Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Daň z příjmů

20202019


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Předmětem sporu bylo posouzení otázky, zda daň, stanovená náhradním způsobem podle pomůcek, byla stanovena dostatečně spolehlivě. Daňový subjekt měl dle zjištění Finanční správy realizovat příjmy z pronájmu bytů v osmi bytových domech, které původně vlastnil a pronajímal manžel daňového subjektu. Krajský soud v této věci učinil závěr, že orgány Finanční správy pochybily, když jako pomůcku použily daňová přiznání za předcházející zdaňovací období manžela daňového subjektu, která však dle soudu nebyla dostatečně spolehlivá, jelikož vedle příjmů z pronájmu bytů, měla zahrnovat dle tvrzení daňového subjektu také další příjmy. NSS v této souvislosti však konstatoval, že orgány Finanční správy nepřevzaly mechanicky průměrný příjem z pronájmu bytu dle daňového přiznání srovnatelného subjektu, tj. manžela daňového subjektu, ale konfrontovaly jej s celou řadou zjištěných skutečností, přičemž průměrnou výši měsíčního nájmu za byt stanovily z nájemních smluv získaných od úřadu práce.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů, a to, že výměna posuvných vrat u vstupu do areálu za elektrická a zpevnění živičné plochy představují technické zhodnocení dle § 33 odst. 1 ZDP. Dále NSS přisvědčil Finanční správě v tom, že technické zhodnocení pronajatého majetku provedené nájemcem – daňovým subjektem – není možné nájemcem prodat a uplatnit jako daňový výdaj daňovou zůstatkovou cenu dle § 24 odst. 2 písm. b) bod 2 ZDP, neboť samotná práva k technickému zhodnocení nelze převést.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o dlouhodobě diskutovanou otázku deklarovaného dodavatele, tj. zda je v rámci nesení důkazního břemene daňovým subjektem podstatná i otázka, kdo skutečně v účetnictví deklarované plnění realizoval. NSS potvrdil, že součástí důkazního břemene daňového subjektu je i povinnost prokázat, za jakých okolností a kým bylo plnění poskytnuto.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. NSS se opakovaně vyjádřil, že k unesení důkazního břemene nepostačuje prosté tvrzení, že k plnění určitě došlo a někdo jej poskytnout musel.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt prokázal, že došlo k realizaci jím objednané reklamní služby spočívající v umístění reklamy na závodním voze v době konání konkrétního závodu. Daňový subjekt k prokázání svého tvrzení předložil smlouvu o nájmu reklamní plochy, dodatek a komentář ke smlouvě, vzorovou fotodokumentaci, faktury a komentáře k nim, kalendář akcí za daný rok, pokladní doklady o provedených úhradách faktur a zprávu o auditu. NSS konstatoval, že žádný z těchto důkazů ani jejich souhrn neprokazují skutečnou realizaci reklamy, pročež nebyly splněny podmínky pro uznání výdaje na reklamu jako daňového ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci aplikace § 38r ZDP a shledal, že uvedené ustanovení obsahuje speciální právní úpravu lhůty pro stanovení daně v případě možnosti uplatnění již vyměřené daňové ztráty. Podle konstantní judikatury se jedná o speciální úpravu běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Z hlediska počítání lhůty pro doměření daně za zdaňovací období, ve kterém byla vyměřena daňová ztráta, přitom není rozhodné, zdali daňový subjekt daňovou ztrátu zcela nebo zčásti v následujících zdaňovacích obdobích skutečně uplatní, nýbrž to, že tak podle zákona učinit může.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt unesl své důkazní břemeno stran prokázání oprávněnosti odečtu nákladů uhrazených tvrzenému dodavateli od základu daně. NSS v této souvislosti uvedl, že provedené svědecké výpovědi neprokázaly tvrzení daňového subjektu, jelikož svědci nepotvrdili poskytnutí dodávek tak, jak deklaroval daňový subjekt.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob způsobem dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZDP u reklamního plnění. Dle NSS byl proveden komplexní průzkum ohledně referenční ceny za srovnatelná plnění, kdy ani sám daňový subjekt před uzavřením smlouvy o poskytnutí reklamní plochy neprovedl žádný průzkum trhu (resp. jej k výzvě správce daně nedoložil) a neprokázal žádné ekonomicky racionální důvody, pro které byla cena mezi ním a spojenou osobou sjednána odlišně od referenční ceny.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že závěry Finanční správy jsou vyčerpávající, přesvědčivé a logicky konzistentní. Bylo povinností daňového subjektu unést důkazní břemeno ve vztahu k uplatněným daňovým nákladům na pomocné stavební práce poskytnuté deklarovanými společnostmi. Finanční správa tak nepostupovala nezákonně, nezabývala-li se podrobně daňovými řízeními týkajícími se jiných daňových subjektů (odběratelů daňového subjektu). Obchodní případy daňového subjektu a jeho odběratelů přitom nemusejí být z povahy věci vždy založeny na totožných skutkových okolnostech jako obchodní případy mezi daňovým subjektem a jeho dodavateli. NSS současně odmítl, že by nastal zákonný důvod pro postup dle § 145 odst. 2 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval postup Finanční správy při doměření daně z příjmů právnických osob, kdy v souladu se závěry Finanční správy byla prokázána existence vztahu (zde řetězce) ve smyslu ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP při nákupu strojní technologie. Sporná byla obvyklost ceny pořízené strojní technologie. Daňový subjekt za ni zaplatil téměř dvojnásobně více než první přeprodejce výrobci, přitom v plnění nebyl shledán žádný rozdíl. NSS aproboval stanovení referenční ceny u prvního článku řetězce – výrobce - za cenu, za kterou ji tento přeprodal, nebylo tedy nutné stanovit interval cen obvyklých. Dle NSS není rozhodné, zda daňový subjekt věděl, že je součástí tohoto řetězce právních vztahů, či nikoliv.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o výklad § 7 odst. 4 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je tvorba rezervy daňově uznatelným výdajem (nákladem), pokud peněžní prostředky v plné výši rezervy byly převedeny na samostatný účet v bance. NSS potvrdil výklad zastávaný Finanční správou, že pod termín banka není možné vřadit také spořitelní družstvo, ale pouze banky, jejichž fungování je regulováno zákonem o bankách.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka zdanění příjmů z prodeje cenných papírů, u kterých nebyl splněn časový test pro osvobození. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé, přičemž nyní byla spornou otázkou pouze prodejní cena akcií, jelikož dle NSS Finanční správa dostála pokynům obsaženým v předcházejícím zrušujícím rozsudku. V daném případě byla uzavřena komisionářská smlouva, dle které měly být akcie převedeny na komitenta za cenu, za kterou tyto akcie nakoupí komisionář, daňový subjekt, pro komitenta. NSS v tomto ohledu konstatoval, že nebylo prokázáno, že by smlouva o úplatném převodu cenných papírů ujednání komisionářské smlouvy reflektovala, tj. že by smluvní strany postupovaly při koupi akcií podle cenových ujednání v ní obsažených. Nebylo tak prokázáno tvrzení daňového subjektu stran odlišné ceny akcií.


NSS svým rozsudkem vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka zdanění příjmů z prodeje cenných papírů, u kterých nebyl splněn časový test pro osvobození. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé, přičemž nyní byla spornou otázkou pouze prodejní cena akcií, jelikož dle NSS Finanční správa dostála pokynům obsaženým v předcházejícím zrušujícím rozsudku. V daném případě byla uzavřena komisionářská smlouva, dle které měly být akcie převedeny na komitenta za cenu, za kterou tyto akcie nakoupí komisionář, daňový subjekt, pro komitenta. NSS v tomto ohledu konstatoval, že nebylo prokázáno, že by smlouva o úplatném převodu cenných papírů ujednání komisionářské smlouvy reflektovala, tj. že by smluvní strany postupovaly při koupi akcií podle cenových ujednání v ní obsažených. Nebylo tak prokázáno tvrzení daňového subjektu stran odlišné ceny akcií.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci neprokázání přijetí reklamních služeb. NSS konstatoval, že otázka deklarovaného dodavatele je podstatná i v oblasti daně z příjmů. NSS se též vyjádřil k tzv. esenciálním výdajům, které se pojí zejména k nákladům na zboží či služby, které jsou pro předmět podnikání daňového subjektu nevyhnutelně třeba a bez nichž by z povahy věci nemohl dosáhnout vůbec žádných příjmů.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Sporné bylo, zda daňový subjekt mohl v podaném dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2014 uplatnit výši ztráty za předchozí zdaňovací období vyšší, nebo pouze v částce, jak ji původně sám přiznal. Zákon o dani z příjmů stanoví dvě podmínky pro možnost uplatnění vyšší částky odčitatelných položek, a to 1) v dodatečném daňovém přiznání je přiznána daň ve stejné výši nebo vyšší a 2) rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o odčitatelné položky a původním základem daně činí alespoň 1.000,- Kč. Daňový subjekt nevyhověl ani jedné z uvedených podmínek, NSS proto uzavřel, že daňový subjekt k jejich splnění byl povinen.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Správce daně dospěl k závěru, že daňovou ztrátu dosaženou zahraniční společností a vyměřenou daňovou správou v Nizozemí podle nizozemských daňových předpisů nelze při změně daňové rezidence uplatnit jako pokožku snižující základ daně dle §38n ZDP. Dle NSS je zcela správný závěr, že vnitrostátní ani evropská úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při pouhém přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení do České republiky, uplatnit daňovou ztrátu vzniklou v tomto jiném členském státě.


NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z příjmů fyzických osob, konkrétně v otázce posouzení daňové povinnosti spolupracující osoby, která se podílí na příjmech a výdajích hlavního daňového subjektu. NSS shledal důvodnou námitku týkající se nezákonného hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání vynaložených výdajů. Daňový subjekt navrhl výslech svědků, kteří se měli k rozporovaným výdajům za ubytování vyjádřit. NSS konstatoval, že vzhledem k tomu, že se jedná o osoby, které měly být přímo ubytovány, nelze jejich výslech odmítnout konstatováním, že nemohou potvrdit tvrzení daňového subjektu. S ohledem na skutečnost, že daňový subjekt je osobou spolupracující, nemusí mít zcela přesné informace ve vztahu k uplatňovaným výdajům a provedení výslechu je v takovém případě zcela na místě.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy ve sporu o splnění podmínek daňové uznatelnosti nákladů dle §24 odst. 1 ZDP. NSS ve sporu rozhodoval již podruhé a kasační námitky byly redukovány pouze na přezkoumání otázky, zda v novém odvolacím řízení byl respektován závazný právní názor soudních instancí. NSS potvrdil, že odvolací orgán tento právní názor respektoval.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v oblasti daně z příjmů fyzických osob, konkrétně daňový subjekt neprokázal vynaložení výdaje na poskytnutí půjčky. NSS aproboval závěr Finanční správy, když konstatoval, že na základě provedeného dokazování byly učiněny logické závěry, mezi něž patří i ten, že daňový subjekt nedisponoval takovým množstvím prostředků, aby deklarované půjčky mohl poskytnout a závěrem NSS ještě zdůraznil, že je to daňový subjekt, kdo nesl důkazní břemeno o skutečném poskytnutí prostředků.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů. NSS konstatoval, že jelikož nebyl zjištěn skutečný dodavatel plnění, není možné, aby daňový subjekt uplatnil platby za stavební práce vůči neznámé osobě jako náklad dle ZDP. NSS rovněž uvedl, že neuznání výdajů vůči údajnému dodavateli není způsobilé zpochybnit hodnotu výdajů daňového subjektu jako celku a není proto na místě přistoupit ke stanovení daně náhradním způsobem.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve sporu o stanovení základu daně z příjmů v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí, které byly v předchozích obdobích položkami snižujícími základ daně. Podle správce daně bylo nezbytné nejprve vrátit celou jmenovitou hodnotu pohledávek do zdanění zvýšením základu daně podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 6 zákona o daních z příjmů. Teprve poté bylo možné zvýšit základ daně o ztrátu z postoupení (daňově neúčinný náklad) dle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 téhož zákona. NSS se přiklonil k závěru městského soudu, když konstatoval, že smluvní sankce se zdaňují až při úhradě a neshledal důvod k odklonu od podstaty režimu smluvních sankcí při jejich postoupení. Dle NSS tedy daňový subjekt v případě postoupení pohledávek ze smluvních sankcí zvyšuje základ daně pouze o skutečně přijaté plnění z postoupení, nikoliv o celkovou nominální hodnotu pohledávek.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně při stanovení ceny obvyklé mezi spojenými osobami. NSS aproboval postup Finanční správy, která stanovila rozpětí obvyklé ceny na základě transakční metody čistého rozpětí (TNMN) namísto daňovým subjektem zvolené metody srovnatelné nezávislé ceny (CUP). Tuto nelze využít v případě, kdy neexistují srovnatelné interní ani externí transakce.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob, konkrétně byla předmětem sporu výše ceny obvyklé u reklamní služby. Dle NSS daňový subjekt neprokázal racionální důvody pro vynaložení nákladů vyšších, než byla cena obvyklá mezi osobami ve standardních obchodních vztazích.


NSS konstatoval, že kasační stížnost daňového subjektu je na samé hranici projednatelnosti, neboť výtky daňového subjektu směřují pouze vůči postupu Finanční správy. Předmětem sporu byla otázka unesení důkazního břemene daňového subjektu ve věci daňové uznatelnosti úroků z úvěrů a půjček. Argumentace daňového subjektu se tak v podstatné části míjí rozhodovacími důvody městského soudu. Směřují-li kasační důvody proti postupu ve správním řízení či správnímu rozhodnutí a nikoliv proti závěrům krajského soudu je kasační stížnost nepřípustná. Přesto se NSS vyjádřil i k meritu sporu a potvrdil závěr, že daňový subjekt předložil pouze formální doklady, které byly správcem daně na základě dokazování dostatečně zpochybněny a že tento závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu.


NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Jádrem sporu bylo vymezení podmínek, za nichž nelze určit referenční cenu a kdy má Finanční správa možnost použít jako srovnávací cenu administrativní. V posuzovaném případě Finanční správa uzavřela, že pro výjimečnost předmětu prodeje (závodní dráha) není určení referenční ceny, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích, možné. Dle NSS sice neexistují transakce, které jsou s posuzovanou transakcí plně srovnatelné, to však samo o sobě k vyloučení možnosti určení referenční ceny nepostačuje. NSS tak svým rozsudkem zavázal Finanční správu v dalším řízení k určení referenční ceny na základě transakcí, které jsou s řízenou transakcí alespoň v jádru srovnatelné.


NSS aproboval závěr Finanční správy u vyměření daně z příjmů podle pomůcek za situace, kdy daňový subjekt nepodal daňové přiznání. NSS potvrdil, že předložení důkazních prostředků až v průběhu odvolacího řízení nemůže ovlivnit výslednou konstrukci pomůcek.


NSS v uvedeném rozsudku zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy týkající se neuznání nákladů na dosažení zdanitelných příjmů dle § 24 odst. 1 a odst. 2 písm. zh) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť zčásti nebylo prokázáno, že byly vynaloženy v uplatněné výši a zčásti nebyla prokázána souvislost uplatněných nákladů s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů daňového subjektu. Konkrétně Finanční správa neuznala daňovému subjektu náklady na nákup vzorků pivních etiket, kosmetického materiálu, relaxačního světla, potravin, roční jízdenky MHD, dálniční známky, náklady na kurzovné a výrobu loga a dále náklady na cestovné (zejména byt pronajatý jednatelem a zaměstnancem daňového subjektu, vč. energií a služeb a náhradu za cesty soukromým automobilem). NSS mimo jiné konstatoval, že daňový subjekt neprokázal oprávněnost uplatněných nákladů na aktivní přípravu zahájení deklarované ekonomické činnosti, resp. mezi podnikatelským záměrem a vynaloženými výdaji (náklady) neexistuje přímý a bezprostřední vztah.


NSS svým rozsudkem potvrdil závěr Finanční správy a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že většina žalobních námitek je nedůvodná, přisvědčil však žalobní námitce, že jednatel daňového subjektu měl být v daňovém řízení vyslechnut jako svědek k okolnostem týkajících se společnosti SPEDCOM, neboť jde o osobu odlišnou od daňového subjektu. NSS uzavřel, že jestliže byl jednatel daňového subjektu v pozici účastníka řízení, nepříslušelo mu již postavení svědka a nemohl být ani jako svědek vyslýchán.

 


 | 2019


NSS se ztotožnil se závěrem Finanční správy v otázce, zda výdaj na pořízení cenných papírů vynaložený v cizí měně ve zdaňovacím období 2011 může být přepočten na české koruny jednotným kursem (§ 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů) stanoveným pro zdaňovací období 2012, v němž daňovém subjektu vznikl příjem v cizí měně z prodeje cenných papírů s tímto výdajem souvztažný. NSS uvedl, že poplatník, který přepočítává podle kursu devizového trhu, musí pracovat s kurzem, který se vztahuje k okamžiku uskutečnění „účetního“ případu, nikoli nutně k okamžiku vyplnění daňového přiznání. Použil-li daňový subjekt pro přepočet jednotný kurs, pak měl použít jednotný kurs období, ve kterém případ nastal. V daném případě je tedy korektní přecenění výdaje kursem roku 2011.


NSS svým rozsudkem potvrdil závěr Finanční správy. Předmětem sporu byla povinnost daňového subjektu k úpravě rozdílu mezi příjmy a výdaji, spojená s dobrovolným vyřazením nedobytných pohledávek z obchodního majetku. NSS uvedl, že tento rozdíl bylo třeba upravit o výdaje související s vyřazenými pohledávkami, které daňový subjekt uplatnil jako daňově uznatelné v předchozích zdaňovacích obdobích. NSS rovněž potvrdil i odmítnutí daňovým subjektem tvrzeného částečného zápočtu, když konstatoval jeho neplatnost, jelikož daňový subjekt započetl pohledávky a závazky, u nichž je toto vyloučeno. Závěrem pak NSS aproboval i kurzy cizích měn použité Finanční správou pro vyčíslení doměřené daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z důvodu neprokázání použití přijatého zdanitelného plnění v rámci ekonomických činností plátce daně. NSS zdůraznil, že aby byla DPH na vstupu odpočitatelná, musí mít přijatá plnění na vstupu přímou a bezprostřední spojitost s plněními na výstupu zakládajícími nárok na odpočet. Důvodem odepření nároku na odpočet byla skutečnost, že daňový subjekt uplatnil nárok na odpočet z plnění, která měla souviset s připravovanou ekonomickou činnosti (provoz masážního salónu, který nikdy nebyl zahájen), a daňový subjekt neprokázal, že by činil konkrétní aktivní kroky, aby tato ekonomická činnost byla zahájena a uskutečněna. NSS se dále vyjadřuje i k námitkám daňového subjektu stran nesprávného ukončení daňové kontroly, kde osvědčil postup správce daně jako správný, neboť ze správního spisu vyplývá, že daňový subjekt svým postupem zejména usiloval o to, aby výsledky zprávy o daňové kontrole nebyly projednány před uplynutím prekluzivních lhůt pro stanovení daně.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se zahrnutí osobních nákladů souvisejících s dovolenou zaměstnanců podílejících se na řešení projektů výzkumu a vývoje do odčitatelné položky podle §34 odst. 4 ZDP. NSS uvedl, že touto otázkou se zdejší soud zabýval již ve svém nedávném rozsudku ze dne 10. 12. 2019, čj. 1 Afs 429/2018-41 a dospěl ke shodnému závěru, že náklady na náhrady mezd do odpočtu na VaV zahrnout lze.


NSS ve svém rozsudku vyhověl kasační stížnost Finanční správy a potvrdil její závěry týkající se aplikace omezujících podmínek pro možnost uplatnění odečtu daňové ztráty v dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob. Tedy, daňová povinnost podle dodatečného daňového přiznání musí být vyšší nebo ve shodné výši jako u poslední známé daňové povinnosti, rovněž rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o vyjmenované položky a základem daně sníženým o tytéž položky, z něhož byla daň pravomocně vyměřeně, musí činit alespoň 1 000 Kč. NSS konstatoval, že dikce ustanovení §38p odst. 1 ZDP je zcela jasná a vrátil věc MS v Praze k dalšímu řízení.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k dílčímu právnímu závěru, že náhrada mzdy za dovolenou patří mezi osobní náklady a lze ji zahrnout do odpočtu na podporu výzkumu a vývoje (dále též „VaV“) jakožto odčitatelné položky od základu daně upravené v § 34 odst. 4 a násl. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Prvně však nutno konstatovat, že názor Finanční správy byl potvrzen, neboť neuznání výdajů uplatňovaných jako osobní výdaje na podporu VaV souviselo i s neprokázáním souvislosti vynaložených výdajů s činností VaV, to znamená, že DS neunesl důkazní břemeno, proto byly tyto osobní výdaje jako celek z odpočtu vyloučeny. Pro akceptaci odpočtu nákladů v rámci odčitatelné položky od základu daně v podobě náhrad mezd za dovolenou však dle soudu postačuje, že tyto výdaje byly vynaloženy při realizaci projektu VaV a nikoliv v přímé souvislosti s ním. Dále NSS v rozsudku aproboval názor odvolacího orgánu, že Finanční správa postupovala správně, když přednostně neaplikovala ust. § 145 odst. 2 daňového řádu a rovnou zahájila daňovou kontrolu.


NSS svým rozsudkem zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy při neuznání nákladů daňového subjektu, jmenovitě na nákup dlažby, na reklamu a propagaci, za analýzu webové prezentace a zprostředkování pronájmu. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno, neboť daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo 1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech. NSS odmítl i celou řadu procesních námitek vznesených daňovým subjektem týkajících se projednání zprávy o daňové kontrole, prekluze, údajných poručení zásad daňového řízení atd.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy, kdy předmětem sporu řešeném v rozsudku NSS byl soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovací daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě odmítl námitku stěžovatelky ohledně porušení zásady legitimního očekávání, že nabude všechny přidělené emisní povolenky zdarma. V případě zdanění emisních povolenek daní darovací odkázal především na rozsudek ŠKO – ENERGO a na další své rozsudky v této věci. Názor NSS je v souladu s praxí Finanční správy.


Rozsudkem NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, přičemž byla řešena otázka správného vyměření daně darovací a v rámci toho i uložení sankce za pozdní podání daňového přiznání - zvýšení daně dle § 68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů v případě, kdy bylo o této sankci rozhodováno až za účinnosti daňového řádu. NSS posoudil zvýšení daně a pokutu za opožděné tvrzení daně jako sankci, která má represivní charakter a tudíž při jejich uložení je potřeba upřednostnit aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kdy je třeba hodnotit, která právní úprava je pro stěžovatele výhodnější. Názor NSS je v souladu s nynější praxí Finanční správy.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil oprávněnost neuznání odpočtu na výzkum a vývoj, jelikož daňový subjekt neprokázal, kdy a kde došlo k přijetí projektu. NSS neshledal neuznání odpočtu přepjatě formální a předcházející rozsudek krajského soudu označil za přezkoumatelný. Nadto se NSS zabýval i namítanou podjatostí úředních osob pro jejich finanční motivaci. Tuto námitku NSS odmítl zejména s ohledem na fakt, že kroky správce daně směřující ke správnému zjištění daně formou daňové kontroly převážně předcházely vydání aktů sloužících k motivaci úředních osob.


NSS potvrdil závěry Finanční správy, že předestřená zjištění ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že daňovým subjektem uskutečněné operace měly za hlavní cíl vyhnutí se dani z příjmů z vyplácených dividend a představovaly tak zneužití práva. Na základě smluv o převodu akcií daňového subjektu na spřízněnou společnost a následného rozhodnutí o rozdělení zisku, dosáhli původní akcionáři faktického vyplacení dividend, u nichž tak byly uměle naplněny podmínky pro osvobození od daně z příjmů.


Kasační stížnost je v části zpochybňující dříve vyslovený právní názor NSS nepřípustná, neboť obsahově téměř totožnou kasační stížnost zamítl NSS již rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/2019 – 38. Žádná ze situací předpokládaných zákonem či judikaturou, která by odůvodňovala prolomení zásady nepřípustnosti opakované kasační stížnosti, nenastala.

Přípustnou byla NSS shledána námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, která měla dle žalobkyně spočívat v nevypořádání se s rozpory mezi závěry kasačního rozsudku a znaleckého posudku. Tato námitka nemohla být v předcházející kasační stížnosti uplatněna, neboť důkaz znaleckým posudkem byl před krajským soudem proveden až v dalším řízení po zrušení prvního rozsudku. Takovou námitku je proto nutno hodnotit jako přípustnou (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165). Není však důvodná.
Krajský soud konstatoval, že závěr o nemožnosti aplikace § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů nemůže být vyvrácen důkazy předloženými žalobkyní v průběhu soudního řízení. Z provedeného dokazování nevyplynula žádná nová skutková zjištění, která by odůvodňovala nutnost odlišného právního posouzení. Argumentace žalobkyně odkazující na § 95 daňového řádu není v dané souvislosti případná, neboť toto ustanovení se týká provádění důkazu znaleckým posudkem v daňovém řízení, nikoli v řízení před správními soudy.

Přípustnou, avšak nedůvodnou byla NSS shledána také námitka směřující proti zákonnosti provedení postupu k odstranění pochybností a nepřípustnosti dokazování v rámci tohoto řízení. Omezení možnosti správce daně provádět dokazování je však spjato až s okamžikem zahájení daňové kontroly (srov. rozsudek č. j. 1 Ans 10/2012 – 52). V nyní projednávané věci měl správce daně skutkový stav za dostatečně zjištěný a prokázaný a neshledal, že je zapotřebí pokračovat v dokazování, tedy zahájit daňovou kontrolu. Činnost vykonávanou žalobkyní (nestátní zdravotnické zařízení uskutečňující klinické studie - testování léků s cílem ověřit jejich účinky) po vyhodnocení navržených důkazních prostředků neshledal výzkumem a vývojem, což následně potvrdil i NSS ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Afs 184/2019 – 38.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Daňový subjekt neoprávněně zahrnul do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů výdaje na cestovní náhrady, paušální výdaje a odpisy z automobilů, které však nevlastnil. Daňový subjekt se snažil prokázat vlastnictví zpochybněním smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se výlučným vlastníkem vozidel stala manželka daňového subjektu. NSS konstatoval, že tvrzení daňového subjektu nemohla vést k neplatnosti této smlouvy a potvrdil tak závěr správce daně.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů. Meritem sporu bylo neuznání nákladů za zprostředkování, když daňový subjekt neprokázal věcné plnění předmětu smluv. V kasační stížnosti daňový subjekt namítal mj. zmatečnost řízení před krajským soudem, podjatost soudců krajského soudu, dále procesní pochybení týkající se podpisu Zprávy o daňové kontrole, dle daňového subjektu se odvolací orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, daňový subjekt namítal chybné hodnocení znaleckých posudků. NSS však neshledal přípustné kasační námitky jakkoli důvodnými. NSS nemá za to, že by napadený rozsudek nebo jemu předcházející řízení bylo stiženo vadou zmatečnosti, nepřezkoumatelnosti či jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí.


Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil praxi Finanční správy v tom směru, že neprokázal-li daňový subjekt vynaložení výdajů v určité výši uvedenému dodavateli, ani neprokázal, že výdaj v deklarované výši skutečně vynaložil za jiných okolností, které by správci daně transparentním způsobem osvětlil, nemohl správce daně výdaje pouze na základě předložených faktur uznat jako daňově účinné. NSS pak ve svém rozsudku mj. konstatoval, že daňový subjekt se zcela mýlí, pokud dovozuje, že k daňové uznatelnosti výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP postačuje zjištění, že nějaký druh plnění (zboží, služeb) byl nezbytný pro realizaci zakázky, z níž vyplynuly příjmy stěžovatele, které byly podrobeny zdanění.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy. Meritem věci je doměření daně z titulu neuznání nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které fakturoval slovenský zřizovatel své české stálé provozovně. Dle zrušeného rozsudku krajského soudu daňový subjekt prokázal daňovou účinnost sporných nákladů. K tomuto závěru však krajský soud dospěl na základě zkoumání listin předložených daňovým subjektem až v soudním řízení. NSS vrátil věc krajskému soudu s tím, že jeho závěry vycházely z nezákonně provedeného dokazování před krajským soudem a správci daně tak byla upřena možnost zpochybnit tvrzení daňového subjektu.


NSS vyhověl kasační stížnosti žalobce a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a OFŘ. Spornou v tomto případě byla otázka, zda má být příjem od zahraničního zaměstnavatele navýšen pro potřeby stanovení daňového základu o částku odpovídající tuzemskému pojištění placenému zaměstnavatelem. Navýšení základu daně o toto pojistné bylo potvrzeno jak OFŘ, tak rozsudkem Městského soudu v Praze. NSS ve svém rozsudku konstatoval, že pouze formální ujednání nemůže mít podstatný vliv na úhrnné zdanění DS a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí OFŘ a vrátil věc k dalšímu řízení.


NSS ve svém rozsudku zamítl kasaci daňového subjektu, potvrdil postup Finanční správy, kterým bylo potvrzeno neuznání výdajů za výkopové a dlaždičské práce ve smyslu §24 odst. 1 ZDP. Uvedené výdaje byly správcem daně hodnoceny jako neprokázané, neboť DS nevyvrátil existující pochybnosti a neprokázal, že dodávky prací byly provedeny tak, jak bylo deklarováno na předložených dokladech. NSS konstatoval, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání předmětných plnění od deklarovaného dodavatele leželo na DS, který však k zjištěným okolnostem nenabídl žádná relevantní tvrzení podložená důkazními prostředky, a potvrdil vyloučení výdajů v celém rozsahu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy v oblasti daně z příjmů. Předmětem sporu byla otázka, kdo byl plátcem daně z příjmů fyzických osob z příjmů, které daňový subjekt coby komitent obdržel na základě komisionářských smluv, ve kterých se komisionář mj. zavázal zaplatit za komitenta daň z příjmu. NSS ve svém rozsudku potvrdil zásadu zákazu přenosu daňové povinnosti a skutečnost, že dohody, podle nichž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou vůči správci daně účinné. Ani existence dobré víry žalobce není právní skutečností, která by jej mohla ze zákona zprostit daňové povinnosti.


NSS svým vyhověl kasační stížnosti podané Finanční správou ve sporu o unesení důkazního břemene v oblasti daně z příjmů. Konkrétně se jednalo o otázku určení povahy finančních prostředků připsaných na účet daňového subjektu.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy proti rozsudku z oblasti daně z příjmů právnických osob, konkrétně převodních cen. NSS se v posouzení většiny faktorů srovnávací analýzy neztotožnil s hodnocením krajského soudu, přesto však dospěl k závěru, že faktor podnikatelské strategie nebyl Finanční správou hodnocen dostatečně. Dále NSS konstatoval, že změna metody zjištění převodních cen z metody nezávislé srovnatelné ceny na transakční metodu čistého rozpění, nebyla dostatečně zdůvodněna a vrátil věc k dalšímu řízení.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v otázce právní posouzení běhu prekluzivní doby. NSS potvrdil postup Finanční správy, která pro účely posouzení běhu prekluzivní doby aplikovala § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a jako ustanovení speciální k § 148 daňového řádu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci stanovení ceny obvyklé v oblasti daně z příjmů. NSS aproboval, že daňový subjekt zkrátil daňovou povinnost, když u ceny pronájmu mezi propojenými osobami došlo k odchýlení od obvyklé ceny. Finanční správa tak správně upravila základ daně z příjmů o částku rozdílu mezi sjednaným nájemným a obvyklým nájemným ve zjištěné výši.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů, když potvrdil názor Finanční správy a to že mezi částí mezd vyplácených daňovým subjektem a jeho příjmy nebyla prokázána příčinná souvislost a nelze je proto uznat jako výdaje za účelem dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor Finanční správy v otázce daně z příjmů. Konkrétně konstatoval, že z hlediska přiřazení určitých nákladů do pořizovací ceny majetku není podstatné, kdy daňový subjekt formálně schválil realizaci investice, ale kdy objektivně započal s její realizací. V rozsudku se NSS dále zabýval vlivem prohlášení úpadku na stěžovatele a následného povolení reorganizace na řízení o žalobě.


NSS potvrdil rozsudek krajského soudu, když zamítl kasační stížnost daňového subjektu a aproboval závěry Finanční správy, které učinily na základě provedeného dokazování ve vztahu k otázce daňové účinnosti (§24 odst. 1 ZDP) daňovým subjektem uplatněných výdajů konkrétních dodavatelů, kde se jednalo o neuznání výdajů dle smluv o dílo.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob. Konkrétně NSS řešil rozdíl mezi opravou a technickým zhodnocením.


NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy v oblasti daně z příjmů, když nepřisvědčil názoru krajského soudu, že došlo k nezákonnému přesunu důkazního břemene na daňový subjekt. NSS potvrdil význam údaje o dodavateli, jelikož v daném případě nebylo prokázáno, že fakturované reklamní služby byly vůbec provedeny dodavatelem uvedeným na daňovém dokladu, v rozsahu a čase tam uvedeném. Dle NSS je povinností daňového subjektu v takové situaci přispět k objasnění obchodního případu.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů, konkrétně ve věci stanovení zjištěného rozdílu, o který se ceny za reklamu mezi daňovým subjektem a osobami s ním jinak spojenými lišily od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích. NSS uzavřel, že finanční správa prokázala existenci řetězce jinak spojených osob i rozdíl mezi cenami sjednanými a cenami obvyklými.


NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, když předmětem sporu byla otázka věcné a časové souvislosti nákladů na dani z příjmů, zde ve vztahu k přeplatku u veřejné zdravotní pojišťovny. Dle NSS nelze za rozhodné považovat datum vyúčtování, ale rozhodující pro posouzení časové a věcné souvislosti sporného nákladu je vědomost daňového subjektu o existenci závazku k rozvahovému dni.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci sporných daňově uznatelných nákladů na dani z příjmů představovaných reklamními službami. NSS potvrdil, že přesto, že nebylo sporu o tom, že reklama na závodním voze umístěna byla, nebylo prokázáno, že k poskytnutí reklamních služeb skutečně došlo prostřednictvím deklarovaného (na daňovém dokladu) dodavatele.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když předmětem sporu byla otázka realizace služeb dodavatelem daňového subjektu, tj. zda služby provedl tento dodavatel a zda je provedl v deklarovaném rozsahu. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno za situace, kdy musí své výdaje prokázat způsobem vylučujícím jakékoliv pochybnosti. Verzi daňového subjekt uznal NSS jako možnou, ale nikoliv jako prokázanou.


NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil, že i v případě daně z příjmů nelze rezignovat na určení konkrétní osoby dodavatele. NSS dodal, že předchozím závěrem není dotčeno právo daňového subjektu prokázat, že se účetní případ udál jinak, než je uvedeno na účetním dokladu. Důkazní břemeno v tomto případě leží vždy na daňovém subjektu. V případě neunesení důkazního břemene ve vztahu k této skutečnosti může správce daně dospět k závěru, že náklad, u něhož jednoznačně nebyly identifikovány subjekty podílející se na dotčené transakci, nelze uznat jako daňově účinný.

Aplikační služby