlášením konkurzu a charakter pohledávky vzniklé z důvodu opravy daně. NSS přisvědčil krajskému soudu a správci daně stran šestiměsíční lhůty, ale uvedl, že shodně jako Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňový nedoplatek ve smyslu § 44 odst. 5 zákona o DPH není možné považovat za daň vzniklou po rozhodnutí o úpadku. To zdůvodnil tím, že se daň vztahuje ke zdanitelným plněním poskytnutým v období před rozhodnutím o úpadku. Tento názor NSS není překvapivý a shoduje se současnou praxí Finanční správy, kterou bylo reagováno na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu (29 ICdo 98/2015).


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ohledně neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých plnění - pomocné stavební práce. NSS konstatoval, že i v případě, kdy není pochyb o faktickém provedení takových prací, je na žalobci důkazní břemeno, aby prokázal, že mu byly poskytnuty tak, jak tvrdil na předložených dokladech, tedy že přijal předmětná zdanitelná plnění právě od deklarovaného dodavatele.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci stanovení daně z přidané hodnoty podle pomůcek. NSS uvedl, že v případě, kdy daňový subjekt nesplní svoje povinnosti při dokazování, což vede správce daně k nutnosti využití postupu stanovení daně podle pomůcek, není přípustná v dalším řízení polemika o volbě srovnatelného subjektu, pokud necílí na skutečnost, že stanovená daňová povinnost je v hrubém nepoměru s tou, která mu stanovena být měla.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti DPH. Na základě usnesení rozšířeného senátu potvrdil NSS obrat v posuzování správní praxe finanční správy ve věci určení počátku běhu 6 měsíční lhůty určené pro opravu DPH u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení dle § 44 ZDPH.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet při absenci daňového dokladu. Žalobce se svým obchodním partnerem uzavřeli smlouvu, kde si poskytovali vzájemně reálná plnění ve stejné hodnotě a nedocházelo mezi nimi k platbě. NSS však shodně se správcem daně konstatoval, že i v těchto případech je třeba dodržovat účetní a daňové předpisy, neboť se jedná o dvě různá plnění. Oba daňové subjekty tedy byly povinny vystavit daňové doklady a odvést DPH na výstupu a pak si případně i nárokovat odpočet daně. Pokud to neučinily, nelze nárok na odpočet dovozovat pouze z fakticity poskytovaných plnění. Daňový doklad vystavený plátcem DPH (faktura) je za splnění ostatních zákonných podmínek v zásadě nezbytnou podmínkou pro uplatnění odpočtu DPH.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když vyšel z rozhodnutí rozšířeného senátu NSS z července 2019 č. j. 1 Afs 29/2018 - 33 ve věci šestiměsíční lhůty u opravy pohledávek dle § 44 zákona o DPH, který potvrdil, že oprava lze provést pouze u pohledávek, které vznikly ve lhůtě delší než 6 měsíců před rozhodnutím o úpadku a popřel tak závěry z rozsudku 9. senátu ve věci Cerepa.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci ručitelské výzvy na DPH. Předmětem sporu bylo ručení z důvodu § 109 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, tzn., že odběratel plátce DPH ručí za nezaplacenou DPH dodavatelem z transakce, při jejímž uskutečnění věděl nebo vědět měl a mohl, že daň nebude úmyslně zaplacena. Vzhledem k tomu, že ručitel a dlužník byli v tomto případě spojené osoby (ručitel byl jednatelem dlužníka), konstatoval NSS, že nebylo pochyb o jeho vědomosti o nezaplacení daně dlužníkem.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozhodnutí krajského soudu i odvolacího orgánu z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně před vydáním rozhodnutí o odvolání. Předmětem sporné lhůty bylo stavění lhůty po dobu mezinárodního dožádání na DPH, kdy je třeba ust. § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu aplikovat až na zdaňovací období, kdy prekluzívní lhůta začala běžet po 1. 1. 2014. Tento závěr byl prvně vysloven v rozsudku NSS sp. zn. 10 Afs 206/2017 a Finanční správa na jeho základech upravila výklad přechodných ustanovení k novele daňového řadu, která přinesla aktuální znění ust. § 148 odst. 4 písm. f).


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno stran prokázání nároku na odpočet DPH z nákupu zboží od deklarovaného dodavatele. NSS uvedl, že na plátce DPH, který odebral zboží z tržnice, nelze sice klást nepřiměřené požadavky, ale že tento plátce musí minimálně prokázat, že osoby, od kterých odebíral zboží, se mu musely rozumně jevit jako lidé „patřící“ k dodavateli a jednající oprávněně jménem dodavatele. Pakliže odebíral za hotové velké objemy zboží od společností zabývajících se obchodní činností a sídlících společně na jednom místě, měl spojení konkrétních dodávek zboží s konkrétním dodavatelským subjektem zdokumentovat důkladněji. Jestliže tak daňový subjekt neučinil, stíhají jej neblahé důsledky neunesení důkazního břemene.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci daně z přidané hodnoty. Konkrétně se jednalo o aprobování závěru, že se daňový subjekt vědomě účastnil podvodného řetězce s dopravní technikou. Základní kasační argumentací stěžovatelky bylo, že její účast na daňovém podvodu nebyla náležitě prokázána, neboť disponovala perfektními daňovými doklady, její dodavatel nefiguroval v seznamu nespolehlivých plátců a navíc sporné plnění jeho uvedením do příslušného daňového přiznání přiznal. NSS dospěl k závěru, že tyto skutečnosti žádným způsobem nerozporují okolnosti, ve kterých správce daně spatřoval vědomé zapojení stěžovatelky do obchodního řetězce, který byl zatížen neodvedením DPH. NSS byl přesvědčen, že stěžovatelka o své účasti v řetězci zatíženém podvodem na DPH věděla, neboť její jednatel vystupoval jako zmocněnec prvního kupujícího a následně jako konečný kupující na začátku i na konci řetězce. Účast nekontaktních společností v řetězci, platby v hotovosti, jakož i nesrovnalosti v datech uskutečnění jednotlivých prodejů jen dokreslují podstatu daného řetězce. Za této situace je nadbytečné dovolávat se jakýchkoliv opatření, která stěžovatelka měla provést, aby své účasti na podvodném řetězci zabránila.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy, když aplikoval rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 16. července 2019 č. j. 1 Afs 29/2018 - 33 ve věci šestiměsíční lhůty u opravy pohledávek dle § 44 zákona o DPH – viz „Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 4. 2011 do 28. 7. 2016, je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly z tohoto plnění v období končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.“


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH ze zprostředkovatelské činnosti. NSS uvedl, že zprostředkovatelská činnost, a to i neúspěšná, samozřejmě může být zdanitelným plněním, ale to platí pouze za předpokladu, že daňový subjekt je schopen prokázat, jak fakticky tato činnost probíhala a v čem spočívala. K tomu je zpravidla zapotřebí i jisté součinnosti zprostředkovatele.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci DPH. Předmětem sporu byl odpočet DPH z pronájmu reklamních ploch během automobilových závodů, kdy správce daně konstatoval existenci podvodu na DPH, což odvolací orgán korigoval v rámci odvolacího řízení na neprokázání deklarovaného dodavatele reklamy. NSS se k věci vyjádřil v tom směru, že nedošlo k přesunu důkazního břemene na daňový subjekt, neboť stěžovatelem předestřené skutečnosti nebyly způsobilé založit důvodné pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu. Správce daně tedy relevantně nezpochybnil ani rozsah uskutečněného plnění, ani to, že reklamu dodal deklarovaný dodavatel, byť prostřednictvím subdodavatelů.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z přidané hodnoty, když dospěl k závěru, že při prokazování účasti daňového subjektu na podvodu neunesla Finanční správa důkazní břemeno, které v případě aplikace objektivních okolností leží v souladu s ustálenou unijní i vnitrostátní judikaturou výhradně na ní. NSS shledal, že v daném případě není dostatečně rozlišeno, zda je nárok na odpočet daně neuznán z důvodu účasti na podvodu anebo z důvodu nesplnění hmotněprávních podmínek nezbytných pro uznání nároku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při postižení zaviněné účasti daňového subjektu na podvodu na DPH při obchodování s optickými čočkami. NSS se vyjádřil, že důkazní břemeno při prokazování podvodu stíhá správce daně, přičemž daňový subjekt má možnost zvrátit zjištění správce daně, jestliže prokáže dobrou víru, zejména že v rámci svých obchodních aktivit přijal dostatečná opatření bránící zapojení do podvodu. NSS se vyslovil také k typu zavinění daňového subjektu při podvodu na DPH, kdy dospěl k závěru, že není rozdílu mezi pojmy používanými judikaturou NSS, resp. SDEU „vědět měl a mohl“ a „věděl nebo vědět musel“, neboť tyto pojmy vyjadřují v podstatě totéž.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci doměření daně z přidané hodnoty. Konkrétně, že rozdělení celkové ceny bytových jednotek na část kupní ceny a část úhrady za výmaz zástavního práva, ze které daňový subjekt neodváděl DPH, neboť tvrdil, že se jedná o úhradu bance, bylo umělé, a proto správce daně postupoval správně, když doměřil DPH na výstupu tak, aby odpovídalo celé kupní ceně bytové jednotky.


NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci odepření nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu. Podstatou sporu byla povinnost Finanční správy stanovit daň shodným způsobem u daňového subjektu i jeho dodavatele. Finanční správa argumentovala oddělitelností řízení a v tomto konkrétním sporu i nerozporností titulů doměření. NSS však dvojí optiku při stanovení daně u daňového subjektu a jeho dodavatele odmítl, namítanou nerozporností se v podstatě věcně nezabýval. Na rozsudku je mj. zajímavé, že je ve zjevném rozporu s vlastní judikaturou NSS, když zmínit lze kupříkladu rozsudek sp. zn. 1 Afs 360/2018.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení daně z přidané hodnoty podle pomůcek. NSS uvedl, že pokud daňový subjekt tvrdil, že mu byly odcizeny všechny doklady a se správcem daně v rámci daňové kontroly nespolupracoval ani žádné důkazy nepředkládal, nemůže se domáhat použití konkrétních pomůcek nebo napadat pomůcky zvolené správcem daně, pokud jednoznačně neprokáže, že tyto pomůcky byly nepřiměřené.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soud z oblasti DPH. Konkrétně byl potvrzen názor Finanční správy, která měla za to, že daňový subjekt nebyl dostatečně obezřetný, aby zabránil své účasti na podvodu na DPH, když uzavřel obchod s novým, neprověřeným dodavatelem bez reputace v daném oboru, bez písemné smlouvy a přistoupil k nestandardním platbám přes zahraniční bankovní instituci. NSS uvedl, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno stran prokázání své dobré víry a dostatečné obezřetnosti.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci provedení opravy daně podle § 44 zákona o DPH u pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení, který přestal být plátcem DPH. V rámci tohoto řízení NSS položil předběžnou otázku SDEU ve věci slučitelnosti podmínek opravy daně v českém zákoně o DPH se Směrnicí Rady EU 2006/112/ES. Soudní dvůr EU v rozsudku C 127/18 ze dne 8. 5. 2019 dospěl k závěru, že skutečnost, že dlužník přestal být plátcem, nemůže být omezující pro možnost provedení opravy. Na základě toho tedy NSS ve svém rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány byly povinny odmítnout aplikaci § 44 odst. 3 zákona o DPH a plátce DPH může provést opravu základu DPH, pokud mu dlužník nezaplatí zčásti či zcela spornou částku, třebaže posléze tento dlužník přestal být plátcem DPH.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek krajského soud z oblasti DPH. Konkrétně byl potvrzen názor Finanční správy, která měla za to, že daňový subjekt nebyl dostatečně obezřetný, aby zabránil své účasti na podvodu na DPH, když uzavřel obchod s novým, neprověřeným dodavatelem bez reputace v daném oboru, bez písemné smlouvy a přistoupil k nestandardním platbám přes zahraniční bankovní instituci. NSS uvedl, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno stran prokázání své dobré víry a dostatečné obezřetnosti.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z přidané hodnoty. NSS naznal, že v daném případě řetězového obchodu s betonářskou ocelí finanční správa dostatečně prokázala, že žalobkyně věděla či vědět měla a mohla, že se účastní podvodného jednání s cílem neoprávněně vylákat výhodu na DPH. NSS též uvedl, že skutkové a příčinné souvislosti mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu vznikají i tehdy, pokud spolupráce daňového subjektu a jeho bezprostředních obchodních partnerů vykazuje takové podezřelé znaky, že daňový subjekt má či musí vědět, že se zapojuje do obchodního řetězce, jehož účelem je podvod na dani z přidané hodnoty. To vše platí i za situace, kdy daňový subjekt není v přímém obchodním vztahu s článkem řetězce, který daň neodvedl.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z přidané hodnoty. Předmětem sporu bylo prokázání splnění podmínek pro osvobození při dodání zboží do jiného členského státu, konkrétně přepravy do JČS, sporným prohlášením odběratele zboží o tom, že přepravu uskuteční. NSS uvedl, že i když prohlášení odběratele přímo předpokládá zákon, nejde o důkaz absolutní.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci osvobození od DPH při vývozu zboží. Finanční správa osvobození neuznala a to na základě znění tuzemského zákona o dani z přidané hodnoty. NSS se v otázce výkladu tuzemského zákona obrátil prostřednictvím předběžné otázky na SDEU, který rozsudkem C-275/18 ze dne 28. 3. 2019 označil tuzemskou právní úpravu za rozpornou s evropským právem. Dle SDEU je v tomto případě nutno upřednostnit faktickou stránku věci (opuštění území Evropské unie) nad stránkou formální, která spočívá v nutnosti umístit zboží do celního režimu vývoz.


NSS zrušil na základě kasační stížnosti žalobce rozsudek KS v Českých Budějovicích i rozhodnutí OFŘ ve věci úroku ze zadržovaného nadměrného odpočtu, který správce daně stanovil za období do 31. 12. 2014 podle rozsudku NSS „Kordárna“ ve výši 14,05% a od 1. 1. 2015 podle § 254a daňového řádu ve výši a 1,05%. Dle NSS je rozhodný okamžik, kdy se stát dostal do prodlení s vyplacením zadržovaného nadměrného odpočtu. Nastal-li tento den před 1. 1. 2015, tzn. před novelizací daňového řádu, náleží daňovému subjektu úrok ze zadržovaného odpočtu dle pravidel stanovených v rozsudku „Kordárna“, a to za celou dobu trvání prodlení při prověřování oprávněnosti plátcem uplatněného nároku na odpočet.


NSS obdobně jako v předcházejícím rozsudku 2 Afs 115/2018 ze dne 29. 5. 2019 vztahujícím se k jinému zdaňovacímu období zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se podmínek přiznání daně a nároku na odpočet při pořízení zboží z JČS. NSS potvrdil správní praxi Finanční správy vycházející z rozsudku SDEU ve věci Facet, kdy pokud je zboží dopraveno do jiného státu EU než do tuzemska, ale daňový subjekt poskytl pro tuto transakci svoje české DIČ a neprokáže, že zboží zdanil v JČS, musí přiznat daň z tohoto pořízení v tuzemsku, ale nemá nárok na odpočet.


NSS potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně a zamítl kasační stížnost Finanční správy, když konstatoval, že správce daně nesprávně dospěl k závěru o odepření nároku na odpočet v důsledku účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Dle NSS je třeba lépe prošetřit, zda k neodvedení DPH došlo v důsledku podvodné struktury zaměřené na vylákání odpočtu nebo zda existovaly objektivními překážky, proč daň odvedena být nemohla.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z nabytí nemovitých věcí, konkrétně zahrnutí DPH do ceny sjednané při stanovení základu daně. Do základu daně z nabytí nemovitých věcí určeného podle ceny sjednané nelze zahrnout daň z přidané hodnoty.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci dodržení podmínek pro opravu daně dle § 44 ZDPH. Daňový subjekt se dovolával přímého účinku Směrnice EU při opravě daně u pohledávky v insolvenčním řízení, která byla přihlášena, ale nebyla ke dni provedení opravy zjištěna.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci stanovení místa plnění v rámci daně z přidané hodnoty v případě řetězových dodávek pohonných hmot z jiného členského státu do České republiky. Byť NSS seznal, že argumentace stěžovatele je v zásadě nedůvodná a pohledem rozsudku Soudního dvora EU v této věci neobhajitelná, zavázal Finanční správu, aby v rámci dalšího řízení přezkoumala a doplnila své vyjádření k právní otázce okamžiku převodu vlastnického práva u dotčených řetězových dodávek.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti DPH, když spornými byl výklad § 66 a § 11 ZDPH. V případě § 66 ZDPH konstatoval NSS, že podmínkou pro určení místa plnění při vývozu zboží jako tuzemského, je mj. počátek přepravy v ČR. V případě § 11 potvrdil NSS praxi, kdy daňový subjekt je povinen přiznat a uhradit daň z pořízení zboží avšak bez nároku na odpočet daně, na který má v běžné situaci nárok. Je tomu tak v případě, kdy daňový subjekt neprokáže, že zboží, pro jehož pořízení poskytl své DIČ a toto neskočilo v ČR, ale v JČS, bylo též v JČS zdaněno.


NSS vyhověl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu se v dané věci stala otázka posouzení včasnosti provedení opravy základu a výše daně dle § 42 ZDPH ve znění účinném do 31. 3. 2019. Dle názoru NSS je třeba tříletou lhůtu interpretovat tak, že tato se vztahuje pouze na faktické provedení opravy, tj. interní zaúčtování opravného dokladu a doručení dokladu protistraně, a nelze ji zaměňovat s uplatněním opravy v daňového přiznání. Uvedený závěr NSS se však Finanční správě jeví v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku 10 Afs 157/2016-84 ze dne 7. 12. 2016.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup finanční správy, když zdůraznil, že znevěrohodněné CMR listy nemohou být důkazem o dodání zboží do jiného členského státu, neboť jejich nekompletnost měla v daňovém subjektu vzbudit pochybnosti o faktické přepravě, i když ji sám neuskutečňoval. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně, že daňový subjekt (na němž vázlo důkazní břemeno) nepřeložil podklady, ze kterých by vyplynulo, že daňový subjekt byl v dobré víře, že k dodání do JČS došlo.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPH, konkrétně v daňovém posouzení plnění spočívajícího v umístění telekomunikačního zařízení (vysílačů) na nemovitost a zabezpečení jejich provozu. NSS potvrdil závěr finanční správy, že plnění, které určilo daňový režim celé služby, spočívalo v umístění vysílačů na stožáru, přičemž toto plnění nebylo možno kvalifikovat jako nájem nemovitosti. U služby jako celku se proto nemohlo jednat o plnění osvobozené od DPH, jak se daňový subjekt domníval.

Aplikační služby