Finanční správa České republiky

Přejít k obsahu  Přejít k hlavnímu menu

Reakce Finanční správy na článek HN „Finanční správa dostala od soudu opět za uši. Nemůže svévolně peskovat lidi“

Finanční správa uvádí na pravou míru dezinterpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu NSS 2Afs25/2015. Autorka článku zaměňuje pojmy a z rozsudku vyvozuje nesprávné závěry. Rozsudek se vztahuje k dřívější právní úpravě z roku 2012, a to konkrétně k situaci, kdy subjekt dobrovolně podal daňové přiznání v elektronické podobě, ačkoliv mu tato povinnost neplynula ze zákona. Vzhledem k tomu, že v letech 2014 a následujících došlo novelizacemi k postupnému zavedení povinné elektronické formy podání a jejích náležitostí, rozsudek nic nemění na dnešní povinnosti podávat kontrolní hlášení, daňové přiznání k DPH a další tvrzení výhradně ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně.

Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 Afs 25/2015-38 řešil případ z roku 2012, kdy se plátce daně z přidané hodnoty dobrovolně rozhodl podat finančnímu úřadu daňové přiznání k DPH elektronicky. Pro tyto případy zákon stanoví povinnost učinit tak pouze v předepsaném formátu datového souboru, přičemž správce daně na základě zákona vydal pokyn, kterým je stanoven formát XML a současně předepsána struktura tohoto souboru. Důvodem sjednocení formátu a struktury je jednotnost datových souborů pro všechny plátce a poplatníky, která následně umožňuje jejich automatizované zpracování. To je mimo jiné i smyslem elektronizace veřejné správy. Tyto soubory je možné bezplatně a jednoduše vytvořit online přímo na stránkách Finanční správy.

V řešeném případě ale plátce poslal elektronicky finančnímu úřadu formulář přiznání k DPH ve formátu PDF, namísto jednotně stanoveného formátu XML. Finanční úřad proto plátce vyzval, aby formát souboru opravil. Plátce však ani na výzvu vadu neodstranil, proto se v souladu se zákonem na přiznání pohlíželo, jakoby nebylo podáno.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku předně vyjádřil, že požadavek na získávání údajů od osob ve formulářové podobě je zcela oprávněný. Podstatou sporu bylo, zda je v pořádku, když se plátce dobrovolně rozhodne podat přiznání elektronicky, ale k podání využije formuláře ve formátu PDF, „tedy v určité technické podobě formuláře, s níž zákon výslovně nepočítá“. Soud k tomuto konstatoval, že tato podoba formuláře je schopna splnit svoji funkci po obsahové stránce úplně stejně jako papírová podoba formuláře, se kterou zákon běžně počítá, a proto uzavřel, že finanční úřad neměl právo vyzvat plátce k opravě, ale měl údaje ze souboru vložit do svého systému ručně.

Uvedený judikát je však nutné číst v kontextu právní úpravy z doby, ze které pochází daný případ, tj. z roku 2012, kdy nebyla zákonem stanovena povinná elektronická podoba daňového přiznání plátce DPH. Od 1. 1. 2014 platí povinná elektronická forma podání pro plátce DPH a od 1. 1. 2015 povinná elektronická forma pro další skupiny daňových subjektů (zejména majitele zpřístupněných datových schránek). Plátce DPH tak dnes již nemá volbu, zda učiní daňové přiznání na papírovém formuláři či elektronicky, na rozdíl od roku 2012.
Proto vyjádření Nejvyššího správního soudu, že soubor formátu PDF je schopen "splnit svoji funkci po obsahové stránce úplně stejně jako jiná technická podoba formuláře, se kterou naopak zákon výslovně počítá (formulář v papírové, tedy listinné podobě)", nelze prakticky aplikovat na většinu současných případů.

V článku je na více místech zaměňován pojem formát za slovo formulář. Jak je uvedeno výše, rozsudek NSS nerozporoval povinnost činit vybraná podání na formuláři, naopak. V daném případě tedy vůbec nešlo o to, zda může Finanční správa požadovat podání na formuláři. Šlo o to, zda podání učiněné sice na formuláři, ale v jiném formátu (PDF), než požaduje Finanční správa (XML), může způsobit neúčinnost takového podání. Jádro sporu nespočívalo ani v tom, jakou formou je požadovaný formát a struktura podání stanovena, zda se má jednat o vyhlášku nebo pokyn zveřejněný na webových stránkách správce daně. NSS se k této otázce vyjádřil v závěru rozsudku nad rámec projednávané věci. Není tedy pravda, jak tvrdí autorka v předposledním odstavci článku, že „NSS napadl právě tuto praxi, kdy si finanční správa svévolně stanoví formát a strukturu elektronických přiznání“.

Článek dále mylně uvádí, že „Průlomový rozsudek se netýká jen daňového přiznání, ale i kontrolního hlášení a EET“. Zákon o DPH (ve znění účinném od 1. 5. 2016) totiž stanoví, že „podání … u kterého je povinnost učinit jej elektronicky, a které není učiněno datovou zprávou … ve formátu nebo struktuře zveřejněné správcem daně, je neúčinné“. Tím je naplněna podmínka rozsudku, že „… účinky podání jsou závislé na obsahu podání a na čase, v němž bylo učiněno. Pokud by účinky podání měly být oproti tomuto rozsahu uměle „zmenšeny“, například kvůli nedodržení jeho formy nebo jiných pro ně zákonem stanovených podmínek, musel by takový důsledek dostatečně jednoznačně a nepochybně ze zákona plynout. Například by muselo být dostatečně jednoznačně stanoveno, že takto vadné podání je neúčinné, nepřihlíží se k němu, nezahajuje řízení, nemá kvalifikovanou formu apod.“, neboť zákon dnes jednoznačně stanoví, že podání v jiném, než stanoveném formátu je neúčinné. Rozsudek přitom rozebírá právní stav podání daňového tvrzení u DPH v roce 2012. Jelikož v současné době je již účinná jiná právní úprava, není možné závěry rozsudku aplikovat v situaci, kdy by k podobnému případu došlo dnes. Rozsudek proto nic nemění na povinnosti podávat kontrolní hlášení a daňové přiznání k DPH pouze ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně, což formát PDF nesplňuje. Pokud jde o EET, konkrétní požadavky na splnění povinnosti v podobě zasílání datových zpráv ("elektronických účtenek") vyplývají přímo ze zákona o evidenci tržeb a rozsudek na tuto povinnost nemá vliv.

Aplikační služby