Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Daň z příjmů

2021 | 2020 | 2019


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci stanovení daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek. V daném případě daňový subjekt předložil relevantní doklady až Krajskému soudu v Brně k podané žalobě. Dle NSS však nebylo povinností odvolacího orgánu se důkladněji zabývat tvrzeními žalobce a za tím účelem v dalším řízení doplňovat skutková zjištění. NSS odkazuje na koncentrační zásadu ovládající daňové řízení a vycházející z koncepce důkazního břemene ležícího na daňovém subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se posouzení zařazení nemovitých věcí do obchodního majetku daňového subjektu a z toho plynoucích důsledků stran daňové uznatelnosti výdajů. Dle NSS daňový subjekt neprokázal vložení nemovitých věcí do obchodního majetku, a proto výdaje týkající se opravy, údržby a provozu těchto nemovitých věcí jsou dle § 25 odst. 1 písm. u) ZDP daňově neúčinné.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu správce daně při vydání výzvy k podání daňového tvrzení a využití mezinárodní výměny informací v souvislosti s příjmy plynoucími z licenčních poplatků daňovým nerezidentům ze zdrojů na území ČR, které podléhají zdanění daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS přisvědčil závěru orgánů Finanční správy, že daňový subjekt neprokázal daňovou uznatelnost výdajů v souladu s § 24 odst. 1 ZDP. NSS se ztotožnil se správností postupu správce daně stran přenesení důkazního břemene na daňový subjekt a stran provedeného hodnocení důkazů.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu týkající se neuznaných výdajů na dani z příjmů fyzických osob a otázky aplikace tzv. esenciálních výdajů. Dle NSS odvolací orgán nerespektoval závazný právní názor tohoto soudu, když při odmítnutí nutnosti použití esenciálních výdajů argumentoval celkovou nákladovostí obdobných subjektů, neboť dle NSS nebyla tato úvaha dostačující. Dle NSS je nutno zkoumat, zda uznané výdaje umožnily realizaci konkrétního příjmu v co nejkonkrétnější rovině a v každém jednotlivém případě, a to přiměřeně povaze zkoumaného plnění.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí Finanční správy, kterým byla podle ZSDP zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob. NSS odmítl argumentaci daňového subjektu, že po zrušení autoremedurního rozhodnutí správce daně soudem, zaniklo i původní konkludentní vyměření daně a nemohlo zpětně obživnout. Soudy naznaly, že obě rozhodnutí tvořila jeden celek jen po dobu platnosti autoremedurního rozhodnutí, proto zrušení autoremedurního rozhodnutí správce daně Krajským soudem v Ústí nad Labem neovlivnilo existenci původního konkludentního vyměření daně. V důsledku toho nedošlo k vratitelnému přeplatku.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci nezahrnutí do základu daně z příjmů právnických osob úrokových výnosů ze smlouvy o půjčce. Dle NSS správce daně důsledně neposoudil platnost a účinky ústní dohody a povahu konkrétního předloženého potvrzení, jímž daňový subjekt prokazoval změnu písemně sjednané úročené půjčky na ústně sjednanou formu bezúročné půjčky.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil doměření daně z příjmů právnických osob z titulu neunesení důkazního břemene s tím, že vyplácená provize není zdanitelným příjmem (výnosem) daňového subjektu dle § 18 odst. 1 ZDP. V druhém bodě potvrdil přesvědčivou argumentaci správce daně, jíž právně prokázal objektivní okolnosti o účelovém chování daňového subjektu s dodavateli reklamy, včetně tzv. vědomostního testu, čímž došlo ke krácení daně jiným způsobem dle § 23 odst. 10 ZDP.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci stanovení daně z příjmů fyzických osob podle pomůcek. Dle NSS nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, jelikož správce daně neunesl důkazní břemeno ke skutečnostem, jež by zpochybňovaly důvěryhodnost a pravdivost předložené daňové evidence.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy proti zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně vážícímu se k doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2014 a neshledal ani důvody pro přerušení řízení do doby vyřešení související otázky za zdaňovací období let 2011 a 2012. NSS uzavřel, že se v daném případě nejedná o podmíněné a podmiňující rozhodnutí ve smyslu závěrů usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 6 As 211/2017-88.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Předmětem sporu bylo posouzení povahy daru, který daňový subjekt daroval svému zaměstnanci. NSS aproboval závěr správce daně, že dar byl poskytnut v souvislosti se závislou činností a předmětný nepeněžní příjem posoudil jako příjem dle § 6 ZDP, nikoliv jako dar, který by byl předmětem daně darovací. Daňový subjekt tak byl povinen z tohoto příjmu svého zaměstnance srazit a odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.


NSS na základě kasační stížnosti daňového subjektu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v kauze týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS konstatoval, že se krajský soud dopustil vady řízení, když se nevypořádal s žalobním důvodem popírajícím možnost zdanění fiktivních příjmů. NSS dále konstatoval, že rozhodnutí odvolacího orgánu bylo vydáno ve lhůtě pro stanovení daně.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci týkající se daně z příjmů fyzických osob. Dle NSS byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci pro učinění závěru ohledně charakteru příjmů daňového subjektu, jakožto příjmů z výkonu nezávislého povolání ve smyslu § 7 odst. 2 písm. c) ZDP, jež byly žalobci vypláceny na základě smluv o výkonu činnosti civilního experta uzavřených mezi žalobcem a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob. Předmětem sporu byla otázka zohlednění záloh uhrazených jedním ze zaměstnavatelů daňového subjektu při výpočtu daně z příjmů fyzických osob. NSS dal za pravdu orgánům Finanční správy, které nezohlednily v daném zdaňovacím období uhrazené zálohy z příjmů, které nebyly daňovému subjektu v daném zdaňovacím období vyplaceny, ačkoli mu vyplaceny být měly, a to s odkazem na ust. § 5 odst. 4 ZDP.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu správce daně při vydání výzvy k podání daňového tvrzení a využití mezinárodní výměny informací v souvislosti s příjmy plynoucími z licenčních poplatků daňovým nerezidentům ze zdrojů na území ČR, které podléhají zdanění daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu správce daně, který vyloučil z daňově uznatelných nákladů náklady na reklamní služby z důvodu neprokázání, že tyto byly daňovému subjektu poskytnuty jím deklarovanými dodavateli.


NSS nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v otázce uplatnění mimořádných odpisů. NSS aproboval závěr správce daně, že neuplatněním odpisů v roce 2010 došlo k přerušení odpisování daného majetku a tedy k porušení podmínky stanovené v § 30a odst. 2 ZDP. Odpis uplatněný v roce 2011 tak daňový subjekt uplatnil neoprávněně.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když konstatoval, že při posouzení uznatelnosti uplatněných úroků z hypotečního úvěru jako odčitatelné položky od základu daně z příjmů fyzických osob v případě, kdy hypoteční úvěr byl daňovému subjektu poskytnut za účelem koupě rekreačního objektu, je nutné zjistit skutečný stav věci, tedy zda posuzovaná stavba celoročně slouží k uspokojení bytových potřeb.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu a závěru správce daně, když konstatoval, že nezáleží na tom, jestli dokazování provádí sám odvolací orgán nebo jeho provedení uloží správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, pokud je daňový subjekt řádně seznámen s tím, že byly provedeny nové důkazy, včetně jejich hodnocení. NSS taktéž potvrdil závěr žalovaného, že bývalého člena statutárního orgánu daňového subjektu nelze v daňovém řízení vyslechnout jako svědka, týká-li se výslech období, kdy vykonával svoji funkci.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu a závěru správce daně, dle kterého daňový subjekt neprokázal uskutečnění sporného plnění spočívajícího v provedení reklamy na automobilových závodech deklarovanými dodavateli.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil správnost postupu a závěru správce daně, dle kterého daňový subjekt neprokázal faktické uskutečnění sporného plnění majícího spočívat ve zprostředkování rámcových smluv na výrobu vlnovců.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se problematiky daně z příjmů fyzických osob a potvrdil správnost posouzení příjmu daňového subjektu z prodeje dřeva z lesního pozemku zařazeného do obchodního majetku daňového subjektu jakožto příjmu z podnikání dle § 7 ZDP. K námitce, že správce daně označil za neúčinná podání učiněná e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem na e-mailovou adresu podatelny Finanční správy NSS, uvedl, že ačkoliv správce daně nesprávně tvrdil, že taková podání je třeba považovat za neúčinná, na zaslané e-maily věcně reagoval, ke zkrácení práv daňového subjektu tak nedošlo.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z příjmů právnických osob. NSS v rozporu se svou vlastní judikaturou požaduje přiznání tzv. esenciálních výdajů, přestože daňový subjekt neusnesl své důkazní břemeno, tj. neprokázal, jakým způsobem automobily nabyl a za jakou cenu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil způsob stanovení daně z příjmů právnických osob podle pomůcek dle § 98 daňového řádu jako správný, a daň takto stanovenou za spolehlivou a přiměřenou. Absence skladové evidence, společně s daňovým subjektem doloženými evidencemi či obecnými odbornými podklady ze zpracovatelské praxe, neumožňovala ověřit úplnost deklarovaných výnosů a nákladů, zejména nebylo možné prokázat provázanost mezi nákupem jatečních zvířat a následným prodejem masa z těchto zvířat. Z tohoto důvodu nebylo možné stanovit daň dokazováním.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob ve smyslu ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP, kdy daňovému subjektu nebyla uznána část uplatněných nákladů na reklamní služby, neboť daňový subjekt neprokázal důvod rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou za toto reklamní plnění.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se problematiky zdanění příjmů z nájmu u fyzické osoby. NSS potvrdil závěry správce daně, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením stran nezdaněných příjmů dle § 9 ZDP a k nim uplatněným výdajům. Důkazní řízení bylo správcem daně vedeno v souladu s daňovým řádem.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v případě týkajícím se daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že náhrada výdajů, kterou se daňový subjekt zavázal vnitřním předpisem poskytovat svým zaměstnancům v souvislosti s jejich přijetím do zaměstnání v pracovním poměru, je nutné považovat za cestovní náhrady ve smyslu § 152 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Takové cestovní náhrady jsou daňově účinným nákladem zaměstnavatele a zároveň do jejich výše vymezené v § 6 odst. 7 písm. a) ZDP nejsou zdanitelným příjmem zaměstnance.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy v otázce daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu byl způsob stanovení základu daně v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí, které byly v předchozích obdobích položkami snižujícími základ daně. NSS konstatoval, že smluvní sankce se zdaňují až při úhradě a daňový subjekt v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí zvyšuje základ daně pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení, nikoliv o celkovou nominální hodnotu pohledávek.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci týkající se daně z příjmů právnických osob, konkrétně stanovení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP. Dle NSS daňový subjekt neprokázal důvodnost odchýlení se od ceny obvyklé u výše úroků, když výše úroků sjednaných mezi spojenými osobami byla navíc zpochybněna i znaleckým posudkem.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se úroku z prodlení. Dle NSS pokud daňový subjekt v řádném daňovém přiznání k dani z příjmů tvrdil daň nižší, než měl, je povinen uhradit úrok z prodlení ode dne původní splatnosti daně až do dne zaplacení, přičemž orgány Finanční správy se dostatečně vypořádaly také se zohledněním vratitelných přeplatků za jednotlivá období při výpočtu výše úroku z prodlení. Konkrétní rozporovaný přeplatek na DPH nebylo možné použít způsobem, jaký navrhoval daňový subjekt, neboť ke dni původní splatnosti daně z příjmů daňový účet daňového subjektu vratitelný přeplatek na DPH nevykazoval.


NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která v souladu s § 24 odst. 1 ZDP neuznala za daňové náklady částky z titulu neprokázaného vypracování technických výkresů pro jednotlivé stavební práce. Daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, neboť předkládal nerelevantní doklady a tvrzení. Až v reakci na názor Krajského soudu v Brně, které dokumenty by příkladně mohly tvrzené skutečnosti prokázat, daňový subjekt NSS předložil technické výkresy a předávací protokoly, což zcela odporuje zásadě subsidiarity správního soudnictví. Nelze přenášet těžiště dokazování v důsledku své předchozí procesní pasivity až do řízení před správním soudem. Navíc předložení důkazů až v řízení před NSS snižuje jejich věrohodnost.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob. NSS akceptoval, že Finanční správa použila v rámci odvolacího řízení výzvu k odstranění pochybností dle § 89 daňového řádu, byť za běžných okolností je namístě tuto výzvu použít výlučně před vyměřením daně. Tímto postupem žalovaný v odvolacím řízení napravoval procesní vadu správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob. NSS akceptoval, že Finanční správa použila v rámci odvolacího řízení výzvu k odstranění pochybností dle § 89 daňového řádu, byť za běžných okolností je namístě tuto výzvu použít výlučně před vyměřením daně. Tímto postupem žalovaný v odvolacím řízení napravoval procesní vadu správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob dle § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP (nepřímé náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti určené procentem), když poplatník nesplnil podmínku dle tohoto ustanovení, přestože povinnost prokázat skutečnost leží na něm, nikoli na správci daně. Poplatník musí hodnověrným způsobem náklady identifikovat, vyčíslit a opřít je o příslušné podklady. NSS odmítl, že by daňový subjekt byl „obětí“ objektivní složitosti prokazování skutečných nákladů, pouze nese nepříznivé následky vlastní procesní pasivity v daňovém řízení, kterou se snaží napravit až v řízení před správními soudy.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve věci daně z příjmů právnických osob. NSS se zabýval otázkou, zda dosavadní zjištění správce daně postačují k závěru, že daňovému subjektu beze všech pochybností vznikla stálá provozovna na území České republiky. NSS uvedl, že v případě registrace z moci úřední musí Finanční správa unést důkazní břemeno, což znamená vycházet nejen z formálních důkazů, ale např. ověřit i faktickou povahu činnosti odštěpného závodu.


| 2020


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a ztotožnil se se závěry Finanční správy. Daňový subjekt neprokázal oprávněnost uplatněného daňového výdaje podle zákona o daních z příjmů tím, že nebyl schopen jednoznačně doložit výši hrazeného nájemného, kdy nesouhlasila ani časová souvislost mezi změnou výše nájmu a skutečnostmi, které ji měly zapříčinit, ba i výčet věcí, které měly být předmětem nájmu. Orgány Finanční správy proto měly oprávněně důvodné pochybnosti o posuzovaném nájemním vztahu, důkazní břemeno se přeneslo zpět na daňový subjekt, ten jej však neunesl.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo zvýšení výnosů dle § 18 odst. 1 ZDP o částky nezdaněných příjmů. Prostřednictvím řady důkazů a zjištění bylo Finanční správou prokázáno, že k převodu vlastnictví pohledávek a souvisejících výnosů z daňového subjektu na jeho obchodního partnera v souladu s komisionářskou smlouvou ve skutečnosti nikdy nedošlo. Finanční správa proto dospěla k závěru, že obchodní vztah daňového subjektu pouze zastíral faktický stav a skutečným příjemcem výnosů, tedy daňově povinným subjektem, byl sám daňový subjekt.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. Ztotožnil se sice se závěrem, že byly splněny 2 podmínky pro náhradní způsob stanovení daně, a to porušení základních povinností daňového subjektu a nemožnost stanovení daně dokazováním, nicméně přisvědčil námitce, že daň nebyla stanovena dostatečně spolehlivě. Dle NSS Finanční správa pochybila v otázce výběru vhodných srovnatelných daňových subjektů, dle jejichž daňových povinností byla daňovému subjektu daň stanovena.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neuznání daňových výdajů u daně z příjmů fyzických osob v podobě odpisů z majetku ze zvýšené vstupní ceny (u fotovoltaiky), výdajů na vysokoškolské vzdělání, výdajů na tesařské práce a výdajů ve vztahu k tvorbě rezervy.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob. Meritem sporu bylo posouzení prodejní ceny akcií, přičemž bylo nutno posoudit, zda bylo postupováno dle komisionářské smlouvy. Daňový subjekt v této souvislosti požadoval výslech svědka, který orgány Finanční správy neprovedly z důvodu jeho nadbytečnosti. NSS tento závěr aproboval, když konstatoval, že se daňové orgány nezákonnosti spočívající v nepřípustném předjímání výpovědi svědka nedopustily a její neprovedení odůvodnily nadbytečností takového postupu.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v kauze týkající se slevy na dani na zaměstnance se zdravotním postižením uplatňované daňovým subjektem jakožto společníkem veřejné obchodní společnosti, přičemž v pozici zaměstnavatele byla veřejná obchodní společnost. NSS přisvědčil všem kasačním námitkám Finanční správy, když konstatoval, že správce daně je oprávněn zkoumat existenci a náplň pracovních poměrů s uvedenými zaměstnanci ve vztahu k oprávněnosti uplatněné slevy na dani. NSS dále přisvědčil také názoru Finanční správy, že vzhledem k osobnímu charakteru veřejné obchodní společnosti správce daně postupoval správně, pokud dokazoval nevěrohodnost písemností v.o.s. v návaznosti na daňové tvrzení daňového subjektu. V závěru NSS konstatoval, že správce daně má možnost posuzovat, zda v daném případě došlo ke zneužití práva, resp. že takový postup nepředstavuje nepřípustné rozšiřování podmínek pro uplatnění slevy na dani. Krajský soud v Ostravě měl posoudit to, zda závěr o zneužití práva ze strany daňového subjektu odpovídá skutkovým zjištěním.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. V daném sporu se jednalo o to, zda daňový subjekt prokázal, že skutečně vynaložil výdaje za spediční služby, úklidové služby, odtah a zapůjčení vozidla, a zda služby pro daňový subjekt vykonal deklarovaný dodavatel. NSS v této věci přisvědčil Finanční správě, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a nevyvrátil tak závažné pochybnosti správce daně ohledně uvedených výdajů. Daňový subjekt neprokázal, že by se jednalo o daňově účinné výdaje, tj. výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů v případě aplikace § 23 odst. 7 ZDP u prodeje stavebních pozemků za nižší cenu, než je cena obvyklá. NSS nejprve přisvědčil správci daně, že v daném případě došlo ke spojení osob a ceny sjednané mezi těmito osobami se lišily od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Cena obvyklá byla dle NSS správcem daně stanovena správně. Rozdíl cen však daňový subjekt odůvodňoval neprodejností dotčených pozemků a „časovou tísní“, když potřeboval peníze k úhradě svého dluhu. Orgány Finanční správy však tuto argumentaci posoudily pouze ve vztahu ke stanovení ceny obvyklé, nikoliv jako argumentaci ve vztahu k rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou mezi spojenými osobami, čímž pochybily.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když zrušil rozhodnutí správce daně, které se týkalo zamítnutí žádosti o prominutí příslušenství daně. NSS dospěl k závěru, že skutkové okolnosti případu nebyly správcem daně řádně vyhodnoceny, neboť nelze správní úvahu nahradit poukazem či citací usnesení o zahájení trestního stíhání.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci daně z příjmů. Meritem v posuzovaném případě byla otázka, zda práce vyúčtované na daňovém dokladu, bylo možné posoudit jako opravu, jak tvrdil daňový subjekt, nebo jako technické zhodnocení, jak konstatoval správce daně. Krajský soud v souladu se závěry Finanční správy dospěl k závěru, že daňový subjekt neprokázal dostatečně stav před provedením stavebních úprav, a tím samotnou realizaci opravy, třebaže daňový subjekt navrhoval za tímto účelem provést výpovědi svědků. Dle NSS musí být oprava pojímána především z funkčního hlediska; jedná se o udržení věci v řádném stavu (případně znovuuvedení do řádného stavu), a to bez podstatné změny funkčních parametrů. NSS uzavřel, že ačkoliv by navrhovaní svědci pravděpodobně nebyli schopni popsat podrobně původní stav, nelze vyloučit, že by jejich výpověď mohla být dostatečná pro prokázání základních funkčních parametrů daných objektů.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy týkající se daně z příjmů ve věci reklamy na závodních vozech. NSS v souladu s názorem Krajského soudu v Brně shledal, že sporná transakce (reklama na závodních automobilech) proběhla mezi spojenými osobami (§ 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP). Na rozdíl od krajského soudu však NSS uzavřel, že ačkoliv zvolený vzorek dvou cen reklamy není obsáhlý, je dostačují pro určení referenční ceny reklamy, jelikož se jednalo o totožné případy reklamy. Správce daně neměl důvod pro zohledňování souvisejících služeb (např. výroba reklamních polepů) jakožto faktoru majícímu vliv na stanovení ceny obvyklé, jelikož poskytnutí takových služeb tímto dodavatelem či předcházejícími články nebylo v řízení zjištěno. Též daňovým subjektem předložený znalecký posudek byl pro posouzení ceny obvyklé nepřípadný, jelikož jeho závěry byly opřeny o údaje týkající se reklamních plnění, která vykazují velmi nízkou míru srovnatelnosti (forma reklamy, umístění, časové období).


NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy a potvrdil zrušující rozsudek Krajského soudu v Praze v oblasti daně z příjmů. NSS konstatoval, že mezinárodní výměna informací, která je od počátku odsouzena k neúspěchu, nikoli kvůli nejistotě, zda se podaří kontaktovat dožádanou společnost a jak bude tato společnost vypovídat, ale proto, že položené otázky by nemohly ze své povahy přinést odpověď na to podstatné, tj. kdo ve skutečnosti zhotovil a umístil reklamu pro daňový subjekt, nemůže mít účinky na stavění lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 4 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob. V daném případě bylo identifikováno nedůvodné krácení výnosů dle § 18 odst. 1 ZDP, prostřednictvím nedovoleného zastírání skutečného obsahu právních úkonů (§ 8 odst. 3 daňového řádu), když totožné zboží bylo daňovým subjektem prodáváno s až „dumpingovým“ rozdílem ve stanovené marži (200 % vs. 1,6%), a to přes zprostředkovatele, kyperskou společnost. Dále daňový subjekt neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost uplatnění daňově uznatelných nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP fakturovaných touto kyperskou společností, vynaložených na servisní služby, na licenční poplatky za know-how a za účast hostesek a techniků na mezinárodním veletrhu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. Správce daně neuznal daňovému subjektu vykázané náklady dle § 24 odst. 1 ZDP vynaložené na opravy hmotného majetku, když charakterem se jednalo o technické zhodnocení. Daňový subjekt navíc žádnými důkazními prostředky jednoznačně neprokázal a neposkytl úplný obraz o tom, jaký byl původní stav majetku před provedením prací, aby správce daně mohl posoudit povahu jednotlivých prací. Nebylo možné ani přihlédnout ke znaleckému posudku, přítomnosti znalce na místě samém, místnímu šetření a odhadu revizního technika, neboť tyto návrhy byly způsobilé prokázat současný (aktuální) stav, nikoliv stav předchozí.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci týkající se daně z příjmů a aplikace tzv. esenciálních výdajů. NSS nepřisvědčil krajskému soudu v tom, že by existovaly dvě judikaturní linie kasačního soudu týkající se uplatňování tzv. esenciálních výdajů. Esenciální výdaje lze uznat pouze při splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, tedy pouze byla-li zpochybněna podstatná část účetnictví, resp. pokud je intenzita pochybností v takovém rozsahu, že zatemní obraz hospodaření daňového subjektu. V řešeném případě orgány Finanční správy dostatečně zdůvodnily, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek nebyly dány. Dle NSS neuznání daňové účinnosti výdajů, u kterých daňový subjekt neunesl důkazní břemeno o jejich vynaložení na zajištění, dosažení či udržení zdanitelných příjmů, sice může vést k tomu, že dochází k pominutí určitých výdajů, které možná musely být pro získání prokázaných příjmů vynaloženy (což se může jevit jako nespravedlivé, či nesprávné s ohledem na požadavek na stanovení daně ve správné výši), ale je třeba vzít v potaz, že tuto situaci zapříčinil daňový subjekt sám svou vlastní neopatrností při výběru obchodních partnerů, resp. nepředestřením přehledného a důvěryhodného obrazu o celé transakci.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, čímž potvrdil postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob dle § 34 odst. 5, resp. § 34c ZDP, z titulu nesplnění zákonných podmínek pro uplatnění odčitatelné položky na výzkum a vývoj. Konkrétně daňový subjekt neprokázal datum schválení projektů, čímž nebylo ověřeno, zda projekty byly schváleny před započetím jejich realizace, dále předložil neprůkaznou (žádnou) oddělenou evidenci souvisejících nákladů, čímž znemožnil řádnou kontrolu. Závěrem NSS odmítnul námitku stran podjatosti pracovníků správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v případě doměření daně z příjmů právnických osob. Konkrétně nebyly rozptýleny pochybnosti, že náklady na opravy/rekonstrukce vrátnice vynaložil daňový subjekt právě takovým způsobem, jak tvrdil, a to co do časového rámce, do osoby dodavatele i do rozsahu provedených prací. Současně NSS potvrdil, že nebyly nutné výslechy navrhovaných svědků, pokud daňový subjekt nevymezil konkrétní harmonogram jednotlivých stavebních prací a nepředložil žádné písemné doklady týkající se vlastní opravy/rekonstrukce vrátnice (krom formálních faktur), neboť jen těžko by danou skutečnost šlo překonat výslechy daných osob.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů právnických osob. Finanční správa prokázala, že daňový subjekt byl zapojen do řetězce spojených osob za účelem snížení základu daně dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZDP a stanovila zkoumanou cenu za reklamu v hladině ceny obvyklé, když daňový subjekt nebyl věrohodně schopen prokázat rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou této komodity.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se problematiky rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osobu v rámci daně z příjmů fyzických osob. V posuzovaném případě hlavní osoba uplatňovala výdaje procentem z příjmů a dosáhla limitu takto uplatňovaných výdajů dle § 7 odst. 7 ZDP. NSS aproboval postup správce daně, dle kterého bylo možné na daňový subjekt, jakožto spolupracující osobu, rozdělit z příjmů a výdajů hlavní osoby zákonem uvedené podíly. Žádný jiný způsob rozdělení příjmů dosažených při samostatné činnosti není možný, neboť podle § 13 odst. 2 ZDP musí být u spolupracujících osob výše podílu na příjmech a výdajích stejná jako u hlavní osoby, přičemž dohoda uzavřená mezi hlavní osobou a spolupracující osobou musí být s tímto ustanovením v souladu.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí Finanční správy z důvodu nesprávného přenesení důkazního břemene na daňový subjekt ve věci prokázání daňově účinného výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP u nákladů přefakturovaných daňovému subjektu, které vznikly jiné osobě při správě dříve postoupených pohledávek, před jejich zpětným odkupem původním vlastníkem (daňovým subjektem).


NSS zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o neuznání výdajů za stavební práce dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS aproboval fakt, že správce daně řádně přenesl důkazní břemeno na daňový subjekt a řádně vyhodnotil svědecké výpovědi. Byl to daňový subjekt, který předmětné výdaje neprokázal. Shodně se svou dřívější judikaturou NSS potvrdil, že i pro účely daně z příjmů právnických osob je nutno postavit na jisto, kdo byl skutečným dodavatelem a kým bylo plnění poskytnuto. Vynaložení výdaje musí být prokázáno jednoznačným a transparentním způsobem. V podmínkách stavebnictví pak musí daňový subjekt vždy prokázat, že práce byly vykonány právě v tom rozsahu, o jakém vypovídají objednávky vůči subdodavatelům, a že právě za konkrétní práce na konkrétních stavbách byly vyplaceny sporné částky.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu bylo, zda byly naplněny podmínky pro zahájení a provedení daňové kontroly bez toho, že by došlo k předchozímu vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a zda se Finanční správa dopustila nezákonného zásahu, provedla-li u daňového subjektu daňovou kontrolu bez této výzvy. NSS dospěl k názoru, že porovnání předložených výpisů z účtu s podanými daňovými přiznáními založilo důvodný předpoklad, že daň bude doměřena. Příjmy, které byly připsány na soukromý účet a jejichž konkrétní výše byla Finanční správě známa, značně převyšovaly daňovým subjektem uvedené příjmy v daňových přiznáních, a to bez ohledu na to, že v daný okamžik nebylo zřejmé, zda jsou tyto příjmy skutečně předmětem daně, k čemuž je nutné vést dokazování.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, když dospěl k závěru o pochybení krajského soudu, pokud skutečnosti vymezené správcem daně ve výzvách k prokázání skutečností označil za nezpůsobilé vést k vážným pochybnostem o charakteru a povaze jednotlivých obchodních transakcí mezi spojenými osobami (nesprávnost nastavení převodních cen) dle § 23 odst. 7 ZDP, jež měly za následek porušení zvláštní podmínky pro uplatnění slevy na dani u subjektu s investiční pobídkou.


NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu. Správce daně stanovil obvyklé ceny nájemného podle postupu dle § 23 odst. 7 ZDP spolehlivě a přesvědčivě. NSS se ztotožnil s odmítnutím návrhů na provedení svědeckých výpovědí k prokázání dodávek stavebního materiálu pro rozpory v ostatních důkazních prostředcích, a to obzvláště z důvodu, že údajný dodavatel se dodávkami takového zboží vůbec nezabýval. NSS rovněž konstatoval, že nebyl důvod pro stanovení daně podle pomůcek, jelikož vyloučené výdaje nebylo možné označit jako tzv. esenciální.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, který požadoval stanovení daně podle pomůcek dle § 98 daňového řádu, a to tak, aby správce daně zjistil obvyklou výkupní cenu odpadů u lidových výkupů, a takto stanovenou cenu s přihlédnutím k nakoupenému odpadu odečetl od vykázaných tržeb. NSS odmítl uznání minimálně nutných výdajů u zcela neprokázané daňové uznatelnosti konkrétních výdajů (10% z celkových výdajů, 16% z celkových nákupů za výkup odpadu), neboť toto samo o sobě ještě není nutně způsobilé zpochybnit účetnictví jako celek a možnost stanovit daň dokazováním. Rovněž se vyjádřil, že ač by použití pomůcek mohlo být pro stěžovatelku v posuzované věci výhodnější, obecně je přechod na pomůcky vnímán zpravidla negativně, zejména pro výrazné omezení možnosti polemizovat se závěry správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. V posuzované věci byly sporné náklady za vyklízecí a bourací práce v půdních a sklepních prostorách bývalého pivovaru, kdy ani po prověření nebylo jasné, zda se práce uskutečnily ve fakturované výši, resp. v čem přesně spočívaly a kdo je provedl. Podle závěrů NSS se orgány Finanční správy zabývaly všemi tvrzeními, doloženými podklady a zjištěné pochybnosti srozumitelně popsaly. Naopak daňový subjekt daňovou účinnost uplatněných nákladů dostatečně neprokázal. Podle NSS se orgány Finanční správy zabývaly jak dodavatelem prací, tak i jejich rozsahem a daňovým subjektem zmiňovaný výnos nemůže potvrdit ani vyvrátit realizaci prací.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob. Dle NSS krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí o odvolání mimo rámec vznesených žalobních bodů v rozporu s § 75 odst. 2 s. ř. s., když dospěl k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o odvolání ve vztahu k otázce přenosu primárního důkazního břemene. Dle NSS krajský soud nebyl oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí a v jejich mezích poté posuzovat zákonnost tohoto správního aktu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci předpisu penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období započatá za účinnosti zákona o správě daní a poplatků. NSS se ztotožnil se závěry krajského soudu, že sdělení předpisu penále daňovému subjektu je vázáno na běh promlčecí lhůty pro vybrání a vymožení daně, která byla v daném případě dodržena.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. Mezi účastníky bylo sporné, zda lze při výpočtu solidárního zvýšení daně uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v předcházejících obdobích, nebo zda lze tuto ztrátu (položku odčitatelnou od základu daně) uplatnit pouze při výpočtu základní sazby daně podle § 16 ZDP, jak dovodil správce daně. NSS v této otázce dal za pravdu daňovému subjektu, když konstatoval, že zákon váže solidární zvýšení na samotnou daň, pročež je nutné přihlédnout k tomu, v jaké výši jsou příjmy deklarované poplatníkem skutečně podrobeny dani. NSS tak učinil závěr, že při výpočtu solidárního zvýšení daně lze odečíst také ztrátu z předcházejících zdaňovacích období.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy a konstatoval, že při změně výše poslední správně zjištěné a stanovené daně se změní i výše uložené pokuty dle § 250 DŘ (v důsledku opožděně podaného daňového tvrzení). Uvedené znamená, že když po pravomocném rozhodnutí o stanovení daně následně dojde k její změně, ať již z moci úřední nebo na základě dodatečného daňového přiznání, pokuta, jakožto příslušenství daně, sleduje osud této daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při doměření odčitatelné položky na výzkum a vývoj dle § 34 ZDP. Dle ustáleného názoru NSS platí, že aby mohla být určitá činnost podřazena pod pojem vývoj, nepostačuje prostá či rutinní aplikace existujícího nového či zdokonaleného řešení, ale je nezbytné takové řešení vytvářet a tento tvůrčí proces rovněž prokázat, průběžně zaznamenávat, aby byl naplněn znak systémovosti, aby bylo umožněno ověření existence prvků ocenitelné novosti a výzkumné nejistoty u konečného výsledku.


NSS zamítl kasační stížnosti Finanční správy, která dle NSS ve svém rozhodnutí správně popsala a prokázala, že v dodavatelském řetězci došlo k enormnímu navýšení cen reklamních služeb a účelovému spojení osob podle § 23 odst. 7 písm b) bod 5 ZDP, avšak neprokázala správné určení ceny obvyklé, když neuvedla žádnou ekonomicky odůvodněnou úvahu o tom, proč při určení ceny referenční vycházela pouze z jedné, resp. dvou transakcí, u prvního článku řetězce. NSS dále obecně nevyloučil, že by v řetězci mohly být i nezávislé transakce, tento závěr by ale musel být náležitě zdůvodněn.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, neboť se dle názoru NSS krajský soud nedostatečně vypořádal s argumentací daňového subjektu, který tvrdil, že faktickým dodavatelem sporných výdajů (nákladů) byl někdo jiný a že tedy vynaložení zkoumaného výdaje prokázal jiným způsobem. Dále NSS uvedl, že ze strany krajského soudu nebyla přezkoumatelným způsobem a dostatečně vypořádána námitka, zda kroky Finanční správy učiněné ještě před zahájením daňové kontroly (vyhledávací činnost, dožádání na jiné správce daně) nebyly dostatečné k tomu, aby mohla tato předpokládat, že bude doměřena daň.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Předmětem sporu byla otázka uznatelnosti stěžovatelem uplatněných úroků z hypotečního úvěru jako odčitatelné položky od základu daně z příjmů fyzických osob v případě, kdy úvěr byl použit na pořízení stavby pro individuální rekreaci. Dle názoru NSS je nutné zohlednit skutečný stav věci, který se od stavu formálně zjištěného a zaneseného v úředních evidencích o nemovitostech může lišit. V případě stavby k individuální rekreaci tak je třeba zjistit, zda dotčená nemovitost celoročně slouží k uspokojení bytové potřeby.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která jako daňově neúčinné ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP shledala náklady na zemní práce, na pohonné hmoty a na vybavení kuchyňského studia z důvodu neunesení důkazního břemene daňovým subjektem. Dále NSS uvedl k námitce nezohlednění minimálních výdajů, že správce daně nebyl povinen z vlastní iniciativy zkoumat, zda nezpochybněné výdaje mohly umožnit realizaci sporné zakázky na zemní práce. Dle NSS bylo na daňovém subjektu, aby v daňovém řízení namítal a také prokázal, že uznané výdaje mu reálně neumožnily dosažení celkových příjmů.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob v důsledku neprokázaných výdajů (nákladů) na reklamu podle § 24 odst. 1 ZDP. NSS se v situaci, kdy daňový subjekt nezajistil žádný přímý důkaz o provedení reklamní služby, ztotožnil s odmítnutím výslechu navržených svědků žijících na Mauriciu či ve Spojených arabských emirátech, jelikož provedení takových výslechů by představovalo v neúměrné míře přenášení důkazního břemene na daňové orgány.


NSS zamítl kasační stížnosti Finanční správy a ve věci zjišťování správnosti referenční ceny mezi spojenými osobami uvedl, že Finanční správa nerespektovala závazný právní názor krajského soudu a neprovedla řádnou kvalitativní srovnávací analýzu. V dané věci Finanční správa musí vzít například v úvahu faktor počasí a s ním spojený možný vliv sněhových podmínek na trzích relevantních pro produkci daňového subjektu a na poptávku po sněhových řetězech, tj. i na ceny, za něž bylo možno řetězy prodávat a od nich odvislé „přiměřené“ marže.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, ve které se domáhal toho, aby mu ze strany orgánů Finanční správy byly uznány v rámci daně z příjmů jako daňově účinné výdaje za zprostředkovatelské služby. Zprostředkovatelské služby měly spočívat v získání zakázky na dodávku reklamních materiálů. NSS potvrdil závěr orgánů Finanční správy, že daňový subjekt neprokázal, že činnost byla sjednaným způsobem zprostředkovatelem skutečně vyvíjena, pročež mu bylo uplatnění výdajů za zprostředkovatelské služby upřeno zcela důvodně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup a závěry Finanční správy v tom, že postupovala správně, pokud zvýšila základ daně o neprokázaný rozdíl mezi skutečně sjednanou cenou a cenou referenční u spojených osob, neboť daňový subjekt nedoložil, že měl specifické ekonomicky racionální důvody pro sjednání ceny odlišné. Současně NSS potvrdil, že při aplikaci § 23 odst. 7 ZDP Finanční správa není povinna zkoumat otázku úmyslu daňových subjektů ovlivnit daňovou povinnost.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Podstatou sporu byla otázka, zda si daňový subjekt mohl uplatnit jako daňově uznatelný náklad odměnu vyplacenou komisionáři za činnost směřující k zániku zástavních práv a věcných břemen, která zatěžovala nemovitosti daňového subjektu. NSS souhlasí s postupem i závěry Finanční správy, že daňový subjekt své důkazní břemeno neunesl a neprokázal, že komisionář činil kroky vedoucí k zániku zástavních práv a věcných břemen váznoucích na jeho nemovitostech. To, že nezajistil záznamy o krocích, které komisionář činil či měl činit ve snaze naplnit cíl komisionářské smlouvy, jde nutně k jeho tíži.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy týkající se posouzení, do kterého zdaňovacího období se započítává příjem v podobě peněžité pomoci v mateřství, na který vznikl nárok v jednom zdaňovacím období, nicméně vyplacen byl až v následujícím zdaňovacím období, ve vztahu k posouzení splnění podmínek pro uplatnění slevy na manžela. NSS v souladu s výkladem zastávaným orgány Finanční správy konstatoval, že příjmem je pouze příjem skutečně využitelný, a proto za příjem nelze považovat nárok na tento příjem, který je svou povahou toliko zdánlivým příjmem. Nárok na příjem neplní účel a smysl slevy na manžela dle § 35ba odst. 1 písm. b) ZDP, a proto NSS uzavřel, že reálně obdržený příjem je vyplacen pouze v jednom zdaňovacím období a v tomto se stává příjmem manžela daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, která jako daňově neúčinné ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP shledala náklady na nákup prací, dodávek a ostatních souvisejících nákladů při stavbě fotovoltaických elektráren. NSS dále potvrdil, že pro účely daně z příjmů se v důsledku mezinárodního dožádání běh lhůty pro stanovení daně stavěl i před novelou daňového řádu účinnou od 1. 1. 2014, která uvedené obecně zavedla, jelikož pro oblast přímých daní platila speciální právní úprava daná zákonem o mezinárodní pomoci při správě daní.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci posouzení splnění podmínek pro osvobození od daně z příjmů dle § 4 odst. 1 písm. b) ZDP v případě prodeje pozemku, jehož součástí byla stavba, přičemž k nabytí pozemku daňovým subjektem došlo později, než k nabytí stavby. V případě stavby tak byl splněn časový test pro osvobození, nikoliv však v případě pozemku.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu Finanční správy spočívajícího v posouzení činnosti vykonávané jednatelem daňového subjektu jako závislé práce a nikoliv jako poskytování služeb v rámci samostatné výdělečné činnosti. Bylo konstatováno, že jednatel plnil předmět podnikání daňového subjektu, když práce prováděl pravidelně, opakovaně, dlouhodobě a osobně, přičemž daňový subjekt neměl v rozhodné době žádné jiné zaměstnance. Činnosti vykonávané jednatelem pro daňový subjekt přitom spočívaly v provádění SW prací, údržbě SW a testování programů a údržbě elektronické dokumentace.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil stávající aplikační praxi v tom, že ukončením přezkumného insolvenčního jednání v průběhu řízení o odvolání proti platebním výměrům v daňovém řízení nabývají prvostupňová rozhodnutí, kterými byla daňovému subjektu vyměřena daň, právní moci a odvolací řízení je ze zákona zastaveno, aniž by proběhl přezkum věci ze strany odvolacího orgánu. Tím není narušeno právo na soudní ochranu, neboť zastavení odvolacího řízení dle § 243 odst. 2 daňového řádu má za následek přípustnost žaloby ve správním soudnictví již proti prvostupňovým platebním výměrům.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a souhlasil se závěrem Finanční správy, pokud neuznala odpočet na výzkum a vývoj dle § 34 ZDP z důvodu, že daňovým subjektem předložená dokumentace nenaplnila náležitosti dokumentace stanovené v ust. § 34 odst. 5 ZDP (znění zákona účinné pro zdaňovací období 2011-2013).


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy týkající se daně z příjmů u zaměstnanců slovenské obchodní korporace, se kterou měl daňový subjekt uzavřenu rámcovou smlouvu o dílo. NSS v této věci potvrdil správnost závěrů učiněných orgány Finanční správy, že dotčená činnost nebyla zhotovením díla, ale soustavným a dlouhodobým poskytováním pracovní síly, tedy mezinárodním pronájmem pracovní síly, který měl být zdaňován daňovým subjektem.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval závěr Finanční správy ve věci neuznání nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS uvedl, že výpověď fyzické osoby o záležitostech daňového subjektu, jehož je tato osoba statutárním orgánem, nemůže být v daňovém řízení hodnocena jako výpověď svědka a potvrdil, že nedostatečně identifikované svědky nelze vyslechnout, správce daně nemá povinnost je vyhledávat. Dle NSS nelze považovat za excesivní požadavky Finanční správy na podložení svědeckých výpovědí konkrétními výstupy z poradenských služeb, které měli dodavatelé daňového subjektu poskytnout.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Daňový subjekt prováděl obchodní transakce přes obchodní portál Aukro.cz, přičemž jako zdanitelný příjem z činnosti dle § 7 ZDP vykazoval pouze částky ve výši provizí (rozdíl mezi částkou, za kterou zboží nabízel a částkou, za kterou zboží objednal), přičemž k nim uplatňoval výdajový paušál 60 %. Jak krajský soud, tak NSS, přisvědčily názoru orgánů Finanční správy, které příjmy daňového subjektu vyhodnotily správně jako platby přijaté od zákazníků, přičemž bylo vycházeno zejména ze skutečnosti, že daný portál slouží k uzavírání kupních smluv mezi prodávajícími a kupujícími.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu bylo posouzení otázky, zda daň, stanovená náhradním způsobem podle pomůcek, byla stanovena dostatečně spolehlivě. Daňový subjekt měl dle zjištění Finanční správy realizovat příjmy z pronájmu bytů v osmi bytových domech, které původně vlastnil a pronajímal manžel daňového subjektu. Krajský soud v této věci učinil závěr, že orgány Finanční správy pochybily, když jako pomůcku použily daňová přiznání za předcházející zdaňovací období manžela daňového subjektu, která však dle soudu nebyla dostatečně spolehlivá, jelikož vedle příjmů z pronájmu bytů, měla zahrnovat dle tvrzení daňového subjektu také další příjmy. NSS v této souvislosti však konstatoval, že orgány Finanční správy nepřevzaly mechanicky průměrný příjem z pronájmu bytu dle daňového přiznání srovnatelného subjektu, tj. manžela daňového subjektu, ale konfrontovaly jej s celou řadou zjištěných skutečností, přičemž průměrnou výši měsíčního nájmu za byt stanovily z nájemních smluv získaných od úřadu práce.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů, a to, že výměna posuvných vrat u vstupu do areálu za elektrická a zpevnění živičné plochy představují technické zhodnocení dle § 33 odst. 1 ZDP. Dále NSS přisvědčil Finanční správě v tom, že technické zhodnocení pronajatého majetku provedené nájemcem – daňovým subjektem – není možné nájemcem prodat a uplatnit jako daňový výdaj daňovou zůstatkovou cenu dle § 24 odst. 2 písm. b) bod 2 ZDP, neboť samotná práva k technickému zhodnocení nelze převést.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o dlouhodobě diskutovanou otázku deklarovaného dodavatele, tj. zda je v rámci nesení důkazního břemene daňovým subjektem podstatná i otázka, kdo skutečně v účetnictví deklarované plnění realizoval. NSS potvrdil, že součástí důkazního břemene daňového subjektu je i povinnost prokázat, za jakých okolností a kým bylo plnění poskytnuto.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. NSS se opakovaně vyjádřil, že k unesení důkazního břemene nepostačuje prosté tvrzení, že k plnění určitě došlo a někdo jej poskytnout musel.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt prokázal, že došlo k realizaci jím objednané reklamní služby spočívající v umístění reklamy na závodním voze v době konání konkrétního závodu. Daňový subjekt k prokázání svého tvrzení předložil smlouvu o nájmu reklamní plochy, dodatek a komentář ke smlouvě, vzorovou fotodokumentaci, faktury a komentáře k nim, kalendář akcí za daný rok, pokladní doklady o provedených úhradách faktur a zprávu o auditu. NSS konstatoval, že žádný z těchto důkazů ani jejich souhrn neprokazují skutečnou realizaci reklamy, pročež nebyly splněny podmínky pro uznání výdaje na reklamu jako daňového ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci aplikace § 38r ZDP a shledal, že uvedené ustanovení obsahuje speciální právní úpravu lhůty pro stanovení daně v případě možnosti uplatnění již vyměřené daňové ztráty. Podle konstantní judikatury se jedná o speciální úpravu běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Z hlediska počítání lhůty pro doměření daně za zdaňovací období, ve kterém byla vyměřena daňová ztráta, přitom není rozhodné, zdali daňový subjekt daňovou ztrátu zcela nebo zčásti v následujících zdaňovacích obdobích skutečně uplatní, nýbrž to, že tak podle zákona učinit může.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt unesl své důkazní břemeno stran prokázání oprávněnosti odečtu nákladů uhrazených tvrzenému dodavateli od základu daně. NSS v této souvislosti uvedl, že provedené svědecké výpovědi neprokázaly tvrzení daňového subjektu, jelikož svědci nepotvrdili poskytnutí dodávek tak, jak deklaroval daňový subjekt.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob způsobem dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZDP u reklamního plnění. Dle NSS byl proveden komplexní průzkum ohledně referenční ceny za srovnatelná plnění, kdy ani sám daňový subjekt před uzavřením smlouvy o poskytnutí reklamní plochy neprovedl žádný průzkum trhu (resp. jej k výzvě správce daně nedoložil) a neprokázal žádné ekonomicky racionální důvody, pro které byla cena mezi ním a spojenou osobou sjednána odlišně od referenční ceny.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že závěry Finanční správy jsou vyčerpávající, přesvědčivé a logicky konzistentní. Bylo povinností daňového subjektu unést důkazní břemeno ve vztahu k uplatněným daňovým nákladům na pomocné stavební práce poskytnuté deklarovanými společnostmi. Finanční správa tak nepostupovala nezákonně, nezabývala-li se podrobně daňovými řízeními týkajícími se jiných daňových subjektů (odběratelů daňového subjektu). Obchodní případy daňového subjektu a jeho odběratelů přitom nemusejí být z povahy věci vždy založeny na totožných skutkových okolnostech jako obchodní případy mezi daňovým subjektem a jeho dodavateli. NSS současně odmítl, že by nastal zákonný důvod pro postup dle § 145 odst. 2 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob, kdy v souladu se závěry Finanční správy byla prokázána existence vztahu (zde řetězce) ve smyslu ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP při nákupu strojní technologie. Sporná byla obvyklost ceny pořízené strojní technologie. Daňový subjekt za ni zaplatil téměř dvojnásobně více než první přeprodejce výrobci, přitom v plnění nebyl shledán žádný rozdíl. NSS aproboval stanovení referenční ceny u prvního článku řetězce – výrobce - za cenu, za kterou ji tento přeprodal, nebylo tedy nutné stanovit interval cen obvyklých. Dle NSS není rozhodné, zda daňový subjekt věděl, že je součástí tohoto řetězce právních vztahů, či nikoliv.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o výklad § 7 odst. 4 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je tvorba rezervy daňově uznatelným výdajem (nákladem), pokud peněžní prostředky v plné výši rezervy byly převedeny na samostatný účet v bance. NSS potvrdil výklad zastávaný Finanční správou, že pod termín banka není možné vřadit také spořitelní družstvo, ale pouze banky, jejichž fungování je regulováno zákonem o bankách.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka zdanění příjmů z prodeje cenných papírů, u kterých nebyl splněn časový test pro osvobození. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé, přičemž nyní byla spornou otázkou pouze prodejní cena akcií, jelikož dle NSS Finanční správa dostála pokynům obsaženým v předcházejícím zrušujícím rozsudku. V daném případě byla uzavřena komisionářská smlouva, dle které měly být akcie převedeny na komitenta za cenu, za kterou tyto akcie nakoupí komisionář, daňový subjekt, pro komitenta. NSS v tomto ohledu konstatoval, že nebylo prokázáno, že by smlouva o úplatném převodu cenných papírů ujednání komisionářské smlouvy reflektovala, tj. že by smluvní strany postupovaly při koupi akcií podle cenových ujednání v ní obsažených. Nebylo tak prokázáno tvrzení daňového subjektu stran odlišné ceny akcií.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka zdanění příjmů z prodeje cenných papírů, u kterých nebyl splněn časový test pro osvobození. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé, přičemž nyní byla spornou otázkou pouze prodejní cena akcií, jelikož dle NSS Finanční správa dostála pokynům obsaženým v předcházejícím zrušujícím rozsudku. V daném případě byla uzavřena komisionářská smlouva, dle které měly být akcie převedeny na komitenta za cenu, za kterou tyto akcie nakoupí komisionář, daňový subjekt, pro komitenta. NSS v tomto ohledu konstatoval, že nebylo prokázáno, že by smlouva o úplatném převodu cenných papírů ujednání komisionářské smlouvy reflektovala, tj. že by smluvní strany postupovaly při koupi akcií podle cenových ujednání v ní obsažených. Nebylo tak prokázáno tvrzení daňového subjektu stran odlišné ceny akcií.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci neprokázání přijetí reklamních služeb. NSS konstatoval, že otázka deklarovaného dodavatele je podstatná i v oblasti daně z příjmů. NSS se též vyjádřil k tzv. esenciálním výdajům, které se pojí zejména k nákladům na zboží či služby, které jsou pro předmět podnikání daňového subjektu nevyhnutelně třeba a bez nichž by z povahy věci nemohl dosáhnout vůbec žádných příjmů.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt mohl v podaném dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2014 uplatnit výši ztráty za předchozí zdaňovací období vyšší, nebo pouze v částce, jak ji původně sám přiznal. Zákon o dani z příjmů stanoví dvě podmínky pro možnost uplatnění vyšší částky odčitatelných položek, a to 1) v dodatečném daňovém přiznání je přiznána daň ve stejné výši nebo vyšší a 2) rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o odčitatelné položky a původním základem daně činí alespoň 1.000,- Kč. Daňový subjekt nevyhověl ani jedné z uvedených podmínek, NSS proto uzavřel, že daňový subjekt k jejich splnění byl povinen.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Správce daně dospěl k závěru, že daňovou ztrátu dosaženou zahraniční společností a vyměřenou daňovou správou v Nizozemí podle nizozemských daňových předpisů nelze při změně daňové rezidence uplatnit jako pokožku snižující základ daně dle §38n ZDP. Dle NSS je zcela správný závěr, že vnitrostátní ani evropská úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při pouhém přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení do České republiky, uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v tomto jiném členském státě.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z příjmů fyzických osob, konkrétně v otázce posouzení daňové povinnosti spolupracující osoby, která se podílí na příjmech a výdajích hlavního daňového subjektu. NSS shledal důvodnou námitku týkající se nezákonného hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání vynaložených výdajů. Daňový subjekt navrhl výslech svědků, kteří se měli k rozporovaným výdajům za ubytování vyjádřit. NSS konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jedná o osoby, které měly být přímo ubytovány, nelze jejich výslech odmítnout konstatováním, že nemohou potvrdit tvrzení daňového subjektu. S ohledem na skutečnost, že daňový subjekt je osobou spolupracující, nemusí mít zcela přesné informace ve vztahu k uplatňovaným výdajům a provedení výslechu je v takovém případě zcela na místě.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o splnění podmínek daňové uznatelnosti nákladů dle §24 odst. 1 ZDP. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé a kasační námitky byly redukovány pouze na přezkoumání otázky, zda v novém odvolacím řízení byl respektován závazný právní názor soudních instancí. NSS potvrdil, že odvolací orgán tento právní názor respektoval.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob, konkrétně daňový subjekt neprokázal vynaložení výdaje na poskytnutí půjčky. NSS aproboval závěr Finanční správy, když konstatoval, že na základě provedeného dokazování byly učiněny logické závěry, mezi něž patří i ten, že daňový subjekt nedisponoval takovým množstvím prostředků, aby deklarované půjčky mohl poskytnout a závěrem NSS ještě zdůraznil, že je to daňový subjekt, kdo nesl důkazní břemeno o skutečném poskytnutí prostředků.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. NSS konstatoval, že jelikož nebyl zjištěn skutečný dodavatel plnění, není možné, aby daňový subjekt uplatnil platby za stavební práce vůči neznámé osobě jako náklad dle ZDP. NSS rovněž uvedl, že neuznání výdajů vůči údajnému dodavateli není způsobilé zpochybnit hodnotu výdajů daňového subjektu jako celku a není proto na místě přistoupit ke stanovení daně náhradním způsobem.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve sporu o stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí, které byly v předchozích obdobích položkami snižujícími základ daně. Podle správce daně bylo nezbytné nejprve vrátit celou jmenovitou hodnotu pohledávek do zdanění zvýšením základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Teprve poté bylo možné zvýšit základ daně o ztrátu z postoupení (daňově neúčinný náklad) dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 téhož zákona. NSS se přiklonil k závěru městského soudu, když konstatoval, že smluvní sankce se zdaňují až při úhradě a neshledal důvod k odklonu od podstaty režimu smluvních sankcí při jejich postoupení. Dle NSS tedy daňový subjekt v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí zvyšuje základ daně pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení, nikoliv o celkovou nominální hodnotu pohledávek.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně při stanovení ceny obvyklé mezi spojenými osobami. NSS aproboval postup Finanční správy, která stanovila rozpětí obvyklé ceny na základě transakční metody čistého rozpětí (TNMN) namísto daňovým subjektem zvolené metody srovnatelné nezávislé ceny (CUP). Tuto nelze využít v případě, kdy neexistují srovnatelné interní ani externí transakce.


NSS zrušil rozsudek KS v Ostravě i rozhodnutí OFŘ a vrátil věc k dalšímu řízení. Spornou otázkou bylo, zda v případě daňového subjektu (příjemce investiční pobídky) došlo smluvním převodem podpořeného majetku formou rozdělení odštěpením žadatele na nově odštěpenou společnost k porušení podmínky stanovené v § 6a odst. 2 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, a zda měl následně správce daně kompetenci daňovému subjektu doměřit daň. NSS uzavřel, že v souladu se smyslem investičních pobídek je pouze zachování investice v určitém místě a převod vlastnictví majetku v důsledku přeměny společnosti nepředstavuje porušení podmínky zachování majetku, je-li tento zachován v podporovaném regionu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob, konkrétně byla předmětem sporu výše ceny obvyklé u reklamní služby. Dle NSS daňový subjekt neprokázal racionální důvody pro vynaložení nákladů vyšších, než byla cena obvyklá mezi osobami ve standardních obchodních vztazích.


NSS svým rozsudkem aproboval doměření daně z příjmů právnických osob a potvrdil závěr Finanční správy, že daňový subjekt žádným dokladem či výpovědí svědka najisto neprokázal, že by deklarované práce a dodávky uskutečnil deklarovaný dodavatel, popřípadě, že by deklarované práce a dodávky provedl jiný subjekt.


NSS konstatoval, že kasační stížnost daňového subjektu je na samé hranici projednatelnosti, neboť výtky daňového subjektu směřují pouze vůči postupu Finanční správy. Předmětem sporu byla otázka unesení důkazního břemene daňového subjektu ve věci daňové uznatelnosti úroků z úvěrů a půjček. Argumentace daňového subjektu se tak v podstatné části míjí rozhodovacími důvody městského soudu. Směřují-li kasační důvody proti postupu ve správním řízení či správnímu rozhodnutí a nikoliv proti závěrům krajského soudu je kasační stížnost nepřípustná. Přesto se NSS vyjádřil i k meritu sporu a potvrdil závěr, že daňový subjekt předložil pouze formální doklady, které byly správcem daně na základě dokazování dostatečně zpochybněny a že tento závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu.


NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Jádrem sporu bylo vymezení podmínek, za nichž nelze určit referenční cenu a kdy má Finanční správa možnost použít jako srovnávací cenu administrativní. V posuzovaném případě Finanční správa uzavřela, že pro výjimečnost předmětu prodeje (závodní dráha) není určení referenční ceny, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích, možné. Dle NSS sice neexistují transakce, které jsou s posuzovanou transakcí plně srovnatelné, to však samo o sobě k vyloučení možnosti určení referenční ceny nepostačuje. NSS tak svým rozsudkem zavázal Finanční správu v dalším řízení k určení referenční ceny na základě transakcí, které jsou s řízenou transakcí alespoň v jádru srovnatelné.


NSS aproboval závěr Finanční správy u vyměření daně z příjmů podle pomůcek za situace, kdy daňový subjekt nepodal daňové přiznání. NSS potvrdil, že předložení důkazních prostředků až v průběhu odvolacího řízení nemůže ovlivnit výslednou konstrukci pomůcek.


NSS v uvedeném rozsudku zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy týkající se neuznání nákladů na dosažení zdanitelných příjmů dle § 24 odst. 1 a odst. 2 písm. zh) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť zčásti nebylo prokázáno, že byly vynaloženy v uplatněné výši a zčásti nebyla prokázána souvislost uplatněných nákladů s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů daňového subjektu. Konkrétně Finanční správa neuznala daňovému subjektu náklady na nákup vzorků pivních etiket, kosmetického materiálu, relaxačního světla, potravin, roční jízdenky MHD, dálniční známky, náklady na kurzovné a výrobu loga a dále náklady na cestovné (zejména byt pronajatý jednatelem a zaměstnancem daňového subjektu, vč. energií a služeb a náhradu za cesty soukromým automobilem). NSS mimo jiné konstatoval, že daňový subjekt neprokázal oprávněnost uplatněných nákladů na aktivní přípravu zahájení deklarované ekonomické činnosti, resp. mezi podnikatelským záměrem a vynaloženými výdaji (náklady) neexistuje přímý a bezprostřední vztah.


NSS svým rozsudkem potvrdil závěr Finanční správy a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že většina žalobních námitek je nedůvodná, přisvědčil však žalobní námitce, že jednatel daňového subjektu měl být v daňovém řízení vyslechnut jako svědek k okolnostem týkajících se společnosti SPEDCOM, neboť jde o osobu odlišnou od daňového subjektu. NSS uzavřel, že jestliže byl jednatel daňového subjektu v pozici účastníka řízení, nepříslušelo mu již postavení svědka a nemohl být ani jako svědek vyslýchán.

 


 | 2019


NSS se ztotožnil se závěrem Finanční správy v otázce, zda výdaj na pořízení cenných papírů vynaložený v cizí měně ve zdaňovacím období 2011 může být přepočten na české koruny jednotným kursem (§ 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů) stanoveným pro zdaňovací období 2012, v němž daňovém subjektu vznikl příjem v cizí měně z prodeje cenných papírů s tímto výdajem souvztažný. NSS uvedl, že poplatník, který přepočítává podle kursu devizového trhu, musí pracovat s kurzem, který se vztahuje k okamžiku uskutečnění „účetního“ případu, nikoli nutně k okamžiku vyplnění daňového přiznání. Použil-li daňový subjekt pro přepočet jednotný kurs, pak měl použít jednotný kurs období, ve kterém případ nastal. V daném případě je tedy korektní přecenění výdaje kursem roku 2011.


NSS svým rozsudkem potvrdil závěr Finanční správy. Předmětem sporu byla povinnost daňového subjektu k úpravě rozdílu mezi příjmy a výdaji, spojená s dobrovolným vyřazením nedobytných pohledávek z obchodního majetku. NSS uvedl, že tento rozdíl bylo třeba upravit o výdaje související s vyřazenými pohledávkami, které daňový subjekt uplatnil jako daňově uznatelné v předchozích zdaňovacích obdobích. NSS rovněž potvrdil i odmítnutí daňovým subjektem tvrzeného částečného zápočtu, když konstatoval jeho neplatnost, jelikož daňový subjekt započetl pohledávky a závazky, u nichž je toto vyloučeno. Závěrem pak NSS aproboval i kurzy cizích měn použité Finanční správou pro vyčíslení doměřené daně.


NSS ve svém rozsudku potvrdil závěr Finanční správy o neuznání nákladů na nákup rozmetacího čela a náhradních dílů. Daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno, neboť neprokázal, že za deklarované částky nakoupil zboží tak, jak je uvedeno na sporných fakturách. Daňový subjekt nepředestřel žádný alternativní a věrohodný obraz ohledně obou sporných transakcí. NSS konstatoval, že pro daňovou uznatelnost nepostačuje samotné vynaložení určitého výdaje, protože výdaj musí souviset s dosažením, zajištěním a udržením příjmů. NSS odmítl i požadavek na uznání esenciálních výdajů, když zde neshledal předpoklady pro jejich uplatnění, neboť v souzeném případě se jednalo o stanovení daně dokazováním, v jehož rámci daňový subjekt neprokázal daňovou uznatelnost výdajů u konkrétních obchodních transakcí.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se zahrnutí osobních nákladů souvisejících s dovolenou zaměstnanců podílejících se na řešení projektů výzkumu a vývoje do odčitatelné položky podle §34 odst. 4 ZDP. NSS uvedl, že touto otázkou se zdejší soud zabýval již ve svém nedávném rozsudku ze dne 10. 12. 2019, čj. 1 Afs 429/2018-41 a dospěl ke shodnému závěru, že náklady na náhrady mezd do odpočtu na VaV zahrnout lze.


NSS ve svém rozsudku vyhověl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil její závěry týkající se aplikace omezujících podmínek pro možnost uplatnění odečtu daňové ztráty v dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob. Tedy, daňová povinnost podle dodatečného daňového přiznání musí být vyšší nebo ve shodné výši jako u poslední známé daňové povinnosti, rovněž rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o vyjmenované položky a základem daně sníženým o tytéž položky, z něhož byla daň pravomocně vyměřeně, musí činit alespoň 1 000 Kč. NSS konstatoval, že dikce ustanovení §38p odst. 1 ZDP je zcela jasná a vrátil věc MS v Praze k dalšímu řízení.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k dílčímu právnímu závěru, že náhrada mzdy za dovolenou patří mezi osobní náklady a lze ji zahrnout do odpočtu na podporu výzkumu a vývoje (dále též „VaV“) jakožto odčitatelné položky od základu daně upravené v § 34 odst. 4 a násl. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Prvně však nutno konstatovat, že názor Finanční správy byl potvrzen, neboť neuznání výdajů uplatňovaných jako osobní výdaje na podporu VaV souviselo i s neprokázáním souvislosti vynaložených výdajů s činností VaV, to znamená, že DS neunesl důkazní břemeno, proto byly tyto osobní výdaje jako celek z odpočtu vyloučeny. Pro akceptaci odpočtu nákladů v rámci odčitatelné položky od základu daně v podobě náhrad mezd za dovolenou však dle soudu postačuje, že tyto výdaje byly vynaloženy při realizaci projektu VaV a nikoliv v přímé souvislosti s ním. Dále NSS v rozsudku aproboval názor odvolacího orgánu, že Finanční správa postupovala správně, když přednostně neaplikovala ust. § 145 odst. 2 daňového řádu a rovnou zahájila daňovou kontrolu.


NSS svým rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nákladů daňového subjektu, jmenovitě na nákup dlažby, na reklamu a propagaci, za analýzu webové prezentace a zprostředkování pronájmu. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno, neboť daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo 1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech. NSS odmítl i celou řadu procesních námitek vznesených daňovým subjektem týkajících se projednání zprávy o daňové kontrole, prekluze, údajných poručení zásad daňového řízení atd.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, kdy předmětem sporu řešeném v rozsudku NSS byl soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovací daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě odmítl námitku stěžovatelky ohledně porušení zásady legitimního očekávání, že nabude všechny přidělené emisní povolenky zdarma. V případě zdanění emisních povolenek daní darovací odkázal především na rozsudek ŠKO – ENERGO a na další své rozsudky v této věci. Názor NSS je v souladu s praxí Finanční správy.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil oprávněnost neuznání odpočtu na výzkum a vývoj, jelikož daňový subjekt neprokázal, kdy a kde došlo k přijetí projektu. NSS neshledal neuznání odpočtu přepjatě formální a předcházející rozsudek krajského soudu označil za přezkoumatelný. Nadto se NSS zabýval i namítanou podjatostí úředních osob pro jejich finanční motivaci. Tuto námitku NSS odmítl zejména s ohledem na fakt, že kroky správce daně směřující ke správnému zjištění daně formou daňové kontroly převážně předcházely vydání aktů sloužících k motivaci úředních osob.


NSS potvrdil závěry Finanční správy, že předestřená zjištění ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že daňovým subjektem uskutečněné operace měly za hlavní cíl vyhnutí se dani z příjmů z vyplácených dividend a představovaly tak zneužití práva. Na základě smluv o převodu akcií daňového subjektu na spřízněnou společnost a následného rozhodnutí o rozdělení zisku, dosáhli původní akcionáři faktického vyplacení dividend, u nichž tak byly uměle naplněny podmínky pro osvobození od daně z příjmů.


Kasační stížnost je v části zpochybňující dříve vyslovený právní názor NSS nepřípustná, neboť obsahově téměř totožnou kasační stížnost zamítl NSS již rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/2019 – 38. Žádná ze situací předpokládaných zákonem či judikaturou, která by odůvodňovala prolomení zásady nepřípustnosti opakované kasační stížnosti, nenastala.

Přípustnou byla NSS shledána námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, která měla dle žalobkyně spočívat v nevypořádání se s rozpory mezi závěry kasačního rozsudku a znaleckého posudku. Tato námitka nemohla být v předcházející kasační stížnosti uplatněna, neboť důkaz znaleckým posudkem byl před krajským soudem proveden až v dalším řízení po zrušení prvního rozsudku. Takovou námitku je proto nutno hodnotit jako přípustnou (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165). Není však důvodná.
Krajský soud konstatoval, že závěr o nemožnosti aplikace § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů nemůže být vyvrácen důkazy předloženými žalobkyní v průběhu soudního řízení. Z provedeného dokazování nevyplynula žádná nová skutková zjištění, která by odůvodňovala nutnost odlišného právního posouzení. Argumentace žalobkyně odkazující na § 95 daňového řádu není v dané souvislosti případná, neboť toto ustanovení se týká provádění důkazu znaleckým posudkem v daňovém řízení, nikoli v řízení před správními soudy.

Přípustnou, avšak nedůvodnou byla NSS shledána také námitka směřující proti zákonnosti provedení postupu k odstranění pochybností a nepřípustnosti dokazování v rámci tohoto řízení. Omezení možnosti správce daně provádět dokazování je však spjato až s okamžikem zahájení daňové kontroly (srov. rozsudek č. j. 1 Ans 10/2012 – 52). V nyní projednávané věci měl správce daně skutkový stav za dostatečně zjištěný a prokázaný a neshledal, že je zapotřebí pokračovat v dokazování, tedy zahájit daňovou kontrolu. Činnost vykonávanou žalobkyní (nestátní zdravotnické zařízení uskutečňující klinické studie - testování léků s cílem ověřit jejich účinky) po vyhodnocení navržených důkazních prostředků neshledal výzkumem a vývojem, což následně potvrdil i NSS ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Afs 184/2019 – 38.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Daňový subjekt neoprávněně zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů výdaje na cestovní náhrady, paušální výdaje a odpisy z automobilů, které však nevlastnil. Daňový subjekt se snažil prokázat vlastnictví zpochybněním smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se výlučným vlastníkem vozidel stala manželka daňového subjektu. NSS konstatoval, že tvrzení daňového subjektu nemohla vést k neplatnosti této smlouvy a potvrdil tak závěr správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. Meritem sporu bylo neuznání nákladů za zprostředkování, když daňový subjekt neprokázal věcné plnění předmětu smluv. V kasační stížnosti daňový subjekt namítal mj. zmatečnost řízení před krajským soudem, podjatost soudců krajského soudu, dále procesní pochybení týkající se podpisu Zprávy o daňové kontrole, dle daňového subjektu se odvolací orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, daňový subjekt namítal chybné hodnocení znaleckých posudků. NSS však neshledal přípustné kasační námitky jakkoli důvodnými. NSS nemá za to, že by napadený rozsudek nebo jemu předcházející řízení bylo stiženo vadou zmatečnosti, nepřezkoumatelnosti či jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v tom směru, že neprokázal-li daňový subjekt vynaložení výdajů v určité výši uvedenému dodavateli, ani neprokázal, že výdaj v deklarované výši skutečně vynaložil za jiných okolností, které by správci daně transparentním způsobem osvětlil, nemohl správce daně výdaje pouze na základě předložených faktur uznat jako daňově účinné. NSS pak ve svém rozsudku mj. konstatoval, že daňový subjekt se zcela mýlí, pokud dovozuje, že k daňové uznatelnosti výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP postačuje zjištění, že nějaký druh plnění (zboží, služeb) byl nezbytný pro realizaci zakázky, z níž vyplynuly příjmy stěžovatele, které byly podrobeny zdanění.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem věci je doměření daně z titulu neuznání nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které fakturoval slovenský zřizovatel své české stálé provozovně. Dle zrušeného rozsudku krajského soudu daňový subjekt prokázal daňovou účinnost sporných nákladů. K tomuto závěru však krajský soud dospěl na základě zkoumání listin předložených daňovým subjektem až v soudním řízení. NSS vrátil věc krajskému soudu s tím, že jeho závěry vycházely z nezákonně provedeného dokazování před krajským soudem a správci daně tak byla upřena možnost zpochybnit tvrzení daňového subjektu.


NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a OFŘ. Spornou v tomto případě byla otázka, zda má být příjem od zahraničního zaměstnavatele navýšen pro potřeby stanovení daňového základu o částku odpovídající tuzemskému pojištění placenému zaměstnavatelem. Navýšení základu daně o toto pojistné bylo potvrzeno jak OFŘ, tak rozsudkem Městského soudu v Praze. NSS ve svém rozsudku konstatoval, že pouze formální ujednání nemůže mít podstatný vliv na úhrnné zdanění DS a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí OFŘ a vrátil věc k dalšímu řízení.


NSS ve svém rozsudku zamítl kasaci daňového subjektu, potvrdil postup Finanční správy, kterým bylo potvrzeno neuznání výdajů za výkopové a dlaždičské práce ve smyslu §24 odst. 1 ZDP. Uvedené výdaje byly správcem daně hodnoceny jako neprokázané, neboť DS nevyvrátil existující pochybnosti a neprokázal, že dodávky prací byly provedeny tak, jak bylo deklarováno na předložených dokladech. NSS konstatoval, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání předmětných plnění od deklarovaného dodavatele leželo na DS, který však k zjištěným okolnostem nenabídl žádná relevantní tvrzení podložená důkazními prostředky, a potvrdil vyloučení výdajů v celém rozsahu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka, kdo byl plátcem daně z příjmů fyzických osob z příjmů, které daňový subjekt coby komitent obdržel na základě komisionářských smluv, ve kterých se komisionář mj. zavázal zaplatit za komitenta daň z příjmu. NSS ve svém rozsudku potvrdil zásadu zákazu přenosu daňové povinnosti a skutečnost, že dohody, podle nichž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou vůči správci daně účinné. Ani existence dobré víry žalobce není právní skutečností, která by jej mohla ze zákona zprostit daňové povinnosti.


NSS svým vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou ve sporu o unesení důkazního břemene v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o otázku určení povahy finančních prostředků připsaných na účet daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy proti rozsudku z oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně převodních cen. NSS se v posouzení většiny faktorů srovnávací analýzy neztotožnil s hodnocením krajského soudu, přesto však dospěl k závěru, že faktor podnikatelské strategie nebyl Finanční správou hodnocen dostatečně. Dále NSS konstatoval, že změna metody zjištění převodních cen z metody nezávislé srovnatelné ceny na transakční metodu čistého rozpění, nebyla dostatečně zdůvodněna a vrátil věc k dalšímu řízení.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v otázce právní posouzení běhu prekluzivní doby. NSS potvrdil postup Finanční správy, která pro účely posouzení běhu prekluzivní doby aplikovala § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a jako ustanovení speciální k § 148 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení ceny obvyklé v oblasti daně z příjmů. NSS aproboval, že daňový subjekt zkrátil daňovou povinnost, když u ceny pronájmu mezi propojenými osobami došlo k odchýlení od obvyklé ceny. Finanční správa tak správně upravila základ daně z příjmů o částku rozdílu mezi sjednaným nájemným a obvyklým nájemným ve zjištěné výši.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů, když potvrdil názor Finanční správy a to že mezi částí mezd vyplácených daňovým subjektem a jeho příjmy nebyla prokázána příčinná souvislost a nelze je proto uznat jako výdaje za účelem dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v otázce daně z příjmů. Konkrétně konstatoval, že z hlediska přiřazení určitých nákladů do pořizovací ceny majetku není podstatné, kdy daňový subjekt formálně schválil realizaci investice, ale kdy objektivně započal s její realizací. V rozsudku se NSS dále zabýval vlivem prohlášení úpadku na stěžovatele a následného povolení reorganizace na řízení o žalobě.


NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, když zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval závěry Finanční správy, které učinily na základě provedeného dokazování ve vztahu k otázce daňové účinnosti (§24 odst. 1 ZDP) daňovým subjektem uplatněných výdajů konkrétních dodavatelů, kde se jednalo o neuznání výdajů dle smluv o dílo.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, když nepřisvědčil názoru krajského soudu, že došlo k nezákonnému přesunu důkazního břemene na daňový subjekt. NSS potvrdil význam údaje o dodavateli, jelikož v daném případě nebylo prokázáno, že fakturované reklamní služby byly vůbec provedeny dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu, v rozsahu a čase tam uvedeném. Dle NSS je povinností daňového subjektu v takové situaci přispět k objasnění obchodního případu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci stanovení zjištěného rozdílu, o který se ceny za reklamu mezi daňovým subjektem a osobami s ním jinak spojenými lišily od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích. NSS uzavřel, že finanční správa prokázala existenci řetězce jinak spojených osob i rozdíl mezi cenami sjednanými a cenami obvyklými.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu byla otázka věcné a časové souvislosti nákladů na dani z příjmů, zde ve vztahu k přeplatku u veřejné zdravotní pojišťovny. Dle NSS nelze za rozhodné považovat datum vyúčtování, ale rozhodující pro posouzení časové a věcné souvislosti sporného nákladu je vědomost daňového subjektu o existenci závazku k rozvahovému dni.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci sporných daňově uznatelných nákladů na dani z příjmů představovaných reklamními službami. NSS potvrdil, že přesto, že nebylo sporu o tom, že reklama na závodním voze umístěna byla, nebylo prokázáno, že k poskytnutí reklamních služeb skutečně došlo prostřednictvím deklarovaného (na daňovém dokladu) dodavatele.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu byla otázka realizace služeb dodavatelem daňového subjektu, tj. zda služby provedl tento dodavatel a zda je provedl v deklarovaném rozsahu. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno za situace, kdy musí své výdaje prokázat způsobem vylučujícím jakékoliv pochybnosti. Verzi daňového subjekt uznal NSS jako možnou, ale nikoliv jako prokázanou.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil, že i v případě daně z příjmů nelze rezignovat na určení konkrétní osoby dodavatele. NSS dodal, že předchozím závěrem není dotčeno právo daňového subjektu prokázat, že se účetní případ udál jinak, než je uvedeno na účetním dokladu. Důkazní břemeno v tomto případě leží vždy na daňovém subjektu. V případě neunesení důkazního břemene ve vztahu k této skutečnosti může správce daně dospět k závěru, že náklad, u něhož jednoznačně nebyly identifikovány subjekty podílející se na dotčené transakci, nelze uznat jako daňově účinný.

Aplikační služby